MASTER'S HAMMER – Fascinator

Album února 2018

Poprvé od vzniku desky měsíce je nutné pod čarou uvést i tzv. antidesku měsíce. Adeptů na ni bylo překvapivě více. Naopak vítěz je opět (bez překvapení) tuzemský. 

Christopher Johnsson prý boří hudební mantinely, Patrick Mameli si je zase pěkně střeží. Aby se tedy opět nestalo, že se na pomyslných stupíncích vítězů objeví deska, kterou vlastně nikdo z redaktorů nechválí, zavádíme pro tyto případy kategorii Antidesky měsíce (doufejme, že ji nebude třeba často vyvolávat).

Struktura článku:
1) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři Marasťáků / Antideska měsíce
2) AKTUÁLNÍ ALBA: seznam nejaktuálnějších alb (cca od srpna 2017), které nedostaly více hlasů a jsou tedy zařazeny individuálně – výpis dle jednotlivých Marasťáků
3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – řazení stejné jako u 2)
 
 
(4) MASTER'S HAMMER – Fascinator (02/2018)

- po vydání Konví asi nejlepší deska. (mIZZY) (BandCamp)

- pro mne zdaleka nejzásadnější (resp. jediný zásadní) domácí soubor, jehož hudba vždy byla pouze jednou ze složek celkové aury (kterou jsem u zbytku scény nenacházel), již potřetí dodržel dvouletou periodu a chrlí další změť fantasmagorií, společenských reflexí, cestovatelských momentek a metafyzična. Jakkoliv mne koncertní comeback, resp. Štorm Session Band, nechává chladným a na základě viděného na různých kanálech jej nepovažuji za povedený, každá nahrávka MH je událostí a jistotou, že bude následujících několik týdnů skutečně v čem se rochnit. Aktuální deska je pocitově asi nejblíž Konvím (přestože zoufalců, kteří s každým CD skloňují jen slovo Ritual, je stále dost), ale vše je nahlédnuto zas malinko jinak, barevněji a trochu méně sevřeně. Principál je pořád při chuti a přestat s tím zjevně jen tak nemíní. (piTRs)

- František je mašina na texty, které mají příběh, pobaví, polaskají, tentokrát jsou trochu méně mrazivější, o to více eko. Jsem fascinován neutuchajícím proudem hudebních nápadů, které Master’s Hammer nabízí na každé desce, zde navíc naprosto skvělý obal, ve kterém najdete vše, co jest obsahem textů. Tradičně skvělé! (LooMis)

- a hlas přidal i Kezir.

(2) SAXON - Thunderbolt (02/2018)

- pardálové v pokračující výborné formě přicházejí opět s vyrovnanou, klasickou a přesto maximálně současnou kolekcí NWOBHM. S určitým očekáváním spojeným s novými Judas Priest se nelze zbavit myšlenky, kdože z velké trojky už delší dobu s kvalitou desek nejvíc pokulhává. Z respektu k Železné Panně (a možná ještě i vzhledem k víře v její lepší studiové zítřky) to ale zatím není nutné říkat moc nahlas. (piTRs)

- takhle se má dělat poctivej hevač, když je vám skoro 70 let. Neskutečná jízda, obdivuji, co tihle staříci kolem Biffa Byforda ve svém věku dokážou. (LooMis)
 
 
 
 
 

(0) MACHINE HEAD - Catharsis (01/2018)

- úpadek Machine Head pokračuje. Heavík? Metalcore? Punk rock? Všeho si užijete dostatečně. Ale dejte si pro začátek Bastards, abyste věděli, do čeho jdete... (onDRajs)

- nenechte se zmást délkou, ta je nakonec v pohodě, vypustťe velkosálové odrhovačky, odmyslete si metalcore (trendy být je zapotřebí), zapomeňte na Flynnovy pokusy udělat ze sebe dobrého zpěváka (tohle mu živě prostě nevyjde), shovívavě přejděte pokusy o experimenty a vyjde vám, že tohle je vlastně zase docela dobrá deska MH. (LooMis)
 
 
 
 

(-2) THERION - Beloved Antichrist (02/2018)

- to, že se Christoferu Johnssonovi kdysi docela povedlo pár desek, se v historickém kontextu ukazuje jako medvědí služba jeho egu i hudebnímu světu, jelikož mu díky oněm dílčím úspěchům bylo následně dovoleno (a většinově tolerováno nebo dokonce akceptováno) zaplavovat trh množstvím balastu. Tak se mi jeví i aktuální tříhodinová nestvůra, jejíž nabubřele prezentovaný formát vzbuzuje (kromě základního předpokladu silného příběhu, který je asi jako jediný přítomen) očekávání napětí, spádu, dramatičnosti, kvalitativně odpovídající instrumentace atd. Namísto toho povětšinou slyším začátečnickou heavy-bigbítovou primitivnost až topornost (jo, třeba bubeník je šikovnej, ale na tohle se tady fakt nehraje), opepřenou unisonem unylých sborů a prvoplánovité "orchestrace", která při své nelidské stopáži neobstojí ani jako pověstná kulisa k mytí nádobí. Spíše je výkladní skříní Johnssona jako (pod)průměrného instrumentalisty a (pod)průměrného skladatele, ze kterého nedostatek sebereflexe zas jednou tryská do všech světových stran. (piTRs)

- tenhle měsíc jsou dvě desky, co se vyznačují vysokou stopáží. Machine Head (chtěl jsem použít MH, ale jsou tu ale ještě Master´s Hammer), jsou v podstatě v pořádku, je to hodně barevná deska. Ale tohle je fakt moc! Soudné kapely raději vydají podobný materiál v rozmezí (aspoň) 3 let, a to pak až tak nevadí, že je to jedno velké mlácení prázdné slámy. Ale ne tak Christopher Johnsson. Ten se toho prostě nebojí a vydá 3,5 nudohudbohodin v jednom balení. Tohle se nedá poslouchat! Tady nevíte, jestli se náhodou mistr nespletl, a neprovedl copy/paste z nějaké své předchozí symfo desky, nebo to znělo před chvílí/hodinou/dvěma?). O zbytečnosti roku mám asi jasno. (LooMis)

Kuba

AUGURY - Mater Dolorosa (singl 02/2018)
- mnohaleté přání vyslyšeno. Škoda slov. Deska roku po jedné vypuštěné skladbě? Jsem si jist, že ano.

SONS OF APOLLO - Psychotic Symphony (10/2017)
- ty vol*, takhle se hraje metal. Kam se na to hrabou Dream Theater.

bizzaro

MORS SUBITA – Into the Pitch Black (04/2018)
- u mě ne tak běžný žánr, ale fakt výborný melodic death se zapojením groovu i atmosféry.

VOIDHANGER - Dark Days Of The Soul (03/2018)
- špinavej (nacrustlej) black/thrash/death. (Kapela personálně propojená s Infernal War, jsme si toho vědomi; pozn. Loo)

PHIL CAMPBELL AND THE BASTARD SONS - The Age Of Absurdity (01/2018)
- svět jde do prdele. Bizzaro začíná poslouchat rokenrol.

VITALISM - SY (EP 12/2017)
- brazilskej namakanej prog/djent/fusion.

IN DEPTHS & TIDES - In Depths & Tides (EP 11/2017)
- jakoby Vildhjarta hrála deathcore. Prog djenty deathcore z Massachusetts.

OV SHADOWS - The Darkness Between Shadows (02/2018)
- dobře napsaný, pochmurně atmosférický black ze Švédska.

XENOBIOTIC - Prometheus (01/2018)
- další fajn Australani. Deathcore/death metal, čili groove, sem tam breakdown, sypačky, agrese, trochu progrese, ale forma drží umně pohromadě.

PHILIP H ANSELMO & THE ILLEGALS - Choosing Mental Illness As A Virtue (01/2018)
- tohle moc poslouchat nebudu, ale dát to sem musím, protože něco tak osobitého často neuslyšíte. Phil je prase, Phil je masovej vrah, Phil je extrémista. A dělá to legálně. Extrémní podivno metloš.

AVSLUT – Deceptis (02/2018)
- druhý švédský blekoš v mých tipech. Tenhle je melodičtější, ale nasypanější i nariffovanější. Plusem je parádní zvuk i vokál. Bm mainstream?

SHAKMA - House Of Possession (02/2018)
- thrash/black (Norsko) tip od bizzára? No jo.

DARK BUDDHA RISING – II (EP, 03/2018)
- hm, takhle mě ta psychedelie fakt baví.

THE ABSENCE – A Gift for the Obssessed (03/2018)
- melodický death/thrash par excellence. A z Ameriky.

MAHR – Antelux (2018)
Ať ten bm mainstream výše naředím, tak nahodím tento „projekt“, o kterém zas není nic známo. Atmo black metal/ambient.

ANNIHILATOR - For the Demented (11/2017)
- teď jsem si jí párkrát dal a jako... já Jeffa žeru!

onDRajs

AFGRUND - The Dystopian (01/2018)
- další grindové zklamání ze severu. Po průseru s The Arson Project přišli s návratovou deskou Afgrund, kteří to dali dohromady v původní sestavě. Tuhle kapelu jsem měl za pohrobky Nasum, vedle sypaček u nich nechybělo hácéčko, thrash, d-beat, chrastivý švédský death. The Dystopian je ovšem pouze obyčejný grind bez přidané hodnoty.

mIZZY

GNAW THEIR TONGUES – Genocidal Majesty (02/2018)
- tyvole, to je zase výplach! Power electronics, noise, black metal. Co chtít víc? (BandCamp)

MAKE A CHANGE... KILL YOURSELF – IV (01/2018)
- v poho DSBM. (BandCamp)

ROME – Hall of Thatch (01/2018)
- s elektrickou kytarou to Rome šlape. Song Martyr zní jako Swans.

Kotek

FIRE! - Hands (01/2018)
- ze začátku trochu zklamání, že to není víc psychedelická haluz, ale nakonec docela dobrý. Krautový rytmy vtáhnou (ale mohly by víc), saxofon potrestá.

THE SKULL DEFEKTS - The Skull Defekts (02/2018)
- tečka za touhle kapelou, která pokračuje tam, kde poslední deska skončila - jen o něco temněji a méně vesele. Často se to blíží až někam k Nine Inch Nails.

PORTAL - ION (01/2018)
- rez, hnus, už se toho na Marastu napsalo dost. Za mě ano!

Gába

POSTHUMAN ABOMINATION - Transcending Embodiment (promo clip, 02/2018)
MOLESTED DIVINITY - Yearning to Nothingness (singl, 03/2018)
PESTILENT REIGN - Martyr (singl, 03/2018)
PESTILENT REIGN - Gutter's Filth (singl, 03/2018)

piTRs

ATROCITY - Masters of Darkness (12/2017)
- Todessehnsucht (1992) je dodnes černou perlou základů evropského tech-deathu, její hopsavější drákulovská následovnice Blut (1994) rovněž obstála. Z aktuálního EP i přes nepovedený plechový zvuk hned vylézá charakteristické riffování a feeling made in Atrocity a nelze mu upřít tah na bránu. Nicméně čas notně pokročil, a tak ve výsledku zde Atrocity znějí jako místy houpavá, místy sypací death/thrash záležitost nejvýš regionálního významu, pár chytlavým kytarovým vyhrávkám navzdory.

NECROPHOBIC - Mark Of The Necrogram (02/2018) 
- Čáryfuci drží svoji laťku a tvář kapely, co nikdy nenahrála blbou desku. Nicméně, i přes strhující úvod novinky a prosvítající posmrtné skvrny dalších oblíbenců Dissection, i nadále zůstávají mými nejoblíbenějšími položkami Hrimthursum (2006) a The Third Antichrist (1999).

NIGHT IN GALES - The Last Sunsets (02/2018)
- po menší post-thrashové výhybce na začátku milénia jsou NIG už nějakou dobu pevně zpět ve smrtící melodice skandinávského střihu. K jejich škodě už to ale zdaleka nepůsobí tak svěže a nadupaně jako kdysi, vše jsme takhle slyšeli mnohokrát a již dávněji tomu, co kouzlo povětšinou vyčpělo.

LooMis

DEMONICAL - Chaos Manifesto (03/2018)
- Švédi přihodili trochu více melodiky, zároveň ale přitlačili na pilu, pohráli si s vokály a je z toho zase parádní death metal.

ANGRA – ØMNI (02/2018)
- Brazilce v podstatě po očku sleduji po celou dobu jejich kariéry, jak si to tak příjemně šudlají na okraji power/prog metalu. I s novou desku je to stále vysoce kvalitní a převyšující zbytečně adorované klasiky a dinosaury tohoto žánru.

TRIBULATION - Down Below (01/2018)
- nedělejme z toho zbytečnou senzaci, je to prostě jenom dobrej hard rock s blackovým zpěvem.

Mystic

 

JAKE LOVES SPACE - Space Party (EP, 10/2017)
- dostal jsem za úkol napsat recenzi, tak jsem s tímto EP strávil mnoho času. Mimo můj vkus, ale chytlavá šílenost mixující metalcore s laciným diskem.

HUMAN SERPENT - For I, The Misanthropist (01/2018)
- poměrně velké překvápko. Human Serpent hrají anti-human black metal plný nenávisti a misantropie, jak už sám název napovídá. Nikterak objevná hudba, ale velmi kvalitně zahraná, s povedeným zvukem a všemi těmi “romantickými” náladami.

GORGONEA PRIMA – Brownfields (11/2017)
- snažím se novou fošnu od českých elektro/blackerů neustále zaposlouchat, no a z prvotního zklamání se stává smíření a nakonec nacházení zalíbení v určitých momentech desky. Čekal jsem něco jiného, ale nakonec to není tak špatná věc.

Herelson

BLAME – Almanac (01/2018)
- technical death metal /drums: George Kollias/ (BandCamp)

LONG DISTANCE CALLING – Boundless (02/2018)
- post-rock (web)

Kezir

HARAKIRI FOR THE SKY – Arson (02/2018)

JSt

COLLEEN - A Flame My Love, a Frequency (10/2017)
- asi jsem zas něco zaspal, ale trend synťákových "experimentálních písniček" (skladby, které jsou přístupné, ale pořád poměrně abstraktní, a především si hodně hrají s libovým organickým zvukem) se mi hodně zamlouvá. Colleen jsem loni a ve výročních žebříčcích z nějakého důvodu ignoroval, ale naživo na CTM byla super. Nádherné, podivné, přirozené bublání a pískání.

CUCINA POVERA - Hilja (01/2018)
- podobný případ jako Colleen. Synťákové blaho, kde jsou tentokrát výraznější a mnohem lepší vokály. Finka, co žije v Glasgowě a vybrala si italský název... Trochu Juliana Barwick, trochu Islaja, krásné synťákové abstraktní i rytmické krajiny s androgynním zpěvem/deklamací.

SHAHMEN - California Is Cold (01/2018)
 - můj oblíbený old school hip-hop je zpět, a to ve skvělé formě. Novinka je asi o poznání nenápadnější oproti debutu, možná obsahuje o něco víc výplní, ale forma mystického, uměřeného hip-hopu je ještě více vypilovaná a několik tracků se opět z hlavy dostává velice těžko.

THE THIRD EYE FOUNDATION - Wake the Dead (02/2018)
- Mattu Elliottovi se na druhé desce TEF v novém tisíciletí podařilo po méně povedeném albu The Dark přijít s formou, kterou technická preciznost nesráží, ale zlepšuje. Syrový, poloakustický d'n'b/dub(step) s bezeslovnými vokálními útržky a cellem. Nálada zoufalá, přinejlepším bojovně zoufalá. Masakr.

JAY GLASS DUBS + LESLIE WINER - YMCEES (01/2018)
 - zástupce současných digitálních mutací dubu a androgynní modelka, která pomáhala tvořit trip-hop (v minulosti mě zaujala její společná deska s CM von Hausswolffem). Houpavá opiátová valba s apatickou deklamací a celkově dezorientujícím efektem.
  
 


 
 

Kuba

DISAVOWED - Stagnated Existence (2007)
- album je na Marastu už rozebráno ze všech (ne)možných úhlů. Nicméně nová deska se natáčí, tak je potřeba oživit "stařešinu" pro následné porovnání.

DISTANT DREAM - It All Starts From Pieces (2017)
- velmi příjemná prog rock/metalová nahrávka v instrumentálním znění. Funguje jak při večerní procházce ve sluchátkách, tak i jako podklad k práci. Vřele doporučuji!

onDRajs

GONG - Rrejoice! I Am Dead! (2016)
- tak poprvé bez Allena a ono to jde. Samozřejmě, že je to trochu jiné (hlavně vokálně), ale ten trippy houbičkový feeling, díky kterému Gong byli, jsou a budou jedineční, zůstal zachován! A mistr Allen sám, byť posmrtně, k nám promluví ve dvou skladbách.

mIZZY

HOWLS OF EBB – vše
- tahle kapela mě čím dál více dostává, hlavně loňský split s Khthoniik Cerviiks a předloňská deska. Jedno z nejoriginálnějších a nejlepších provedení avant-death/black metalu.

Gába

CINERARY - Rituals Of Desecration (Remastered, 2015)
DECIMATION - Anthems of an Empyreal Dominion (2010)
DECREPIT BIRTH -... And Time Begins (2003)
DEEDS OF FLESH - Reduced to Ashes (2003)
DEFEATED SANITY - Disposal of the Dead / Dharmata (2016)
DISAVOWED - Perceptive Deception (2001)
DISGORGE - Consume the Forsaken (2002)
GORGASM - Stabwound Intercourse EP (1998)
GORGASM - Bleeding Profusely (2001)
GORGASM - Masticate to Dominate (2003)
GORGASM - Destined to Violate (2014)
HATE ETERNAL - King of All Kings (2002)
HATE ETERNAL - Infernus (2015)
INIQUITOUS DEEDS - Incessant Hallucinations (2015)
ORIGIN - Echoes of Decimation (2005)
DJ BOBO FEAT. MC BREK - Illud Divinum Insanus (666) (Youtube)

piTRs

ATTIC - Sanctimonious (08/2017)
- King Diamond/Mercyful Fate pro chudé.

LooMis

ANNON VIN - Higher Spheres (EP, 1993)
- tohle je první EP jistých Němců, kteří se do historie technického metalu zapsali o tři roky později debutem A New Gate. Máte-li rádi staré Watchtower a Mekong Deltu, jděte do toho!

BLACKOSH - Kurvy, chlast a black metal (2015)
- na piTRsovo doporučení. Vynikající surové české blackové album s trefnými texty, které občas evokují lyriku Master’s Hammer. Blackie se s tím nepárá.

Mystic

KLIMT 1918 - Just In Case We'll Never Meet Again (2008)
- chytlavý a emotivní post/alternative rock ovlivněný shoegaze. Co víc dodat, v tomto si libuji.

KLIMT 1918 – Sentimentale (2016)
- poslední dvoj-album navazuje na předchozí a výše zmíněný počin, jen jej řadím ještě o příčku výš. Obě alba budu nejspíše prohánět ještě nějakých těch pár měsíců.

MEDICINE BOY - Kinda Like Electricity (2016)
- temný garage rock s jakýmsi závojem tajemna. Jemná a introvertní záležitost, proto se mi líbí.

HIGH FIGHTER - Scars & Crosses (2016)
- High Fighter jsem našel díky oznámenému turné s mými milovanými Downfall of Gaia a kapele jsem definitivně podlehl. Špinavější stoner/sludge s bluseovými vlivy. Sama skupina se označuje jako bluescore. Nejsilnějším aspektem útvaru je zpěvačka, která hlesem skutečně odzpívá blues, aby se pak pořádně rozkřičela a hudba se přetransformovala do syrového sludge.

LONG DISTANCE CALLING - Long Distance Calling (2011)
- kapelu jsem neznal, ale s novou deskou mě pohltila celá její diskografie. Nádherný post/progressive rock, občas nedaleko metalu, který sem tam pokukuje po art rockových postupech. Kapela nepotřebuje zpěv k tomu, aby posluchače dohnala až k pocitům dojetí.

JSt

THE BUG - Pressure (2003)
- vzorce, které si vytvořil Kevin Martin pro projekt The Bug se v současnosti přece jen začínají opakovat, jakkoli jsou pořád brutálně efektivní, takže začínám více zkoumat i jeho začátky, které mě dřív nebavily. A druhá nebo spíš první relevantní deska projektu nakládá. Produkce samozřejmě ještě není tak precizní, šílená energie zpraseného dancehallu už je ale přítomná. A oproti novým je super extrémně hrubý a rychlý přednes jamajských MCs (nebo by bylo na místě říkat "deejays"?), kteří nakonec v mnohem ještě překonávají pozdější grimeové borce. Na druhé straně spektra pak stojí zamyšlené až halucinogenní tracky, které poukazují spíš k pozdějšími projektu King Midas Sound.

aktuálně

diskuze