Články

přeposlat článek tisknout
AMENRA, ALCEST, TREHA SEKTORI, LINGUA IGNOTA, BOSSK

AMENRA, ALCEST, TREHA SEKTORI, LINGUA IGNOTA, BOSSK

  • kdy: 28. září 2019
  • kde: Holandsko, Amsterdam, Paradiso

Amenra 20th anniversary - The Building Of The Free Church. Manifestace temnoty v režii Church of Ra.

ParadisoBěhem víkendu se stal Amsterdam místem pro budování svobodného chrámu sebevyjádření a přehlídkou vizionářských interpretů, kteří patří do myšlenkového uskupení Church of Ra. Belgická veličina Amenra oslavila 20 let působení na scéně a pro tuto ceremonii si vybrala rovnou dva prostory. Program, který zahrnoval přehlídku různých forem temného a uhrančivého vyjádření, od pocitového tance až přes výstavy, film, četbu a přednášky, byl rozdělen do dvou prostorů – mezi Paradiso, kde se konala mnou navštívená mše Amenry – a De Brakke Grond, kde se odehrával doprovodný program, o němž bych se rád rozepsal, neb mě rovněž zajímal, bohužel jsem ale byl pouze na programu sobotním – tedy koncertech.

Po absolvování cesty k Paradisu, při které proběhlo obdivování zdejší pohádkové atmosféry, jsme byli na místě určení v čase, kdy se teprve tvořila fronta. Byl tedy dostatek prostoru pro nákup merche a rozhlédnutí se po nádherném interiéru divadelní budovy.

Vnitřek Paradisa tvořily dva sály. Jeden velký s prostorným pódiem a nádherným stropním osvětlením. Nádech klasického divadla čišil z každého detailu zdí a stropu. Tohle bylo nejlepší místo pro ceremonii, kterou pánové z Church of Ra tak dlouho připravovali. Elegantní sloupy podpíraly balkón s místy k sezení a nádherné klenby. To druhý sál s menším pódiem byl mnohem obyčejnější. Díky časovému harmonogramu jsme se tam ale podívali jen párkrát, a jen na chvíli.

Bohužel rozpis kapel byl rozvržen tak, že se interpreti téměř překrývali a člověk ani nestačil vydechnout a zažít, co viděl a slyšel, a letěl hned dál. Škoda, tohle byla asi jediná věc, která mě mrzela.

Sobotní večer ve velkém sále Paradisa otevřela Linqua Ignota. Americká hudebnice si ve svém životě prošla peklem. Její trnitá cesta vedla přes útrapy se zneužíváním, šikanou a domácím násilím. Katolicky vychovaná hudebnice svou bolest vložila do hudby, o které si brzy povíme v chystané recenzi. Vystoupení začalo skladbou Do You Doubt Me Traitor. Přednes působil jako přehlídka bolestných stavů hluboko v nitru zpěvačky. Vokály s emocionálním přesahem od hrdelního zpěvu po téměř operní přednes byly prokládány bolestnými křiky a nářkem a výrazy interpretky už samy o sobě dokládaly opravdovost jejího sdělení. Bylo to smutné, zoufalé a zároveň zuřivé a nasrané. Nešlo se pohnout, nešlo z ní spustit oči. Zvuk klavíru duněl těžkými vibracemi v plném zvuku a jeho bolestné dunění zpěvačka kombinovala se samply, které pouštěla z počítače. V jeden moment, se symbolickou světelnou žárovkou přes rameno, se skryla za závoj přehozený přes konstrukci na pódiu a demonstrovala rituál zlomené bytosti za oponou pochopení.

Vytknul bych snad jen to, že na velkém pódiu to celé působilo trošku vzdáleně a show zpěvačka sama příliš nezvládala. Zajímavé to tedy bylo především zpěvem, přitom Linqua Ignota má některé koncerty v trošku jiném duchu, kdy zpívá mezi diváky a dívá se jim přitom do očí, což musí působit mnohem lépe. V sobotu k tomu bohužel nedošlo.

Hned po skončení jejího koncertu nastalo okamžité přemístění do malého sálu, kam se na post-rockery Bossk téměř nedalo dostat. I když jsem viděl jen jednu skladbu, protože bylo potřeba se zase přemístit do hlavního sálu kvůli Alcest, působila na mě kapela přesvědčivě. Samozřejmě bylo těžké se přeladit z vystoupení Linqua Ignota na Bossk, ale spád koncertů prostě nedovolil zažít jednoho interpreta a naladit se na jiného. I tak jsem skladbě postupně přišel na chuť, zejména v její gradaci ke konci, kdy se vzletný výraz kytar a bicích změnil v atmosférické vzduchoprázdno se zemitě tvrdým vyzněním. Bossk totiž umě kombinují klasický post-rock se sludge otřesy, což působí zajímavě a jejich koncert bych si někdy rád užil celý. 

AlcestRychleji než jsem se nadál, přišel jeden z hlavních trháků večerního programu – francouzská blackgaze legenda Alcest.
V prvé řadě musím zmínit zvuk, který měli Alcest na takové úrovni, že vyzněli ještě lépe než na deskách. Zvuk totiž vytáhl veškeré přednosti kapely a nám je vykreslil v absolutní rovnováze. Nic nevyčnívalo, ani nezanikalo. Alcest byli v celé své kráse rozmáchle snoví a správně vzdušní. Winterhalter se se svými bicími nacházel po pravé straně pódia, neboť v jeho středu už měla své bicí nachystané Amenra. Díky tomu se dala pozorovat jeho skvěle odvedená práce.

Ale celá kapela byla absolutně profesionální. Bytost z jiných dimenzí – Neige – svým jemným zpěvem kolébal duši sem a tam, jeho hlas ji doslova zahříval pozitivním teplem a člověk si s ním chtěl zpívat francouzské texty, kterým nerozuměl. Když došlo na scream, jeho hlas se rozléhal v ozvěnách místnosti a celý set excelentně vrcholil.

Neigemu velmi dobře sekundoval kytarista Pierre Corson, jehož medový vokál je natolik příjemný, až si ho dokážu představit i na deskách. Tentokrát mi navíc přišlo, že dostal ještě více prostoru – například v singlovce Protection odzpíval poměrně velkou část sám, stejně tak jako v Oiseaux de Proie.
Melodie linoucí se z nástrojů doslova zalily sál zlatým světlem jako letní sluneční paprsky. Při konci koncertu s písní Délivrance už se do očí vkrádaly i slzy, jak nádherné a snové to bylo. A tento sen chtěl člověk snít ještě déle, mnohem déle, avšak nebylo to možné. Alcest hráli poměrně krátce a docela mě mrzelo, že nezazněla ani druhá novinka Sapphire. Nádherný koncert s úžasnými charaktery na pódiu, jen škoda, že naplněný sál kapelu přijmul poměrně chladně a krom potlesku jsem měl pocit, že tamní návštěvníky zajímá jediný interpret – Amenra.

Před Amenrou ale došlo na návštěvu menšího sálu, kde se zrovna prezentoval Treha Sektori (také Throane). Bylo tam ale tak narváno, že jsem se cítil dost nekomfortně, téměř nic jsem neviděl a vůbec se na tento ambientní set nemohl soustředit. A opět musím dodat, že po snových Alcest se v tak rychlém sledu nešlo naladit na ambientní temnotu, která má posluchače obklopit nepříjemnými pocity. Pro ty, co tohoto umělce neznají – jde o jednoho člověka, který tvoří samply ke své ponuré projekci. Hudba je postavená na silné atmosféře a napětí ve zvuku. Treha Sektori jen tyto zvuky občas doplňuje vokály či kytarou.

AmenraAmenrazapočala svou mši hypnotickým úvodem Children of the Eye, při jehož úvodu se z repráků dralo působivé napětí. Napětí z toho, co přijde dál. Jakoby podvědomí tušilo, že ho čeká něco velkého. Že ho čeká bolest, ze které se rodí ocenění života. Přišla exploze, exploze takového rázu, až jsem měl pocit padajících stěn sálu, padajících nebes a celé jejich tíhy na hlavu.

Amenra měla, stejně tak jako Alcest, zvuk tak excelentní, že vyzněním předčila své jinak skvělé desky. Zvuk byl hlasitý, masivní a drtivě těžký, a i když píši, že to bylo nahlas, tak spíše šlo o výsledný pocit. Tlak. Rozhodně to nebylo přehulené a nebolely z toho uši ani hlava. Zároveň byl zvuk naprosto pročištěný a odosobněně chladný. Rytmický Mathieu J. Vandekerckhove stavěl svůj chrám kytarových stěn, přes tyto dusivé, klaustrofobní kytarové zdi však i tak naprosto čistě a nádherně slyšitelně Lennart Bossu tvořil se svou kytarou melodické linie, které působily majestátně a zlověstně. Poslední zbytky naděje na život ve štěstí rozdrásal a roztrhal jako kus plátna Colin se svým tentokrát opravdu hodně vyhroceným screamem. Díky tomu, že byl slyšet opravdu dobře (více než na Vienna Metal Meeting, kde spíše zanikal), působil velmi intenzivně a tvořil potřebný nátlak na divákovu psychiku. Tento útlak šíleným křikem v zármutku a tísnivých kytarových postupech byl natolik úctyhodný, až byl zcela vyčerpávající.

Nejsilnějším momentem byla jednoznačně Solitary Reign. Při jejích úvodních tónech celý sál propukl v jásot. Není se čemu divit, patří totiž mezi nejposlouchanější skladby Amenry. Nádherné melodie vyprávějící o pocitech samoty, která nemá konce, byly samy o sobě opravdu působivé. Když se k tomu přidal Colinův čistý zpěv, bylo o vrcholu večera jasno. Skladba se z citlivé melancholie zlomila v intenzivní attack, kdy prostor ovládly mohutné kytarové valy působící, jakoby posluchače obklopily ze všech stran a drtily ho na padrť. Absolutní lahůdkou byl Levy Seynaeve (Wiegedood), jehož doprovodný vokál šel nádherně slyšet. Manifestace temnoty ve spojení jeho a Colina patřila k nejitenzivnějším okamžikům. Když se v drtivém spádu Solitary Reign opřel do hlubokých vod svého vokálu, opravdu jsem měl pocit konce světa.Setlist byl výborný, ještě o dost lepší než při mši ve Vídni. Chyběla mi tedy Boden, avšak kromě výše zmíněných písní zazněla Plus près de toi (Closer to You), Nowena | 9.10, Terziele, Razoreater a Am Kreuz, která mě vedle Solitary Reign potěšila snad nejvíce. Jen škoda, že se písně na pódiu neúčastnila Linqua Ignota, která v ní hostuje a hostovala i naživo při jiné příležitosti.

Díky geniálnímu ozvučení sálu vynikly, stejně jako u Alcest, přednosti Amenry na maximum. Jejich set byl postaven na kontrastech ticha s napětím a zvukové destrukci, která v tento večer díky produkci vynikla ještě mnohem více.

Přesně díky takovým zážitkům se vyplatí chodit na koncerty, případně na ně vyjet za hranice, ať je to kdekoliv. Díky Church of Ra.

Jiné názory


Přispěj do diskuze

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze