Album srpna 2014

Album srpna 2014

Hudba, kterou poslouchali Marasťáci v průběhu srpna, pěkně pohromadě. Nejposlouchanější alba, pojďme na ně.

Nejposlouchanější desky: za uplynulý měsíc tu máme jednu čerstvou srpnovou novinku, dále jednu o něco starší, ale i tak stále velmi aktuální desku, a do třetice severské mládě, které ale příliš úspěchu nesklidilo. Konkrétněji už za okamžik.
 
Struktura článku:

1) ucelený žebříček nejposlouchanějších kousků s komentáři Marasťáků
Pro ty, kteří se v top žebříčku nenajdou (i když nejen pro ně!), je tu pak seznam dalších desek, ve kterém si můžete vesele prolézt tipy jednoho autora po druhém:

2) AKTUÁLNÍ ALBA: v první části seznamu najdete nejaktuálnější alba (od dubna 2014)

3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve
 
 
OPETH – Pale Communion1. OPETH – Pale Communion (8/2014)

Švédská legenda Opeth vydala nové album sice až na konci srpna - to ale neznamená, že ho Marasťáci už během srpna nemohli poctivě sjíždět.

Stray: Opeth se s albem Pale Communion konečně podařilo vymanit se z vod (death) metalového progresu a vypustili album, které je definitivním výsledkem jejich snažení o přerod k artrockové podobě ovlivněné hudbou sedmdesátých let. Pročištěnější struktura skladeb, křehčí vyznění a Michael Åkerfeldt, jenž zde výtečně pěje, to jsou hlavní devízy nových skladeb, jež na mne působí o dost hřejivěji. Oproti předchozímu pokusu o něco podobného (Heritage) se letos songy nadmíru povedly a jsou plné nápadů a neotřelých melodií. Nový Opeth se zkrátka velmi dobře poslouchá.“

„Opeth jsem nikdy neměl moc rád, resp. některé desky mě docela bavily (Ghost Reveries třeba), jiné mě neoslovily vůbec, a proto jsem k Pale Communion přistupoval jenom jako ke kuriozitě, abych viděl, co fičí na scéně. A dobrý, skvělý, takhle zajímavé ne-metalové, propracované album jsem vůbec nečekal,“ dává najevo překvapení Trym. Prý je pro něj nová deska Opeth dokonce možná překvapením roku!

A chválí i PiTRs: Pryč je lehce nabubřelý retro projev předchozího kousku, tohle jsou zase ti více náladoví než exhibující Opeth, a přečkání těch pár rozpačitějších chvilek je na rozdíl od předchozí várky bohatě odměněno všemi barvami palety.“

Přičtěme hlas od Agnes.
 
FALLUJAH – The Flesh Prevails2. FALLUJAH – The Flesh Prevails (7/2014)

Červencová novinka kalifornských Fallujah, na kterou padaly ódy i minulý měsíc, se stále drží na výši.

Kuba se v minulém Albu měsíce dušoval, že se klidně podepíše pod tvrzení, že The Flesh Prevails je jedna z top nahrávek pro tento rok. Jeho aktuální reakce je o něco umírněnější, ale přesto přesvědčivá, uznejte: „Tady bych se opakoval. Pořád dokola a potom raději ještě jednou.“ Zjevně nové Fallujah sjíždí a sjíždí – tak jako Bizzaro, který tento měsíc hlasuje bez komentáře, protože všechno důležité bylo vyřčeno buď v minulém Albu, nebo v jeho recenzi.

Když už je řeč o Bizzarovo recenzi, Trym prohlašuje: Zrovna dneska jsem si přečetl článek od Šéfa – nevím, jestli bych dal úplně čistou stovku, ale s poselstvím recenze se plně ztotožňuju. Death metal, co není vůbec zlej a nabízí báječný melodie, paráda.“

A závěrem něco trochu střízlivějšího od Cronica: „Super, moderny priam až éterický death metal s vynikajúcimi výkonmi hudobníkov, ale nejak ma to nechytilo a prepínam ďalej.“
 
SÓLSTAFIR – Ótta3. SÓLSTAFIR – Ótta (9/2014)

Sólstafir, vždyť se podívejte na ty reakce, žádná sláva.

Nuda roku? Dost možná. Jasné, nikdo nečekal velké sypačky, už na Svartir Sandar (který mě tak z půlky nudil) dali Sólstafir jasně najevo, kam chtějí směřovat, ale tohle už je moc. Sice to je líbivé album, ale zbytečně utahané a bez jakýchkoliv záživnějších momentů. Určitě se bude líbit velké řadě lidí, fanoušci nových Alcest jej jistě ocení, ale po Köld a Masterpiece of Bitterness nevidím důvod, proč bych měl Ótta poslouchat,“ láme hůl nad novým albem mIZZY.

Cronic není tak radikální, vypadá to tak, že dá nové desce ještě čas: Islandskí kovboji nám prinášajú ďalšiu várku nezameniteľnej melanchólie, ktorá je zasa raz o niečo prístupnejšia širšej verejnosti a pomaly prechádza do regulárneho post–rocku. Vývoj síce očakávaný ale nie až tak vítaný. Staršie veci sa mi zdali lepšie, ale možno tomu treba dať len viac času... Uvidíme.“

„Zklamání. Nekonečně dlouhá deska s nedostatkem chytlavých motivů, co smrdí hipsterstvím až sem. Nepochybuju, že ‚kritika‘ se bude rozplývat blahem, ale mě tohle nudí,“ přehoupáváme se skvělým dramaturgickým obloukem zpátky ke znuděným emocím, které nezažívá jen mIZZY v prvním komentáři, ale i Trym.

Agnes nám asi nudu nevyvrátí, poslouchala, ale nekomentovala.
 
 
Závěrem trojička dvojtipů. Řazeno podle ABCD.
 
EARTH – Primitive and DeadlyEARTH – Primitive and Deadly (9/2014)

Amíci Earth po dvou letech s novou deskou, která vyšla v září - stejně jako Sólstafir. Máme je v srpnovém žebříčku, to dá přece rozum. Žejo, předprodeje a tak… eh.

Sicky: „Místy docela natahované, ovšem na poměry stoner/doom/drone stylu vcelku zajímavé momenty nabízející deska.“

„Velmi příjemné album k rannímu poslechu v práci s doznívající kocovinou. Přítomnost Marka Lanegana potěšila,“ míní mIZZY.
 
 
 
 
 
THE HAUNTED – Exit WoundsTHE HAUNTED – Exit Wounds (8/2014)

Stray novou nahrávku amerických thrasherů tituluje slovem „divoká“. V době nedávné zažili vcelku nemalé personální zemětřesení. Ačkoliv se neo–thrasheři na předcházejících albech trochu odkláněli od svého původního nářezu, dnes v obnovené sestavě je znovu všechno jinak a materiál je velmi tvrdý a nekompromisní. The Haunted zkrátka chtějí, aby je Bůh opravdu nenáviděl, takže vlivy Slayer (ovšem i kapely Pantera) jsou zde vcelku rozpoznatelné,“ pokračuje v charakteristice.

„Překvapivý návrat k tvrdému zvuku! Zatímco předchozí album znělo jak Tool pro chudé, novinka je opět řízný thrash – sice ne TAK řízný jako první desky, ale koule tam jsou,“ notuje si Trymáč.
 
 
PALLBEARER – Foundations of BurdenPALLBEARER – Foundations of Burden (8/2014)

OnDRajs se zadoomal tak moc, až u něj Pallbearer skončili, podle jeho vlastních slov, na prvním až šestapadesátém místě. Jeho komentář k tomuto faktu je následující: Trochu jsem se bál, zda se čtveřici povede navázat na veleúspěšný, dva roky starý debut. A oni to zvládli hravě. Ani nevím, co vypíchnout dřív – křemenitý zvuk tsunami riffů, nebo jedinečný vokál Josepha D. Rowlanda na pomezí Geddyho Leea a Ozzy Osbourna. Pallbearer odkazují na Anglii první půle 90. let, takhle se (ani v doomu) už moc nehraje. Z druhé desky Američanů se sice vytratil element překvapení, o to více jej nakonec nahradí kvalita hudby. Oblíbená skladba jest Watcher in the Dark.“

„Platí to, co u Earth, a sice místy docela natahované, ovšem zajímavé momenty nabízející deska, především díky kvalitnímu zpěvu,“ finišuje žebřík Sicky.
 
 

 
 
 

bizzaro

POLYPHIA – Muse (2014)
 – Léto sice končí, ale díky týhle desce si ho můžete docela slušně, třeba až do podzimu prodloužit. Totální párty muzika, která projasní jakkoli zkurvený počasí v podání megatunový nálože pozitivizmu pocházející od dvou kytarových virtuózů. Math/prog rock (metal) v podání Polyphia je něco, co prostě budete milovat.

sicky

BLACK TONGUE – Born Hanged/Falsifier (9/2014)
– Po delší době solidní deathcore deska. Pro mě ideální podoba daného stylu: pomalý avšak brutálně hutný válec, méně metalu a více energie a psychotické disharmonie.

SLAPSHOT – Slapshot (6/2014)
– Ryzí hardcore v podání legendy. Klasické hácéčko se vším, co k němu patří. Povedený comeback.

Spacosh

KATATONIA – Kocytean (4/2014)

Hanzz Strewer

SUFFOCATE WITH YOUR FAME – Item(s) (6/2014)
– Chlapci udělali, společně s Raclavákem, neuvěřitelnej kus práce, posun na všech frontách. Tříštivá fraktura stereotypního melodického metalcoru na plejádu stylů se opravdu vyplatila. Kucí se zdraví např. s Textures ale i s Cephalic Carnage a ten vokál ničí (teda Jirkovo žejo). Zvukově sice konvenční, ale tlačí to výtečně. Top ČR metal letošku zatím!

TRIOSCAPES – Digital Dream Sequence (8/2014)
– Jazz–prog–metalové trio skóruje podruhé tentokráte v ustáleném střídání hutných melodicko–rytmických modelů a freejazzového dovádění. Saxofon dostává větší prostor a Dan Briggs prakticky nedává prostor čistému basovému zvuku.

SAMARIS – Silkidrangar (8/2014)
– Druhý počin islandské trojice se nese v duchu loňské placky, podobně stavěné skladby a nápady ale pozbývají tehdejší melancholii a kloní se spíše downtempovému písničkářství. I tak stále příjemná záležitost.

PSALM ZERO – The Drain (4/2014)
– Nezbedný Charlie Looker (Extra Life, Zs…) se dal do kupy s kytaristou Castevet (Andrew Hock) a páchají něco na způsob typicky okázalé „Lookerovské“ tvorby kombinované s dark–industriálními výstřelky = zajímavost.

NEXILVA – Eschatologies (4/2014)
– Novinka moderních techdeathcoristů, kteří se rádi obklopují symfonickým balastem… já ani ne. Dobrej nářez, toť vše.

Gorth

JENNY HVAL + SUSANNA – Meshes of Voice (8/2014)
– Název desky v podstatě stačí. Díky starší a zkušenější Susanně Wallumrod (spřízněných Wallumrodů běhá po norské hudební scéně několik, např. její bratr Christian hraje v Dans Les Arbres) zní Hval mnohem dospěleji a klidněji než na Innocence is Kinky, často jakoby se naopak vracela k debutu. Ty návraty jsou často doslovné, dvojice různě upravuje a mění starší skladby. Album zní zároveň abstraktněji a předvídatelněji než předchozí věci Jenny Hval: volnější struktury jsou vyváženy obsahem, kde subverze vymizela z hudby a jen částečně se drží v textech, takže Hval zcela bez výčitek tvoří jednoduše nádhernou hudbu.

PETER CHRISTOPHERSON – Time Machines II (4/2014)
– Přízračná existence Coil trvá i dekádu po smrti Johnna Balance, tahle deska však může být posledním záchvěvem. Skoro čtyři roky po smrti druhého protagonisty Coil vychází jeho album názvem navazující na psychedelický (ne ve smyslu hudebních konvencí, ta hudba prostě sjíždí) minimal drone Time Machines, fakticky jsou ovšem druhé stroje času (původně reference k drogám) komplikovanější, rozpoznatelně Coil, ale těžko přiřaditelné k jinému konkrétnímu albu. Paráda.

JACASZEK + KWARTLUDIUM – Catalogue des Arbres (6/2014)
– Na obvyklé Jacaszkově škále (moderní) klasika–elektroakustika je toto album zatím nejblíž elektroakustice. 

AddSatan

EMPTINESS – Nothing but the Whole (5/2014)
– Velmi zajímavý a poměrně originální mix black/death/doom metalu s přesahy do experimental/prog/psych rocku. Hudba je to temná, chladná, nápaditá a především podivná (v tom nejlepším slova smyslu), někdy až znepokojivá. Vychází se vlastně z tradičních riffů, struktur a schémat, které se ale často vyvinou úplně jinak, než člověk čeká, překvapí zvláště rytmika. Dost se tu pracuje i se zvukem a efekty. Vzdáleně by se to snad dalo přirovnat k prog/psych/experimentálnějším Triptykon a Bethlehem, nebo naopak metalovějším Oranssi Pazuzu či Aluk Todolo. Něčím mi to připomíná i Chaos Echœs, Dodecahedron a Negative Plane. V jedné z recenzí padlo cosi ve smyslu, že by takhle mohli znít Immolation na rohypnolu (a jo, s trochou fantazie se tam pár takových míst najít dá). Přístupem k věci se zase v jistém směru blíží Unholy nebo Ved Buens Ende. Pro mě zatím objev roku, který s každým poslechem roste. Některé motivy nemůžu dostat z hlavy. Kdo by to čekal od kytaristy a basáka z belgických Enthroned a bubeníka z Pro–Pain?

NOD NOD – s/t (7/2014)
– Viz. co jsem psal v promominirecenzooidním článkuPsy–High.

mIZZY

SINMARA – Aphotic Womb (8/2014)
– Že zbožňuji Svartidauði, je o mně známo. Flesh Cathedral považuji za jednu z nejlepších desek 21. století. Není divu, že debut Sinmara, kde spolu s členy Slidhr, Wormlust a dalších kapel hraje i kytarista Svartidauði, byl pro mě jednou z nejočekávanějších letošních desek. Nebudu to zbytečně rozmazávat a napíšu, že krom Enemy of Man od Kriegsmaschine (Teitanblood jsou trochu někde jinde) jsem letos lepší blackmetalovou desku neslyšel. Jistá podobnost s ostatními islandskými kapelami tu sice je, ale Sinmara si z jejich tvorby vzali to lepší a přidali navíc něco svého, takže se ve výsledku jedná o poměrně originální, perfektně nahrané dílo s velmi dobrým zvukem. Deska Aphotic Womb pouze potvrzuje, že islandská blackmetalová scéna patří v současnosti k těm nesilnějším a doufám, že se o ní začne mluvit v podobných superlativech jako o francouzské a norské.

NACHTMYSTIUM – The World We Left Behind (8/2014)
– Poslední (?) deska Nachtmystium je z mého pohledu celkem zklamáním, po dost dobré desce přišla slabší, za což pravděpodobně může absence jistých členů. Dost mi vadí repetice určitých pasáží, i když chápu, že deska je na tom částečně postavená, v některých sonzích mi vracení se k už zahraným momentům a jejich natahování docela vadí. Chybí také nějaká ultimátní pecka a není to ani natolik kytarově zajímavé. Také škoda, že se na albu nepodílel Sandford Parker, který byl na Silencing Machine naprosto nepřeslechnutelný a na koncertu ve Vopici tomu dal pořádné grády. Pro běžného posluchače fajn, pro mě po Assassins a Silencing Machine slabší, i když se i zde fajn songy jako Fireheart a Tear You Down najdou.

BÖLZER – Soma EP (8/2014)
– Loňské EP Aura mě dostalo do kolen. Nemohu říct, že by letošní počin byl špatný, Bölzer hezky pokračují ve vyjetých kolejích, ale v případě Soma se jedná o průměrnější black/death.

MASTODON – Once More 'Round the Sun (4/2014)
Mastodon se čím dál více vrhají na popovou dráhu a jejich songy jsou čím dál více písničkové, ale zároveň hodně chytlavé s hitovým potenciálem. Asi se k ní nebudu vracet jako třeba ke Crack the Skye, ale poslouchá se dobře.

Stray

UNISONIC – Light Of Dawn (8/2014)
– Sice nevím, jestli se to zrovna hodí říct na tomto území, ale dle mého se povedla i novinka Light Of Dawn o germánských melodiků Unisonic, u kterých pěje Michael Kiske, někdejší frontman Helloween, a na kytaru zde dovádí Kai Hansen. Ústřední osobou je však Denis Ward (Pink Cream 69), který zde funguje jako hlavní skladatel (napsal hned deset věcí z dvanácti), šéf a producent celého projektu. Unisonic na své druhé řadovce předkládají svěží materiál v stylovém ranku, jaký byste asi od podobných muzikantů čekali, tedy melodický hardrock/power metal německého střihu, skvěle zahraný, odzpívaný i zprodukovaný.

ACCEPT – Blind Rage (8/2014)
– Němečtí Accept vsadili znovu na jistotu a jejich novinku Blind Rage považuji za dosti tradiční a ne příliš zajímavou ukázku jejich typického heavy metalu. Styl mi nevadí, ale skutečnost, že skladby postrádají neotřelejší nápady o poznání více. Mnohé deska potěší/neurazí, ale já si stojím za tvrzením, že jde o nejlacinější způsob vedoucí k udržení legendy při životě. Experimenty k Accept sice nepatří (v minulosti nevyšly), ale přál bych si to celé slyšet s lepšími songy v klasickém stylu. Navíc už je jasné, že Udo je svým způsobem nenahraditelný. Tornillo je proti němu prostě čajíček – silou hlasu, dynamikou a hlavně výrazem. Dobrá deska, ale tak na tři, čtyři poslechy a konec.

Trym

DEINE LAKAIEN – Crystal Palace (8/2014)
– Opět velmi působivá černá romantika.

BLOOD OF KINGU – Dark Star on the Right Horn of the Crescent Moon (8/2014)
– Nářez od pohrobků Hate Forest, skvělá vyhlazovací kulisa ke spánku a práci (to myslím jako poklonu). Všichni Ukrajinci zjevně nevyvádějí blbosti.

TRIPTYKON – Melana Chasmata (4/2014)
– Dobrý. S celou deskou jsem se ještě nevypořádal, ale Aurorae je jeden z nejlepších songů/klipů letoška.

ROME – A Passage to Rhodesia (8/2014)
– Lepší než nudná Hell Money, ale stejně si už několik let myslím, že Jérome trpí nadprodukcí a měl by zvolnit. Tentokrát natočil fajn introvertní folkovou sbírku, ale když si člověk hned po doznění pustí některou ze starších (a dnes už legendárních) desek, ten rozdíl je až příliš velký.

irdzi

KARNIVOOL – Asymmetry (7/2014)
– Jelikož jsem dostal chuť pustit si něco od Tool a všechno od nich mám za ty roky trošku přeposlouchaný (Third Eye ale kdykoliv), začal jsem hledat nějakou alternativu. Od plus mínus kvalitní napodobeniny jsem ale dostal trošku něco jinýho, ovšem až překvapivě dobrýho. Takže zpětně tuhle desku doceňuji a pro mě jasná deka měsíce. Zprvu mi místy vadil zpěv a vlastně mě chytalo je pár skladeb, ale jak jsem se do toho dostal, tak jsem přestal vybírat a sjíždím to celý. Roste to.

Kuba

THE ROOM COLORED CHARLATAN – Primitives (5/2014)
– při poslechu mi deska zapadá řekněme k Exoplanet od The Contortionist s občasnými přesahy k takovým Animals As Leaders. Solidní deska.

piTRs

ANATHEMA – Distant Satellites (6/2014)
– To, co se na předchozích dvou, třech studiovkách jevilo pouze v prozatím dobře skrytých náznacích, se teď odhaluje v plné nahotě. Únava materiálu (kdo by také po dvouletých periodách mezi deskami udržel dech…) dělá z aktuálního opusu Co se našlo v šuplících počin, který závany dvou, třech silnějších momentů mezi hodinou vaty z kompozičního blátíčka nevytáhnou. Zbývá tedy zkusit ještě být aspoň trochu zvědav na příště.

GOTTHARD – Bang! (4/2014)
– I druhou desku po ztrátě Steva Lee dávají Švýcaři se ctí a jejich hravý hardrock baví.

IN FLAMES – Siren Charms (9/2014)
– Podobně jako u liverpoolských jde dle mne i u Plamínků o jejich nejslabší chvíli. Sotva doposloucháno do konce.

MASTER´S HAMMER – Vagus Vetus (5/2014) 
– I ty už oposlouchané postupy a prdýlky zní pořád jakoby neotřele, lyrika opět skoro nenásilně, ale přesně tne jak a kam má, a Panuška vládne. Díky za to. Štorm for president!

PRONG – Ruining Lives (4/2014)
– Přestože ve druhé polovině hrací doby už je našlápnuto výrazně míň, stala se deska vítaným soundtrackem k odcházejícímu létu.

pf

DIETER MEIER - Out of Chaos (4/2014)
LAWRENCE ENGLISH - Wilderness of Mirrors (7/2014)

Agnes

BLUES PILLS – Blues Pills (7/2014)
FALLOCH – This Island, our Funeral (9/2014)

schizmo

UNDER THE SKIN - OST (9/2014)
– Pokud máte rádi Lynchovské mindfucky, tak byste si tuhle chuťovku neměli nechat ujít. Nicméně film by vám neměl uniknout kvůli další perle (nepočítám–li nahou Scarlettu!) a tím je mega temnej a psychotickej soundtrack! Pokud si rádi dopřáváte strašidelnou, nervní a nervy drásající muziku, nebo jste fanoušci ambientních ploch, tohle je tip přesně pro vás! Koncept celého soundtracku je zvláštně postaven na repetitivním principu tak, že se autor neustále vrací k silnému main theme, okolo kterého staví hušivý podklad doplněný o bzučící smyčcovou hradbu a často udržuje tempo jednoduchým ubíjejícím rytmem – občas to připomene podobně postavené main theme z Lords of Salem. Díky tomuto principu se vám stěžejní motiv zařezává do mozku stejně, jako když smyčce kloužou po strunách. Pro lepší efekt doporučuju pustit na 5.1 sestavě, zhasnout a nechat se unášet vlastní představivostí – vsadím se, že nudit se určitě nebudete!
https://www.youtube.com/watch?v=xp0EW4ReZcA

kotek

ZU – Goodnight, Civilization (5/2014)
– Skvělý epko, který Zu poodhaluje zase trochu v jiný podobě. Hudba primitivních kmenů po atomový katastrofě rok 2100. A k tomu Gabe Serbian z The Locust na bicí.

PAUS – Clarão (7/2014)
– Asi stále ještě post–hardcore, ale toho afrobeatu je tam vážně hodně, ku prospěchu věci. Správná letní deska.

SYK – Atoma (5/2014)
– Doporučení z minulý desky měsíce, vyzkoušel jsem – a jako jo, šlape to. Jen by to mohlo být trochu výraznější, nebýt toho ženskýho vokálu, dost by se mi to pletlo s jinejma kapelama v tomhle ranku.

HIVE BENT – Dyatlov (4/2014)
– Tohle epko už se mi taky v přehrávači točí nějakou chvilku, zezačátku jsem mu nedával nějakej větší význam, ale postupem času mě přesvědčilo. Noise rock párty.

GRUMBLING FUR – Preternaturals (8/2014)
– Nová nahrávka, která je vcelku blízko Glynnaestře. Zatím tak úplně nevím, co si myslet, ale s touhle kapelou mi to dycky trvalo dýl.

TOMBS – Savage Gold (6/2014)
– Příjemnej metálek.

YOB – Clearing the Path to Ascend (9/2014)
– Doom metal, hutnej zvuk, Neurot Recordings – výborná poslechovka.

Cronic

YOUNG AND IN THE WAY – when life comes to death (5/2014)
– Nenávistný black/crust z Ameriky. Nahrávka síce už z par mesiacov stará, ale určite stoji za zmienku a ukazuje nám ďalšiu tvar black metalu. Chalani nemajú problém miešať sypačky s pomalými ťažkými riffmi a ide im to celkom dobre.

 
 

 
 
 

bizzaro

SHINING – One One One (2013)
– Shining na devatenáctém Brutalu odehráli nejimpresionističtější show, jakou jsem na něm za těch asi 17 let, co tam jezdím, viděl. Rokenrol, jazz noise, párty, geniální zvuk a show. Něco takhle sexy se nevidí, proto jsem zas oprášil jejich loňskou desku.

EXIVIOUS – Liminal (2013)
– Exivious taktéž hráli na BA, ale tuhle desku prostě poslouchám pravidelně, a jen tak nepřestanu.

TESSERACT – Altered State (2013)
– Samozřejmě se blíží společný koncert Anglánů s AAL, takže se poslech desek obou kapel bude zahušťovat, ale u Altered State především platí totéž, co u Liminal. Poslouchám pravidelně a jsem skálopevně přesvědčen, že z týhle desky se stane (musí!) progový milník.

MITOCHONDRION – Parasignosis (2011)
– V úterý, hned po Cryptopsy, pražská Vopice přivítá další kanadskou sebranku. Tentokrát ale nepůjde o žádný technizování, ačkoli se mu tvorba Mitochondrion nevyhýbá, půjde o atmosféru a především o tuzemskou premiéru. Mitochondrion hrají temnou a pokroucenou muziku, která přirovnání může najít v blackened death metalu, pro přirovnání ale jistě postačí i říci jména jako Portal, Deathspell Omega nebo Dead Congregation. Připravte si kápě!

Spacosh

LANA DEL REY – Born To Die (2012)
HACKTIVIST – Hacktivist (2013)

Hanzz Strewer

RUSCONI – History Sugar Dream (3/2014)
– Poslední album „überjazzmanů“, o jehož podstatě leccos napovídá samotný název, budí rozpaky svou zdánlivou roztříštěností. Společným jmenovatelem všech předchozích desek je nadhled, který je přítomen i u této vymykající se produkce. Švýcaři se však na posledních deskách částečně odpoutávají od charakteristického naivismu, který se nyní v kontextu ostatních skladeb formuje v jakési záchvěvy nostalgie. Dávají větší prostor improvizaci, temnějším plochám, zneklidňujícím postupům a záměrně volí „retro sound“. Nejen tyto aspekty obdařují celé dílo zřejmě nejpříznačnější vlastností… a tou je náladovost. Trio střídá „Simona/Garfunkela“ s jazz–noisem až k halucinogennímu prog–rocku a soudobým vážným kompozicím. HSD je totiž ušislyšně výsledkem intimní sondy do dětství každého z hudebníků a tato sloučenina vyzařuje cosi magického. Přes žánrovou pestrost si zachovává velice zvláštní až omamnou atmosféru, sofistikovaně vnuká nespočet myšlenek a především z ní opravdu čiší aura rozmarné dětské duše. Prostě takový Michel Gondry na hudební scéně. HSD jako vylepšený halucinogen hudebních 60’s a 70’s.

ASCARIASIS – Carving The World (2012)
– Techdeathcore, který snoubí zajímavé nápady s výraznou melodikou a řádnou dávkou brutality. Za pár let by se tam někam mohli dokopat kluci ze SWYF :P, ačkoliv ta nová placka v lecčem tuto předčí.

BUKE AND GASS – Riposte (2010)
– Experimentální indiečko, pro hravě barevné chvilky odreagování.

PHURPA – Nag bDud Ceremony (2009)
– Trojice hrůzu nahánějících plešatých Rusů praktikujících učení Bön – předchůdce buddhismu – včetně jeho tradičních rituálů s dominantní hudební složkou. Před půl rokem v Brně „performovali“ jeden z ceremoniálů téměř tři hodiny.

HIROMI'S SONICBLOOM – Time Control (2007)
– Osvědčená, po čase nudící, jazzrocková fúze s bláznivou Japonkou, feťákem a Fiuczynskim :D

gorth

SHIVERS – s/t (3/2014)
– Více méně typická deska z Miasmah – temné abstrakce mísící akustické nástroje s elektronickými, ani dark ambient, ani soundtrack, ani moderní klasika, ale nakročeno to má ke všemu. Asi první tři poslechy jsem byl nadšený, pak to trochu opadlo, uvidíme.

ENTEN OG ELLER – Primal Forms (2012)
– Viz report.

AUSTRA – Feel It Break (2011)
– Možná, že kdyby měla Chelsea Wolfe cit pro synťáky, zněla by její poslední deska takhle. New wave/post–punk retro dotažené hodně blízko k dokonalosti. A na to, že to je jen gotický popík, je Austra překvapivě trvanlivá, poslední měsíc jsem tu desku poslouchal pomalu denně.

DRAWN – A New World? (1999)
– Minule to házel do diskuze pepua. Pro fans In the Woods.

HATE ETERNAL – Fury and Flames (2008)
– Můj problém s Immolation nebo Gorguts spočívá v jejich tendenci zabíjet slušné atmosférické pasáže nějakým nudným konvenčním dm riffem. Hate Eternal tím netrpí, takže je možný jakýsi prožitek chaosu, nátlaku a brutality, jinak řečeno, funguje to jako výbornej námrd.
Mimochodem, srv. Fury Within se "sólem" v Mládkovo Rychlík jede do Prahy. 

SILVER APPLES – s/t (1968)
– Na Silver Apples odkazovali Portishead v nějakém rozhovoru jako docela zásadní inspiraci pro We Carry On z Third. Krautrock před krautrockem, snad i synth pop před synth popem, takový polozapomenutý psychedelický klenot.

GUILLAUME PERRET & THE ELECTRIC EPIC – s/t (2012)
– Nakoplej jazzíček, občas to intenzitou připomene Shining. Na podzim budou v Akropoli, což by mohlo být hodně fajn.

KATHERINE YOUNG – Bassoon – Further Secret Origin (2009)
– Brutální elektroakustické improvizace, v hlavní roli fagot. 

AddSatan

YOB – The Great Cessation (2009) a The Unreal Never Lived (2005)
– Novinka se zdá dobrá, ale jel jsem hlavně tyhle dvě starší desky a zvláště TUNL pořád vládne!

PINK FLOYD – Umagumma (1969)
– Co dodat? Prostě pořádná halucinace a to i po té spoustě let.

mIZZY

16 HORSEPOWER + WOVENHAND – vše
– Příprava na koncert v Jablonci ve velkém stylu.

BLUT AUS NORD – What Once Was: Liber II (2012)
– Dvojka je ze všech Liberů nejlepší!

MAGMA – vše
– Ti nejlepší z nejlepších. De Futura strčí do kapsy úplně všechno.

MITOCHONDRION – vše
– Těšing na první pražský koncert po prázdninách. Očekávám pořádnou nálož a zlomená žebra!

SUNN O))) – The Grimmrobe Demos a Black One (2000)
– Když ti po popíjení druhý den ráno praská hlava, není lepšího sebemrskačství, než jí ještě přidat a mučit se pořádně. Poslech O))) tak získává úplně jiný rozměr.

jukl

SONAR – Static Motion (1/2014) 
– Švýcarská vysoce poslouchatelná a technicky čistá prog–rocková záležitost. Není uplnou náhodou, že své druhé album vydávají u Cuneiformu, kvalitě nahrávky je to jediné možné a adekvátní ustájení. Všichni milovníci nasekaných tónů a jiných djentů by si měli tohle aspoň jednou poslechnout – že se dá dělat výborná atmosféra, aniž by nahrávka musela nutně znít jak vlak řítící se ze skály. Pro zvukové pitvaly, netopýry a jim podobné taktéž velmi vhodný materiál. 

CLEFT – BOSH! (3/2014) 
– Tomuhle moc nerozumím, ale po dlouhé době math, který mě dovedl bavit déle, než 3,14 minuty. 

 YURI GAGARIN – s/t (2013) 
– Ne, Jurij je už dáno mrtvý, to jenom Švédi ukazují, že duch pionýrské kosmonautiky dřevních dob v někom stále přetrvává. Výborně pulzující nahrávka nepřináší jistě nic nového, ale to staré staví do výborného čerstvého světla a pečlivě z osvědčeného preparuje jen to, co bude dobře fungovat. Nahrávka, která by se před třiceti lety na trhu neztratila, navíc je možná jenom kýčovitým oltářem věci dávno slyšených, ale je poctivá, hutná a zábavná. Není kolem toho žádná póza, pouze jednoduchost a mírný průvan v klimatizovaném skafandru.

vlad

ANGELS OF VENICE – Angels of Venice (1999)
– Medieval/new age projekt pyšnící se v rámci žánru příjemně nízkou mírou kýčovitosti.

SVARTTJERN – Misantrophic Path of Madness (2005)
– Black metal / NOR.

LIVERIDE – Старый Месяц (2013)
– Atmosférický blackový one man projekt z Ruska. Trochu mi to evokuje Lustre, nicméně Liveride zní podstatně méně unyle. Naneštěstí chlapík za počinem stojící vloni zřejmě poslal projekt k ledu. Škoda.

ENCLAVE – Paradise of Putrefaction (2008)
– Black metal / POL.

FEAR OF DOMINATION – Distorted Delusions (2/2014)
– Poměrně neotřele působící industrial metal z Finska, obzvlášť pak zaujala doomovější skladba Parasite.

 AHAB – The Oath Demo (2005)
– Doom metal / GER.

irdzi

DEATHSPELL OMEGA – Paracletus (2010)
– V blacku obecně moc nefrčím, ale tahle deska mě prostě baví. Možná se v tomhle žánru zase tolik v posledních letech neorientuji, ale zase se člověk k tomu „obecně“ dobrýmu dostane – a v tomto případě jsem za to rád.

Kuba

NERO DI MARTE – s/t (2013)
– Příprava na nové album Derivae, které má vyjít na konci října. První singl slibuje velký zážitek!

ALARUM – Eventuality (2004)
– Deska, která nikdy nezklame.

PITBULLS IN THE NURSERY – Lunatic (2006)
– Už je načase něco vydat, pánové!! 

piTRs

PROTECTOR – Reanimated Homunculus (2013)
– V devadesátých dýchali ze druhé (a trošku deathovější) linie na záda Kreator, Sodom a Destruction. Loni si po 20 letech vydali novou řadovku. Dvěma poslechy soudím, že asi hlavně pro sebe a pár nejvěrnějších, nicméně hrábnout do toho pořád umějí.

schizmo

30 SECONDS TO MARS – A Beautiful Lie (2005)
– Nebudem si nic nalhávat, že TSTM stojej i padaj na jednom jediném jméně, a tím je samozřejmě Jared Leto. K němu se mi váže zajímavá vzpomínka, kdy jsem shlédnul tenkrát neznámé drama Requiem for a Dream a nezávisle na něm pak klipovku k debutní desce TSTM a stále jsem nemoh přijít na to, odkud ústřední postavu znám. Dnes už je pointa samozřejmě bezpředmětná, protože od debutu Sekund i Requiemu uběhlo spousta let a pravděpodobně nebude nikdo, kdo by tvář, jméno i působiště tenkrát ještě no name herce/muzikanta neznal. Pro mě bylo tenkrát dobrodružství si všechno najít a dát do souvislostí sám, takže i hudba Sekund má pro mě zvláštní hodnotu – jejich tvorbu mapuju (stejně jako třeba BILLY TALENT) od demáčů, takže jsem v podstatě vyrůstal s batolaty dnes již monstr kapel. TSTM tehdy představovaly svěží vítr v hybridní škatulce crossover/nu-metal/emo a troufám si tvrdit, že se zároveň stali leadery žánru, protože stylově spřízněné, například CHEVELLE, BREAKING BENJAMIN či stylove migrující LOSTPROPHETS, nechali z dnešního pohledu daleko za sebou. Deska A Beautiful Lie je životaschopnou nahrávku, dokazující že soudobá kompilace hitovek byla také bohužel Letovým vrcholem a jak již všichni dnes víme, od té doby má pouze sestupnou tendenci. Poznat tuhle kapelu v dnešní době nebo jen o pár let nazpět, pravděpodobně bych si o ni neopřel ani kolo, protože stadiónová velikost kapely převálcovala všechen talent, který v ní dřímal. Z pohledu dobového mě však oslovili velice…
https://www.youtube.com/watch?v=8yvGCAvOAfM

STAR OF ASH – Iter.Viator (2003)
– Smekám před nevyčerpatelností norské avantgardní scény. Když netvoří velmistři žánru, tak na to hrábnou jejich družky (STAR OF ASH), případně celá família (PECCATUM). Na projektu Star Of Ash, pokud si to dobře pamatuju, dělalo víc slavných jmen, nicméně tahle věc je všeobecně připisována Ihsanově manželce a Iter.Viator je nejlepší deskou pod touto hlavičkou. Tak smutná, tak temná, tak dojemná… Takhle nějak by mohla znít Lana Del Rey, kdyby svoji hudbu za temnou nejen prohlašovala, ale kdyby ji temnou také dělala. Tolik všemožných emocí, nejrůznějších klávesových ploch a beatů, které vám dohromady naženou husí kůži jako například v songu Sanies od 4:20. Parádní počin!
https://www.youtube.com/watch?v=b3CY–tI9w7I

ROCKY VOTOLATO – True Devotion (2010 )
– Na hudbě miluju to, že mě nikdy nezklame, neopustí a nikdy nepřestane překvapovat. A právě překvapování je na tomhle druhu umění strašně krásný – roky, někdy i desítky let posloucháte jeden žánr, který se vám chtě nechtě musí oposlouchat, a tak hledáte či objevujete další – od metalu je blízko k rocku, ke klasice, k jazzu, v rámci temnoty k ambientu, v rámci kořenů strunných nástrojů k folku či neofolku. To bychom měli rozsah každého otevřeného posluchače poměrně obsažený a tak by si jeden pomyslel, že ho už nemá co překvapit. Jedno z takových překvapení, které je na míle vzdálené od metalu (nepočítám–li všechny ty Adély, Lany a podobné kočičky), je objev folk písničkářů LIGHTHOUSE AND THE WHALER, který poměrně zásadním způsobem zasáhl můj tehdejší žebříček žánrových hodnot. Dál jsem tomuto žánru nevěnoval nějakou přehnanou aktivní pozornost, až se na jeho stranu letos postavil další zásek v podobě úvodní znělky ze seriálu True Detectives v podání THE HANDSOME FAMILY, kteří se sice vytáhli s parádní hitovkou, bohužel ale zbytek všech desek je pouze prašivé country, které se nedá poslouchat. Na doporučení jsem si doplnil znalosti v podobě THE AMERICAN SPIRIT, což je rovněž velice nadějné želízko v ohni undergroundového country.
Největší objev v tomto stylovém rozpětí je nicméně americký písničkář Rocky Votolato, který obsahuje všechny pro mě zásadní atributy toho, aby i country pro mě bylo poslouchatelné. Zatraceně hitové songy, které jsou svoji strukturou snadno zapamatovatelné, využívající dramatickou práci s gradací songů a sem tam i emo nádechem ne nepodobným AGAINST ME!. Nejvíce ale vidím podobnost se zmíněnými Velrybáři, takže po nich je Rocky dalším zásadním autorem, na kterého v tomto žánru nedám dopustit. True Devotion je deska plná hitovek, které si vás po pár posleších hravě omotá kolem prstu a vy si je s velkým potěšením budete denně pouštět. Překvapivá a omamná záležitost!
https://www.youtube.com/watch?v=FwQ38upLY0g

THE EXPLOITED – Beat the Bastards (1996)
– Tohle je historie! Stejně jako u onehdá probíraných H–BLOCKX, mi Beat the Bastards okořeňovalo telecí skejtová léta a tohle album bylo další přetsupní stanicí od popu, hip hopu, punku až k dnešnímu metalu. Hned na začátku bych zde rád vyvrátil jeden všeobecně tradovaný omyl – BTB není žádný upocený punk, pro mě je to thrash metal jak hovado, a pokud někdo bude na tom punku mermomoci trvat, tak je to zaručeně nejtvrdší punk, jakej znám (pokud se nebudem pouštět do HC/punk, crust punk vod). Tahle deska pro mě znamená moc. Nejenže mi evokuje tu naprosto unikátní autentickou dobu, která se nesla ve znamení poznávání všeho, ale také dává upomenout, jak jsem začal vlčit a tíhnout k tvrdé muzice všeobecně. Ta mi sice dle mého názoru byla souzena, ale vztah k deskám, co vás v tu dobu provázely, je přece jen jedinečný. Více nemá smysl se o tom rozepisovat – kdo tuhle desku ve své době zažil, tak mi musí dát za pravdu!
https://www.youtube.com/watch?v=ISRsXB05ClE

ABOMINABLE PUTRIDITY – The Anomalies of Artificial Origin (2012)
– AP sleduju už od jejich prvopočátků, když dva z jejich členů se přijeli podívat z daleké Moskvy na brněnský koncert, tuším INSIDIOUS DECREPANCY. Tenkrát se jen mimochodem zmínili o vlastní kapele, kterou jsem si dodatečně vyhledal na MySpace a už jejich promo zabíjelo jak hajzl. A jak to bylo dál, to už všichni známe. AP se stali naprostými králi v ranku slam death metalu a dle mého názoru bude ještě pěkných pár let trvat, než se někomu podaří sesadit je. Měl jsem velké obavy, jestli tak nabušený debut půjde vůbec překonat, ale po prvním poslechu Anomalies už strach nemám. Brutální moderní a čistý zvuk, v kterém vynikne každé zaseknutí, natlakovaný jako buldozer tlačí před sebou naprosto vše a je fuk, jestli se zrovna seká nebo sype, tohle funguje ve všech podobách. Hudebně je to stále ten hitový slam brutal death a je to právě nápaditý songwriting, co AP odděluje od zbytku podobných kapel – je vidět, že nad stavbou songů kapela značně přemýšlí a prakticky nenacházím jediné místo, které by nějak zaostávalo za zbytkem a z celku máte neodbytný pocit, že tohle je prostě muzika, kterou chcete poslouchat, i ve smyslu, že i takovýto extrém vám může přinášet radost :D. Osobně na téhle desce nenacházím hluchého místa, pro mě je to jeden z nejpřesvědčivějších moderních death metalů, model 2012 (klidně i 2014 a dál), který si naprosto zaslouží úspěch, který všude sklízí. Pro mě totální jeba!
https://www.youtube.com/watch?v=iqX7UAgVaoc

TANGAROA – One Hand For The Knife… (2008)
– Na muzice miluju to, jak je nevyzpytatelná a hranice extrému se stále posouvají dále a dále. Když už si myslíte, že nemůže přijít nic rychlejšího, techničtějšího či jinak šokujícího, vždy se najde nějaký odvážlivec, který sebere koule a udělá něco ještě šílenějšího. Když přišly mathcore kapely jako TDEP, myslel jsem si, že je to na dlouhou dobu totální strop, kam muzikantská výzva může sahat. Jak jsem se tehdy mýlil. Angláni TANGAROA nepřicházejí prakticky s ničím novým, ale to, co dělají, dělají po svém a maximálně účinně. Jejich hudba má základy v mathcore/math metalu, ale mají zajímavý svojský rukopis a řekl bych, že až epickou stavbu songů, kde stopáž 8 minut není žádná výjimka. Na takové ploše se toho stane opravdu hodně – i když je přístup ke kompozici velice sofistikovaný, možná až profesorský, tak songy těkají jako živý nervní organismus a vy nejste ve stavu se dostat na kobylku jejich muzikantskému gró, natož pak snažit se o nějaké komplexnější zapamatování si čehokoli, co na své desce přinášejí. To se mi ostatně nepovedlo ani u předchozího EP, které i přes své hitové ambice nedovoluje, abyste se sžili se skladatelskou morálkou, která působí jako z jiného světa. Pak se není čemu divit, že je tahle kapela těžce ukryta a upozaděna a její hudba je tak odkrývána jen těm nejgurmánštějším hledačům.
https://www.youtube.com/watch?v=WTj3XDuorDY

Cronic

GOD IS AN ASTRONAUT
– Neda sa to nepočúvať, hlavne po neskutočnom koncerte na Brutale.

MGLA – With Hearts Toward None (2012)
– Blacková srdcovka z minulého roku.

CRYPTOPSY – Whisper Supremacy (1998) a And Then You’ll Beg (2000)
– Po dlhej dobe oprasene klasiky. Na koncert sa jednoducho treba pripraviť :)


Přispěj do diskuze

ty jo Fury & Flames má už taky 6 let, parádní deska, prakticky jedu od nich jenom tuhle...

gorth: lol, ale msuel jsem to teda vyslovene hledat :D jinak si poslechni Conquering the Throne nebo King of All Kings, to je jeste vetsi tlak.ackliv ja F&F rad

s tym solstafirom cim viac pocuvani tym ma to bavi menej a menej. kukoncu sa az nutit musim aby som to vobec dopocuval. jedina dobra vec tam je Non. inac hrozne natahovanie a nuda. som myslel, ze sa to nejak vykrystalizuje a pridem tomu nachut ale napokon dost sklamanie teda :(

srpen nějak moc rychle utekl a za mě dost slabej, hlavně teda Pallbearer (přístupnější než předchozí deska) a Yob a snad ti noví Opeth (přístupnější než předchozí deska :), ale skladba River se jim hodně povedla... jinak tipů koukam zase dost. S Exploited tak jak to má Schizmo to mám úplně stejně :)

Tagy:

Ótta, Earth, Primitive And Deadly, The Haunted, Exit Wounds, Pallbearer, Foundations Of Burden, Polyphia, Muse, Black Tongue, Born Hanged/Falsifier, Slapshot, Suffocate With Your Fame, Item(S), Trioscapes, Digital Dream Sequence, Silkidrangar, Psalm Zero, The Drain, Nexilva, Eschatologies, Jenny Hval + Susanna, Meshes Of Voice, Peter Christopherson, Time Machines Ii, Jacaszek + Kwartludium, Catalogue Des Arbres, Emptiness, Nothing But The Whole, Sinmara, Aphotic Womb, Nachtmystium, The World We Left Behind, Soma, Once More 'Round The Sun, Unisonic, Light Of Dawn, Accept, Blind Rage, Deine Lakaien, Blood Of Kingu, A Passage To Rhodesia, Asymmetry, The Room Colored Charlatan, Gotthard, Bang!, In Flames, Master´S Hammer, Prong, Ruining Lives, Dieter Meier, Blues Pills, Falloch, Under The Skin, Zu, Goodnight, Civilization, Paus, Clarão, Hive Bent, Dyatlov, Preternaturals, Tombs, Yob, When Life Comes To Death, Parasignosis, Lana Del Rey, Hacktivist, Rusconi, History Sugar Dream, Ascariasis, Carving The World, Buke And Gass, Riposte, Phurpa, Nag Bdud Ceremony, Hiromi's Sonicbloom, Time Control, Shivers, Enten Og Eller, Austra, Drawn, Fury And Flames, Silver Apples, Guillaume Perret & The Electric Epic, Katherine Young, Bassoon, Further Secret Origin, 16 Horsepower, Wovenhand, Sunn O))), Yuri Gagarin, Angels Of Venice, Svarttjern, Liveride, Старый Месяц, Enclave, Fear Of Domination, Distorted Delusions, Ahab, Paracletus, Nero Di Marte, Pitbulls In The Nursery, Protector, Reanimated Homunculus, 30 Seconds To Mars, A Beautiful Lie, Star Of Ash, Iter.Viator, Rocky Votolato, True Devotion, The Exploited, Beat The Bastards, Abominable Putridity, The Anomalies Of Artificial Origin, Tangaroa, One Hand For The Knife…, Mgla, Opeth, Pale Communion, Fallujah, The Flesh Prevails, Sólstafir, Katatonia, Samaris, Nod Nod, Bölzer, Mastodon, Triptykon, Rome, Karnivool, Anathema, Distant Satellites, Vagus Vetus, Lawrence English, Syk, Atoma, Grumbling Fur, Young And In The Way, Shining, Exivious, Tesseract, Mitochondrion, Hate Eternal, Pink Floyd, Blut Aus Nord, Magma, Sonar, Static Motion, Cleft, Deathspell Omega, Alarum, God Is An Astronaut, Cryptopsy

aktuálně

diskuze