Album září 2013

Album září 2013

Co zazářilo v září? Marast přináší tipy na nové i staré desky.

Zas a znova, struktura článku je následující:

1) ucelený žebříček nejposlouchanějších kousků s komentáři Marasťáků
Pro ty, kteří se v top žebříčku nenajdou (i když nejen pro ně!), je tu pak seznam dalších desek, ve kterém si můžete vesele prolézt tipy jednoho autora po druhém:

2) AKTUÁLNÍ ALBA: v první části seznamu najdete nejaktuálnější alba (2013)

3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly před rokem 2013
 
 
KAYO DOT – HubardoKAYO DOT – Hubardo (2013)

Začneme následovně: pokud album nemáte a neznáte, kliknete sem, kde máte všichni možnost ochutnat 3 songy z alba - rozumějte, abychom všichni věděli, o čem je řeč a mohli se u komentářů kluků nechat unášet:

Toby Driver vezme do ruky základní doomové, blackové a deathové riffy, přihodí jazz a moderní klasiku a začne kouzlit. Neuvěřitelná devadesátiminutová jízda, kde po většinu času hudba připomíná pádícího člověka, co každým krokem zakopává, aby se těsně před pádem zázračně odrazil k dalšímu kroku ještě rychlejšího běhu,“ mluví o desce mistr metafory Gorth. „Ta hudba se neustále rozsypává, a přesto funguje, noví Gorguts jsou proti tomu harmonická pohoda. Přitom Driver zvládá přecházet do nádherných melodických poloh, lyrických, ale i epických, kde ta slavností atmosféra opravdu funguje. Svým způsobem se to dá vidět jako ohlédnutí za Maudlin, ale srovnání riffů či přechodů mezi polohami jasně ukazuje, jak moc Driver skladatelsky vyrostl.“

Zmínku o Maudlin rozvádí AddSatan:„... jsou tam sice slyšet ozvěny všeho, čím si prošli od dob Maudlin of the Well po současnost, není to ale rekapitulace, je to vše posunuto ještě někam dál a dotaženo k dokonalosti, přičemž nepřestávají dále objevovat. A i přesto, že je to převážně stále ten pokroucený a snový surrealismus, zdá se mi, jako by jejich hudba tentokrát dostala trochu jasnější kontury a vše do sebe mnohem víc zapadalo. Poetické texty taky stojí za nemalou pozornost. Pro mě určitě nejvyváženější a asi i nejsilnější počin Kayo Dot. Deska, díky níž avant–gardní rock/metal není prázdným pojmem.“

Vyznat se v tom, co vše zrovna hrají, je docela oříšek a zabere to chvíli, ale hodně gut. I vyloženě oddechová písnička And He Built Him a Boat se ke zbytku hodí a dovede před koncem alba správně naladit. Zvuk též parádní,“ prezentuje svůj názor mIZZY.Hubardo je podle něj zase totálně super deska, nečekaně, heh“, i přes dlouhou stopáž ho díky své rozmanitosti ale baví od začátku do konce. „Ty první ujeté zlo–songy nemají chybu, něco takového Kayo Dot asi ještě nepředvedli a jde jim to dobře,“ dodává.

Ohledně různorodosti a stopáže alba pak další citace AddSatana:„Přes hodinu a půl dlouhé hudební vyprávění překypující nápady, rozmanitými emocemi a náladami, ruku v ruce se skvělými hráčskými výkony. Baví mě jak příklon k „divno–metalu“ (znatelný už na předchozím Gamma Knife), tak ty kouzelné, klidné skladby. Možná jen murmur začátek The Black Stone na mě působí lehce rozpačitě, dál je to už naprostá nádhera až genialita.“

Bizzaro: „Hodně odvážná a rozmanitá deska, kterou mi Kayo Dot dávají vzpomenout na jejich počátky s Maudlin of the Well, ale vstřebat ji ještě čas zabere.“

Jukl:„Dřív nebo později s tímhle vyrukuje každý, to je nezvratný osud tohoto alba. Určitě pro mnoho lidí horký kandidát na album roku, extra těžká ráže a vůbec skvělé album.“

A hlas od Shoguna.

Co závěrem? AddSatan: Toby Driver je génius!“
 

A STORM OF LIGHT – Nations to FlamesA STORM OF LIGHT – Nations to Flames (2013)

Jeden nekomentovaný hlas je od Sickyho.

Shogun by nejradši rozcupoval přebal alba, ale hudba ho uspokojila: Ten artwork je otřesný, ale hudebně pecka. Ještě bude třeba pár poslechů k utřídění myšlenek, ale toho času velká oblíbenost. A Jourgensen už může klidně umřít.“

Trymátor to vidí takhle: „Tuhle kapelu jsem vždycky bral jako okrajový projekt nějakých lidí z Neurosis a Red Sparowes, ale nové album mě velice mile překvapilo, šlape to jako nikdy. Zlejší zvuk, naléhavější skladby, spokojenost.“

A co má s albem společného Metallica? To vám poví Kícr: „V září se docela urodilo všelijakých post–něco řadovek, které slibně vyčnívají ze záplavy post–něco kapel. Noví A Storm Of Light jsou výborně neklidní a hluční. To křížení natáhlých post–postupů se stoner metalem je perfektní. Takhle by nějak mohla znít Metallica, kdyby si kdysi vybrali trochu jinou cestu.“
  
NINE INCH NAILS – Hesitation Marks (2013)NINE INCH NAILS – Hesitation Marks

Minulý měsíc, v Albu srpna, bodovali Nine Inch Nails jen u Shoguna, tentokrát sklidili větší úspěch. Ale aby tento odstavec pro kapelu nezněl až zbytečně moc dobře, začneme Brutusáčkovým názorem. Kapesníčků u alba evidentně spotřeboval méně než Šéf a D'aven: „Tahle deska trochu zlobí, chce být lepší, než je, pravdou ale bude, že je to jen další Reznor. Po pěti letech dává vědět, že je opět tady, nevím, jak desku ještě přijmout, ale videa z letošních tour jsou naprosto skvělá.“

Bizzaro povykuje: „Hele, fakt mě to baví!“ a D'aven je z chlapců nejserióznější: „Trentova tvorba z minulého desetiletí mi nic moc neříkala, ale novinka je pro mě návrat NIN ve velkém. Chytrá a chytlavá aranžmá, super zvuk, který je zároveň moderní, a přitom evokuje přelom 80. a 90. let, skoro každá skladba s hitovým potenciálem, celkově album, které nenudí, nepopírá to, co NIN dělali dřív, ale zároveň je zase někam posouvá. A ještě bude stravitelné pro masy, což mne u téhle věci nijak neuráží. Pokud člověk přijme fakt, že další Pretty Hate Machine nebo Downward Spiral už prostě nebude, tohle je deska, která má smysl, a skoropadesátník Reznor je pořád na čele pelotonu, svěží a pro scénu inspirativní. Že mu to šlape i naživo a nové věci fungují „live“, budiž stvrzeno třeba zde.“
 
CULT OF LUNA – Vertikal II (2013)CULT OF LUNA – Vertikal II

S deskou Vertikal je to padesát na padesát. Pro Bizzara vyloženě skoro zklamání, pro D'avena ale „zdařilá podzimní hudební tečka (v podobě EP) za stejnojmenným dlouhohrajícím albem z letošního ledna“, více v komentáři: „Dojezd, dozvuk, ozvěna, moment ztišení a zklidnění. Deska pro meditaci nad „odvrácenou stranou měsíce“ v nitru každého z nás. Má v sobě čistotu, jednoduchost až ryzost, která dokáže oslovit svou silou.“

Komentářem Tryma se rozdílné názory Bizzara a D'avena jaksi nebudou dát rozseknout. Album z něj totiž nevychází ani nejlíp ani nejhůř: „Hodnotit EP se třemi skladbami a jedním remixem mi připadá jako marnost, každopádně je to fajn, drží to lépe pohromadě než Vertikal I, které mi nesedlo, a moc nechápu nadšení těch, které baví.
 
  
 
SATYRICON – SatyriconSATYRICON – Satyricon (2013)

Přednedávnem jste měli možnost zhlédnout několik lyric videí těchto bubáků z Norska.

Pro mIZZYho žádná výhra, podle něj totiž song The Infinity of Time and Space není nic moc: „Názor na desku každopádně stále stejný, jak jsem psal v komentářích pod recku. První půlka alba je celkem blbost. Phoenix ne že by byl nějakej super song, ale jako nečekané zpestření ujde. Nijak mě neuráží a vlastně se mi ta jeho teplota i líbí. Další 3 songy poměrně slušné a poslední 2 zas nic extra. Jaksi jsem čekal, že nevydají desku století, ale mohlo to být lepší.“

Eponymní album Satyricon poslouchal i Sicky, opět bez komentáře, ale Stray k němu přistupuje takto: „Postupem let se vypracovali v nadpřirozený úkaz stojící mimo běžné teritorium severského black metalu, a tak Satyr s Frostem svou tvorbu čím dál víc tlačí osobitějším směrem, kde se klade důraz na intenzitu, strohost a surový minimalismus. Letošní eponymní zápis pokračuje v nastolené cestě započaté již na díle Now Diabolical před sedmi lety, avšak pověstné hrubozrnné výrazivo posouvá do mnohem umělečtějších a aranžérsky různorodějších oblastí.“ A Stray to vidí pozitivně i do budoucna: “Tohle atmosférické dílo již dnes, měsíc po svém vydání, může do budoucna býti právě tím dílem, se kterým bude jméno kapely v její nové etapě nejčastěji spojováno. Úžasný materiál.“
 
 
To je z větších shod vše, jako obvykle ale nabízím ještě další tipy. Desítku alb, u kterých se sešly dva hlasy nebo v nás vzbudila nevoli. Řazeno podle abecedy:
 
65DAYSOFSTATIC – Wild Light (2013)65DAYSOFSTATIC – Wild Light

Ačkoliv poslední věc, co mi v souvislosti 65daysofstatic uvízla v paměti, byla ta úžasná fotka na obalu alba We Were Exploding Anyway (což vážně není mnoho), podle toho, jaká chvála se ale snáší na novou desku Wild Light, se asi vyplatí si ji sehnat.

Schválně, poslouchejte Vaněnu:„Nepředvídatelné, křehké i opulentní album britských instrumentalistů mě nadchlo pestrostí.“

A kdo by si po prvních posleších albem nebyl jistý, může se uklidňovat modelovým případem od Shoguna: „Po původních rozpacích nakonec spokojenost.“

Tak se to třeba vyvrbí.
  
 
ARVE HENRIKSEN – Places of Worship (2013)ARVE HENRIKSEN – Places of Worship

Jak už název desky vypovídá, dáme si trochu zeměpisu.

Norský mistr ambientně/experimentálního jazzu (nebo spíše mistři – spoluhráči jsou tu Jan Bang, Erik Honoré, Eivind Aarset a další…) se na nové desce kromě opuštěných posvátných míst inspiroval (mj.) jak evropskou, tak asijskou tradiční hudbou. Dílo je to rozhodně povedené, líbí se mi, zatím mi ale přijde, že Chiaroscuro a Cartography byly lepší, resp. mi seděly víc. Na závěry je ale brzo. Dojem opuštěnosti tu ale bude zásadní,“ nehází AddSatan flintu do žita.

Přemýšlím, jestli AddSatan s Gorthem nepsali tipy do deky společně, až podezřele často se tu objevuje slovo mistr.

Gorth: “Mistr tentokrát zhudebnil (nejen) chrámy od Říma přes Mekku až pod Fudžisan. O poznání větší příklon k world music, ale také sakrálním náladám. Bude to krásné.“

I když, vlastně jde možná spíš vážně o Henriksenovy mistrné schopnosti.
 
CARCASS – Surgical SteelCARCASS – Surgical Steel (2013)

Tentokrát jen ve stručnosti – více pozornosti bylo Surgical Steel věnováno v minulém Albu měsíce.

Stray:„Nahrávka, prostřednictvím které se kapele podařilo navodit atmosféru svých zlatých časů, a byť se nejedná o žádný novátorský počin, jde o sbírku velmi profesionálně zhotovenou a patřičně ostrou, která rozhodně potěší nejednoho fanouška deathmetalového old–schoolu. Legenda potvrdila, že jejich zmrtvýchvstání mělo smysl a předložila materiál, který je i v dnešní době konkurenceschopný k úzké špičce evropské metalové scény, zkrátka a dobře – většinu z toho, pro co jste měli Carcass rádi před dvaceti lety, naleznete i zde.“

piTRs: „Nečekal jsem Heartwork 2, Necroticism 2 ani cokoliv jiného 2. Stejně tak nezazlívám kapele, která dělala revoluci před 20 a více lety, že ji nedělá i dnes. Proto nejsem zklamán, a dokonce ani pohoršen. Dostal jsem desku s velmi silnými i (na poměry Carcass) slabšími momenty, ke které se budu rád vracet.“
  
FIRE! – Without Noticing (2013)FIRE! – Without Noticing

Pozornost k desce Without Noticing má podle mě na svědomí hlavně koncert FIRE! v Café V Lese. I mIZZY i AddSatan si výkon naživo pochvalují.

Aneb jak divoký free jazz potkal hypnotický krautrock a na kus řeči se stavili i Earth. Z desky spíš velká pohoda, naživo i slušný nářez,“ hodnotí AddSatan obojí fajnově, u mIZZYho vede koncert a deska sama o sobě zas tak ne: „Jen narychlo před koncertem, ať vůbec vím, jaké to nové album je. Deska jako samotná mě až tak moc nebaví, raději mám kolaboraci s Orenem Ambarchim, ale naživo to bylo vynikající.“
 
 
 
 
FLOEX – Gone (2013)FLOEX – Gone

Bizz si myslí tohle: „Gone je moc příjemné EP, ale nic, čím by Tomáš Dvořák extra překvapil.“

A Shogun si myslí tohle: „Tomáš se tímto EP u Denovali uvedl velice dobře, už se těším na plnohodnotnou desku. A Never Sol je naprosto úžasná. EP sjíždím i několikrát denně a stále funguje.“

(A já si myslím to, co Shogun.)
 
 
 
 
 
GOD IS AN ASTRONAUT – OriginsGOD IS AN ASTRONAUT – Origins (2013)

Do topu se probojovali i Irové God Is An Astronaut. S vokály! Platí tu mimochodem to samé, co platilo u Kayo Dot – klik sem a doplnit si znalost!

Vaněna: „Album, které ničím nešokuje a příjemně uplyne.“

I když vlastně God Is An Astronaut plodí pořád to samé, pořád je hodnotím jako jednu z nejzajímavějších kapel v post–rockových pustinách,“ navazuje Kícr na myšlenku určité neměnnosti a stability kapelního stylu. „Vlajou hned v těsném závěsu za GY!BE, ale přesto jsou sví a asi můžu říct, že jsou i svým způsobem příjemnější. Nějak se akorát pořád nemůžu srovnat s tím upraveným vokálem. Třeba ho ale nakonec taky nějak přijmu,“ dokončuje Kícr optimisticky.
 
  
KATATONIA – Dethroned and Uncrowned (2013)KATATONIA – Dethroned and Uncrowned

První deska od božské Katatonie, kterou jsem si záměrně NEPUSTIL. Poslední album Dead End Kings je totální výprodej nápadů z dřívějška, ale nahrát to znovu celé akusticky nebo co, to už je prst do krku. Kam se to proboha propadli?“ rozčiluje se zhnusený Trym.

(Měl jsi to tušit podle toho názvu, Tryme. Ale dívej, co D'aven – dal tomu čas a ejhle!)

D'aven:„„Remake“ poslední řadové desky, ovšem v akustické podobě. Chvíli mi trvalo, než jsem tomu přišel na chuť, ale po několika posleších to beru jako zdařilý materiál vhodně doplňující Dead End Kings a ukazující druhou tvář kapely, očištěnou od monumentálních aranží. Sice tímto ohlodáním na kost ještě trochu víc vyniklo „čím dál tím stejné“ Renkseho ukňourané a uvzdychané frázování, na druhou stranu v doprovodu čistých klavírních a kytarových linek to celé má svůj jistý půvab. Záleží na náladě, třeba k práci vyloženě nerušivá kulisovka, která se dá pustit za sebou i opakovaně.“

Jak to ta vypadá, D'aven v tom ale zůstane sám, protože Kícr se dušuje: „Katatonia si bohužel tentokrát odnese titul nejzbytečnějšího alba září. Já měl pro Katatonii vždycky slabost a vnímám ji jako jednu z nejoriginálnějších kapel „měkkého metálku“, která kdy vznikla. Ale po poměrně krátké době vydat akustickou verzi vcelku tuctové řadovky mi přijde poněkud nešťastné.“
 
LYCHGATE – Lychgate (2013)LYCHGATE – Lychgate

Kdo s kým se shodl v tipech, co myslíte? AddSatan s Gorthem,AddSatan s Juklem nebo AddSatan s mIZZYm? Za Cé je správně. Bylo to náročný.

AddSatan:„Vyšlo už v dubnu, objevil jsem až v září. Nová, zajímavě znějící (zvláště od 3.–4. skladby dál) blackmetalová kapela, která mě nejprve zaujala sestavou (Chandler z Esoteric, Aran z Lunar Aurora, i když hlavní slovo tu má nejspíš Vortigern z The One – s nimi to má ale jinak pramálo společného) a tím, že vyšla na znovu funkčním labelu Mordgrimm. Black metal s celkem zvláštní, sakrální (nejen díky častému použití varhan) a hlavně zásvětní a mlžnou atmosférou. Je tu občas znát vliv Emperor (i ta typická „vznešenost“), trochu Blut aus Nord a samozřejmě i těch Esoteric.“

mIZZY: „Slyšel jsem zatím párkrát, ale líbí se mi. Atmosferický black se zajímavými kytarovými nápady. Dokonce mně ani moc nevadí klávesy, které do celku sem tam opravdu dobře sedí.“
  
MASTER'S HAMMER – RitualMASTER'S HAMMER – Ritual (1991/2013)

Retro!

Opakovaný vtip není vtipem, ale myslím, že si klidně můžete přečíst tu otázku, co jsem psala u tipu výše. Tentokrát vyměníme pořadí, aby AddSatan nezpychl a nepřipadal si lepší než mIZZY.

mIZZY:„Když už jsem si koupil tu reedici na vinylu… I po těch letech to je prostě furt super, třeba Věčný návrat, Jáma Pekel a Zapálili jsme onen svět jsou prostě super songy.“

AddSatan:„KVLT! Ne upřímně, mám radši Okvltistu, ale i tahle deska má svoje nezaměnitelné kouzlo (zvláště Pád Modly a pak téměř celá strana B vinylu vládne). Navíc po téměř 20–ti letech (+ i – záleží, jak to kdo bere…) konečně vyšla na důstojné vinylové reedici (a osobně se mi to poupravené zpracování některých detailů líbí víc než ty starší verze), takže koupě jasná a po důkladném protočení jsem jí zase (jáma)pekelně dlouho nemohl dostat z hlavy.“

Nejen že mi neustále posílají stejné tipy, oni si i kupují stejné vinyly.
  
NEW MODEL ARMY – Between Dog and Wolf (2013)NEW MODEL ARMY – Between Dog and Wolf

Berte to klidně jako agitku, ale prostě to nejlepší nakonec. Jsem sice mnohem větší fanda toho, co dělali NMA v osmdesátých letech, než jejich nových desek, ale zároveň je nutno smeknout nad tím, jak kapela nezastydla. I když už Sullivanovi moc zubů nezbývá a celkově vypadá jak starý pazhnát, nová deska je plná kontrastů: obrovská svěžest i introvertní stísněnost a melancholie, experiment a nový druh temnoty i stará osvědčená syrovost. Možná při jejím poslechu budete myslet na Justinovu sólovku Navigating by the Stars. Zkrátka, šlape to, ale je to zase o kousek jinde.

A teď už dávám slovo Brutovi:„Měl jsem lhostejný vztah k těmto veteránům, sem tam pustil předchozí počin a tím to padlo – až do teaseru k nové desce a do jejího následného poslechu. Jestli je to klišé, nevím, ale tahle deska se svojí náladou a atmosférou naprosto strefila do počasí, které panuje, a uceluje mojí náladu. Jedním slovem obřad!“

Když se řekne post–punk, napadnou mě buďto Swans, anebo… ve skutečnosti vlastně spíš nějaká bordeliózní blbost. Co naplat, kdesi v mých hlubinách spaluje trošku jiný palivový motor, štěstí ale to, že nejede furt v jednom režimu a nechá se trávit i „jedovatými jablky“. Pak bych totiž nafurt žil v domnění, že post–punk je fakt bordeliózní blbost. Díky tomu ale naštěstí vím, že je to s tímto žánrem mnohem složitější a že jako každá jiná undergroundová kultura má i on mnoho podob, odboček, výchylek. A jedna z nich může být absolutně odbordelizovaná, může znít až pozitivně a být vůči posluchači celkově vstřícná. A sem někam bych zařadil aktuální dvanáctou desku Angličanů New Model Army. Between Dog and Wolf už sice asi zní víc jako alternativní rock a ke konci se dá trochu i odhadnout, kam nás Sullivan v následujících chvílích potáhne, ale celkový duch hudby je původním představám ze 70. let věrný a především má deska neuvěřitelné spirituálno a až mystický puls. Nová deska NMA a její nálada mi dost sedla,“ tolik Bizzaro.
  
 

 
 
  

bizzaro

Když jsem začal psát tipy pro letošní měsíc, vypsal jsem si jména jako Floex, Nine Inch Nails, Kayo Dot a několik dalších včetně pár zklamání jako nový Sting, Cult of Luna nebo snad až srágor Oceano a Soulfly. Ale nebyla to ani jedna z desek, na které bych rád upozornil, které by stály za extra zvýšenou pozornost, takže nakonec po pečlivém výběru předkládám…

LEVIN MINNEMANN RUDESS – Levin Minnemann Rudess (2013)
– V září vyšla dvě velmi očekávaná prog–alba. Alba dvou z nejstěžejnějších kapel a mohlo se tak zdát, že to v tomto směru bude souboj Dream Theater a Fates Warning. Posluchač této muziky, který se ale nesoustředí striktně na titánská jména a přitom nemusí jakkoli pátrat v hlubinách, mohl zachytit kolaboraci tří mužů, kteří v rámci žánru platí za muže s velkým M. A bylo by až podivné, kdyby ani jeden z nich kdysi vůbec neměl co dočinění s výše uvedenými. Opustím ale spojující linie a směle říkám, že kolaborace těchto tří bez nejmenšího ohledu válcuje nejen nová alba obou výše uvedených, ale dokonce většiny toho, co tento rok od labelů vydávajících na instrumentální stránku zaměřenou hudbu vyšlo. Spolupráce pánů Levina (průkopník chapman stick, který hrál např. s King Crimson, Peter Gabrielem, Pink Floyd ad., zde má i čelo), Rudesse (stroze zde jeho nástrojové zastoupení označím klávesami, ale zvukově tady, jak je na jeho projektujících participacích zvykem, vyloženě čaruje) a všudybyla Minnemanna, který zde krom bicích obstaral i kytary, dopadla fantasticky. Z alba čiší svoboda, uvolněnost a dalo by se říci až neukázněnost, ale na to všichni protagonisté až moc mají svých pět pohromadě. V každém případě je krásné slyšet, kolik radosti se z drážek kotouče line, kolik teteřící nespoutanosti v něm je a jak mladistvě i při jejich věku muzika zní. Je zde žánrově úplně všechno a především zde uslyšíte cokoli, co byste v titánských kapelách nikdy neslyšeli. Těžké doby Planet X, nejrůznější veselosti (karibik, happy jazzík) i vyložené hudební uličnictví. Nejspíš i jedno z alb roku!

AFGRUND – Corporatocracy (EP 2013)
– Máte rádi grindcore? Spíš ten deathmetalovější, punkovější, Regurgitate praso–lopaty nebo finopaly aka finský náser grajndy? Protěžujete–li jednu z možností, nevadí, ale pokud rádi všechny, Afgrund, kteří nejsou klasická vymývací mlátička, budou pro vás jasnou volbou. Samozřejmě jsou tu hlavně z řetězu utržené výplachy s bublající basou a nakřáplou kytarou, jak se na Švédy sluší, ale Afgrund umějí do toho lomozu dodat srozumitelnou melodii a groove a rovněž se koukají, co se kolem nich v hudbě děje. Jejich grindcore zní soudobě (někdy, ty vole, snad až metalcorově), má atmosféru a prostě se pro svou skladby spojující linii skvěle poslouchá.
PS: Nikdy nechoďte do Mekáče!

LooMis

THE SAFETY FIRE – Mouth Of Swords (2013)
– Zástupce britského math metalu, jak už poznamenal v minulém Albu Hanzz, jsou tam patrné paralely s instrumentálními Scale The Summit, ale inspiračním jádrem skladeb jsou jednoznačně provařenější Tesseract, včetně četných fistulovitých linek, ve kterých lze pro změnu najít odkaz na The Mars Volta.

PHILIP H. ANSELMO AND THE ILLEGALS – Walk Through Exits Only (2013)
– Našlapaný panterovský metal pepřený grindem a hardcorem. Nejmetalovější Anselmova deska, kterou sděluje dvě věci: hudbu Pantery mám v krvi a můžu kdykoliv.

EXTOL – Extol (2013)
– Skvělá comebacková deska, která potřebovala, stejně jako desky předchozí, trochu ve sluchátkách dozrát. Zvukově hodně podobná posledním Carcass promíchaných (řekněme) s Alarum.

sicky

OCEANO – Incisions (2013)
VISTA CHINO – Peace (2013)

brutusáček

ULCERATE – Vermis (2013)
– Pořád se musí poměřovat, soupeřit, která že ta deska je temnější, zlobivější, techničtější a já nevím co ještě. U death metalu je to na našem webu tradice. Na jednu stranu je to už směšné, na druhé straně to prostě k té hudbě patří. Víc hlav, víc chutí. Vermis tedy pro mě s Colored Sands nesoupeří, ale spíš ji doplňuje. Co nemá jedna, nabízí druhá – a opačně. Vermis tedy zprvu zklamání, ale pomalu otáčím.

ANATHEMA – Universal (2013)
– Live k nové desce, která je potěšení, takže se mi moc líbí - nejen kvůli živému smyčci.

GORGUTS – Colored Sands (2013)
– Tohle album se bude objevovat v topech ještě dlouho a právem.

MODERN LIFE IS WAR – Fever Hunting (2013)
– Deska roku.

Hanzz Strewer

KEEP ON ROTTING – Unforseen Consequences (2013)
– /No říkám to nerad, ale září jsem měl plnou hlavu jen nových Keep on RottingUnforseen Consequences, s čímž jsme se mordovali 14 dní ve studiu, takže buď se mohou zmínit teď, nebo až na konci října, kdy má deska regulérně vyjít./
(Takže teď – pozn. Zzn)
Ač se to zdá být narcismem na entou, opravdu mi krom občasného pročištění (Max Richter, Aphex Twin, AGATG…) v uších neznělo nic jiného, než tato bláznivá směsice moderních stylů se starými kompozičními technikami.

shogun

SOUSEDI – Purpura Echo (2013)
– Pro mě suverénně jedna z nejlepších tuzemských desek letošního roku. Přirozené, živé, propracované a uvěřitelné.

DAFT PUNK – Random Access Memories (2013)
RAM se pomalu ale jistě stává mou nejposlouchanější, nejoblíbenější a nejprozkoumanější nahrávkou v tomto roce. Slyšeno už snad stokrát a stále mne to baví, naplňuje a rozveseluje. Letošní top, bez keců.

KANYE WEST & THE BEATLES – What’s A Black Beatle (2013)
– Tohle album je neskutečně bavící, lehce poslouchatelné a nepůsobí lacině. Dobrý nápad a dobré provedení.

ABORYM – Dirty (2013)
– Asi jediná příležitost, kdy si dobrovolně a sám od sebe pustím Hallowed Be Thy Name. Tohle album je nářez, fakt jo. 

TWILIGHT OF THE GODS – Fire On the Mountain (2013)
– Krom Alanova vokálu to zas taková pecka není, trochu zklamání z té fádnosti a šedi.

FELIX MARTIN – The Scenic Album (2013)
– Pecka. 14 strun na kytaře už je požehnaně, ale v šikovných rukách kluka z Berkeley je to boží nástroj. Dospělé kompozice, vyrovnané, nepřeplácané. A bubnuje Minnemann. Příště už živě rozhodně ano!

BLOODY PHOENIX – Ode To Death (2013)
FEASTEM – Avaritia Humanae (2013)
SAFETY FIRST – Safety First (2013)
LASTOFMYKIND – Now, Now Beyond, Infinity (2013)
ESAZLESA – St. Tropez (2013)
VILDHJARTA – Thousands of Evils (2013)
BEN FROST – Far (2013)
KARNIVOOL – Asymmetry (2013)
INTRONAUT – Habitual Levitations (2013)
FRONT LINE ASSEMBLY – Echogenetic (2013)

gorth

GRAILS – Black Tar Prophecies 4–6 (2013)
– Ne tak skvělé jako Deep Politics, přesto hodně kvalitní. Nový je vlastně jen materiál z šesté části proroctví.

Noví FACTORY FLOOR (Factory Floor, 2013) a noví PRETERITE (From the Wells, 2013) vypadají slušně.

AddSatan

MURCOF & PHILIPPE PETIT – First Chapter (2013)
– Elektroakustická, experimentální, (spíše dark) ambientně laděná moderní/avant–gardní klasika. Zvláště třetí skladba The Summoning of the Kraken je dost působivá.

mIZZY

ALTARS – Paramnesia (2013)
– Nesedám si z toho na prdel, jako z jiných australských death metalů, ale jo, docela mě to baví.

WORMLUST – The Feral Wisdom (2013)
– Islanďani už ukázali, že black metal hrát umí (Svartidauði) a teď se objevila další banda (kterou taky vydali Daemon Worship) a je svým krajanům nečekaně docela podobná. Tohle je jejich první řadovka a poměrně mě baví. Občas sypou celkem chaotickej black, občas zase jen ambient, je to možná trochu nesourodá deska, ale rozhodně ne špatná.

Trym

MAEL MÓRDHA – Damned When Dead (2013)
– Téměř stoprocentní vykrádačka Primordial, jenže já Primordial tak moc miluju, že jsem ochoten to přehlédnout a krátit si tímhle albem čekání na novou desku velikánů. Příjemný irský folk metal.

irdzi

 JAMES COLE – Moby Dick (2013)
– Jednoznačně velký překvapení a oproti předchozím deskám obrovský kvalitativní krok dopředu. Ubylo zpívání, přibylo rapu a různých hlasových vychytávek, beaty jsou krutější, na albu skoro nejsou pomalý vybředlý tracky (Baby…). Celkově deska nemá moc hluchých míst a textově je to… lepší, ostřejší, vyhrocenější, ale zároveň to na mě nepůsobí blbě, s čímž jsem měl dřív trošku problém. Nedovedu si představit, že by to mohlo být lepší. Po delší době mě něco fakt dostalo a asi se půjdu mrknout na Flédu :).

piTRs

ALTER BRIDGE – Fortress (2013)
– Vedle Carcass a Motörhead mnou nejočekávanější letošní deska. Doposud nejbarevnější nahrávka kapely, sahající mezi dosavadními čtyřmi položkami diskografie po místě nejvyšším. Ale jestli bude Blackbird (2007) sestřelen anebo mu prozatím bude obloha patřit dál, to ještě ukáže čas. Těžko hledat zásadnější mínusy, celá deska přes rozmanitost nálad a poloh šlape v rytmu současného pohledu na vycizelovaný metalizující hard rock, skoro vymizel dříve někdy nadbytečný grungeový závan, což ve výsledku přidává na síle a přesvědčivosti. Pěkně zahrané, parádně nazpívané. Tak snad jen, že o 10–15 minut kratší stopáž by věc (stejně jako všechny tři předchozí) ještě víc nakopla. 

AMORPHIS – Circle (2013)
– Novinka bude v kapelním katalogu zřejmě patřit k těm méně výrazným počinům, nicméně jsou to Amorphis, a to samo o sobě stačí.

Jamos

THE RODEO IDIOT ENGINE – Consequences (2013)
JUNGBLUTH – Part Ache (2013)

vaněna 

BROKEN HOPE – Omen of Disease (2013)
– Asi hlavně z retro nálady jsem si s velkou chutí pustil novinku navrátilců. Ačkoli Joe Ptacek už v roce 2010 dozpíval, možná bych to ani nepostřehl. Věrnost oldschool deathu až za hrob!

D'aven 

ACACIA – Tills Döden Skiljer Oss Åt (2013)
– Pozoruhodná (a opět ryze podzimní) deska Tills Döden Skiljer Oss Åt má tři základní polohy: melancholický rock (s až rozjímavými akustickými pasážemi postavenými na zvuku klavíru a čisté kytary i zpěvu, jež by se klidně hodily do nějakého filmu či seriálu typu Twin Peaks), doom metal (svým velebným a majestátním pojetím nikoli nepodobný třeba klasikům žánru Saturnus) a výpravný melodický black metal (s variací do středních i rychlejších temp, jež fungují jako vítané koření). Právě v pasážích, ve kterých se kapela pořádně opře do strun a hlasivek, jsou tito Švédové opravdu silní a dokáží vygradovat kontrast světla a tmy.

KLONE – The Dreamer’s Hideaway (2013)
– Tyhle Frantíky sleduju už dlouho, ale dosud jsem je měl zařazené v kategorii „neurazí, nenadchne“. To se změnilo poté, co jsem měl možnost je popatřit naživo (kdy v roli předkapely dle mého názoru jednoznačně vyprášili kožich i ostříleným Orphaned Land). A protože mi jejich poslední studiová nahrávka unikla, zpětným poslechem jsem zjistil, že kapela skutečně hudebně dospěla a vehementně se dere do první ligy v zemi galského kohouta. Podmanivý a neuchopitelný mix typicky francouzské hudební avantgardy, zhuleného blues metalu, grunge, psychedelie a lehkého doteku současných gojirovských groovy tendencí s rockujícím odpichem. Z desky sofistikovanější, naživo šťavnatější, obojí hodné pozoru.

PURSON – The Circle and the Blue Door (2013)
– V současné vlně „sedmdesátkových“ retro kapel se sice trochu ztrácím, za chvíli jimi asi budeme zavaleni stejně jako metalcorem, ale ve všech těch mladistvých klonech Sabbatů, Zeppelinů a Purplů se dá sem tam najít i utajená perla. Takovou jsou i londýnští Purson v čele s mladinkou, ale velmi zdatnou zpěvačkou Rosalií Cunningham, jež svým zpěvem dodává této nahrávce zvláštní kouzlo. Magicky ovšem působí styl a zvuk kapely i jako celek, je tu něco z Crimsonů a intenzivní atmosféra, která působí, jako by vyvěrala spíš z nějakých grimoárů a okultních rituálů než z dobře ubaleného špeku.

WINDHAND – Soma (2013)
– A ještě jednou retro, ještě jednou s ženou v čele. Podladěné kytary, těžkotonážní riffy, vláčné tempo, „nahallený“ vokál, echo jak z vyschlé studny, vyprahlá atmosféra jak někde na Sahaře… Windhand se našli na křižovatce old schoolového doomu, „sedmdesátkového“ hard rocku, psychedelie, ale i stoneru, a dokonce grunge. V jejich uchopení to všechno dává smysl. Hlas Dorthie Cottrell by svou střední až vyšší zastřenou polohou, naléhavostí, zoufalstvím, ale zároveň přítomnou apatií a nezúčastněností mohl patřit stejně dobře muži jako ženě. Hlas volajícího na poušti, který ovšem možná tuší, že to stejně nemá cenu.

Agnes

ZODIAC – A Hiding Place (2013)
PURSON – The Circle and the Blue Door (2013)
WARBRINGER – IV: Empires Collapse (2013)
RED FANG – Whales and Leeches (2013)

schizmo

ONLY GOD FORGIVES – OST (2013)
– Dlouho jsem neviděl tak propastný rozdíl mezi zmršeným filmem a parádním soundtrackem. Cliff Martinez se hodně vyšvihnul a tenhle kousek by klidně obstál v nějaké Lynchovině. Přísný jak čert!
> youtube

Kícr

ANNEKE VAN GIERSBERGEN – Drive (2013)
– Anneke sežeru prostě všechno, co kdy vydá. I když mi spíš seděla její melancholičtější tvorba a tak nějak bych ji nejradši viděl zpátky u The Gathering. Naprosto chápu její současnou „veselou“ tvář a to „lehké pop/rockové přitvrzení“ oproti Agua de Annique. Anneke už mě potěšila tolikrát, že už od ní nic neočekávám, a prostě si jen užívám ten pohodovej pop/rock a její barvu hlasu.

ČERNÁ – Restoring Life (2013)
– Tento americký podivín, který přes překladač na dálku obdivuje češtinu, vydal poměrně zajímavý debut. Zase se pohybujeme někde u post–žánrů. I když autor sám plácá něco o hudebních expresích, které mu v současné hudbě chybí, nekoná se zde nic překvapivého, co by nešlo slyšet jinde (nebo jsem to zatím neobjevil). Ale rozhodně tenhle projekt stojí za poslech.

MISERY SIGNALS – Absent Light (2013)
– I když většinou všemožné core kapely kolem mě proplouvají velmi vzdáleně, tak Misery Signals mě přesvědčili, že i ten metalcore se dá dělat tak, že mě to prostě baví a má to ten tlak, který je uvěřitelný a ne jen tupě vygenerovaný.

THE MOTH GATHERER – A Bright Celestial Light (2013)
– Zvláštní debut od dvou zvláštních seveřanů. Jediná kapela z tohoto měsíčního výčtu, která ten post–metal dělá trochu jinak. Zatím se mi to velice zamlouvá, více ukáže až čas.

ULVER – Messe I . X – VI . X (2013)
– Ulver ubrali na potenciální „schizoidnosti“ a dali se dohromady s komorním orchestrem. Tato kombinace vyprodukovala zajímavé album, které zní velmi filmově. Ten film bych chtěl určitě vidět – pak mi moje pseudointelektuální součást byla teprve spokojená.

Uproar

KEN MODE – Entrench (2013)

Filipismo

COGNIZANCE – Inquisition (2013)
NECROVILE – Engorging The Devourmental Void (2013)
NECRAMBULANT – Infernal Infectious Necroambulatory Pandemic (2013)
MASTERS HAMMER – Demos (2013)

onDRajs

ANDROID ASTEROID – Android Asteroid (2013) 

kotek

TIM HECKER – Virgin (2013)
– Tima asi netřeba nějak výrzaněji představovat, přece jen si ty svoje ambienty a dróny jede už nějakou dobu. A novinka rozhodně stojí za pokus i pro lidi mimo žánr – na ambient je to hodně dynamický a napjatý, vlastně docela námrd.

TEETH OF THE SEA – Master (2013)
– Těžko tenhle kvartet z Londýna někam jasně zařadit, protože pití hodně míchaj. Hodně prog rockový psychedelie a krautu, sem tam nějaký zatěžkanější riffy načichlý kovem a k tomu tepající elektronika. Oproti minulejm deskám je to tentokrát opravdu taneční.

EARL SWEATSHIRT – Doris (2013)
– Tak už má album venku i další člen OFWGKTA. Po tom, co Tyler The Creator začal jít zcela mimo mě, jsem moc nečekal, a o to příjemnější je to překvapení. A přitom vyznění je podobný – temnej negativní hip hop, kterej se moc nespoléhá na masivní beaty, spíš na atmosféru. Ale Earl rozhodně vede, co se týče produkce beatů a textů. A taky nevymejšlí žádný koncepční píčovinky a vnitřní hlasy.

FOREST SWORDS – Engravings (2013)
– Tady souhlas s Gorthovou recenzí.

CHELSEA WOLFE – Pain is Beauty (2013)
– Těšil jsem se hodně, ale bohužel tentokrát dost zklamání. Už ten název desky naznačuje prvoplánový melodrama a kýč, a toho je tady o dost víc než na předchozích deskách. Tohle je cesta z kopce k současný Zola Jesus.

A taky trochu emo s novejma ULVER (Messe I . X – VI . X, 2013).
 
 

 
 
  

bizzaro

LOINCLOTH – Iron Balls of Steel (2012)
– O tomto albu jsem do posledního Alba měsíce neměl tucha. V podstatě tu ani nejde moc o písničky, spíš celá deska zní jak silně rytmická matematická cvičení (však v průměru mají 2 minuty), ale jsou instrumentálním triem (rytmické duo Confessor) seskládána tak zajímavě a vlastně bizarně, že jsem té desce takměř propadl. Avantgardní, psychedelický, neurotický, rozkrájený, ale rozhodně nejúletovější tech metal, co jsem za poslední roky (?) slyšel. Tomuhle už se ve svých parytmických „exhibicích“ vyrovnají jen Car Bomb nebo některé části desky Pitbulls in the Nursery. A docela čumím, že tohle vydali Southern Lord.

brutusáček

RUSH – cokoliv
PRIMUS – cokoliv

gorth

SAMUEL BECKETT + MORTON FELDMAN – Words and Music (1987)
– „No giving no words/no sense no need/through the scum/down a little way.“

SAMUEL BECKETT – Words/Sounds and Moving Images: The Whole Thing's Coming Out of the Dark (2000)
– Samozřejmě to jsou fragmenty – poskládané podle obskurního principu kultovní scény s oblázky v Molloyovi. Zejména části z Company jsou nádherně meditativní, uklidňující, slovní ambient. 

BOYD RICE – The Way I Feel (2000)
– Je tam Douglas P., jsou tam Coil, je tam Tibet… Ovšem především tam je úžasná kolekce nenávistných, převážně neofolkových songů, zejména Hatesville a People jsou dokonalé. Povinný poslech, pokud chcete vědět, „why did the feminist cross the road?“ (A ještě doporučuju song NON – Total War, ideálně s videem.)

WOVEN HAND – Mosaic (2006)
– Konečně jsem se k nim pořádně dostal a jsou skvělí, nečekal bych, že country může být takhle přemýšlivé a inteligentní, ale také zvukově zajímavé při celkem tradičních prostředcích. 

THROBBING GRISTLE – The Third Eye Movements (2009)
+ SUPERSILENT + IANNIS XENAKIS + STIAN WESTERHUS…

AddSatan

GRAILS – Burning Off Impurities (2006)
– K tomuhle albu jsem se dostal až poměrně nedávno a možná mě z jejich diskografie (zatím) baví nejvíc. Experimental, psychedelic, nebo post–rock – hodně jinak, i tu zjevnou inspiraci v předovýchodní hudbě uchopili hodně po svém.

mIZZY

TEITANBLOOD – Seven Chalices (2009) + Purging Tongues (2011)
– Schválně, kolik znáte zlejších a ohavnějších kapel?

THE KNIFE – vše
– Karin je pravděpodobně má nejoblíbenější zpěvačka, mám pro tuhle ženskou prostě slabost.

SVARTIDAUÐI – Flesh Cathedral (2012)
– Hned jak se objevila zpráva, že tahle deska vyjde jako 2LP, tak bylo jasné, že se kupuje. Pro mě stále nejlepší deska loňského roku a těch peněz za desku nelituju, i když kvůli ní a poštovnému z Norska asi nebudu pár dní jíst.

Jukl

ASVA & PHILIPPE PETIT – Empires Should Burn… (2012)
– Loňská záležitost, tak trochu nenápadně proplula mezi prsty. Všímáte si, že tahle banda není schopná vydat aspoň trochu slabší a průměrnější materiál? Jestli někdy skončí svět, ze zlonebe budou padat zlometeority a všichni budeme pás v lávě, hodím do jukeboxu pětku a na první místo pustím něco od Asvy.

BANCO DEL MUTUO SOCCORSO – Same (1972)
– Těhle starých věcí mám v zásobníku desítky, žádný strach. Itálie, prog, sedmdesátá léta. Tahle kombinace funguje jako automat na výbornou hudbu a jestli někdo hledá něco staršího a osvěžujícího, podle tohoto vzorce se nedá absolutně nic pokazit.

vlad

 MISERERE LUMINIS – Miserere Luminis (2009)
– Kooperace kanadských Gris s (mně až doteď neznámými) Sombres Forêt. Jde pořád o depresivní black, ale oproti Gris bych řekl o dost míň přímočarej, což ale na atmosféře rozhodně neubralo. Taky mi to zní špinavějc, a vůbec… škoda, že šlo zřejmě jenom o záležitost jedný desky a jednoho turné po Americe, tohle by mohlo na živo stát hodně za to.

SIMON BOSWELL – Santa Sangre OST (1990)
– Soundtrack k mýmu dost pravděpodobně nejoblíbenějšímu filmu – Svatá Krev od Alejandra Jodorowského. Boswell měl ve svý době dost charakteristický rukopis a zrovna cirkusový motivy měl, zdá se, dost v oblibě. No a ke Svatý krvi byla ideální příležitost se vyřádit. Těžko říct, jak by deska fungovala bez kontextu, ale pro člověka, co film viděl, začnou ty perfektně podaný kolotočářský odrhovačky okamžitě evokovat Jodorowskiho absurdní výjevy a mrazení v zádech se dostaví takřka okamžitě. 

CHET NUNETA – Ailleurs (2008)
– Prapodivná francouzská kapela mixující folk a world music do neuvěřitelně unikátního, divnýho a fascinujícího experimentu. Jenom by mě zajímalo, v jaký zpívají řeči, protože jako francouzština to rozhodně nezní :).

BLUT AUS NORD – The Work which Transforms God (2008)

Kuba

Tentokrát je to CYNIC  sem a Cynic tam, haha.

Cynic – Demo (1988)
Cynic – Reflections of a Dying World (1989)
Cynic – Demo (1990)
Cynic – Live in Miami, FL (1990)
Cynic – Demo (1991)
Cynic – Focus (1993)
Cynic – Traced in Air (2008)
Cynic – Re–Traced (2010)
Cynic – Carbon–Based Anatomy (2011)
Cynic – The Portal Tapes (2012)

piTRs

DEATH – Human (1991)
Individual je instrumentální vrchol (a deska, kterou by asi bývali strašně rádi natočili hoši z Obscura), Symbolic vrchol mainstreamový. Ale chleba se lámal tady…

PINK FLOYD – The Division Bell (1994)

– Chtělo to sakra čas, ale teď už mi nesedí jenom ty ženské sbory.

Jamos

GIFTS FROM ENOLA – From Fathoms (2009)
MESA VERDE – The Old Road (2008)

schizmo

SEPULTURA – Under a Pale Grey Sky (2002)
– Jako malej kluk jsem vyrůstal na Sepultuře. A kdo taky ne, že? Tuto kapelu beru ve vší vážnosti a pokoře od debutové desky až po Against. Tenhle živák prezentuje Brazilce v nejlepší formě a s nejlepším výběrem všech hitovek s parádním zvukem i zachycenou atmosférou. Hodně to se mnou házelo, to se musím přiznat :). 
> youtube

GROTESQUE – In The Embrace Of Evil (1997)
– Jestli pro mě nějaká deska z mládí znamená výraz old school death metal, pak jsou to určitě Grotesque, které jsem poctivě drtil od útlého věku, takže je nad slunce patrné, že ač bych o podobnou nahrávku dnes zřejmě neopřel ani kolo, tahle věc má pro mě velkou hodnotu vzhledem k té době, ve které jsem ji objevil! Baví mě to i té dardě let!
> youtube

NIGHTMARE BEFORE CHRISTMAS – OST (1993)
– Pro mě naprosto kultovní a nedostižná pohádka pro dospělé. Geniální pojetí zpracovaní a uchopení příběhu za podpory hudby Dannyho Elfmana, pro kterou nenacházím slova – hřbitovní pohádková symfonie, morbidní a přesto okouzlující, kombinující temná hudební témata i spoustu motivů, které umí pohladit. Pro mě zásadní věc!!!
> youtube

PALADRAN – Nodfyr (2006)
– Pokud se řekne folk metal či ethno metal, tak se mi krom SSOGE vybaví také nedoceněný projekt Paladran, který bez okolků strká do kapsy všechny rádoby samozvané kapely, které nestydatě parazitují na jméně žánru a povětšinou ho zaměňují se svým trendovým umcaca tralala budliky metalovým skotačením, které navíc úsměvně souvisí s kalením chlastu z kravského rohu a dalšími degradujícími proprietami. Paladran je toho naprostý protiklad – civilní muzikanti nesnažící se svou muziku prodávat schovanou za maškarádu – zcela naopak, staví na nadstandardních instrumentálních dovednostech a jejich hudba je poutavá i pro člověka, který folk metalu, potažmo metalu všeobecně, nemusí vůbec holdovat. S hitovým potenciálem se dostávají úplně jinam než většina ostatních. 7 let stará deska Nodfyr je toho důkazem.
> youtube

Uproar

SKYHARBOR – Blinding White Noise: Illusion & Chaos (2012)

Filipismo

OPETH– vše

onDRajs

ALARUM – Eventuality (2004) + Natural Causes (2011)
SADIST – Crust (1997) + Tribe (1996)
DISILLUSION – Gloria (2006)
PETER GABRIEL – vše

aktuálně

diskuze