Den 2
pátek 13.8.2010 od 10:00

----- ---- -- - -- --- ---- - ----- ----- ---- -- - -- --- ---- ---- ---- -----

10:00 Bleed From Within
10:30 Gaza
11:00 Proghma - C
11:35 Bonded By Blood
12:10 Callisto
12:45 Catamenia
13:20 Devourment
13:55 Kylesa
14:35 Monstrosity
15:15 Kalmah
15:50 Sigh
16:25 Crushing Caspars
17:05 Sybreed
17:45 Necrophagist
18:25 Hypnos
19:05 Ill Nino
19:50 Mnemic
20:35 Converge
21:20 Lock Up
22:20 Devin Townsend
23:25 Cannibal Corpse
00:25 Ihsahn
01:10 Napalm Death
01:55 Aura Noir

----- ---- -- - -- --- ---- - ----- ----- ---- -- - -- --- ---- ---- ---- -----

bizzaro: Kolik z vás si schválně uvědomilo, že byl pátek třináctého? No možná vás pár bude… nicméně určitě to nikdo nepocítil tak jako já. Vzhledem k průběhu noci „nestíhám” první kapely, z nichž mrzí hlavně nervy plašící Gaza a jazzo-ambietně prodýchaná, zvláštně nasekaná progařina Proghma-C, ta snad ještě více… Jsa ponaučen proběhlou nocí toto stejně opakujeme každou následující a za svitu vychrápané luny dáváme měsíčku „dobrou noc”, ovšem již bez následných vedlejších účinků, kdy i přes impulzy mozku „vstávej, vyraž“ tělo s hlavou říkají ne.
gianni: S pátečním ranním vstáváním se nijak nemažu a během pár minut jsem na nohou. Proč tak rychle? Kvůli Gaze, na kterou jsem se ukrutně těšil. Ale nepředbíhejme. Před Gazou si svou půlhodinku odehrála anglická formace Bleed From Within. A zrovna se moc nepředvedla. Vystoupení bylo bez jakékoliv šťávy a nasazení… Prostě bez koulí a když k tomu připočtu absolutně plochý zvuk bez podpory basy, jednalo se o pro mě nejhorší vystoupení na celém BA. (Gianni evidentně neviděl Gorgoroth, poz. Bizz)
Stále ještě trochu ochrápaný se deru na Gaza. Jejich počin He is Never Coming Back (2009) ve mně vždy zanechá spousty šrámů. Jejich projev vás trýzní, mučí, bolí…a úplně stejné to bylo i naživo. Těm z vás, kteří po ránu potřebují silný kafe na probrání, pořádnou facku, bych doporučil právě je. A i já jsem právě jeden z těchto lidí, ale takhle silnou ránu do ksichtu vám žádný kafe na světě nedá. Jejich hudba a vůbec celý projev by probral i medvěda ze zimního spánku (Šéfa z kempu ovšem nedostala :/ pozn. Bizz). Gaza vás probere, vzbudí, aby vás vzápětí mohla vzít lopatou po ksichtu. Intenzivní vystoupení, intenzivní zážitek. Radostí bylo koukat na psychicky vyšinutého vokalistu, jak pobíhá po pódiu sem a tam; tu předstíranou bolest mu žerete. Třešničkou na dortu bylo závěrečné nekompromisní fláknutí kytary na zem a odkráčení pryč, kdo ví kam. GAZA mě jednoduše úplně rozštípala a po celý den jsem musel vyhánět brouky z hlavy ven, brouky jménem GAZA.
LooMis: No jo, ono se lehce řekne – hudba dohrála, jde se spát. Ale copak to jde, když sedíte ve vlastní hospodě s názvem MJC Basecamp (stále přísné „šahneš-tahneš“), je vlahá noc a nečekáte na žádný noční spoj? Takže do dalšího hudebního klání vstali nakonec pouze ti silnější na těle a pouze někteří na duchu.
Ani ti nejstatečnější z nás však nedali Bleed From Within (nejsme už taky žádní jůrové), den tak začínala Gaza. A byl to drsný budíček. Z desek čpící beznadějnost, špinavost, nechutnost a hniloba byla do puntíku zhmotněna v autentickém zvuku poslední desky He is Never Coming Back. Zpěvák - magor, až jde skoro strach z toho, jak vše prožívá. Zpětně tak potvrzuji Kotkova slova v jeho recenzi; tady všechno do puntíku sedí. Poslední skladba, nástroje letí na zem, dál se prostě nejede. Apokalypsa je dokonána.
Brutusáček: Alkohový opar se jali vymýtit GAZA, kteří se asi prorvou do topu festivalu, za poslední rok mě tahle kapela sejmula nejvíc a živé vystoupení nebylo pozadu. Hraní ráno nevadí, hraní za světla nevadí, hřebíky do hlavy nevadí. Sebranka psychoušů v čele s generálem Chocholouškem (Mike - zpěv) rozvířila vstupenky na psychiatrické léčení. Neurotické, psychopatické podání jejich mixu hc/math-bahna působilo bolestně a přesto, oproti jiným "zpomaleným" kapelám na festivalu, svěže. Alkoholový opar nahradil opar lehce absinthový a dojmy stísněné; na začátek pátku možná až moc silné kafe.
Skupinu PROGHMA-C jsem loni v Polsku na Knock Outu úspěšně promrhal, proto by bylo dobré jim dát šanci aspoň na BA. Proghma-C po Gaze nezrychlila, boří se v dnes stále populárnějším sludge, ale jde na to trošičku jinak. Kytarové riffy mi přijdou ovlivněny hrou jistých Švédů. Velký prostor a důraz byl hlavně na hudbu, zpěv jen lehce doplňoval celek. Celkově je pro mě Proghma-C v současné tvorbě tohoto žánru spíš průměrná… Na BA neurazila, doomově založené labužníky určitě uspokojila.
LooMis: Přeorientovat se na prog(hm)re(a)sivní Proghma-C chvilku trvalo. Ambientem ochucené Meshu (djent) lámanice nebyly až tak přesvědčivé jako na Bar-do Travel, Piotr 'BOB' Gibner zpíval pěkně, čistě, ale trochu moc potichu, zakřiknutě. Basák naopak válel, škoda krátkého výpadku na aparátu. Army of Me nechyběla.
A zase změna stylu a hurá na old school thrash metal vycházející z krve Exodus - Bonded By Blood. Gama Bomb na Chmelici jsem propásl, takže alespoň malá náplast. GB jsou i z desky o poznání rychlejší, ale i tak: Co tahle partička čtyř Indiánů (Hispánců?) s jedním tamborem předvedla? Prostě buď berte, nebo nechte ležet, tady se nic nevymejšlí, tady je všechno přesně nalajnovaný. Tohle je př(e)ísný typ energického, na samou krajní mez natlačeného thrashe, v němž není místo na pomalé noty. Tak je to správné, tak to má byť.
Sud: Devourment. Daleko raději mám technickej nebo temnej death metal, ale na druhou stranu si občas rád vypláchnu hlavu nečím jednoduchým. Neuspokojím se ale poslechem Motörhead nebo Malignant Tumour (čti Kabát), protože mám rád opravdovej extrém, takže se čas od času milerád uchýlím k úchylnejm slamovačkám, kterejm dlouhodobě vládne tahle parta z Texasu (džn džn tlačenka musí bejt!) :) Po vizuální stránce jsou na pódiu hned tři překvápka: na basu hrál kůň, na kytaru vyfetovanej pokérovanej Indián a Mike Majewski za mikrofónem byl nějakej pohublej. Teda né že by neměl dobrej metrák svalů, ale oproti starším fotkám mi přišel poloviční. Z toho, co rozeznám, se hrály hlavně songy z Butcher the Weak jako Masturbating at the Slab, Autoerotic Asphyxiation nebo Babykiller, něco málo z novinky a jedna dvě klasiky z debutu. Co si budeme povídat, Indián Ruben se při žádný části tvorby nedostal za třetí pražec, ale koho to u Devo sere? Mike je nelidský hovado; sypačky střídaly tupý pomalý slamovačky, mosh přecházel do regulérního hip-hopovýho dávání, lidi se neskutečně bavili, Mike si s nima udělal fotku se slovy "this goes to my facebook page".. Devourment, to je hlavně zabáva, a my se chtěli bavit, perfektní koncert. Tupa tupa, gorila gorila!

LooMis: Na Kylesu se vydávám se slovy „jestli se mi to má nelíbit stejně jako Gaza, tak už se těším“. A zase trefa! Jejich hudební tvorbou dosud netknut, koukal jsem jak sůva z nudlí na show dvou naprosto synchronně se doplňujících, rozplétajících a zase se scházejích bubeníků (pojmenoval jsem si je tělocvikář Gába a Kobi Farhi) v čele s přísnou paní u kytary. Ač sludge, zase tak pomalé to nebylo, ba právě naopak (hodně velký podíl na tom má právě přesná rytmika) a ohlas publika byl více než kapela asi očekávala, i proto se dával přídavek.
Brutusáček: Patří KYLESA na Brutal nebo ne? Jasná odpověď padla až na konci setu, kdy si tato parta s dvojitou bicí baterií podmanila velmi početné publikum. Psychedelický, "dřevařský" stoner s božskou Laurou u mikrofonu valil na posluchače těžké kamení. Na deskách je Kylesa vcelku obezřetná a klidná, naživo je to neskutečně živelný masív. A když si připočtu, že pro ně hrál prim zvuk, který neutopil dvoje bicí do zvukové koule, byl výsledek famózní a dá se říct že i METAL; publikum pak právem vytleskalo přídavek. Setlist tvořil jak aktuální věci, ve kterých se objevuje Laura, tak i starší věci, kde zpívá Phillip. Konečná odpověď: Ano, Kylesa na Brutal patří!
gianni: Po uragánu jménem Gaza jsem odpočíval, zpět jsem se vrátil na Kylesu, další lákadlo v čele se sympatickou Laurou Pleasants. Tahle vskutku magická žena se na pódiu ani trochu neusměje a nepromluví ani slovo, ovšem osobní kontakt s ní mě velice překvapil; úsměv, cigárko a pohoda, k tomu dokonce i pár otázek a když jí zasypete frázemi typu „amazing show” nebo „great band”, vykouzlíte jí tím krásný a upřímný úsměv na tváři - super ženská!! K samotnému vystoupení nemám sebemenší výhrady a podle reakcí publika nebudu jediný. Tady fungovalo vše na jedničku, zvuk, nasazení… prostě vše. Skvělé bylo sledovat oba bubeníky, kteří svou nechutnou sehraností připomínali spíše jednoho člověka s několika páry končetin navíc. Kylesa se svým vystoupením automaticky ihned zařadila do mého TOP 5 celého BA.
bizzaro: Ze sebenasranosti a nevidění Gz/Prghm-C do otřásajícího se areálu přicházím až při Devourment, které ale už nějakou dobu nemusím. Věnuji jim pár letmých pohledů, mířím se „vysvobodit“ a zvuk je… ale jo, docela pohoda, otáčím kartu a mířím k pódiu, ale Devo již končí. Jako informaci přidávám, že několik návštěvníků, kteří ke kapele již chovají stejnou antipatii, zmínilo, že Amíci nebyli očekávaný průšvih (mějte na mysli primitive slam BDM), na příště si vysloužili ještě šanci.
Kylesu si ale už vychutnávám a nemůžu s kolegy než souhlasit. Až na jednu věc. Dva bubeníci… a k čemu proboha? Oba hrají po 98% času totožně, čili jde jen o zmasivnění zvuku a hru na efekt. Kdybych byl manažerem kapely, asi bych druhého poslal k šípku s odůvodněním, že zbytečně zabírá místo v dodávce… ale takto aspoň měli dva kopáky :)

Kylesa:
1. Hollow Severer
2. Unknown Awareness
3. Said and Done
4. Where the Horizon Unfolds
5. Perception
6. Said and Done
7. Only One
8. Scapegoat
9. addional - Insomnia for Months?

bizzaro: Hned k následujícím Monstrosity musím říci, že floridští to pěkně pohnojili a po Atheist přebírají loňskou štafetu za dementy fesťáku, kdy… ale to vám níže vysvětlí LooMis. Monstrosity jsem viděl několikrát, sdílel s nimi i pódium a také vím, že kapela si umí dát načas. A to i se zkoušením. Naštěstí to tentokrát nebyl ten případ a kapela, nastoupila-li by v daný čas, by jistě díky svému výkonu zabírala jednu z předních pozic kapel festivalu. Silně prothrashovanému technickému death metalu z poctivých devadesátých let se nedalo vytknout prakticky nic, jenže to by Monstrosity musel hořet u prdele atomový koudel, aby stihli odehrát i něco víc než jen povinnostní Final Cremation či Imperial Doom. Sucks!
LooMis: Takže hned zase vedle na MetalShop stage, kde mají začít Monstrosity. Ale co to, ejhle, ejhle, teprve se chystají bicí a zbytek placu je vymetenej. Takže ze 45 minut technického, sypacího death metalu se stává slabá dvacetiminutovka. A důvod? Pánové si přijeli tak nějak „za 20 minut hrajem” a místo aktivity na pódiu si váleli šunky v backstage. Pak si pustí snad 5 minut dlouhé intro (ano, takže celkem 4 skladby) a po něm další, když už nastupují. Prakticky okamžitě je jasné, že získávají ocenění za největší agro dekoraci, obzvláště pak zabahněný bagančata a kalhoty basáka Mika Poggione. Kytary dostávají jedničku, vynikající zdvojená kytarová sóla, škoda, že kopák nebyl trochu tišší. Dojem je tak hodně rozpačitý, asi jako když si šetříte nejlepší kousek masa nakonec a sní vám ho dru(a)há polovička. Přejete jí/mu to, ale chvíli vás to sere. (Ale festivalový člověk musí taky jíst a hlavně pít, takže Kalmah mají smůlu, ale zní to slibně a budu jim muset dát víc šancí prodrat se mi do přehrávače.)

Killer: Kalmah jsem viděl z horní tribuny, která byla naštěstí ozvučená a nutno říci, že i nahoře kapela měla velmi dobrý zvuk; mnohem lepší než třeba Children Of Bodom. Stejně jako ChOB i Kalmah hrají něco jako melo (death/thrash) metal, jen celkově neznějící tak moc jako heavík a i na poslech oproti Children, kteří trochu zklamali, jsou výrazně lepší kapelou. Takže milé překvapení i v tom, že měli veliký úspěch u publika.

Kalmah:
1. Rust Never Sleeps
2. They Will Return
3. The Groan Of Wind
4. Heroes to Us
5. The Black Waltz
6. Hades

Lunaris: Sigh je jedna z těch legend, které nikdo nezná. Jejich první album původně vyšlo na Euronymově labelu Deathlike Silence a je to výborný matroš. Od té doby kapela svůj záběr znatelně rozšířila a obohatila. Koncertně na BA nezklamala a co jsem hovořil s dalšími účastníky festivalu, neslyšel jsem žádné negativní komentáře. Potěšila stará venomácká vypalovačka Black Metal, na kterou jsem si spolu s mně neznámým týpkem dobře zapařil. Kapela zůstává věrná kořenům, a to se cení. Za zmínku stojí i zpěvaččin kostým s andělími křídly a lití rozpáleného vosku na obličej.
LooMis: Sigh – další exotika slibovala zajímavější zážitek, jak po stránce vizuální, tak i hudební. Co čert nechtěl, Japonečce kalhotky nebylo možno zahlédnout a death/black/punk odrhovačky nedokázaly zaujmout více než na tři skladby.

LooMis: Crushing Caspars. Němci. Hardcore. Debilní název. Biohazard 4x prohnaný strojkem na mäso. Zdrhám jak Bob Sinclair ze spárů Kerpofových ve chvíli, kdy zní skladba adorující sebe sama a ještě zaslechnu vzývání jmen Johnnyho Cashe, Dia a Dimebaga Darrella. A navíc začalo pršet.
Vedle FF se na BA objevila ještě jedna industriální parta, a to Sybreed (prohodili si čas s Bal-Sagoth). Hodináři jsou takovým průnikem melodičtějších FF a elektronického Devina Townsenda a na rozdíl od páně Burtona s hlasově jistým zpěvem. Inklinace od metalu k elektronice je čím dál patrnější, ale zatím je to stále kov.
Necrophagist byli už propráni dostatečně v diskuzi. Někdo je samozřejmě nestihl, jelikož se prohodili s Mnemic. Zvuk byl na prd. Nestihl jsem začátek, ale jak jsem dobíhal k pódiu, tak jsem si říkal „tak hrajou, sakra, nebo ne?“ a pak najednou slyším, že vylítly kopáky, ale to už i já vlítávám do davu a natahuju krk a ufff! Muff má vlasy! Muff je blonďatej! Zvukové zoufalství a marnost provázely prakticky celý set. Těžko se pak soustředit na výkon kapely, kdy si jen doplňujete to, co znáte z desek a snažíte se eliminovat zvukařův sonický teror. Pokud jsem u Monstrosity nakousl uzmuté maso, tak z Necropragist je dojem ten, že mi někdo sežral Karlsruhe Schnitzel.
gianni: Jak zmínil LooMis, kvůli změně hracího času Necrophagist jsem tuto grupu málem nestihl a to by byla převeliká škoda. Jak se později ukázalo, kdybych je náhodou opravdu nestihl, zas tolik by se nestalo. Absolutně zprasený zvuk, který se postupem setu trochu vyčistil, srazil samotný koncert hodně hluboko. Basa žádná, u bicích jen virbl a kytary skoro žádné. I když člověk hledal co nejlepší pozici, stejně nakonec nic nenašel… a tak odcházím vcelku zklamaný. Ne z Necrophagist, spíše z Jägermeister stage, která měla se zvukem často problémy. A to i následující den.
bizzaro: O tom, jak zvukař Necrophagist posral zvuk, už napsáno bylo. Důležité je ale neopominout, že na sehranost kapely to vliv nemělo; jak by ne, na pódiu si to určitě pohlídali. Jediné štěstí, že jsem stál vpředu u pitu, kde pódiové nazvučení lehce přeznívalo, takže jsem asi jeden z mála, který si vystoupení jakžtakž užil. Muhammed s vlasy potěšil (kurňa, konečně metal!!!), působí sice starším dojmem, ale jako frontman je beze změny. Jistě stojící u svého nástroje, již ne tolik soustředěný na prsty, ale kontrolující každou součástku kapely. (Fialko, nerozdává po show důtky?) Jenže to by kapela nějaké ty slabiny musela mít, proto již nějakou tu dobu tato sestava Necrophagist drží pohromadě. Neuvěřitelně uvolněný Sami Raatikainen je jistota, jakou před ním byl i Christian Muenzner, jsem tedy zvědav, zda dokáže ovlivnit novou Suicmezovu tvorbu, Romain Goulon Grossmannovy party taktéž zvládá na jedničku, dokonce ještě s větším a až profesorským klidem; konečně zde snad dosáhl svého a zakotví. Dlouho předlouho se nám Necrophagist z nejrůznějších důvodů vyhýbali, doufám, že Obscure Promotion po tomto čardáši zvednou telefon a kapelu dotáhnou i pro klubový přednes.

Necrophagist:
1. The Stillborn One
2. Foul Body Autopsy
3. Only Ash Remains
4. Epitaph
5. Extreme Unction
6. Stabwound
7. Ignominious and Pale
8. Seven
9. Fermented Offal Discharge

bizzaro: Od Hypnos jsem po novém MCD nečekal nic víc, než že si u mě livkem trošku zlepší reputaci. A povedlo se. Bruno překvapil k černému zbytku kapely svou kontrastní bílou košilí a ačkoli jsem nevydržel celý set, protože muzika skvadry mě až tak výrazně neoslovuje a taky začíná panovat únava, Hypnos se zdají být sehraní, v jistotě a i po letech koncertní nečinnosti bez sebevětších problémů; a to neříkám jen z povinnosti.
Killer: Z vystoupení Hypnos jsem viděl jen začátek a konec a jestli někdo čekal progresi nebo něco úplně nového, byl by asi blázen. Bruno si to drhne pěkně postaru, což není špatně, ale přece jen jsem po tolika letech (a loňském vystoupení s Forgotten Silence) čekal ještě něco navíc. Uvidíme na případné desce, další tvorbě...
Skladby… In Blood We Trust, Cleansing Extrema, Orthodox od Krabathoru, ale tato verze se mi tedy vůbec nelíbila.
Ill Nino z USA měli v publiku hodně fanoušků z Mexika, asi proto, že krom anglických mají částečně i španělské texty. Ill Nino mají dva bubeníky, jeden z nich občas hraje na bonga (latino styl) a celý zvuk byl super a vystoupení skvěle zahrané. Na to, že kapela na festivalu zastupovala nepříliš oblíbený nu-metal, byli jednou z nej kapel festivalu!! Hráli jeden song z první desky, tři z One Nation Underground (This is War, Resurrection, De La Vida) a něco z nové, ale tu bohužel neznám.

LooMis: Mnemic samozřejmě propagují novou desku Sons of the System (velmi rozporuplnou desku, pozn. Bizz) a k té se lépe hodí první než třeba druhé dvě, ale pouze Passenger zůstal bez bodu. Set byl jak hodně melodický (Door 2.12), tak i naprosto rozsekávající (poslední Deathbox!), Meshu worshippers si museli přijít na své. A navíc prakticky stejný čas na přelomu šera a večera jako Gojira znamenalo podařené osvětlení. A Guillaume Bideau? Možná by k němu měl Burton chodit na hodiny.
gianni: Po Necro hráli na sousedním pódiu Mnemic, kteří mě osobně velmi překvapili. Hudba jako taková žádný zázrak není, ovšem naživo se poslouchá velmi dobře a plusem bylo, že zpěvák vcelku sebejistě uzpíval i čisté pasáže. (I když si své party živě lehce přizpůsobuje, nerušilo to a zpíval opět čistě, pozn. Bizz) Mnemic byli pro mě takovou menší náplastí na velikou ránu jménem Necrophagist.

Mnemic:
1. Liquid
2. Diesel Uterus
3. Door 2.12
4. The Erasing
5. Hero(in)
6. Ghost
7. Deathbox

LooMis: Converge předcházela z Fluffu pověst energické živé kapely, což bylo do puntíku splněno hned od zažátku, kdy se zpěvák Jacob Bannon okamžitě vrhnul ke svým věrným v první linii na barikádě. Opět nemám naposlouchané nic jiného než Axe to Fall, ale bylo to vlastně jedno. Z pódia čišící pozitivní energie předávala jedinou zprávu – bez vás nejsme nic.
Brutusáček: CONVERGE patří do mého topu a zatím nikdy nezklamali, ostatně jejich předloňská zastávka ve Futuru byla událostí roku. Converge mají dvě přednosti: zběsilou hudbu a psychopatického Jacoba. Díky těmto atributům jsou jasně rozpoznatelní a v hlavním vysílacím čase na BA je jen tak někdo přehlédnout nemohl. Zběsilost a šílenost své hudby na náhrávkách, kterou pravidelně a poctivě přenášejí na pódiu, je neskutečná. Dokážou umocnit každý svůj riff, Jacob, který během setu naběhal tak 5 kilometrů, svou naléhavost ve zpěvu. Kapela jede turné k aktuální desce, takže nesmí chybět hitovky jako Dark Horse, Axe to Fall, Reap What You Sow nebo těžkotonážnější Worms Will Feed, ze starší tvorby rozhodně Concubine, Lonewolves, First Lie, No Heroes nebo Hellbound. Jak Kylese, tak i Converge zvuk přál, ale čekal jsem větší tlak. To, co šlo ven, mi přišlo přece jen krapet ztišené a utlumené, ale výslednému dojmu to však neubralo. Converge zvítězili...

bizzaro: Na Lock Up byly ohlasy rozporuplné. Jedni říkají, že to Barkerovi nehrálo, což by pro jejich sypec mělo katastrofální následky, ale já jsem zásadní nedostatek neobjevil, viz video. Vystoupení mělo koule, skladby padaly jak piváky do MJCrew a i přestože mi Lindberg k Lock Up až tolik nesedí, i tak se pozitivního ortelu nebojím.
A názory lidu? Morbo (bicí Mindwork): „LockUp mě zklamali hodně. Zvukově nic moc, ale bylo evidentní, že za to nemůže ani tak moc zvukař jako spíš "legendární" Barker, kterej mě zklamal fakt hodně. Po třech písních jsem radši odešel.” A opozitum z úst páně Adolfa Satana: „Heh, to je zajímavý, pro mě byli Lock Up nejlepší grindcore, co na BA byl a alespoň z místa, kde jsem stál, byl super zvuk. A s tím Barkerem mi to hlava nebere, já slyšel fakt poctivou sypačku.” Tak si vybrete. Kdo byl, viděl, kdo ne, tomu snad video napoví…

Lock Up:
1. Intro
2. Pleasures Pave Sewers
3. Feeding on the Opiate
4. Triple Six Suck Angels
5. Castrate the Wreckage
6. Violent Reprisal
7. Detestation
8. After Life in Purgatory
9. Slaughtereous Ways
10. Retrogression
11. The Dreams are Sacrificed
12. Horns of Venus / High Tide in a Sea of Blood
13. Submission
14. Delirium
15. The Jesus Virus
16. Storm of Stress / Fear of Napalm
17. Cascade Leviathan

Brutusáček: DEVIN TOWNSEND vypálíl rybník všem blackovým kapelám, které kdy vystupovaly na BA. Jen jemu se povedlo prvními údery do strun přivolat pekelnou bouřku. První tóny Addicted se samplovaným zpěvem Anneke doprovází blesky a svazky vody z nebe padají, že by se daly vyvážet. Devin, ze kterého charisma vysloveně čpělo, se tím ale nenechal odradit a věru mnoho fanoušků taky neuteklo. Devin je na každé své desce jiný, přesto si myslím, že nejvíce oslovuje starší tvorbou, která měla úspěch největší. Písní Life nejenže očaroval celou pevnost, ale zároveň otevřel školu všem těm, kteří se marně snaží přenést čisté vokály na prkna. O kytarové hře tohoto elegána, na kterého se stála fronta už i při autogramiádě, nelze pochybovat. Do karet mu hrál výborný zvuk a skvělá doprovodná kapela, u SYL ho doprovázel Hoglan a Byron Stroud (oba FF), kdo ho doprovázel na BA jsem nepostřehl, pomohou kolegové?
LooMis: Jestli si někdo nezasloužil počasí na BA jaké bylo, byl to pan Devin Townsend. To si tak člověk čeká, až se začne, jako na potvoru má Devin problémy s kytarou, ale skvělé je, že nikde nesedí, ale baví publikum proslovem o svém saku za 50 babek a lapáliím na cestě. Asi si s sebou přibalil tetku Zlopočasnou. S prvním úderem do strun vzhlížím proti světlům a vidím megavelkou dešťovou kapku (prostě velká jak cyp). A druhá, šestá a pak tam nahoře vylili konev. Proudy vody neudělaly konec vystoupení jen pro skalní. Jak se kolem mne místo vylidňovalo, začínal jsem být stále víc a víc navlhký, vlhký, nasáklý a až na šéfa promočený (jasně, ještě že jsem si nevzal v kempu pláštěnku). Rum v baru vedle pódia byl nutností a zatím se stačilo udělat dostatečně pěkně na návrat k pódiu.
Bouře nad areálem udělala své – jako tradičně to každý rok vyplavilo shisha stan. Příště bych na stejné místo asi dal rovnou bazén. Cesty se staly blátivými, svahy kluzkými a lidé žíznivějšími.

bizzaro: Cannibal Corpse. Cannibal Corpse, Cannibal… co tak napsat k CC. Prověřená klasika a prodejně nejúspěšnější žijící deathmetalová kosa. Mají toho za sebou tolik, že snad své fanoušky už musejí znát. Včetně mě. Viděl jsem je za ta léta tolikrát, že to ani nespočítám a přesto jsem nikdy neodešel zklamán. Toto byl stejný případ. Buď ten jejich kolovrátek máte rádi, nebo ne. Řezníci z Buffala vtrhli na pódium a celý svůj čas príma zvukem rozkenyblovávali všechny pod nimi. A že jich bylo – jeden dostal kladivem po ksichtu, druhému vyhřezly střeva, třetí byla znásilněna, stažena z kůže, uškrcena, jiný zas ochutnal krumpáč… všichni do jednoho zabiti, pro každého se našlo nějaké to ojedinělé usmrceníčko! Ale bez keců a ve zkratce: Fisher si málem ukroutil hlavu (takový vrtule nemají ani Blasphemer!), kytarovému tandemu O’Brian/Barrett to spolu svědčí (dokonce pomalu přicházím na chuť i Evisceration Plague), o Websterovi se nemá cenu zmiňovat (ten by death metal mohl vyučovat) a i Mazurka mlátil nejtky jak se patří. CC nezklamali, CC nepřekvapili, splnili očekávání… pár jedinců i přes početná zranění ale přežilo, těšme se na příští zombie-pit!
Brutusáček: K řezníkům CANNIBAL CORPSE jen dodám, že jsem byl tak nějak zpočátku zklamán, hudba šla, ale brutální Corpsegrinder víc než corpsgrinderoval, štěkal (nebo to, co šlo ven…). Rychlost kapely, potažmo bicích, ale přivodila nakonec spokojenost.
Skladby… I Will Kill You, Make Them Suffer, Priests of Sodom, Evisceration Plague, The Wretched Spawn, Staring Through the Eyes of the Dead (?), Hammer Smashed Face, Stripped, Raped and Strangled

bizzaro: Prométeus Ihsahn je sem tam cílem přiblblých poznámek metalové „intelektuální elity”; však kolik keců o jeho samozvané genialitě jste se již dočetli? Možná jsem s Tveitanem četl špatné rozhovory, ale že by se o metalový trůn pustil do křížku s Manowar, jsem nezaznamenal. Upřít mu ale výsledky a přínos, který tvrděkovové muzice dal, nelze. Ale k vystoupení… Ihsahn sice pro mou nelibost živě nevystupuje se svou studiovou sestavou (Mickelson, Nordberg), nicméně ho doprovázejí pánové netradičně progresivních Leprous. U "osmičky" zpívající Vegard Sverre si tedy s sebou vozí celou kapelu (čítající další dvě kytary), což ale zase má za následek komplexní sehranost celé grupy a možnost využití celého ansámblu jako již fungující kapely. Einar Solberg (keys) a Tor Oddmund Suhrke (kytara) vypomáhají se zpěvy způsobem, který vás nenechá na pochybách, že si Mistr vybral špatně; zrovna na Solberga vyšla Unhealer, kterou jinak na albu zpívá Mikael Åkerfeldt. Průřez všemi alby, kdy novinka prokřehlou pevnost ohřála nejvíce, byl ve znamení mohutné trojkytarové stěny, podmaňujících kláves, jemné basy, lehce zredukovaných bubnů, místy trojzpěvů a famózního zvuku, ve kterém mi už chyběl za bicími jen sám Asgeir, protože pokud na něčem byly písně pookrájené, jsou to právě bicí. Jinak se vše hraje do puntíku přesně; bicí tak v aktuální Ihsahnově formaci nevyčnívají, slušivě doprovázejí, drží se základů a nesvádí na sebe pozornost. Nejen jeden z vrcholů festu, ale i z největších hudebních zážitků vůbec.
Brutusáček: U IHSAHN, Ó mocný, si jen štěknu a dodám: GENIÁLNÍ! Jsem člověk, kterému se (ex)císař a defakto 98% procent blacku vyhýbá, ale to, co převedl na poslední desce a potažmo na BA... Skvělej hlas - to si mohou podat ruku s Devinem, skvělá kytarová trojstěna, nasazení a vůbec všechno. Pokud se mě někdo zeptá, jak by měl metalový koncert vypadat, řeknu "zajdi na IHSAHNa". Perličkou budiž cynický úsměv nad zdrcenými fandy, pro které si nepřipravil nic od Emperor, ale jinak jsem hodnej kluk :)

Ihsahn:
1. The Barren Lands
2. A Grave Inversed
3. Scarab
4. Emancipation
5. Invocation
6. Unhealer
7. Called by the Fire
8. Frozen Lakes on Mars

bizzaro: Vzhledem k tomu, že klasici a tvořitelé grindových žánrů Napalm Death tu hrají každou chvíli (stejně jako Derrick Green i Mitch Harris zde má milé povinnosti), dávám je jen z povzdálí. Ale co byste od ND čekali. Však kluci jejich lano táhnou už pěknou řádku let, lidé na ně chodí neustále, protože vydávají desky, které jim jiní závidí a kapela i živě hraje furt suprově. A přestože jsem zaslechl něco ve smyslu, že Barney byl trošku nacucanej (u nás v MJC Basecampu se ale předchozí noci nestavil…), já sám to nepoznal a jejich show, jakožto i jeho pošahané tanečky, jsem si užil opět na sto procent. Nové i zavedené vály se sem tam prostřídaly i s bleskovkami, takže z nových třeba On the Brink of Extinction, Strongarm, Diktat, z klasik Suffer the Children, From Enslavement to Obliteration, Nazi Punks, Mass Appeal Madness, Scum a závěrečná tutovka Siege of Power nechyběly. Pro Shana Emburyho to byl po Lock Up dvoják, ale z jeho pověstného paření „vysypávání vší” neustoupil ani o píď. Super závěr dne.

LooMis: Vlastně až teď si zpětně uvědomuji, že byl Pátek 13. Cesta do kempu je blátivá, takže jí zdoláváme „light“ verzí pěkně po cestičce a skrz apokalyptické stanové městečko kotvíme pod párty stanem. Bylo to hektické, dlouhé, deštivé, rozhárané, ale i objevné. A kdo si myslí, že Marast nikdy nespí, má pravdu. A můžete si rovnou lámat hlavu, kdo nevstal tentokrát.

LooMis