Album září 2020

Album září 2020

Nejsou koncerty, hospody nám zavírají předčasně, takže co asi tak můžeme dělat jiného, než poslouchat desky? Září bývá většinou slabší, ale tentokrát nikoli. V podstatě od Vánoc nejsilnější a nejobsáhlejší obsazení.

1) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři Marasťáků

2) AKTUÁLNÍ ALBA: seznam alb, které nedostaly více hlasů a jejichž stáří je maximálně 6 měsíců a jsou tedy zařazeny individuálně dle jednotlivých Marasťáků

3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – řazení stejné jako u 2)

(4) NAPALM DEATH – Throes Of Joy In The Jaws Of Defeatism (09/2020)

- nic nechápu. A po kolikátý už? Napalmoví deathdci už v druhý polovině svý čtvrtý dekády všem zas pláchli. (bizzaro)

- yes, tihle fotři to maj prostě v malíku a já jim žeru všechno, i experimenty někam k noisu nebo Killing Joke. ND si můžou dovolit vše! Předchozí deska byla více punk, tentokrát je to poctivý kamenolom! (brutusáček)

- jó, tak to je milé překvapení. Na další počin veteránů se čekalo poměrně dlouho a výsledek je dost experimentální. Částečně je to sice jejich HC/punk/grind klasika, kterou jedou minimálně poslední tři, čtyři desky, ale dobrá třetina skladeb je hozená do jakési industriální moderny plné abstraktních ruchů. Hodně mi to evokuje Meathook Seed a podceňované období desky Fear, Emptiness, Despair, kterou mám díky její syrovosti a naléhavosti osobně nejraději. (onDRajs)

- birmighamskou grindovou legendu netřeba dlouze uvádět a v žádném případě nemožno ani opomíjet, přestože toho už má za sebou snad nespočítatelně. Od poslední řadovky uplynulo už (na tuhle kapelu nezvykle) dlouhých pět let a v mezičase světlo světa spatřila jen tři EPéčka, poslední také v září týden před plnohodnotnou novinkou. Delší pauza nebyla ovšem v žádném případě na škodu, revoluce se naštěstí nekoná a máme na světě napalmoidní deathmetalovou pecku roku, kterou "jakože - ty vole - hodně" ano. A světe div se, nechybí také blacková načichlost a industriální pasáže, vše s originálním ksichtem. Zkrátka neskutečný masakroidní potemnělý námrd těchto matadorů vystřelující do nejvyšších pater. (DarkXane)

(4) ULVER - Flowers of Evil (08/2020)

- se zpožděním reflektuji vynikající melancholický synthpop. Garmíček je prostě srdíčko. (vaněna)

- pokračování Assassination…, synth popík a Garmík. (bizzaro)

- Depeche Mode vydali pod hlavičkou Ulver. (brutusáček)

- a hlas přidal i Kezir.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

(3) CYTOTOXIN - Nuklearth (08/2020)

- a výrazný posun přináší i Nuklearth. Už Gammageddon byl zábavný, ale odklon od brutality ke komplexní progresivitě Němce posouvá do top ligy. Tady nejde o žádný prvoplánový honičky. Skladby jsou zajímavě vystavěné, mají fajn kytarové linky a dobrou rytmizaci, kde neuvěřitelně šmakujou dva virbly. A dokonce se Cýťové nezalekli ani atmosféry, viz Quarantine Fortress nebo titulní song. (bizzaro)

- naživo dobrý, ale z desky mně to nějak né a né chytnout. (brutusáček)

- a hlas přidal i Kezir.
 
 
 
 

(3) HEATHEN - Empire of the Blind (09/2020)

- dobré tak na půl, trochu víc agresivnějšího materiálu by nezaškodilo. Za bicími nejnověji Jim DeMaria (Toxik).(LooMis)

- většinou není kam chvátat, tady jsem ale 11 let po předchozí desce a vzhledem k daným kvalitám souboru (tentokrát s novou rytmikou) čekal asi krapet výraznější materiál. I tak ale nové Heathen považuju za nejpovedenější thrash desku posledních let - vzdušnou a nezaprděnou, vzdálenou okatějšímu vytěžování motivů již vytěžených (Death Angel, Testament) nebo určité old school urputnosti (Onslaught). (piTRs)

- technický speed thrash metal od kalifornských harcovníků, kteří od svého zrození v roce 1984 natočili pouze dvě alba letech 1987 a 1991, aby se v roce 1993 rozpadli. Poté, co se v roce 2001 dali opět dohromady, natočili v roce 2010 návratové album The Evolution of Chaos, aby se opět na deset let odmlčeli. Novinka tak představuje teprve čtvrtý počin a pro každého zapřisáhlého thrash fans naprostou povinnost. (DarkXane)

(3) JUPITERIAN – Protosapien (09/2020)

- ač se zdálo, že na předchozím Terrarforming Jupiterian dosáhli ryzí doomové zasmušilosti, Protosapien sahá ještě níže. Na novince již není návratu z bodu, ze kterého neunikne ani světlo. (Antares)

- aspoň mnou očekávaná třetí řadovka této brazilské death/sludge bandy. Jako, oproti posledním živákům, kde mě totálně rozdrtili brutálním zvukem a totálním tlakem, to z alba až tak nevalí, ááále… Některé riffy dobře nakládají a sem tam se objeví aji pořádný válec. Prvotřídní death metal sice Brazilci nehrají, ale za pozornost stojí. (Bandcamp) (mIZZY)

- brazilský sludge death doom na třetím dlouhohrajícím záseku téhle čtveřice za São Paula, která si také vybrala příznačné zářijové datum se dvěma jedničkami pro oblažení veškerenstva touto odporností, která mne ovšem chladným nezanechala a uvrhla mne opakovaně do 35timinutového tápání v absolutní temnotě. Budete pohlceni v černých dírách valících se ze studeného anti-kosmu a bezvědomě se ploužit s davy v nejhnusnějším kalu k naprosté zkáze. (DarkXane)

(3) LUNA'S CALL – Void (08/2020)

- hohó, Mikael Åkerfeldt má bokovku vedle Opeth? Nebo to jsou noví Between The Buried and Me? Tak ne, ale… Neil Purdy od těchto Anglánů vypadá hodně podobně jako Mikael a má i velmi podobnou barvu hlasu a čtveřice velmi zdatně komponuje právě ve stylu obou dvou kapel, takže chvílemi nevíte, kterou z nich mají raději. A vlastně ani já to nevím. Každopádně je to velmi poslouchatelné a zábavné. (LooMis)

- progresivní death metal rozmáchlých pohledů BtBaM či Opeth, avšak píšu death metal! Dlouhé propracované skladby i skvělé nápady a melodie. (bizzaro)

- Opeth hrají Between the Buried and Me, respektive možná naopak. Každopádně doporučení pro fanoušky obého. (Bandcamp) (Herelson)
 
 

(3) ONSLAUGHT - Generation Antichrist (08/2020)

- britští veteráni polití thrashovou svěcenou vodou. Podobně jako jsem psal u posledních Vader – tohle se prostě musí líbit, deska maká jak cyp. Strike Fast, Strike Hard!!! (LooMis)

- nevím, zda jsem měl Onslaught zařazené jako old school thrashery neoprávněně, ale tenhle potestamentovanej pomešinhedovanej Exodus s prvky Decapitated (Bow Down… je jasnej) chutná. (bizzaro)

- povedená thrashovka! Sype to podobně jako letošní Annihilator, je tady znát omlazení souboru. (onDRajs)
 
 
 
 
 
(3) SPECTRUM OF DELUSION – Neoconception (09/2020)

- koncepční deska o světě po dopadu asteroidu (mimochodem vyšla přesně na výročí pádu Dvojčat) – skladby navazují jedna na druhou, mluvených intermezz se dočkáte i uprostřed skladeb, takže je třeba tracking sledovat, kdy začíná nová skladba. Jedná se o druhou desku těchto Holanďanů, která se pohybuje v podstatě v čistě technicky deathmetalovém hájemství. Přesto za pozornost určitě stojí jednak kvůli výborné bezpražcovce Jerryho Kramera, druhak kvůli odvaze nebát se využít akustickou kytaru. (LooMis)

- Holanďani se dostali k Artisan Era a nedivím se, udělali slušný progres. Tech death, který má sice zařazeno od trojky výš a lehce tupější vokál, ale jinak v „stay tech“ ranku určitě z nej nahrávek letoška. Invokace Spawn of Possession. (bizzaro)

- technický DM ve stylu Obscura nebo Beyond Creation. S druhým albem přichází učesanější zvuk. Skladatelská i instrumentální jistota nového materiálu způsobuje fakt, že tohle album bude v celoročním zúčtování vysoko. (Bandcamp) (Herelson)

(3) VOID ROT - Descending Pillars (09/2020)

- chro chro chro. Chro chro. (vaněna)

- poměrně silné zastoupení kapel death/doomové školy vychází v poslední době zpoza oceánu. Void Rot jsou dalšími z plejády mladých doomařů, jenž ale sází i na deathmetalové sypačky á la Incantation. První album Descending Pillars jistě potěší fanoušky maniaků Spectral Voice. (Antares)

- a hlas přidal i Gába.
 
 
 
 
 
 

(3) VOLUPTAS - Towards the Great White Nothing (09/2020)

- tak trochu z povinnosti, aby vyhrálo protekční album... Ale dozvěděl jsem se díky téhle desce o existenci gelu Volupta+, který zvyšuje její požitek a probudí její smyslnost! (vaněna)

- kolegové z redakce v akci, ale nedávám to sem úplně tak z povinnosti. Velmi kvalitní avant/psychedelic black metal. Vyzkoušejte. (BandCamp) (LooMis)

- poté, co jako blesk z blackmetalového nebe vylétli v červnu plzeňsko-pražští Somniate, málokdo možná čekal, že se české kalné vody rozčeří zásadním způsobem ještě mocnějším zásahem bohyně rozkoše, která po čtyřech letech od svého debutu povstala v symbolické zářijové datum ze svého pražského chrámu vstříc třicetiminutové bílé Nicotě. Hned od první vteřiny je jasné, že po tomhle se bude těžko spát, protože tihle experimentující černokněžníci se opravdu pokouší rozpitvat vaše sny, jak nám sami sdělí hned na počátku. Uhrančivý skřehot, všeobjímající syrový chlad a podmanivá psychedelie pevně ukotvené v tradičním severském blackmetalovém odkazu. Saxofonní jazzové strašení uzavírající desku jako grand finále připravující nás na ponuré bezútěšné časy, kterým není vyhnutí. Na české a moravské luhy a háje opravdu nevídaný monument s mezinárodním potenciálem. (DarkXane)

(2) CARNATION - Where Death Lies (09/2020)

- řemeslo splněno až na dřeň, bohužel bez potřebné atmosféry. (Antares)

- druhé album belgické pětice přináší po dvou letech další nadprůměrnou deathmetalovou nakládačku, kterou tak nějak těžko netočit pořád dokola. Navztekanost snoubící se s melodikou v moderně nabušené staroškolské zvukomalbě. Na diskusi o originalitě a (ne)posouvání žánru kašlu, za mne není co vytknout a absolutní respekt. (DarkXane)
 
 
 
 
 
 
(2) DEFTONES – Ohms (09/2020)

- Deftones jsou zpět! Stephen si pořídil novou, devítistrunnou kytaru a opět se vložil do skládání. Ohms je oproti Gore více kytarové, více metal, ale zároveň se všema prvkama, které dělají „tones“. Nejbližší srovnání bude mezi selftitled a Koi No Yokan. (brutusáček)

- určitě lepší než předchozí počin Gore, který byl spíš Morenovou sólovkou. Tklivé melodie, kytarové stěny, decentní elektronika. Žádné experimenty, klasičtí Deftones. (onDRajs)
 
 
 
 
 
(2) EXIST – Egoiista (08/2020)

- tahle kapela asi nebude pro mnohé neznámá, obzvlášť pro ty, kteří ví, že na MarastMusic jsme vysazeni na Cynic. A když k tomu přihodím dvě jména - Max Phelps a Alex Weber (nedávno tu proběhl jeho avantgardní projekt Svengahli), tak bude doma i zbytek, počítám. Pokud pořád ještě někdo nezabral na udičku, tak vedle výše zmíněné kapely je tady zcela zřetelná stopa Death a na své si přijdou i milovníci fusion. Koštujte. (LooMis)

- v podstatě až na Spotlight’s Glow na rychlejší pasáže sporé album. „Zahleděnec“ přináší zpomalení a hloubavý progy death plující na vlně promyšlených rytmů a netradičních, i experimentálnějších tónů, kde dominuje atmosféra, jazzy feelingy a postupné prostupování hmotou. A taky zpívání, které unáší k prog rocku: Spock’s Beard, Genesis, Cynic. I když bych nalezl osobní výhrady, neuvěřitelně mě deska přitahuje. Tohle se povedlo. (bizzaro)

(2) FINNTROLL – Vredesvävd  (09/2020)

- ale tak nedá se svítit, pravověrní finští trollové po sedmi letech procitli, a i když už jsem je dal k ledu, nakonec se k nim prostřednictvím novinky hlásím. Pionýrské zásluhy na stvoření těch trollích křepčení na konci 90. let upřít nelze a teprve sedmé album od těch dob rozhodně nesvědčí o nesnesitelné nadprodukci. Vreth se koneckonců rozezpíval už na skvělé comebackové novince z května od …and Oceans. Energická rychlá začernalá folková veselice je naservírovaná dle očekávání bez toho, že by snad chtěla udělat díru do světa. Ale o to snad aktérům, doufejme, ani nešlo a zájemce spíše a hlavně baví. Koneckonců čtvrtá Grenars väg evokuje třeba taky pirátskou odrhovačku á la Alestorm, ke kterým jsem se také skrze jejich květnovou novinku hrdě přihlásil. (DarkXane)

- a hlas přidal i Kezir.
 
(2) KATAKLYSM – Unconquered (09/2020)

- duch a síla Kataklysm jsou dávno ponořeny v bahně průměrnosti. Poslech novinky proběhl jako nutné "radarování" s motivací zjistit, zdali parta okolo Maurizia Iacona něčím nepřekvapí. Což o to, Olivier Beaudoin sype na Unconquered poměrně obstojně, ale riffová impotence se rovná nočním hrátkám po láhvi jelínkovské slivovice. (Antares)

- takže tady máme již čtrnáctý počin slovutných kanadských veteránů melodického death metalu. Obligátní otázka zní, zda by těmhle pardálům neprospěla mezi chrlením alb o něco delší pauza než dva roky. Na druhou stranu, proč by měli nutně vynalézat znovu něco, co jim skvěle šlape takřka 30 let. Sluch z toho nepřechází, ale pořád jde o solidní profi nadílku stále smrtící, trochu předvídatelné a místy až příliš rozněžněle chytlavé melodiky. (DarkXane)
 
(2) NOVAE MILITIAE – Topheth (09/2020)

- francouzský humus hrdě reprezentující pařížskou satanic audio violence třídu. Jejího vrcholu ale nedosahuje. (Antares)

- za 11 let existence tohoto inkognito vedlejšího projektu pařížských ortodoxních satanistů se jedná teprve o jejich druhé album (debut Gash'khalah spatřil světlo světa před třemi lety a v roce 2011 vzbudilo na scéně zasloužený poprask první a jediné EP Affliction of the Divine). Zásadní pilíře francouzského black metalu jako Antaeus nebo Deathspell Omega netřeba představovat a Novae Militiae k nim bez většího váhání náleží. Ritualistický sound, ponurý skřehot, neproniknutelná stěna z kulometné palby bicích a syrová okultní atmosféra spíše v pomalejších a středních tempech. Naprostá fascinace zlem, která stvořila tento kultovní počin. (DarkXane)
 
 
(2) PERFECITIZEN – Humanipulation (08/2020)

- i po měsíci mě to furt neskutečně baví, proto recenze! (LooMis)

- tady není důvod pochybovat. Jeden z topů na české scéně pro rok 2020. (Kuba)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

(2) SKELETAL REMAINS - The Entombment Of Chaos (09/2020)

- u nás dobře známí Amíci s další porcí kvalitního old school death metalu! (brutusáček)

- a hlas přidal i Gába.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
(2) THE OCEAN – Phanerozoic II: Mesozoic I Cenozoic (09/2020)

- The Ocean před dvěma lety vydali originální a strhující Phanerozoic I: Palaezoic. Úspěch, který Němci sklidili, však kapelu, alespoň z mého pohledu, zkazil. Phanerozoic II: Mesozoic I Cenozoic působí jako snaha z úspěchu vytěžit maximum a zavděčit se současnému progovému osazenstvu, i milovníkům ambientu či post-rocku, hardcoru a dokonce i black metalu. Unikátnost The Ocean byla zapomenuta někde v pravěku. Aktéři hrají složité kompozice, ale nedostává se mi žádné energie. Vlažné, neškodné jako čajíček. Bez napětí, bez gradací. Chce se mi z toho spát… (Radek Chlup)

- jubilejní desátý počin ve dvacátý rok existence těchto německých progresivních kouzelníků o úctyhodné stopáži přesahující 100 minut (více než polovinu ovšem představují zcela instrumentální klenoty). Zatím hledám slova. (DarkXane)
 
(2) UADA – Djinn (09/2020)

- třetí album amerických „nováčků“, kteří vtrhli na ultra-melodickou blackmetalovou scénu teprve před šesti lety, ovšem rychle si vydobyli již svým debutem Devoid of Light z roku 2016 relativně silnou pozici. Na novinku připravili vypuštěním singlového džina již v polovině června, který je také jejím otvírákem zavánějícím doslova rádiovkou až chvílemi otravnou. Do jaké míry se pánové konečně vypořádali s častou nálepkou kopírky Mgly střihlé Dissection a podobně ponechávám stranou. Uada je každopádně rozpoznatelná také na novince po prvním riffu nebo po prvním hlesnutí od Jake Superchi a nadále disponuje originální nálado-tvorbou. Loni v březnu to na živo na Chmelnici s Gaals Wyrd a Tribulation koneckonců slušně nakopli a zanechali jen ty nejlepší dojmy, i když letos jsme se jich bohužel na Brutal Assaultu nedočkali. (DarkXane)

- a hlas přidal i Kezir.

(2) VICIOUS RUMORS - Celebration Decay (08/2020)

- tak jsem se spletl – Nick Holleman je již tři roky minulostí a místo něj se za mikrofon postavil Nick Courtney a nový je i basák a druhý kytarista. Prostě Geoff Thorpe si to toho moc nenechává kecat, přesto pořád drží laťku hodně vysoko. (LooMis)

- kalifornští vytrvalci to zkoušejí potřinácté, tentokrát premiérově pro nového zpěváka a druhého kytaristu. Kvalita a letité zkušenosti jsou zřejmé, ani teď to ale na zásadní zemětřesení na power/thrash scéně nevypadá (byť do té silnější části diskografie kapely deska třeba nakonec zapadne). (piTRs)
 
 
 
 

 
 
 

vaněna

PANZERFAUST - Suns of Perdition II (08/2020)
- z válečného metalu přesedlali na atmo black ve stylu Kriegsmaschine nebo druhých Sinmara. První díl se mi líbil víc, ale i tady se najdou dobré momenty

IDOLATRIA – Tetrabestiarchy (09/2020)
- italská Idolatria je krásnej death/black, sice plnej klišé, ale zato poctivě udělanej. Vydává Signal Rex, což mi jako záruka kvality stačí.

LooMis

BEAST WITHIN THE SOUND – Resistance (08/2020)
- další česká záležitost, tentokrát se kombinují slayerovské rubanice se vzletnými testamentovskými nájezdy a trochu se to ochuzuje downovským groovem. Velmi chytlavé a šlapající.

SONIC BIRTH - The Progressive Souls Collective (09/2020)
- deska jako taková je projektem muzikantů, kteří mají své osobní zájmy zejména v oblasti power/progu – kytarista Florian Zepf oslovil ty, se kterými pracoval v minulosti, takže za bicími je Aquiles Priester (Angra), u kláves Derek Sherinian a Kevin Moore, na basu Conner Green (Haken). Zpěv obstarává Vladimir Lalic (Organized  Chaos), který zde zní jak dvojče Einara Solberga. Doporučení tedy směřuje k otevřeným progovým hlavám – vlivy OSI a novějších Leprous jsou více než patrné.

PANZERBALLETT - Planet Z (09/2020)
- a další deska, kde se to hostovačkami jen hemží. Jan Zehrfeld posedmé a tentokrát mu bicí nahrávala celá plejáda střelců – Virgil Donati, Marco Minnemann, Morgan Ågren(!), Gergo Borlai, Hannes Grossmann a Andy Lind. A více než v minulosti je velký důraz kladen na saxofon. Opět zcela instrumentální záležitost, opět naprosto skvělé.

DEREK SHERINIAN - The Phoenix (09/2020)
- bývalý klávesák Dream Theater (to už mu nikdo neodpáře) sólově po devíti letech. V mezičase se neflákal - po sólovkách si užíval hard rocku s Black Country Communion, pak se znovu spolčil s Mikem Portnoyem ve famózním progovém (stále?) projektu Sons Of Apollo. A teď opět na vlastní pěst. Inertia ani Mythology to není, hodně se tentokrát zaměřil na 70. hammondové období a něco si přinesl i z BCC (ostatně tu hostuje Joe Bonamassa). 

PAIN OF SALVATION – Panther (08/2020)
- velmi v tichosti připravená koncepční deska se silným sociálním podtextem (psi-normálové vs panteři-vyděděnci). A je to naprosto skvělá deska, nejen v rámci tvorby kapely, ale i v rámci stylového rozsahu. Daniel Gildenlöw miluje 70. léta, která i tentokrát z desky velmi dýchají, ale nechává prostor i pro citlivé experimenty/alternativu (kdo ještě v titulní věci slyší Linkin Park?), stejně jako nezapomíná na svoje kořeny s ryze metalovými pasážemi (Restless Boy rozsekává). Nikde jsem po tom nepátral, ale myslím, že deska byla opět nahrána live ve studiu a pouze lehce doupravena. Zvuk je neuvěřitelně přirozený a dává vyniknout jednat nádhernému Danielovu vokálu, druhak všem nástrojům, které se umně přes sebe přelévají a proplétají se. Pro plné vychutnání všech skrytých emočních zákoutí doporučuji soustředěný poslech se skleničkou kvalitního moku. Od Scarsick nejlepší deska a stále roste!

ZEALOTRY - At the Nexus of All Voiceless Words (03/2020)
- disonantní instrumentální technický death metal, kde si basa o hlavní slovo říká stejně často jako kytara, včetně bublavých sól. Náročné na poslech, ale hodně to baví.

THE BLACK DAHLIA MURDER - Verminous (04/2020)
- už vyšlo na jaře, ale nemělo by zapadnou. Velmi kvalitní materiál, který ještě nedosahuje kvalit starších desek (zejména) první dekády, ale kytarista Brandon Ellis pomalu ale jistě vytahuje drápy. Uvidíme, jestli vydrží ještě na třetí desku v pořadí.

Antares

MARTWA AURA - Morbus Animus (09/2020)
- je škoda, že nám Covid zhatil vystoupení Mgly v pražské Akropoli, spříznění Martwa Aura, kteří měli Mgle sekundovat, totiž tepou černý kov s grácií Polsku známé. Morbus Animus je bezmála půlhodinka poctivé BM školy, která není skoupá na nápady.

piTRs

JOHN PETRUCCI - Terminal Velocity (08/2020)

 KIKO LOUREIRO - Open Source (07/2020)
- absence vokálního sdělení byla pokaždé příčinou, že se mi nepodařilo propadnout svodům žádného z kytarových homodějů. I po těchto dvou pokusech zůstane při starém, i když důstojná kulisa k PC agendě to chvílemi byla. Oba kytaristi jdou vcelku pochopitelně nad rámec svých domovských souborů, bezbřehého pidlikání naštěstí ani u jednoho není nějak k nevydržení moc a většinou vždy včas přijde záchrana formou změny motivu/nálady atd. Pokud to ale s tímto druhem hudby máte podobně, tak neuslyšíte-li, asi se nic nestane.

PRIMAL FEAR - Metal Commando (07/2020)
- už tu proběhlo opakovaně. Profi udělané klišé, kde se nejde za nic schovat, takže neobstojí bez opravdu silných melodických nápadů. A těch je tady dostatek. Berte nebo nechte ležet.

STRYPER - Even the Devil Believes (09/2020) 
- jednou jsem viděl video, jak akademici z Nifelheim pochcali a zapálili vinyl Stryper. Jestli šlo o mindrák ideový, muzikantský nebo jenom nějakou alko kratochvíli jsem moc nepochopil, každopádně vosáci ze Stryper teď sice na své poměry nepřicházejí s ničím přelomovým, hevík je to ale pořád s tahem a řemeslným citem. 

Kotek

REPTOID – Worship False Gods (08/2020)
- jestli poslední Lightning Bolt jsou taková ujetá space opera, tak Reptoid se v tom samým ranku soustředí spíš na temnější, industriální sci-fi. Bicí nakládaj podobně. (YouTube)

SKELETONS – If the Cat Come Back (09/2020)
- experimentální pop-rock se spoustou vlivů, od psychedelickejch výletů, chamber popu po starý Radiohead. Drží to dohromady překvapivě dobře, příjemnej poslech. (YouTube)

FACS – Void Moments (03/2020)
- po Jaye Jayleovi další ideální soundrack do zaplivanjech barů pod neonový světlo. Art rock lízlej industriálem, kde omezenej počet not sosutavně buduje pocit odcizení. (YouTube)

SPRAIN – As Lost Through Collision (09/2020)
- kytarový emíčko #1: neklid, stres, a tak. Nejbližší reference jsou asi Lowercase, zejména ve vypjatějších polohách. Vydáno na Flenser records. (YouTube)

SILVER SCROLLS – Music for Walks (07/2020)
- kytarový emíčko #2: snivá, zamyšlená věc, jak už název napovídá. Kytara a bicí z Polvo… (YouTube)

AJJ – Good Luck Everybody (01/2020)
- kytarový emíčko #2: ukňučenej, levičáckej folk punk. Texty pořád dobrý, ale je to výrazně smutnější a sentimentálnější než starší nahrávky. Inu, časy se mění. (YouTube)

ING. KRÁLÍK – Techno (07/2020)
- je fajn vidět, že starý firmy jsou pořád naživu. Yarrdesh a Cataract míchaj breakcore a různý disonantní metály, a funguje to skvěle. Ta breakcore rytmika to fakt nakopává, což mi u podobnejch nahrávek často chybí. (Bandcamp)

bizzaro

STATIC-X - Project Regeneration, Vol. 1 (07/2020)
- nikdy jsem nebyl nějakej fanoušek a nikdy jím ani po poslechu týhle teď už posmrtný kapely nebudu, nicméně na cestu do auta fajn (indus alt) metálek.

MEANTIME – Absent, in Recovery (07/2020)
- grunge 21. století?

mIZZY

VOLUPTAS – Towards the Great White Nothing (09/2020)
- to jen, aby všichni věděli, že to vyšlo. Pusťte si to a napište nějakou kritiku! (pozn. LooMis: jedná se o takové malé PR člena kapely, v žebříčku nezapočítáno :-) ) (Bandcamp)

HÄXENZIJRKELL – Die Nachtseite (09/2020)
- Urfausťácký black metal v tom nejlepším slova smyslu. Die Nachtseite má koule, atmosféru, a hlavně donutí posluchače kývat se do ožralého rytmu. Dokonce i ty správně vyšinuté vokály se Häxenzujrkell podařilo trefit. Kolegové ze Sicmaggotu tvrdí, že neřadové počiny kapely jsou možná ještě lepší, já zatím slyšel jen tuto debutovou řadovku, a jsem velice spokojen, tak asi nastuduju i zbytek. (Bandcamp)

SKÁPHE – Skáphe³ (09/2020)
- zdá se to jen mně, nebo už to není tak disonantní bordel-peklo jako dříve? Asi bych musel více porovnat se staršími nahrávkami, ale minimálně zvukově je trojka o dost přístupnější. Pro někoho možná plus, ale zrovna mně u Skáphe sedí více to zvukový svinstvo. Takhle kolikrát až moc vynikne, jak jsou některé natáhlé pasáže až moc plytké. Vyloženě špatné to rozhodně není, ale nadšení jako z dvojky nebo dokonce ze splitu s Wormlust se rozhodně nekoná. (Bandcamp)

PIG DESTROYER – The Octagonal Stairway (08/2020)
- na to, jak mě poslední modernější tvorba Pig Destroyer už moc nebere, na tomhle EP jsou docela solidní vály. Jasně, Prowler in the Yard to není ani zdaleka, ale oproti poslední řadovce mají aspoň za mě plusové body. (Bandcamp)

AddSatan

ONIRIK – The Fire Cult Beyond Eternity (09/2020)
- srážka Ved Buens Ende (ta basa!) se staršími Blut Aus Nord (občas až rozplizlost MoRT), místy i závan starých Emperor (třeba závěr Assigned…). Riffáž je poměrně spletitá, kytary a basa se celkem často zvláštně proplétají v kombinaci disonancí a mollových harmonií, je v tom kus (kousek?) osobitosti, psychedelie a „jedovatosti“. Vokál se nese převážně v abbathovské „grim“ poloze, ale jsou tu i čisté zpěvy/“chorály“. Zvuk je celkem trve/raw, ale vše je pořád slušně čitelné, líbí se mi i zvuk bicích (včetně kopáků!), které nahrál Dirge Rep (mj. nejlepší desky Enslaved). Asi první black metal z Portugalska a druhá deska z I, Voidhanger, který/á mě nějak víc baví. (Bandcamp)

SUSAN ALCORN – The Heart Sutra (Arranged by Janel Leppin) (05/2020)
- viz JSt v srpnu. Moderní klasika/post-klasika/současná kompozice (?), vlivy různé tradiční hudby/folku (?), místy droneující, disharmonie i harmonie. Smyčcový kvartet, bas/klarinet, kytara, zpěv. Pěkné to je. (YouTube)

Radek Chlup

SVALBARD – When I Die, Will I Get Better? (09/2020)
- bristolští Svalbard vydali třetí desku u Church Road Records. When I Die, Will I Get Better? je nejosobnějším vyjádřením zpěvačky a kytaristky Sereny Cherry, která byla obětí domácího násilí. When I Die, Will I Get Better? je tedy černou vlaštovkou ze smutného období, kdy se Cherry vypořádávala s traumatem. Ty emoce v tom skutečně jsou, a někdy jsou fakt síla. Po zvukové stránce jednoznačně také jde o nejlepší práci Svalbard. Leč jsou si místy písničky příliš podobné (hlavně rytmicky, občas ale i kytary), album má své velmi silné momenty. Čistě nápadově bylo jako celek předchozí album It´s Hard to Have Hope o úroveň výše. Na druhou stranu jsou na When I Die, Will I Get Better nápady, které předčí celou diskografii Bristolských. Ještě budu poslouchat, ale ty emoce jsou síla! Dává to smysl?

I HEAR SIRENS – Stella Mori (09/2020)
- výlet do vesmíru. Cítím v tom God is an Astronaut, ale I Hear Sirens nejsou žádná kopírka. Unikátní tedy také nejsou. Stella Mori je ale v záplavě průměrných žánrových desek vyčnívající. Stella Mori je krása hvězd, prostor, který dýchá a žije svým vlastním životem. 

Kuba

HUBRIS - Metempsychosis (03/2020)
- na Hubris jsem narazil úplnou náhodou na YouTube při hledání nějaké postrockové hudby jako kulisu. Novinka se nese v podobných post/ambient vodách, a jako okořenění těch death metalů slouží skvěle.

DISTANT DREAM - Point Of View (09/2020)
- stejný případ jako u Hubris. Náhoda tomu chtěla, abych si tyhle progrockové instrumentalisty oblíbil.

brutusáček

GLEB – Leto v kufri (08/2020)
- slovenský kulometný MC tentokrát na EP stopáži.

onDRajs

JAGA JAZZIST - Pyramid (08/2020)
- klidnější, uvolněnější, postrockovější. Takové písničkovější What We Must, ale tady už Jaga Jazzist bohužel ztrácejí svoji osobitost...

EN MINOR - When The Cold Truth Has Worn Its Miserable Welcome Out (06/2020)
- Anselmo podobně jako Kirk Windstein ubírá na agresivitě a se svými kámoši vydal jižanskou sbírku smutných balad á la Nick Cave. Vhodné doplnit poslední sólovkou Steva von Tilla.

JSt

TNIZ REN REY - s/t (06/2020)
- jednoduché a často skvělé kytarové motivy, které mají někdy blízko ke slowcoru, někdy k american primitive, zabalené v jemné mlze, kde se těžko poznává, co je synťák a co ozvěna nahrávací místnosti. Mohlo by to být dost banální, je to skvělé.  

DUMA - s/t (08/2020)
- "grindcore" z Nyege Nyege Tapes. V něčem to je podobné jako Pyramids, naprosto přímočaré sypačky bicího automatu, kde se potkává metal s digital hardcorem, ale místo snivosti Pyramids tu jsou šumy, hluky, samply i trochu toho etna. Dojem je i přes řev ve výsledku spíš uklidňující než frenetický. Nečekal jsem od toho moc, ale je to překvapivě vrstevnatá nahrávka, která letos hodně vyniká.

COLD ELECTRIC FIRE – The Mule (09/2020)
- hraniční věc, kde se z elektronických ruchů noří sotva znatelné melodie a zase mizí, nebo třeba úplně ovládají skladbu. Opět, věc, která by snadno mohla být o ničem (kolikrát už v ambientu zazněla zefektovaná a zasmyčkovaná kytara), ale díky své komplexnosti a nepřímočarosti vyniká.

MAN REI – Cusp (06/2020)
- fragmentární písničky ("čarodějnické ukolébavky") na hranici ambientu. Vokály jako zaříkávání, vokály jako plochy, smyčkované kytarové melodie a spousta manipulovaných field recordings.

TIME COW  – Travels (07/2020)
- členové Equiknoxx vydali letos spoustu krátkých sólových nahrávek, tahle mi z nich přijde nejsilnější. Asi protože se rozsekaný dancehall s rapem v jamajském patois nejvíc blíží jejich loňské desce Eternal Children.

DarkXane

CULT OF LILITH – Mara (09/2020)
- nejen podivné black metaly chrlí ten čarokrásný ostrov, ale v září pandemického roku vyvrhnul ze svých kráterů také prvotinu technických death melodiků z Reykjavíku, kteří se nebrání prolínání s brutal/slamem. Doposud měli na kontě pouze jedno EPéčko z roku 2016, no a Mare je teda doslova zjevení roku!

SINISTER – Deformation of the Holy Realm (05/2020)
- vražedný death metal nesmrtelných Holanďanů na čtrnáctém kotouči, ke kterému jsem se neomluvitelně pořádně dostal až se zpožděním. Žádné experimenty a starý dobrý náser tlačící mozek z lebky. Svatá říše nemá šanci a hroutí se pod návalem nelidské hmoty. Čerstvě je bylo možné vidět i u nás, mimo jiné předposlední zářijovou sobotu na Nice to Eath You Deathtest v Srbské Kamenici a šlo o bezkonkurenční uzavření letošní pokurvené hudební (ne)sezóny.

MESSIAH – Fracmont (09/2020)
- švýcarští průkopníci nekřesťanského death/thrashe na výročí pádu dvojčat vypustila teprve šesté album v historii, nicméně jedná se o návratovku jako řemen. Od roku 1984 se několikrát rozpadli a naposledy vydali plné album v roce 1994. Letos v srpnu o sobě dali v vědět už v srpnu s EP Fatal Grotesque Symbols – Darken Universe, kterým všechny pamětníky notně namlsali. Kdo čeká nějaký zásadní vývoj nebo něco podobného, nechť nechá ležet. Veteráni strkají do kapsy a válcují svou energií kdejakou novodobou smečku, aniž by popřeli své kořeny.

BURIAL REMAINS – Spawn of Chaos (09/2020)
- po loňském debutu druhý počin holandského smrtícího kvarteta zdatně sekunduje v letošním roce jejich zlověstným krajanům Sinister. Debut nabručel ještě skvělý Sven Gross z německých Fleshcrawl, tentokrát si vokál přibral ke kytaře Wim a dopadlo to naštěstí na jedničku. Reminiscence například na legendární krajany Asphyx či na švédské klasiky Grave nebo Entombed nikdo nezastírá, což nijak nesnižuje kvalitu materiálu. Zlověstná melodika a těžkotonážní válec má jistě potenciál zabavit.

AFSKY – Ofte Jeg Drømmer Mig Død (05/2020)
- jednočlenný dánský blackmetalový projekt s folkovými příměsemi, za kterým stojí Ole Pedersen Luk, vyprodukoval po dvou letech druhou řadovku, která rozhodně stojí za to nikoli pouze kvůli obalu. Nenechte se ukolébat krátkým akustickým startem (podobné zklidňující vsuvky provází celým albem), protože záhy se na vás vyvalí zuřivá atmosférická stěna, která se zatluče do hlavy a rozprostře tryskající emoce celým časoprostorem po celou třičtvrtěhodinku. Celému tomu sluší i vokál v dánštině, evokující mi mimo jiné také i nejlepší chvíle prožité s takovými Dark Funeral. Doporučeníhodná záležitost.

KHORS – Where the Word Acquires Eternity (09/2020)
- ukrajinská paganská partička z Charkova přišla po pětileté pauze se sedmým řadovým albem slovanského atmo black metalu. Borci dokazují, že lze žádané atmosféry beznadějného bloudění po ukrajinské stepi a vzývání slovanského božstva slunce a světla dosáhnout i bez hromady překombinovaných folkařských serepetiček. Ale jo, pokud na tento rank přijde náladička, sáhnout po Khors není špatná volba.

GERGOVIA – In Requiem Aeternam (08/2020)
- francouzsky pějící Lord Necron vydal již jedenácté sólové album (nic jiného než řadovky od roku 2004 v jeho diskografii nenaleznete). Moderně znějící black metal stojící za to dát mu šanci.

SERPENT OMEGA – II (09/2020)
- druhá řadovka švédských sludge doom metalistů se sympatickou čtyřicátnicí Urskogr za mikrofonem. Vokál mi sice k tomu na začátku moc neseděl, taková Doro za starých časů, která si chvílemi ve vyhrocenějších nečistých pasážích ovšem nezadá ani třeba s takovou čarokrásnou Onielar z Darkened Nocturn Slaughtercult. Nakonec to pár poslechů spravilo.

ANNIHILUS – Ghanima (09/2020)
- debutové album jediného amerického bubáka (Luca Cimarusti) z Chicaga, aktivního od loňského roku. Podařená 31minutová míchanice surového black metalu s noisem, shoegaze a sludgem.

MANTICORA – To Live to Kill to Live (08/2020)
- skvěle progresivně propracovaný power/speed metálek na devátém počinu od aktuálně šestičlenné dánské partičky, kterou můžeme sledovat na scéně již od roku 1997. Jde o mistrovsky zmáknuté dílko pokračující tam kde v roce 2018 jeho předchůdce To Kill to Live to Kill skončil, které po skvělé stylově namíchaném takřka 15minutovém otvíráku uteče jako voda i přes svou více než hodinovou stopáž. Zdar těmto virtuosům ze severu.

THURISAZ – Re-Incentive (09/2020)
- teprve pátá řadovka těchto sympatických Belgičanů, kteří si dali pětiletou pauzičku. Produkce je založena na jemné míchanici black a death metalu prodchnuté doomem a založené na silné atmosféře s vokálem sřídajícím growling a skřehot se zcela čistými linkami. Novinka je nabitá depresivní melodikou se skvělými blackovými momenty a poněkud potlačenější smrtící komponentou oproti předchozím albům. Představuje nicméně za mne instrumentálně nejvyspělejší ukázku dosavadní tvorby.

IHSAHN – Pharos (EP) (09/2020)
- pan profesor se rozhodl zásobovat letos své věrné samými EPéčky a po únorovém velice slušném mrazivém Telemarku hodil do placu další kousek v září. Stejně jako v prvním případě se jedná o tři originální songy a dva covery. Na rozdíl od února zde máme zcela čisté vokály, silnou melodiku a nechybí elektronická rytmika. Jedná se tedy o prezentaci těch experimentálnějších a progresivnějších poloh černé duše tohoto císařského multiinstrumentalisty.

GÖTTERDÄMMERUNG – Neuschwabenland (09/2020)
- obrněná divize brněnských thrasherů nasypala v pořadí druhou plnotučnou ofenzívu valící se neúprosně v klasickém germánském stylu á la Protector a spol. stejně úderně jako blitzkrieg na Polsko první zářijový den památného roku. Grinsenovi tu válečnou nasranost za mikrofonem uvěříte a riffy se do vás zařezávají jako pásy tygra do ruské stepi. Borce sem letos také několikrát měl příležitost vidět naživo (Volyně, Tři Dvory…) a nebylo co řešit.

OCEANS OF SLUMBER – Oceans of Slumber (09/2020)
- americký progresivní doom metal/rock se sexy vokalistkou Cammie Gilbert… během poslechů tohoto čtvrtého dlouhohrajícího kotouče jsem slzu zatlačil při vzpomínce na její kontaktní skotačení při neděli v davu ve Vopici na loňské BA Afterparty, kde si dala kapelka repete svého vystoupení vzadu ve stanu na Brutal Assaultu. Eponymní album je dynamicky našlapané a prošpikované emocionálním nábojem a dokazuje neustálý posun seskupení k vyšším metám. Velice příjemným vzpomínkovým bonusem na závěr je osobitě zvládnutá cover verze Wolf Moon z roku 1996 od Type O Negative.

Gába

SLIT YOUR GODS - Dogmatic Convictions Of Human Decrepitude (09/2020)
ANHEDONIST/SPECTRAL VOICE - Abject Darkness/Ineffable Winds (split EP) (03/2020)
SHINDA SAIBO NO KATAMARI - Ostriched Existence (09/2020)
OSSUARY ANEX - Obscurantism Apogee (09/2020)
EDENIC PAST - 2x promo (09/2020)
FAWN LIMBS - Sleeper Vessels (09/2020)
GOREPHILIA - In The Eye of Nothing (10/2020)
TOMBSTONER - Descent to Madness (05/2020)
INCINERATE - Sacrilegivm (10/2020)
TOTTAL TØMMING - Tankeskrekk (09/2020)

Kezir

NOUMENA - Anima (09/2020)
ORBIT CULTURE - Nija (08/2020)
 
 

 

LooMis

HUMANITY'S LAST BREATH – Detestor (EP) (2016)
- deska švédských deathcoristů vyšla v záři v kompletně v novém zvukovém kabátku a vraždí to!

UNREAL OVERFLOWS – Latent (2018)
- trochu stará věc, ale pořád dobrá. Model Death The Sound Of Perseverance o 20 let později.

bizzaro

WOUNDS - Light Eater (EP 2019)
- solidní, hlavně ale nevyměklej tech death v klasickým, tedy nepřepidlikaným střihu.

PENSÉES NOCTURNES - Grand Guignol Orchestra (2019)
- ujetá forma, extrémní metal, cirkus, black metal, kabaret, dekadence, teatrálnost… francouzská avantgarda. Fanoušci unExpect a Igorrra berte všema jedenácti!

BLOODTRUTH - Martyrium (2018)
- poctivej, místy brutalyš a modernyš detík s výrazným technyš přesahem a solidními tempy. Špagetózy.

OPPRESSOR GOD - Mechanical Manslaughter (EP 2018)
- technyš, místy brutalyš detík s melodyš vstřikováním. Emerikózy.

PRONOIA - Mimesis (2018)
- progresivní moderna bez mňoukání i chrchlání.

DOOMED - 6 Anti-Odes to Life (2018)
- docela příjemný, na kytarách postavený doom se šmakózním chropotem. Melancholické pasáže, nevlezlé melodie, progresivní cítění, nějaká ta hutná epika. Nač si stěžovat?

NARCOTIC WASTELAND – Delirium Tremens (2017)
Dallas Toler-Wade a jeho debut po odchodu z Nile. Kdo má rád původní kotviště, bude touhle verzí smrt kovu spokojen, ale na nileské melodie nechť rovnou zapomene.

UNDISCLOSED DIMENSION – Awakening (EP 2017)
- má to sice debilní obal, ale kluci maj rádi Fallujah!

OTUS HOBST - Century Of Storm (2017)
- Ozonův po všech stránkách dotaženej synthwave/videogame music.

HELPLESS – Worth (2017)
- grindcore, noise rock, crust, death, black, Plymouth.

NECROHOWL – Epitome of Morbid (EP 2017)
- už je úplně jedno, odkud kapely jsou. Tenhle bangladéšskej smrtikov vám natrhne…

NATIONAL SUICIDE - Massacre Elite (2017)
- víc klišé (obal, název, logo) jsem pohromadě dlouho neviděl, ale jinak thrashík z Milána nakládá!

A MIND TRAVELLER - Evolution (EP 2017)
- když byste nacpali Beneath the Massacre do deathcoru, vznikne tohle.

BRUTALITY - Screams Of Anguish (1993)
- kult, kvlt, cult! Devadesátejtřetí a další jeho klenot tradičního, ale vycizelovanýho detíku.

OBITUARY – Cause of Death (1990)
- tvl, ty Murphyho sóla!

Radek Chlup

WE NEVER LEARNED TO LIVE – The Sleepwalk Transmissions (2019)
- v poslední době na udici lovím objevy v rybnících různých labelů. Jedním z takových je Holy Roar Records. Pod touto značkou minulý rok vydali album The Sleepwalk Transmissions Britové We Never Learned To Live. Je to 44 minut velice emotivního post-hardcoru. We Never Learned To Live jsou hlavně budovateli zajímavých melodických motivů, ať už jde o post-rockové kytary, bicí kombinující punk a progovější mlácení, intelektuální čistý zpěv a charakteristický scream. 

THIS WILD LIFE – Petaluma (2018)
- This Wild Life, za tímto názvem stojí Kevin Jordan a Anthony Del Grosso. Dvojice, která pochází z Long Beach v Kalifornii, hraje takové„smutné hipsterské akustické písně“. Na oddech je to příjemné. Nic náročného, složitého. Balady, indíčko, místy shoegaze, folk, elektronika. Oba z dvojice jsou údajně bubeníci. Škoda, že toho nevyužívají více. 

TOUCHÉ AMORÉ – Stage Four (2016)
- hudba, která odráží všechny barvy života. Je v tom kousek ze slunných pláží i zamračených nebes. Punkový rytmus a shoegaze kytary s nakřáplým screamem. Je si prostě nelze splést. 

PALM READER – Braille (2018)
- čekám na nové album Sleepless, přičemž mezitím sjíždím poslední zářez britské skupiny Palm Reader – Braille. Co se stane, když post-hardcoristu ovlivní alternativní rock? Palm Reader! Trocha chaosu, progu, „Deftones ploch“, atmosféry, ale i klasického post-HC přímočarého ražení. Palm Reader jsou zjevení se sakra dobrým zpěvákem. 

Kuba

LINKIN PARK - Hybrid Theory (2000)
- dvacet let od vydání a stejně nadčasové. Vše ostatní (snad jen s výjimkou alba Meteora) šlo mimo mě, ale debut si rád poslechnu i dnes. Hybrid Theory definovalo žánr a nelze mu nic vytknout.

onDRajs

PUBLIC ENEMY - Fear of a Black Planet (1990)
- doplňuju si hiphopové vzdělání. Znal jsem dosud jen první dvě řadovky, ale tohle je prostě nemilosrdná rána mezi oči. Hodina nekompromisního hardcoru, už v polovině toho mám dost a na konci se cítím úplně vyplivnutý jako pecka od švestky. Hrozně tvrdý!

JSt

PALE COCOON –  (1984)
- něco jako avantgardní dream pop. Melancholie tu někdy vede paradoxně až k euforii. Jedna ze zvláštnějších nahrávek, která jsem poslední dobou slyšel.


Přispěj do diskuze

zobrazit vše

Jinak Skeletal Remains jsou fajn. Taková pocta devadesátkám (hlavně fans starých Morbid Angel to ocení). Konečně poctivý old school bez zahuhlaného lo-fi zvuku a tupého bumčvachtování...

Asi to tady nikoho zajímat nebude, ale tohle byl fakt pěkný dokument o počátcích hip-hopu. Všechny díly jsou na ulož.to.
https://www.ceskatelevize.cz/porady/12327007021-hip-hop-a-jeho-zrod/dily/

Jsem si ze zajímavosti pustil ty nové Uada a tvle, jakože cože? Okay, první deska byla Mgla rip off, ale docela fajn zahranej. Ne výjimečnej, ale neuráželo mě to. Naživo mě to taky bavilo, měli celkem gule, ale tohle má být jako co? Totálně kýčovitej metálek s hroznýma sólíčkama bez jakéhokoliv zajímavýho nápadu. Tomu už snad ani nejde říkat melo black. Fakt strašný.

Jinak jsem rád, že se Ing. Kralik postupně objevuje v dalších a dalších článcích :)

Doporučuju ty Fawn Limbs. Něco ve stylu Ion Dissonance, Car Bomb apod.
Třináct skladeb, takže velký uffffff

mi právě dost připomíná MXL stylem a vlastně i objemem textu/ů, některý ty popisy mě celkem pobavily :) ... nejvíc teda představa Lorda Necrona vydávajícího již 11. ! sólovou desku (ale to možná přijde legrační jen mně/nám doma :) ) a skvělý bylo, že následný poslech tu představu potvrdil :).

DarkXane je bývalý Darkane, dlouho mu to trvalo, než se zapojil :-)
www.marastmusic.com/Clanky/Brutal-Assault-2019-afterparty

dělit se o první místo s "enemy of the music business", který vydávaj u Sony a v kterých už 33 let nehraje nikdo z původní sestavy (a 29 ani nikdo z první desky), která jela výroční tour k desce na který nikdo z nich nehrál a s teplým, nudným synthpopem ? Díky nechci :))

náhodou gel Volupta+ dobrej tip! musíme zařadit do kapelního merche, ideálně s naším logem (až nějaký budeme mít :)) ), myslím, že to bude trhák!

Onirik zatím asi nejlepší letošní black metal (Lychgate a Ing. Kralik jsou black jenom částečně, takže to úplně nepočítám), je to takový krásně zatuchlý i svěží zároveň :)

DarkXane is the new MXL ? :)

Nojo, mrzuté. Navíc ještě kvůli abecednímu řezaní až skoro dole :D Ale tak, třeba se podaří příští měsíc, ha!
A vůbec, Vaněna by taky mohl napsat více o smyslnosti s gelem Volupta+
A dík DarkXane za rozsáhlejší view, žejo.

Onirik jsem jinak taky párkrát slyšel, srážka VBE s BAN sedí, je to dobré. Příští měsíc.

aktuálně

diskuze