Články

přeposlat článek tisknout
Astral Maledictions Tour + Celebrare Noctem Fest IV

Astral Maledictions Tour + Celebrare Noctem Fest IV

  • kdy: 1.-2.12.2017
  • kde: Praha, Underdogs' + Rakousko, Wels, Alter Schlachthof

Na pódiu se vystřídalo X chlapů, ale jakmile přišli Sortilegia, jedna ženská s bubeníkem všem nakopali prdel. V Rakousku byli excelentní Venenum.

Astral Maledictions TourPo pár letech jsem byl opět donucen zúčastnit se hned dvou zastávek blackmetalového turné. Mohou za to kapely Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi a I I, které se spolu vydaly na Astral Maledictions Tour. To začalo v pátek prvního prosince v pražském klubu Underdogs' a následující den pokračovalo v Rakousku na Celebrare Noctem festivalu, kde vystoupilo ještě dalších šest kapel. Pražská zastávka byla pro mě samozřejmě povinná, ale jelikož i zbytek vystupujících na Celebrare Noctem, který jsem již dvakrát navštívil, stál za to, byl plán na blackmetalový víkend jasný (a to jsem byl ještě ve čtvrtek na Master’s Hammer).

Infernal InvocationInfernal Invocation - PrahaZačnu tedy pátečním večerem. Ten otevřeli němečtí Infernal Invocation, které jsem měl tu možnost vidět před rokem na Chaos Descends, kde svým black/deathem slušně odpálili začátek festivalu. Tentokrát tomu nebylo jinak. I I mají na kontě nový split s Lihhamon, tudíž hráli pár novějších skladeb (například Miasmal Execration), ale jejich přístup k hudbě byl opět násilný. Sice Němce nelze srovnávat s war metalem Black Witchery nebo hnusem Teitanblood, na to jsou stále málo extrémní a zbytečně (i když ne vždy na škodu) techničtí. Několik pasáží (spíše třech primitivnějších) se na hrozbu se zaťatou pěstí v jejich setu našlo. Sklepení Underdogs' a řezavější zvuk navíc I I docela sedl, v sobotu na velkém pódiu s umělejším zvukem neměli takové koule.

AlmyrkviAlmyrkvi - PrahaNásledovali Almyrkvi, na které jsem byl poměrně zvědavý. Jednak jsem je naživo viděl prvně a hlavně mě zajímalo, jak jejich atmosférický black na koncertě vyzní. Sice mezi vrchol islandské scény rozhodně nepatří, ale na jejich letošním albu Umbra a rok starém EP se několik dobrých momentů najde. Během pražského vystoupení se jim však onen „Darkspace“ feeling, který sálá z nahrávek, moc navodit nepodařilo. Z části za to mohl zvuk, který byl více blackový než správně hutný. V Underdogs', a to platí i pro všechny ostatní kapely, hodně záleží, kam si člověk stoupne. Já si udělal po klubu kolečko, skončil někde na půl cesty mezi pódiem a zvukařem, a chytl flek s poměrně čitelným soundem. Největší smysl mělo poslouchat Þórirovu kytaru. Jednak toho hrál nejvíce a i jeho linky byly nejzajímavější. Naopak hlavní mozek kapely Garðar, který naživo pouze zpívá, poněkud zklamal. Jeho vokál nezněl úplně přesvědčivě a hlavně s čistými pasážemi měl problém. Dokonce ani Bjarni (který je jinak naprosto výtečný bubeník, bez kterého by polovina islandských kapel mohla rovnou skončit) se úplně nepředvedl. Že by se šetřil před setem Sinmara, kde vlastně všichni z Almyrkvi (až na prohození zpěváka s kytaristou) také hrají? Ony se sice zběsile technické sypanice k hudbě Almyrkvi nehodí, ale působil trochu znuděně. Nejsilnější byly momenty, kdy na bicí hrál téměř industriálně taneční rytmy. Na Celebrare Noctem to ale Almyrkvi, na rozdíl od I I, i přes časový skluz a kratší set sedlo více. Díky mohutnějšímu zvuku zněli mnohem doomověji. I Garðar měl vokál více naechovaný a set měl silnější atmosféru, byť se stále nejednalo o nic dechberoucího.

SinmaraSinmara - PrahaS druhou kapelou Islanďanů jsem již měl tu čest na posledním Prague Death Mass festivalu, kde sice odehráli skvělý set, ale s dost špatným zvukem. Tentokrát to sice stále nebylo dokonalé, ale oproti PDM nesrovnatelně lepší. Hlavně kytary byly výrazně čitelnější, což je u hudby založené primárně na disonantních linkách a jejich melodiích opravdu důležité. Sinmara otevřeli set novými skladbami, a byť mám nejraději jejich debut, hned na začátku šel poznat výrazný skok v kvalitě jejich materiálu ve srovnání s předchozími interprety. Z toho, co jsem se doslechl, je Sinmara hlavně Þórirova kapela, a lze slyšet, že už má s hraním nějaké zkušenosti (viz Svartidauði, žejo). Kytarové pasáže byly hned smysluplnější, funkčnější, Ólafur také řval rozhodně lépe než Garðar, a konečně i Bjarni ukázal, jak umí pořádně sypat. Ten člověk je ďábel! Těžko říct, který z bubeníků je lepší, zda Magnús (Svartidauði), nebo on. Každý má trochu jiný styl, ale oba své kapely neskutečně posouvají a Einarssonovo skloubení rychlosti s technikou je obdivuhodné (byť nejšílenější výkon asi stejně předvedl s Wormlust). V Praze i v Rakousku (kde se mi podařilo nacpat do první řady a slyšet nástroje z backlinu, tudíž ještě čistěji) hráli Sinmara identický set a pocit, který jsem si z koncertů odnesl, byl podobný. Nové songy jsou sice fajn, hlavně tedy Ivory Stone ze splitu s Misþyrming, ale až na skladbu Ormstunga je EP Within the Weaves of Infinity (které zaznělo celé) zkrátka slabší než Aphotic Womb. Z něj sice vybrali ty dvě nejdelší Shattered Pillars s Mountains of Quivering Bones, a zvlášť závěr setu s druhou jmenovanou se přiblížil kvalitě těm lepším koncertům Svartidauði, ale stejně bych starších skladeb slyšel raději více. Oba koncerty byly tedy zvukově nesrovnatelně lepší než ten na PDM, ale výběr songů bych si dovedl představit lepší.

Setlist Sinmara:

  1. Within the Weaves of Infinity
  2. Ivory Stone
  3. Shattered Pillars
  4. Nine Halls
  5. Ormstunga
  6. Mountains of Quivering Bones

SortilegiaSortilegia - PrahaZávěr pražského koncertu patřil kanadskému duu Sortilegia. V Rakousku si mimochodem se Sinmara prohodili pořadí, ale jsem rád, že v pátek končili právě oni. Se Sortilegia jsem se tentokrát setkal již počtvrté (v sobotu popáté) a vždy byli výteční. V reportu z Funkenflugu jsem psal, že nebýt trondheimské scény (Mare a spol.), nemají manželé Warrackovi v současném black metalu konkurenci, což opět potvrdili. Do sklepení Underdogs' navíc jejich rituální hudba vyloženě sedí. Ona tedy velmi dobře fungovala i na velkém pódiu, ale v komorním klubu to zkrátka vypadá lépe, než na stage zahalené v oblacích kouře. Vzhledem k tomu, že měli celkem přeřvaný zvuk a jekot Anastasie v nejvyšších polohách vyloženě škubal uši, nacpal jsem se úplně dopředu až před reproduktory, kde vox, kytara a dokonce i bicí vyzněly ideálně (stejnou taktiku jsem zvolil i na Celebrare Noctem). Díky propojení kytary s více komby navíc nechyběl potřebný tlak k úplnému ponoření se do hudby. Sortilegia rovněž nedávno vydali nové album Sulphurous Temple, které naživo prezentovali (soudě dle toho, že skladeb z Arcane Death Ritual jsem moc nepoznal). Ono je ale jedno, co hrají, když to ve výsledku funguje a temnota vás pohltí. Repetitivní riffy s vámi cloumají a Cameronova hra na bicí uzemní. Do bicích buší silně, ale zároveň dynamicky. Ve chvílích, kdy vás rozbíjí největší sypanice, dovede ještě přidat a účinek hudby zdvojnásobit. Když navíc dobře slyšíte všechny činely rovnou z pódia, je to super. V Rakousku mi přišlo, že set Sortilegie byl konstantně velmi dobrý, Anastasia zde rovněž v předposlední skladbě rozjela kruté zaříkávání (na obou vystoupeních správně vyla, hýkala a ječela). V Praze mi chvilku trvalo, než jsem se do koncertu plně položil. Co zde ale předvedli na závěr, to bylo absolutní peklo. V stále gradujícím posledním songu jsem přestal vnímat vše ostatní a málem si urval hlavu z krku. Je jedno, že před tím stálo na pódiu X chlapů, stačilo, aby na stage přišla jedna ženská s bubeníkem, a všem nakopali prdel (©Jáně). Poté už šlo pouze naprosto vymletý odejít domů a upadnout do bezvědomí.

---

Následující den sedáme v 10 na vlak a fičíme z Prahy do Českých Budějovic. Cestou sledujeme první sníh, lámeme do sebe flašky od Ravena a následně čekáme na odvoz do Rakouska. Kvůli zpoždění a přesunutí festivalu na vzdálenější místo přicházíme o úvodní rituál a první kapelu Necifer. Celebrare Noctem festival se konal první tři ročníky v Traunu pod Linzem, ale tentokrát museli pořadatelé zvolit novou lokaci. Tou byl klub Alter Schlachthof ve Welsu. Z venku vypadající trochu jako squat, uvnitř docela prostorný, minimálně pro 500 návštěvníků velký prostor. Co jsem se bavil s organizátory, tak prý dorazilo přes 320 platících a náklady měli zpátky při 310. Úvodní rituál byl údajně stejný jako loni, tak jsme snad o moc nepřišli. Škoda že v sále nebylo téměř žádné místo na sezení. Ono stát v kuse 12 hodin vydrží málokdo. Naštěstí se po pravé zdi nacházel jeden stolek, na který bylo možno si sednout a který se nám podařilo během většiny kapel okupovat. Ono ale ani mimo sál nebylo moc židlí. Pouze před barem byly věčně zabrané dva stolky asi pro osm lidí. Ani samotná nabídka pití nebyla zajímavá. S pivem za 3,60 € už člověk počítá, ale že si téměř nemůže koupit nealko ani žádného panáka bylo zklamání. Holt první ročník na novém místě, příště se prý budou pořadatelé více snažit.

VenenumVzhledem k tomu, že jsem se o kapelách z Astral Maledictions Tour rozepsal obsáhle výše, opakovaný popis Infernal Invocation, Almyrkvi, Sortilegia a Sinmara přeskočím a budu se věnovat pouze zbylým pěti vystupujícím. Jako čtvrtí přišli na řadu Němci Venenum. Ano, ti Venenum, které si po letošním Chaos Descends tak trochu nepamatuji. Svůj reparát jsem si šel tedy poslušně složit do první řady. Venenum hráli primárně ze svého letošního alba Trance of Death, které jsem svého času točil tak často, že jej znám skoro nazpaměť. Po intru do nás vpálili úvodní Merging Nebular Drapes. V prvních vteřinách to vypadalo, že bude zvuk příliš přebasovaný, ale brzy se srovnal a vše znělo tak akorát, aby šlo kytarám rozumět a zároveň měla kapela pořádné koule. Prezentace kapely je mimochodem velmi precizní a vše znělo jako z alba. Nevypadají však jako čtveřice, co přišla songy jen odehrát a odejít. Během koncertu i docela pařili a člověk jim věřil, že je hraní rovněž baví. Kromě novinky jednou hrábli i do šest let starého EP (mám dojem, že se jednalo zrovna o Lunar Tombfields) a zavzpomínali na minulost. Závěr setu však patřil, jak jinak, než na sebe navazující trojici skladeb Trance of Death. Venenum zahráli všechny tři jako na desce, a potvrdili, že jsou dnes už více než jen obyčejná deathmetalová kapela. Jejich progresivní přístup k metalu zde kulminuje a veškeré kvílivé tóny měly až psychedelický efekt. V tu chvíli jsem si vzpomněl třeba na Oranssi Pazuzu, jen s tím rozdílem, že Venenum mě bavili naživo mnohem více. Podobná pecka jako Negative Plane loni. Velká spokojenost, po které byl nákup vinylů povinností.

https://www.youtube.com/watch?v=niQOQlU85bY

13th MoonDalší na řadě byli Španělé 13th Moon. Jejich černá smrt pracuje hodně s primitivizmem, a to už jak v rytmické složce, tak u kytar. Zrovna oni ovšem potvrzují, že hrát méně je kolikrát více. Hnus, který tvoří, je však zaobalený v temném, až sakrálním odéru, tudíž jsem čekal, že by na mě naživo mohla dýchnout podobná atmosféra jako třeba ze Sortilegie nebo Mare, byť v bestiálnějším provedení. Tomu koneckonců nasvědčoval i oltář ze svícemi na pódiu. Na desce mají řádně prasácký zvuk a to samé šlo očekávat i od živáku. Výsledný sound byl ale nakonec ještě mnohem horší. Tentokrát žel ne pro dobro věci. Ať jsem se snažil najít místo s lepším zvukem sebevíc, v celém klubu byla šílená koule, a když se do toho 13th Moon opřeli, vylezl z beden pouze bordel. Chvílemi to až znělo, jako by se kytary kompletně rozcházely. Postupem času se to částečně zlepšilo, ale nejvýraznější byly „tupa tupa“ pasáže. Pár známých, kteří mají hudbu Španělů najetou více než já, si jejich koncert pochvalovalo. Osobně se však přiznám, že jsem z něj moc neměl. Snad příště s lepším zvukem.

DarvazaNásledovali Darvaza. Když na Prague Death Mass odehráli svůj první koncert, všem přítomným spadla čelist, jaká to byla pecka. Čekal jsem tedy, že to bude opět super nářez (13th Moon, Darvaza a Sortilegia po sobě bylo fajn kombo). Jasně, takový šok jako na PDM to už nebyl a ani zvuk neměli tak řezavý, ale své kvality rozhodně potvrdili. Po muším intru odpálili pecku A Hanging Sword a až na Tenebrae odehráli obě svá EPčka. Wraath za mikrofonem opět vypadal jako démon a sálala z něj větší energie než ze zbytku kapely. Opět se hodí zauvažovat nad tím, jak by kapela fungovala bez něj. Měli by Darvaza furt pořádné koule, nebo by se proměnili v průměrný rockec? Občas mi připadalo, že na sebe Luctus strhával pozornost až příliš, a dělal z koncertu přehnané divadlo. Ale co, Darvaza je stejně jako One Tail, One Head takový glam metal, hlavní ovšem je, že funguje. Předposlední kus The Barren Earth byl opět solidní pecka a závěrečná The Silver Chalice se svou výrazně melodickou linkou mě bavila snad ještě více než na PDM.

Setlist Darvaza:

  1. A Hanging Sword
  2. Derelict of Passion
  3. Blessed, And Cursed Not
  4. The Barren Earth
  5. The Silver Chalice

V průběhu večera se nabralo menší zpoždění. Většina kapel zvládla nazvučit poměrně rychle a zahrát plnohodnotný set. Větší problém nastal až s předposledními Grave Miasma. Začali hrát sice o půl dvanácté, ale svůj hrací čas šíleně protahovali. Sám jsem byl na ně velmi zvědavý, protože jsem je doposud neviděl. Krom toho je jejich načernalý death metal považován mezi současnými oldschool death kapelami za jeden z nejlepších. A on i jejich set byl dost solidní. Místy nařezaný, místy doomový a dostatečně temný, jak jej známe třeba z alba Odoratus Sepulcrorum. Nevýhodou však bylo, že Grave Miasma hráli už dost pozdě, a k tomu to protahování. Je jasné, že headliner nemůže odmlátit pár kousků během třiceti minut a jet zase domů. Když ale jako devátá kapela na (black/death) metalovém festivalu mezi každý druhý song nacpete intro, do toho desetkrát opakujete název skladby a hrajete přes hodinu, začne to být po chvíli únavné. Věřím, že kdyby se jednalo o sólo koncert, tak mě Grave Miasma rozdrtí. Britům to totiž šlapalo podobně jako spřízněným Cruciamentum nebo Dead Congregation, místy i lépe. V současné situaci jsem je ovšem po polovině přestával vnímat.

ProfanaticaTo Profanatica volí přesně opačný přístup, který byl jednu hodinu po půlnoci značně zábavnější. Jasně, je to primitivismus dotažený do absurdna, nicméně když už sotva stojíte na nohou, dva akordy, hajtka-kopák a virbl jsou stejně jediné, co zvládáte vnímat a co stačí ke štěstí. Dvouminutové vypalovačky vás navíc proberou o něco lépe než sedmiminutové eposy. Že jejich neandrtálský black dovede slušně nakládat, v mé přítomnosti předvedli už dvakrát. Jak na Chaos Descends tak na Prague Death Mass to byl loni solidní chlív. Tentokrát ze začátku kvůli totálně přebasovanému všemu dokonce ještě větší. Škoda že se v tom bordelu kolikrát ztrácely motivy skladeb, třeba během Unto Us He Is Born jsem se vyloženě zarazil, jestli se opravdu jedná o správný song. V průběhu se ovšem zvukař umoudřil a následující minuty už byly čitelnější. Setlist byl jinak podobný předchozím koncertům a hrálo se hlavně ze starých dem atd., Fuck the Messiah, vždyť to znáte. Paul se svými spoluhráči ale těmito i přes pětadvacet let starými hity klidně zvednou mrtvého ze židle. Já se tak tak držím ve stoje, ale s posledními silami paroháč nad hlavu zvednu, i kdybych už ležel na zemi. Mno, jsem zvědavý, jak intenzivní peklo Profanatica předvede v březnu v Hell's Bells.

Tímto vše končí, sedáme do auta, následuje přesun na jih Čech a v pět ráno se jde spát. Další náročný blackmetalový víkend za námi a já se těším na další podobné turné a festivaly. Sortilegia se v pátek postarala opět o téměř transcendentní zážitek a Venenum s dalšími kapelami byli v sobotu rovněž výteční. Věřím tomu, že pokud si pořadatelé dají více práce s přípravou nového klubu, budu příští rok z Celebrare Noctem odjíždět ještě více nadšený než loni.

Jiné názory


Přispěj do diskuze

Načíst jiný

Náhodou, dnes jsem byl v kině na nových Star Wars, a fandil jsem Lukovi! :D

kvalitní report, pravda rohlíky už asi nic nepřekoná ale každopádně je znát že temná strana tě definitivně pohltila!

aktuálně

diskuze