----- ---- -- - -- --- ---- -----
den o02 > pátek 15.8.08
----- ---- -- - -- --- ---- -----
Psychotic Despair 10:00
Tisíc let od ráje 10:25
Warbringer 10:55
Grenouer 11:25
Debustrol 12:00
A Storm Of Light 12:35
Novembre 13:45
All Shall Perish 14:25
Cephalic Carnage 15:00
Sworn Enemy 15:35
The Berzerker 16:10
Swallow The Sun 16:45
Despised Icon 17:25
Soilwork 18:05
Primordia 18:50
Entombed 19:35
Behemoth 20:20
Anathema 21:05
Cradle Of Filth 21:55
Neurosis 23:00
1349 0:05
Cephalic Carnage 0:50
Malignant Tumour 1:30

V pátek se probouzím čvachtaje spacákem ve vodě. Ondrajs se počůral? Ale né, jen celou noc pršelo. Nohama kysele čvachtám v jezírku, dopoledne je slunné, nic nenasvědčuje tomu, že bude další dva dny pršet. V MJC basecampu se vstává

pomalu, ze stanů se pomalu vynořují postavičky podobající se spíše duchům než lidem, ale ranní bábovka vše spraví. Tak jako probouzecí koupání v přilehlé říčce, které jsem si naordinoval. Paráda. Ještě startovací kafíčko v bistru přímo u silnice na začátku kempu (při jehož konzumaci se přímo vedle mě vyblil jakýsi solitér, jak romantické) a jde se do boje.

(Bizz: První kapelu, kterou rozjedeme dnešní hudební část o BA, vám představím já, protože asi jako jediný jsem byl schopen Grenouer vnímat. Sice jsem viděl již kousek Warbringer, ale krom thrashového tupání si vlastně konkrétně víc nepamatuji, i když na zívání to přímo nebylo, však bylo ještě ráno, a tak zpět ke Grenouer. Ti předvedli poměrně zajímavou porci něčeho, čemu se dá dnes říci „moderna“, takže základy hardcore a metalu prostupující se navzájem v různých poměrech navíc do sobě taktně přimíchavájící i porci rytmických zajímavostí, které bych určitě při troše fantazie dokázal směřovat třeba k Dánům Mnemic v jejich rovnějších kusech. Zvuk nevykulený, kapela hrající přehledně, žádné plácání jednoho přes druhého, vkusně v klídku a s radostí i pro těch pár „ranních“ ptáčat.)
Debustrol jsem doposud neviděl. Na samostatný koncert bych nikdy nešel a na festivalech mi vždycky nějak unikali (třeba na Benátské noci). Čumím jako puk, pánové totiž valí postaru vymáklý thrash, jako kdybych se teleportoval o patnáct let nazpět. Volák už je pryč a s ním i odér moderního metalového přístupu, vytáhněte sepranou džínsku nebo lépe „křiváka“ a šupky si umlaťte hlavy o zábradlí. Zazní mírumilovné klasiky jako Vyhlazení, Nenávist a spol. Kolins se nemění, půlhodinka tupavě odsýpá, fajnový nářez, jsem spokojen.
Pak ticho, které se již za celou dobu trvání BA neopakuje, co to? Eths totiž nevystoupí a namísto nich se v klídečku připravují a zvučí A Storm Of Light. Ti společně s Neurosis vybočují z konceptu BA, totiž žádná mela nebo hoblovačka, ale urputně pomalu rostoucí sludge kolos. U nekonečné řady uctívačů bohů Neurosis mám problém odlišit jednu kapelu od druhé, nekritický obdiv a citace je znát. Tady je však spjatost větší než velká, protože hlavní mozek kapely Josh Graham (např. výborní Battle Of Mice) má na starosti vizuální stránku Neurosis. Spolek bicí-basa-kytara do lidí hustí ultrapomalou valivou lavinu ne nepodobnou Cult Of Luna, ale doba krátce po obědě není na takový typ muziky moc vhodná. Lituji, že jsem nevydržel déle, protože jsem s přibývajícími minutami cítil to nenápadné vtahování, které je u tohoto žánru tak důležité. Věřím, že by mě kluci nakonec dostali, ale já byl netrpělivý a po druhé písni odcházím.
Pak dávám až Cephalic Carnage, kteří hrají vpravo na Nosferatu

stage, u níž stále častěji slyším hlasy, že zvukově pokulhává za svojí levou sestřičkou. Hm, něco na tom asi bude, „cécéčka“ zní dost tumpachově (opět bicí! ale večerní set všechno napravil!), ale co naplat, mažou to do nás hlava nehlava. Dojmy se podobají jejich letošnímu supportu Hate Eternal, tedy opět skvělé. Kvintet do nás tlačí ověřené fungující fláky ze všech desek (pravda, na po všech stránkách největší extrém Lucid Interval se nedostává), hraje se ze stále aktuální Xenosapien. Už je vidím častěji než vlastní rodiče, takže mi ten jejich bordel přijde normální. Lenzig ještě zahlásí, že se máme večer těšit na „doom set“, no uvidíme, co na nás kluci vymyslí.
Leje jako z konve, odsírají to Sworn Enemy, u nichž postojím pár minut a pak hajdy do pevnostního úkrytu, v němž se točí mok zlatavý. Jojo, pivo v ruce držet, špeky balit, na vodní provazy čučet, sedět a hulit. Tak pravil básník.
Ale déšť nedéšť, echtovní kuriozitu The Berzerker jsem si nemohl nechat ujít. Protinožci z Melbourne jsou pro mne kapela bez pointy a jakéhokoliv smyslu. Proč? Co na tom, že mají nejrychlejší klepačky na světě, když se to nedá poslouchat. Celé je to postavené na propagačním brainwashingu, zkrátka nafouknutá bublina. Předtím vystupovali pouze v maskách, zkazky o zápisu do Guinnessovy knihy rekordů kapela dementovala, ale ruku na srdce: Koho to zajímá? Bicí natrigrované až hrůza, celé to zní jako krutě naspeedované hardcore tekkno a tak se vlastně jenom těším na ty rychlopaly, u kterých se válím smíchy. Nechť pánové prominou. Ke konci setu jim vypnou proud, nu což, stále prší-prší-jen-se-leje, ale publikum křičí, řičí, mečí, chtějí víc. Australani si hrají na velké hvězdy, máchají rukama, nevím nevím.
Jestliže jsem Australánky bral jako zpestření, tak na Finy Swallow The Sun jdu z čirého interesu. Tempa jsou pomalejší zhruba o 6.218 % a už se taky konečně hraje. Z jejich koncertu mám trochu neutrální pocity, i když všechno klapalo, jak mělo. U tohoto zasněného druhu muziky se přece jenom vyplatí hrát ve spoře osvětleném prostoru, dojem a atmosféra je tím umocněna. Nebe je ale uplakané, takže taky dobře, počasí jim jde na ruku. Skupina má času něco málo přes půl hodinu, takže tak pět písní a nazdar. Hrají se nejvýraznější fláky z posledních dvou desek, soubor působí stejně jako z desek, není co dodávat, celková spokojenost.
Opět se točí stylovým kormidlem do neklidných a brutálnějších moshovacích vod,

přijela k nám na Marastu tolik vychvalovaná Kanada, konkrétně Despised Icon. Ti si svoje běsy užívají, frontmani (pro neznalé – DI mají dva křiklouny) oznamují své první setkání s českým publikem, doteď se nám vyhýbali a konečně máme možnost hodnotit. Chlapíci jako by vylezli z trendy obchodu s hadříky, nepsaná pravidla MC scény jsou tvrdá, tak jo mami, já si tu mikinu a rovnej kšilt vezmu. Koncert mě ale nesejmul, jak jsem si představoval. Nosferatu zlobí, schizo běhačky po pražcích vůbec nevyzní jako z desek. Děcka kreslí prstíkem ve vzduchu kroužky, no jasně, chce se po nás-fanoušcích, abychom běhali dokolečka, to jsou mi novoty, to po nás Evropanech nechtějte. Lidi však circle pit dělají jedna radost, vypadá to hezky, jen co je pravda. Hraje se to zásadní z poslední The Ills of Modern Man a The Healing Process, z alb je to ale o dost rychlejší a živelnější, na vlastní oči sleduji lopaťárnu (ale zdařilou). Co jsme se s kolegou Kotkem virtuálně nalopatovali, nakrumpáčovali a namáchali rukama, Petr Bezruč by z nás měl radost.
Jedeme dál, nyní už žádná zběsilá žánrová změna, dalšími pány na holení jsou Soilwork. Až posléze se dozvídám, že na poslední chvíli zaskočil kytarista ze Scarve (kdo v tom má asi prsty, že?). Jejich set se mi zamlouval asi jako jejich poslední řadovka Sworn to a Great Divide. Tedy ano, spokojeně kývu hlavou, jenže stejně mám neustále pocit, že kapela už má to lepší za sebou. Čekal bych větší řežbu, víc akce a pohybu, pánové to hrají sice s přehledem (opět prvotřídní Dirk za bubenickou seslí), ale jako chladní profesionálové, málo duše. Škoda. Zvukově to zní tentokrát jako Dismember, chrastící kartáč na odchlupení kolie, postupně si zvykám. Skladby? Začíná se úvodní věcí ze Sborn…, ještě mne potěší nářezovka The Pittsburgh Syndrome a pak už jenom ověřené hity: Nerve, Stabbing the Drama atd. Nezaznamenal jsem nic z Predator’s Portrait.
Během Primordial vesele pokuřujeme jablečný tabáček z šíšy, ale po několika skladbách Entombed už běžím na plac. Ještě ze mě jde kouř a Švéďáci přesvědčivě valí svůj styl, který.....ale proč to popisovat, prostě Entombed. Hraje se hlavně a hlavně z poslední desky a nutno říct, že se mi to zamlouvá čím dál tím víc. Zvuk na ní totiž není pravý ořechový, ale naživo skvělé. Sám nevím proč, ale přirostli mi k srdci, chlapci drhnou to svoje, je to rána na solar, žádná nota navíc, přesně jak jsem čekal. Škoda jenom, že hrají ve čtyřech, takhle je to garáž oholená na kost, ale gró stále zůstává. Zazní ještě pecka z Clandestine a finito. I když nevěřím, že to všechny bavilo, já byl nadmíru spokojen.
Od Behemoth jsem nic nečekal, ale fůůůů, byl jsem odvanut až do Polska..... Exkluzivní zvuk, vlajky našich sousedů vlají o sto šest a načernalí smrťáci to do nás šijí hlava nehlava. Lídr Nergal je bezezbytku zastíněn vrchním „naklepávačem řízků“ panem Infernem a během setu na pódium vylézá i Big Boss, aby si s kapelou vystřihl Jámu pekel od Master’s Hammer. Poslední dvě desky mne až tolik nezaujaly, víceméně už bylo všechno řečeno na předchozích nosičích; navíc mám pocit, že poslední The Apostasy by klidně mohla být Infernovou sólovkou. Morbidem načichlý rychlopalný black/death ale v ranku nemá konkurenci. Videoklipy mají obskurně přeplácané a poněkud dogmaticky pojaté, ale naživo image drží na uzdě, prim hraje zkrátka hudba. Baví mě pozorovat, jak bicmen při nejrychlejších nakládačkách ještě točí hřívou jak Mikkey Dee z Motörhead. Zamlouvá se mi hlavně první, nasypanější polovina setu, pak se zvolní, zasmrdí to sírou a klasickými metalovými vyhrávkami. Gut.
Co mě ale mile překvapilo, byla Anathema. Už mi od toho randálu pomalu otékaly uši a melancholikové zvolili odlehčený tón vystoupení, u kterého jsem si krásně odpočinul. Krásně zastřený hlas pana Cavanagha dominoval a i když z doomové minulosti zbylo jen torzo a skupina hraje spíše atmosférický rock, jejich specifické fluidum zůstalo. Repertoár citlivě poskládaný z minulosti i přítomnosti (A Dying Wish z desky The Silent Enigma mne potěšil, stejně tak píseň s hostující zpěvačkou, krása!) musel uspokojit řadu lidí, ti ostatně Anathemu odměňují vytrvalým potleskem. Oddychový čas... (Bizz: Jen dodám, že během setu zazněli sabbathí War Pigs nebo třeba Floydi či Metallica. A k následujícím COF asi toliko, že zvuk jak z křišťálové koule, Dani mikádko na ramena a vzadu totálně vládnoucí Marthus!)
...před Cradle Of Filth. Co k nim? Možná nejsem ten pravý k odbornému hodnocení, poslední desky znám velmi kuse, hlavně proto, že poslouchat sedmdesátiminutové klony jejich nejlepší tvorby z poloviny devadesátých let je nad mé síly a celkově ztráta času. Mám ale z avizovaných headlinerů podobné pocity jako předloni z Dimmu Borgir. Nevím, podle mého měla kapela dávno skončit; čekat pár minut na dobrý riff, abych zase trpělivě čekal, to není nic pro mě. Těšil jsem se na nějaký ten starý song, dostávám ho v podobě v pořadí čtvrté zahrané Dusk and Her Embrace a pak si jdu opodál odpočinout. To stačí.
Proč? Protože to hlavní mělo teprve přijít. Praotcové žánru Neurosis totiž museli i čistě kovové posluchače přesvědčit, že jim míza inspirace stále nevysychá, čehož je deska Given to the Rising pádným důkazem. Dechberoucí, uhrančivý a na sto procent prožitý zážitek, který bude z letošního BA těžko hledat konkurenci. Zlověstná atmosféra byla podpořená sugestivní videoprojekcí, která Neurosis provází již léta. Těžiště koncertu stálo na již zmíněné desce a celkově vzato nemám výhrad. Nezbývá než dodat: BRAVO!!!
(Bizz: Bolest v nožkách již sice nebrala téměř konce, kdy jsem musel opustit i Neurosis a jít se někam sednouc protáhnout, ale na druhou část setu 1349 již jak bzučící včelička přilétám, protože jsem po včerejších Mayhem chtěl něčeho podobného. A ono jo, na pódiu se černobílá - čtveřice…pětice? – již rozpáleně ošívá a bez Frosta prezentuje porci klasického severského black metalu v balení ne zrovna nejpomalejším. Plešatý bubeník byl jasnou oporou celé kapely a bez problémů zvládal jak hodně rychlé sypačky, tak kobercové podklady jak při náletu na Drážďany. A stejně jak jejich včerejší norští kolegové, i 1349 sklízejí úspěch a já si říkám ano, takto black opravdu můžu.)
Cephalic Carnage podruhé. Chlapci na nás ušili takovou malou boudu, protože si jako jediní vystřihli dva koncerty. Já bych byl ale ten

poslední, kdo by proti tomu něco měl. Ale! Zmiňovaný doom se až tak nekonal, protože Halls of Amenti nezahráli, namísto ní zazněla poslední věc z Anomalies, takřka desetiminutová Ontogony of Behaviour. Lhát se nemá, pánové. Jinak snad ještě větší mazec než odpoledne, vesele se grinduje, a to tentokrát s luxusním zvukem. Zazní i Lucid Interval, s níž se Cefalici loučí a s nimi i druhý festivalový den.
Jelikož už sotva stojím, Malignant Tumour vlastně už ani nevnímám, poslechnu si jako ukolébavku dvě umca-umca skladbičky a jdu komatit…