Album listopadu 2017

Album listopadu 2017

Koledy v desce měsíce na Marastu? Inu, když jsou to Vánoce death-jazzové, proč by ne. Ale své místo si našla i technika thrashová, deathová a industriální.

Struktura článku:
1) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři Marasťáků
2) AKTUÁLNÍ ALBA: seznam nejaktuálnějších alb (od začátku léta 2017), které nedostaly více hlasů a jsou tedy zařazeny individuálně – výpis dle jednotlivých Marasťáků
3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – řazení stejné jako u 2)
 

(3) PANZERBALLETT - X-Mas Death Jazz (11/2017)

- Zehrfeld tuhle desku nosil v hlavě 15 let. Každý rok si do šuplíku strčil nějakou vánoční melodii s tím, že jednou z toho bude celé vánoční album. Dočkali jsme se. Z Breaking Brain jsem už cítil, že se trochu začíná motat v kruhu, s novinkou ale zase překvapuje. Není to moc hitové, dost songů má hlasový doprovod, spousta míst je na Zehrfelda nových. Těším se na lednový koncert! (onDRajs)

- mnichovské blázni u nás žerem, protože nejen naživo to umí rozjet. Vánoční kolekce je opět netradiční sbírka jazzmetalového bláznění. Všeho moc, vše má ale hlavu a patu a vše je opět perfektně zahrané, no snad ještě kus Vánoc zbude do Dejvic! (brutusáček)

 - houhouhou, vánoční nadílka od opancéřovaného Jana je tu! Tu více, tu méně agresivněji předělané vánoční skladby překvapují zejména masivním využitím vokálů, které se nesou v neméně šíleném duchu nekonformních aranží. Čím víc tuhle desku poslouchám, tím se mi líbí víc. Skvělá deska! (A v budoucnu jednoznačně nejlepší album, kterým se budu ladit na Vánoce.) (LooMis)

(2) ANNIHILATOR - For the Demented (11/2017)

- Waters zatím drží několikátý dech, protože aktuální deska patří stejně jako ta předchozí, i navzdory jejich krátkému odstupu, určitě do té lepší poloviny jeho dosavadních studiových výdobytků. Oproti předchůdkyni není tak nabitá hitovkami na první poslech a její objevování trvá o chvilku déle, jen hlušec pak ale nezaznamená všechny ty relativně nové vychytávky a kudrlinky, často zdánlivé maličkosti, ve výsledku však tvořící až nosné momenty jednotlivých skladeb, které jsou zde do tradičního rukopisu kapely implementovány. Zejména volnější tempa dávají větší prostor a potenciál pro současné skladatelské rozpoložení, než přece jen trochu ohranější a předvídatelnější klasické annihilatorovské rubanice. Líbí. (piTRs)

- Jeff sice live hraje prakticky jen a jen starý věci (jasně, to nejlepší), a byť se názory na jeho další a další alba různí, vždy na nich má nějakou mrdu až za boha. A For the Demented mi nepřijde dementní, riffmástr! (bizzaro)

(2) GIGAN – Undulating Waves of Rainbiotic Iridescence (09/2017)

- další smrtící úder. O to nečekanější, poněvadž u Gigan jsem si dosud myslel, že kapela vše podstatné řekla a řekne na debutu. Jenže Eric Hersemann zvolnil tempo, přidal na konzumaci magických houbiček a výsledek je ultimátní. Vesmírná psychedelie Voivod smíchaná s psychopatickými noise výpady. Uhrančivé a neuvěřitelně sugestivní, přitom muzikantsky promakané. Cesta do hlubin běsů nevědomí. (onDRajs)

- no tak už pořádný náslech a klube se mi tu death metal roku, že by? (brutusáček)
 
 
 
 
 

(2) GODFLESH – Post Self (11/2017)

- vůbec jsem neměl tušení, že se něco chystá. O to příjemnější zjištění, že se duo Broadrick - Green konečně nesnaží vracet 30 let nazpět a hledat tam ztracené hudební formule. Minulost je pasé. Přibylo jemnějších beatů, podkresy elektroniky, zmar vystřídala melancholie. Zatím mi to přijde o dost lepší než návratová předchozí deska. (onDRajs)

- tak větší hřebíky do hlavy už zarazili, ale i tak to šlape. (brutusáček)
 
 
 
 
 
 
 
 

 
 
 

piTRs

BODY COUNT - Bloodlust (03/2017)
- chlápci na dohled penzijnímu věku vyučují zbytek planety, jak se takováhle thrash/HC/rap práce má dělat. Vystačí si u toho s prostředky, které byly všechny slyšeny nejpozději do roku 1995, mají je ale tak poskládané a vyselektované, že výsledek disponuje silou mnoha buldozerů. Plus hraje i variabilita celého materiálu a hraní si s náladami, kdy každá linka, každé sólo zde má jasné místo a nikde nepřečuhuje nic zbytečného. Převažující thrashový feeling se táhne vlastně celou hrací dobou, takže i slayeří cover Raining In Blood/Postmortem 2017 zde nemusí být nějakým pokoutným bonusem kdesi vzadu, když doprostřed alba padne jak ulitý. Nečekal bych, že ještě v roce 2017 někdo dokáže naprosto tradiční (řeklo by se až profláklé) součásti poskládat v takhle přesvědčivý celek, jehož kontinuitu párkrát poruší jen lehce patetické proslovy před skladbami. Předchozí počiny BC nemám nikterak najeté, ale divil bych se, kdyby tohle nebyl jejich vrchol.

COMMUNIC - Where Echoes Gather (10/2017)
- ani po šestiletém odfrknutí nepřekročili Norové stín vržený prvními dvěma alby. Na druhou stranu, přes silnější než slabou inspiraci v jistých zámořských spolcích, si svůj poměrně specifický rukopis vytvořili, takže o nějaké překračování asi ani nejde.

LIVING COLOUR - Shade (09/2017)
- neřízená funk-rocková střela z první poloviny devadesátek je již delší dobu minulostí. Living Colour dávno "dospěli", pocitové kormidlo trvaleji pootočili hlouběji do bluesových zátok a celkově se otevřeli mnohem širšímu okruhu potenciálních posluchačů. To vše s permanentní přítomností nevšedního muzikantství, ale na úkor té žhnoucí jiskry, která se z jejich tvorby poněkud vytratila.

SONS OF APOLLO - Psychotic Symphony (10/2017)
- zde budu o něco méně nadšený než posledně kolega LooMis. Slyším jak to šlape, celý ten výraz místy až od Meshuggah kamsi k tomu nejtradičnějšímu a nejvytříbenějšímu z hard rocku, z něhož vystrkuje růžky hard and heavy moderna, slyším báječného Jeffa Scotta Sota. Vidle do toho ale házím ve chvílích, kdy jsou jinak soudržné a svébytné skladby natahovány na skřipci exhibicionistických choutek některých členů, které mi našeptávají, že prvotřídní instrumentalista nerovná se nutně stejně prvotřídní (soudný?) skladatel/aranžér. Asi jen čas zhodnotí, jak moc (ne)překročitelná vada na kráse celku to pro mne ve výsledku bude. Aspoň, že ta obludnost Opus Maximus (sic!) je úplně na konci.

THE DARK ELEMENT (11/2017)
- asi jsem od spojení Olzon/Limatainen čekal přesvědčivější výsledek, než opatrné našlapování mezi mainstreamem In Flames (viz, vlastně slyš, hned úvodní riff alba) a Nightwish, které po prvních dvou skladbách postupně ztrácí na síle i přesto, že pár slušných (nikoliv však nezaměnitelných) kousků ještě zazní. Příště bych čekal víc odvahy, protože potenciál navíc tu asi je.

TRIVIUM - The Sin and the Sentence (10/2017) 
- mé vůbec první setkání s touto kapelou. Fortelné, ale ve výsledném dojmu nic víc než lehce přeprodukovaný metal ze supermarketu. 

VUUR - In This Moment We Are Free - Cities (10/2017)
- průběžně vypouštěné ukázky mne nikterak nesestřelily, ale výsledný celek nakonec lehce předčil očekávání. Žádná revoluce, ale plyne to vcelku příjemně, má to nějaký ksicht a v nadstavbě se občas lehce zavzpomíná i na nejplodnější časy v řadách The Gathering. I když - o chlup kratší to být mohlo, to zas jo.

onDRajs

BENEATH - Ephemeris (08/2017)
- tak dlouho jsem tepal špatnou kvalitu současného death metalu, až jsem dostal smrtící políček. A hned jeden mrazivý z Islandu. Třetí deska Beneath má ze smrt kovu všechno - techniku, melodie, brutalitu. Loni s něčím podobným přišli Abhorrent, ale na rozdíl od nich dělají Beneath hudbu pro lidi. Jen tak mimochodem, Ephemeris nabubnoval Mike Heller z Malignancy a je to sakra slyšet!

MONIKA NAČEVA - Průvan v hlavě (09/2017)
- přijde mi to jako zvukově více strohé dvojče Mami. Zajímavé to je, ale Milostný slabiky mi seděly více.

Kuba

BETWEEN THE PLANETS - Of Inner Sight (10/2017)
GARDENJIA - Of Lambs And The Machine (07/2017)
INGURGITATING OBLIVION - Vision Wallows In Symphonies Of Light (04/2017)

Pablo Esko

KRALLICE - Go Be Forgotten (11/2017)
- upřímně sem se bál, že mě tahle skupina svojí hudbou už zpátky nepřitáhne. Po Years Past Matter, který pro mě znamenal vrchol (včetně Hyperion), se daly "kraslice" na mnohem techničtější struktury písní. Těžce se poslouchaly a ta avantgardní atmosféra se vstřebávala o to hůř (viz. Ygg huur, Prelapsarian..). Go Be Forgotten je stravitelnější, aniž by skladby ztratily na intenzitě nebo na nových progresivních prvcích. Tohle album je perfektně vyvážený, a dokonce i delší ambientní track Quadripartite Mirror Realm funguje, aniž by tam byl jako výplň. Epicky depresivní This Forest For Which We Have Killed je něco neuvěřitelnýho. 9/10 (BandCamp)

KWADE DROES - Kwade Droes (09/2017)
- nelze si nevšimnout, že se z Nizozemska po Islandu stala další bašta pro novodobej black metal. O kapele se moc neví, ale přilákala mě okamžitě svým psychedelickým logem s koňským povozem. Cením tématiku westernu, která v tomhle žánru není moc obvyklá. První track začíná zběsilýma sypačkama se synťákem a skřekem s ozvěnou. Epickou melodii pak utne stoner část, která celou kletbu příjemně odezní. Druhej track nastupuje pomalu s jižanskou atmosférou, dokud znova nerozpustí hněv s vyhrocenou eskalací. Na EP je tohle poměrně silná záležitost, která zaujme nejednoho posluchače. Doufejme, že se kapela neodmlčí na dlouho. 9/10 (BandCamp)

brutusáček

PARAMOUNT STYLES – Distant Karma (11/2017)
- tak jsme tu Scottovu padesátku v Lucerně oslavili a on jí oslavil mimo jiné novou deskou Paramount Styles, která se natáčela v ČR. Možná není tak hitová na první dobrou jak předešlý počin, ale to jí na kráse neubírá.

CONVERGE – The Dusk in Us (11/2017)
- po pěti letech se studiově hlásí chaotici Converge. Už první singl zněl poněkud klidně a ačkoliv to jsou pořád ti sami Converge nějaké to „zklidnění“ tam je a navíc Jacob zpívá!

ANNA TERNHEIM – All The Way To Rio (11/2017)
- švédská songwritterka má skladatelsky to lepší zatím za sebou, ale i nová deska je příjemný poslech

CANNIBAL CORPSERed Before Black (11/2017)
- obdivuji a všechnu čest mají u mě CC, drží se svého kopyta, uměj ho a nesehnou ani o píď kovadliny, aneb další pecka do cannibalí sbírky!

BLUT AUS NORD – Deus Salutis Meae (10/2017)
- nikdy jsem nebyl fanda (motto!), ale šlape to.

THE FACELESS – In Becoming A Ghost (12/2017)
- Dream Theater, Opeth, death metal, a já nevím co. Je to zbytečně přeplácaný, ale třeba pro fanoušky Between Buried And Me to bude dobrá volba.

DR. LIVING DEAD – Cosmic Conqueror (10/2017)
- Švédská odpověd na Suicidal Tendencies s novou deskou tu je, fachá to, byť jsem pořád víc fanoušek Negative Self.

LooMis

OBLIVION - The Path Towards (11/2017)
- jako není mi jasné, jak si v dneska (5 let tomu nazpět) ještě může dát kapela název Oblivion. Není snad země, kde by se nevyskytovala kapela s tímhle názvem. Takže tady pozor – hledat USA, Kalifornii a konkrétně Bay Area a technický death metal. Tohle je druhá deska a sfoukne vás jak svíčku – neskutečně našlapané, hitové (v rámci stylu), sice nic výrazně neobjevující, ale zato vybrušující standardy do dokonalosti. Tleskám!

WITCHERY - I Am Legion (11/2017)
- vyberte ty nejlepší hevačové riffy, zavěste je do hudební udírny, pořádně je potáhněte sírou a předkládejte lačným. Lehce slabší než předchozí comebackovka In His Infernal Majesty’s Service, ale stále to baví.

MORBID ANGEL - Kingdoms Disdained (12/2017)
- po Illud Divinum Insanus opět návrat k tomu, co Treyovi šlo vždycky nejlíp – přímý tah na branku, bez příkras, kompromisů a experimentů. Jako jo!

THREAT SIGNAL - Disconnect (11/2017)
- řemeslně odvedený metalcore, který zatíná zuby tu do death metalu, tu do thrashe skandinávského střihu. Příjemné.

MOONSPELL - 1755 (11/2017)
- portugalsky nazpívaná deska o velkém zemětřesení? A ohlédnutí za historií není jenom po stránce lyrické, ale i samotná deska je takovým lehkým návratem k hitovým milníkům téhle kapely. Dobré.

mIZZY

AOSOTH – V: The Inside Scriptures (11/2017)
- pokud byla čtyřka po trojce lehkým zklamáním, tak pětka je pecka jak prase. Violence & Variations sice zůstává nepřekonáno, ale svůj post mezi nejlepšími BM alby letošního roku mají Aosoth jisté. (BandCamp)

ALMYRKVI – Umbra (11/2017)
- projekt kytaristy a bubeníka ze Sinmara, kde naživo vypomáhá i zbytek kapely. Příjemné pokračování Epčka. (BandCamp)

SORTILEGIA – Sulphurous Temple (11/2017)
- zde se není o čem bavit. Sice opět naprosto otřesný obal, ale hudební obsah je mocný. Naživo vyloženě pohlcující. (BandCamp)

SVARTIDAUĐI – Untitled EP (09/17)
- ep vydané během posledního turné. Dvě skladby, na poměr Islanďanů sice podprůměr, obecně vzato stále dost dobré. (BandCamp)

MERKABAH – Million Miles (11/2017)
- tři roky po vydání Moloch jsou zde polští Merkabah s další výtečnou deskou. Opět skvělý mix jazzu, noise rocku, stoneru, zeuhlu atd. Horší nebo lepší než předchůdce? (BandCamp)

THANTIFAXATH – Void Masquerading As Matter EP (11/2017)
- čtyři skladby, třikrát black metal, jednou ambient/noise. Nejedná se o šok jako při vydání Sacred White Noise, svůj Krallice-Dodecahedron štýl zde však Thantifaxath dobře pilují. (BandCamp)

VIRUS – Investigator EP (04/2017)
- půl roku venku Epčko, které nechápu, že mi do dnes unikalo. Dvě skladby, Virusácká klasika, perfektní avant-rock. (BandCamp)

ULVER – Sic Transit Gloria Mundi EP (05/2017)
- další EP, tentokrát tři skladby, jedna z nich cover. A ne jen tak ledajaký cover. The Power of Love od Frankie Goes to Hollywood, který je stejně slizký jako originál. Jinak se vlastně jedná o pokračování The Assassination of Julius Caesar. (BandCamp)

THE BODY & FULL OF HELL – Ascending A Mountain Of Heavy Light (05/2017)
- The Body a Full of Hell spolu už loni jednu kolaboraci vydali. Evidentně jim to spolu sedlo, tak si dali repete. Noise/sludge/power electronics/violence výplach. (BandCamp)

RITUAL DEATH & AOSOTH – split (09/11)
- byť řadovky/Epčka obou kapel zní lépe než tento split, stále se jedná o slušný BM materiál. (BandCamp)

GNAW THEIR TONGUES – A Raven Flew Over The Land Of The Beheaded Children EP 2013 (10/2017)
- čtyři roky starý materiál, zlo-náklep jak svině. (BandCamp)

FEVER RAY – Plunge (10/2017)
- návrat k The Knife?

CULTES DES GHOULES & SEPULCHRAL ZEAL – Ageless Malediction – Saturnine Templar (split) (10/2017)
- aaaaarrrrggggghhhh! CdG po poslední řadovce opět přitvrdili a ze SZ vyleze elitní death metal, zdá se. 

JSt

BECOMING ANIMAL - A Distant Hand Lifted (10/2017)
- k Zu mám vztah spíš neutrální a loňské album Cindytalk mě taky zvlášť neoslovilo, proto jsem projekt, ve kterém se sešli Massimo Pupillo a Gordon Sharp, přes angažmá na Alternativě vlastně ignoroval, o to víc mě ovšem "s křížkem po funuse" smetl. Ten hlas! Anohni bez exhibicí či lyrický Scott Walker? Jasně, plochy, na kterých se to odehrává, jsou hodně příjemné, ale hlavní je tu naprosto uhračivý, gotický, snový hlas.

DIZZEE RASCAL - Raskit (07/2017)
- definice uncool? Poslech Dizzee Rascala v roce 2017. Britský MC a producent v roce 2003 debutem v podstatě odstartoval hype grimeu mimo londýnské párty, ale už o rok později začal s dost brutálním příklonem k popu – ještě předtím, než vůbec vznikla řada zásadních hitů Hůl nad ním zlomili asi všichni, ovšem letos, zřejmě pod dojem nového hype syrovějšího grimeu, se k žánru vrátil. Ponechme stranou dohady o kalkulu, podstatnější je fakt, že flow má Rascal pořád pekelnou a asi tak půlka alba nakládá jak cyp. Vzhledem k cestám oblíbenosti se mu ovšem (afaik) věnuje mnohem menší pozornost než aktuálním deskám Wileyho, Stormzyho nebo i takyundergroundového Flowdana – které jsou všechny slabší, někdy dost výrazně. 

bizzaro

ENTHEOS - Dark Future (11/2017)
- noví Entheos dál vybrušují započatou cestu na debutuPulse of a New Era je snad song roku.

INTERVALS – The Way Forward (12/2017)
- míň profesorštění, víc hravosti a lehkosti. Intervals > Arch Echo > Animals as Leaders.

ENSLAVED – E (10/2017)
- minulý měsíc jsem Ečko ňák nestihl naposlouchat, takže můj tip v albu měsíce nebyl, ale i tak mu na vítězství nechyběl. Dá se po těch letech vůbec říci, že Enslaved zrají?

KAUKOLAMPI – I (12/2017)
 - techno, krautrock, space rock, ambient, experimentalní elektronika?

CANDY - Candy Meatworks (11/2017)
- Čeští Candy se po letech zas ozvali. Směs funk metalu (?), punk rocku a hip hopu s českými texty mě svým nadhledem a svěžestí dostal. Fanoušci Primus berte všemi jedenácti, ostatní minimálně ba Bandcamp!
  
 


  
 

onDRajs

WILDERUN - Sleep at the Edge of the Earth (2015)
- kdybych se řídil škatulky, kterou uvádí Metal Archives, tak bych si to nikdy nepustil. Symfonic folk metal. Bleh. Jenže Amíci valí progresivní fúzi všeho možného i nemožného a mě při poslechu napadá asi jen jedna kapela, k níž bych je přirovnal - německé Disillusion. Nebo Opeth stříknutí folkem? Možná. Místy je to dost patetické, ale pestrost a těch nápadů, co tohle album má, mi nedostatky nahrazují.

GONG - I See You (2014)
- když to vyšlo, moc mě to nechytlo. Teď si říkám, že je to o moc lepší než předchozí 2032. Přitom to byla deska, kde se sešla velká část sestavy ze 70. let. I See You je mnohem psychedeličtější, hravější, hitovější i divočejší zároveň. R.I.P. pane Allene.

STARS OF THE LID - And Their Refinement Of The Decline (2007)
STARS OF THE LID - Music for Nitrous Oxide (1995)
- první a poslední deska. Debutní hučící molit versus tklivé smyčcové pulzování. Miluju obě polohy. Nikdy se mi to neomrzí.

SOLITAIRE - Ritual Ground (1993)
- další rána na solar. Steve Roach a Elmar Schulte. Místy zvuk tekoucí lávy, jinde sluncem prozářené new age. Parádní etno/ambient.

ERIC B. & RAKIM - Don't Sweat The Technique (1992)
- poslední deska legendárního hip-hopového dua. Podle mě nejbarevnější, nejdospělejší. Přiznám se, že někdy mám chuť všechno smazat a poslouchat POUZE hip-hop z období 1990 až 1995. Ta energie!

Kuba

EXIVIOUS - Exivious (2009)
MESHUGGAH - Nothing (Reissue) (2006)
ANNIHILATOR - Alice In Hell (1989)

Pablo Esko

TURIA - Dede Kondre (01/2017)
 - další skvost z Nizozemska šíří pro změnu paganství surinamskýho kmene (z bývalý nizozemský kolonie v Jižní Americe) a pojmenovali album podle jejich jazyka - Dede Kondre - Země mrtvých. I tady cením neotřepaný téma. Atmosféra tepuje obzvlášť u skladeb Waterzucht nebo De Toorn der Goden. Na některých místech ale deska trpí na monotónnosti, která zbytečně nutí skladbu občas přeskočit. Kapela bude muset u příští desky víc zapracovat na variacích (nebo skladby zkrátit), aby neztratila svoje kouzlo. 8/10 (BandCamp)

Brutusáček

NORAH JONES – Day Breaks (2016)
- po celém dni plného metalu to chce nějaký líbezný hlas.

 PONTIAK — Dialectic of Ignorance (03/2017)
 - už je jaro?

SUFFOCATION — Suffocation
SUFFOCATION — Pierced From Within
MASTODON – vše
OBITUARY — World Demise 
ULCERATE – vše, neasi

JSt

STEVEN WARWICK - Nadir (11/2016)
- Warwicka budu mít asi navždy spojeného hlavně s nekonečným, absurdně dobrým setem v Berlíně, od té doby se ale trochu odklonil od čisté párty směrem ke konceptu - což podle něj není v rozporu. To ale bohužel není pravda. Rytmičtější nebo písničkovitější tracky na Nadir fungují fantasticky, jsou jaksi úlisně chytlavé, hladivé, jen se to občas rozpadá do v podstatě zbytečných experimentů.

MIDORI TAKADA - Through the Looking Glass (1983)
- idylický japonský ambient, na který v současnosti navazuje hype Visible Cloaks. Sám dávám přednost starým východním meditacím...

bizzaro

TEXTURES - Phenotype (2016)
- nejlepší deska Textures, chci Genotype! #fuckyoutextures

CLERIC – Regressions (2010)
- zlo i po letech. Noise, math.


Přispěj do diskuze

Načíst jiný

zobrazit vše

Candy překvapivě docela fajn :) ... teda je fakt, že jsem to kvůli tomu (retardovanýmu) vokálu chtěl vypnout hned v první skladbě, ale vydržel jsem a třeba rytmicky to má vlastně nafrázovaný zajímavě, některý texty i celkem (svým způsobem) vtipný, basa válí, kytara vlastně taky, bicí (to je programovaný?) by to místy chtělo lepší, ale dá se... jinak napadli mě u toho i Permon Balet Superstar, ale tohle je (ještě) víc jeblý a i technický vlastně... celý jsem to zatím nedal, ale celkem příjemný překvapení (klidně cz deska roku, ale já žádnou jinou cz desku asi ani neslyšel :) ).

Pustil jsem si ze zvědavosti Body Count a docela dobrý, páprdům to šlape :-) Entheos citelně sundali nohu z plynu, ale ten křišťálovej zvuk je úchvatnej!

Hej, já ti ani nevím. Jsem to vždycky poslouchal po sobě s tím songem od CdG, a přišlo mi, že to dohromady dobře funguje (CdG samozřejmě lepší). Kdybych si Sepulchral Zeal pustil jen tak po cestě do práce, asi by mě úplně neodrovnali, ale v noci po flašce piva/vína to zatím vždycky fungovalo :) Jsou tu jiní adepti, o kterých bych řekl, že jsou spíše k smíchu, než že by měli zlou atmosféru.

Beneath mě rozsekali na cimprcampr. O dvě třídy výš než předchozí desky, jeden riff lepší než druhý. Se Spawn to ale nemá nic společného...

add Beneath;, král je mrtev (spawn of possesion) ať žije král?

mizzy: Co prosím tě vidíš na Sepulchral Zeal? Zkusil jsem to a průměrný death/doom, který se navíc tak hrozně prvoplánově snaží o zlou atmosféru, až to spíš vyvolává úsměv.

Candy jsem si taky poslechl, dobrá zřeštěnost. Ale moc dlouhý. Kromě Harmony Bay tam slyším i Deverovu Chybu.

mně ty poslední desky primus úplně nevzali, pravda je že jsem jim moc nedal a jsem fanoušek těch starších desek, pořád ale platí že bych si Primus naživo rozhodně dal rád...

aktuálně

diskuze