Sobota 9.8.2013

11:00 GUTALAX
11:35 MASTER
12:10 CRUSHING CASPARS
12:45 WE BUTTER THE BREAD WITH BUTTER
13:20 WAR FROM A HARLOTS MOUTH
13:55 VREID
14:30 SYLIS
15:05 ROTTEN SOUND
15:45 PRIMORDIAL
16:25 CENTURIAN
17:00 DIVADLO MARZA
17:10 BIOHAZARD
17:55 LEPROUS
18:25 IHSAHN
18:40 CONTRASTIC
19:15 TRIVIUM
19:45 IN VAIN
20:00 CLAWFINGER
20:50 HATEBREED
20:50 SOLEFALD
21:40 BEHEMOTH
22:05 THE FALL OF GHTFACE
22:35 OPETH
23:15 VOMITORY
23:35 BORKNAGAR
00:20 MADBALL
00:20 ABORYM
01:05 CARPATHIAN FOREST
01:40 STRAIGHT
01:50 SATURNUS

bizzaro: Jestli jsme po celý festival byli, co se tekutých pochutin týče, hodně umírnění, to, co nastalo o sobotní ráno, se nedá nazvat nijak jinak než apokalypsou. Vylezete ze stanu, je vám docela příjemně, vlastně až tak, jak bych to na fesťák a jeho čtvrtý den nečekal, rozhlédnete se kolem a kolem a když vidíte tu (nevypitou) spoušť, hodí se nenápadně do placu „To se musí vypít, přece to, kurva, nepovezem zpátky“ a svědomitě lační nedolitci se chytnou. Takže nastává dopíjení, resp. rozpíjení, protože většinu zásob jsme ani neotevřeli (asi stárneme či co), všeho, co v okolí našich příbytků bylo: myslivci, rumy, whiskey, Alva, vína… všechno co teklo (do toho někteří ještě nějaký ten dým), což mělo dva důsledky. Za prvé se většina z nás do areálu i přes snahu vykopat se na Harloty dostala až na Rotten Sound (ani bych nespočítal, kolikrát jsem je viděl, ale jako vždy supr finopalba), za druhé se některým tento ranní sprint odpoledne stal osudným a jejich stany přes podvečer rozhodně nezely prázdnotou. Nicméně, co bych to byl za šéfa, já držel stráž až do konce a aby člověk nestřádal, sem tam k tomu nějakého toho Jägříka, sem tam vodečku… Ale dost už, přejděme na kapely, někteří byli rozumní a na prvních kapelách byli.

Nadrom: V sobotu jsem vstával brzy, a proto mi bylo jasné, že den začnu rovnou projímadlem. Na GUTALAX se ráno sešlo spoustu lidí, až sem jich ani tolik nečekal. Je neuvěřitelné, jaký kus práce kluci udělali. Gore grind rozhodně nepatří mezi mé oblíbené žánry, ale Gutalax mají tak nějak něco navíc. Jednoduché grindové pasázě se střídají s hc houpačkami a ještě je to všechno navíc neuvěřitelná prdel! Do toho už jen Maty se svými pololidskými výluzy potvrzuje jedinečnost tohoto seskupení. Gutalax měli pro svoje potřeby super zvuk a během cca 25 minut předvedli to nejlepší ze svého repertoáru. Došlo na fláky jako Kocourek mourek podráždil si šourek, případně třeba Polykání semena z postaršího jelena, když už jsme u těch zvířátek. Maty za mikrofonem ze začátku nebyl moc slyšet, ale pak se vše vyrovnalo. Došlo i na technický „dlouhý“ song ze stopáží okolo dvou vteřin, kterým Gutalax odpověděli na vystoupení Meshuggah. Příjemné probuzení, nicméně na záchod se mi po požití Gutalaxu nechtělo, byl jsem už dříve.

Na Benediction jsem se hodně těšil, a proto mě zpráva, že z vážných rodinných důvodů nedorazí, hodně zklamala. Kultovní formace MASTER pro mě rozhodně nebyla příliš zajímavá náhrada, ale přece jenom jsem se šel, spíše ze zvědavosti, podívat. Kapelou prošlo spousta zásadních metalových ikon, nicméně později se z ní stala hlavně díky působení Paula Speckmanna v Krabathor česko-americká banda. Master má víceméně všechny složky, které by se mi měly za normálních okolností trefit do vkusu. Je to old school, je to death, který je ještě hodně nathrashovaný. Nicméně Master mě skutečně nebavili. Nic moc zvuk a songy neustále na jedno brdo. Žádný zásadní moment, riff ani zvrat. Prostě nic, co by mě donutilo vydržet víc než pár písní. Po třetí věci, kde jsem neslyšel absolutně nic zajímavého, odcházím opět do Kobky na pivo.

zdeno: Poslední den letošního Brutalu otevírali prasáci GUTALAX. Ne každý pochopí smysl tupa tupaček, ale já mám kluky hodně rád. Gore grind beru jako prdel a tihle posránci pobaví zaručeně. Z CRUSHING CASPARS vidíme jen poslední skladbu a mezitím, co se formujeme na další kapelu, vidíme, že publikum jásá radostí. Takhle brzo „ráno“ až nezvyklej zástup posluchačů napověděl, že CC byli kapelou hodně vítanou.

Znatelně méně lidí čekalo na WAR FROM A HARLOTS MOUTH. Tyhle Němčoury jsem viděl už potřetí a nemůžu se ubránit pocitu, že jsem viděl jedno z jejich horších vystoupení. Určitě to byl poctivě odehranej set, ale nějak jsem postrádal jejich agresivitu a nespoutanost. Když si vybavím, jak před třemi lety zmasakrovali Abaton, tohle byla slabá šťávička. WFAHM patří však k mým oblíbencům, takže jsem nakonec stejně odcházel docela spokojenej, taky kvůli nakoupenýmu merchi.

Už třetí Němci v řadě s debilním názvem WE BUTTER THE BREAD WITH BUTTER mě překvapili. Čekal jsem blbost, ale takovou trapárnu jsem si ani nepředstavoval. Už jejich škatule „electro deathcore“ mi přijde naprosto stupidní a stejně taková je jejich hudba. Největší hovadina letoška.

sicky: Harloti jsou extrémní záležitost. Z letošní BA soupisky možná ta úplně nejšílenější. Tuším, že na klasické metloše, kteří tvoří na festu většinu, to byl asi moc velký úlet. Takže není divu, že pod pódiem pařili jen věrní, kteří věděli, o co jde, a ti určitě nebyli zklamáni ani tentokrát. WAR FROM A HARLOTS MOUTH předvedli svůj neuro-math běs v tradiční kvalitě a na rozdíl od minula i v kompletní sestavě. Stejně jako na posledním Voyeur dominovalo spíše střední tempo, ovšem pozoruji, že čím pomaleji kapela hraje, tím větší má její osmistrunný mimorytmický buldozer razanci. Během setu jsem přemýšlel o tom, že toto opravdu není metal v jeho tradiční formě, toto je skutečný experiment, pokus jak daleko lze zajít a zachovat si přitom respekt, zůstat seriózní. Věřím, že věci neznalého posluchače museli WFAHM během přidělené půlhodinky paralyzovat.

Nadrom: SYLOSIS pro mě byli jedním z černých koňů festu. Tento moderní thrash z Anglie je neskutečně zajímavá muzika, která ale nepostrádá poctivost a náklonnost k oldschoolovému thrashi. Sylosis se hned na začátku omluvili, že jsou úplně grogy, protože jedou přímo ze Švédska a 2 dny nespali. Hlavně na Joshi Middletonovi to bylo zatraceně vidět. Byl bílý jak stěna a několikrát uvedl jiný song, než se kapela chystala hrát. Nic z toho ale nebránilo tomu, aby Sylosis předvedli velice kvalitní vystoupení, které se líbilo všem, kterým jsem tuto kapelu doporučil. Začalo se klipem Fear the World z vynikající poslední desky Monolith, ale kapela nezapomněla ani na stará alba a například song Teras je jejich koncertní stálicí. Sylosis to šlapalo výborně, a to i navzdory tomu, že zvuk nebyl úplně to pravé. Thrashový podklad, do kterého Josh často předvádí neuvěřitelná sóla, jsou jedny z poznávacích znaků této výborné kapely, která bude v budoucnu mít, doufám, ještě hodně co říct. Sylosis ale bohužel nedostali moc prostoru, takže skladeb vzhledem k jejich délce moc nezahráli. A dokonce odešli dřív, než museli (nejspíš ta únava), ale pak se ještě vrátili a přidali poslední vál.

Stray: Sobotní program rovněž nepostrádal své perličky, které se tentokrát začaly objevovat již v odpoledních hodinách, takže jsem právě tento den strávil uvnitř areálu zřejmě nejvíc času. Britští SYLOSIS jako čerstvý objev neo-thrashové vlny to celkem sympaticky hrnuli a potvrdili informace, že si získávají stále pevnější místo na scéně. Jejich styl leží přesně na spojnici mezi melodičtější obdobou metalcoru a ostře riffujícím thrashingem, délka skladeb pak jen málokdy klesá pod pět minut, takže lže říci, že jejich tvorba se vykazuje tak trochu epičtějším nastylizováním než je u kapel z podobného ranku obvyklé. Frontman SYLOSIS se zde předvedl jako muzikant, na kterém tvorba téhle kapely stojí. Nejenže obstaral veškeré zpěvy, ale odehrál i náročnější z kytarových partů, včetně nemalého množství sól. Slabinou je zde však nevýrazná image, každý z členů je totiž zaměnitelný s leckterým bedňákem či technikem operujícím za scénou.

Pohanští válečníci PRIMORDIAL ze zeleného Irska způsobovali svou zarytostí krvavé šrámy. Kdo šel v průběhu jejich setu poblíž stage, nemohl se na chvíli nepozastavit. Musím zde potvrdit, že jejich frontman Nemtheanga je lídrem na svém místě a vládne skutečně nemalým kouzlem osobnosti, navíc jeho hlas nepostrádá krom zdravé agrese na specifickém fluidu a zabarvení. Táhlé a plynulé songy tak působily jako smrtící chóry doprovázející keltské bárky na jejich nekonečných poutích. Tam někde v dálce už byl tušit Reykjavík – v plamenech samozřejmě.

mIZZY: Sobota byla aspoň podle pohledu na program nejnabitějším dnem. Dost jsem si pohrával i s myšlenkou, že budu v areálu od začátku až do konce, na což jsem se nakonec vykašlal, protože vidět Gutalax u nás není až taková vzácnost. Nakonec (ano, opět díky Poličce) jsem promeškal i WFAHM s Rotten Sound a viděl až PRIMORDIAL. Ti se sice dost snažili a rád bych i napsal, že byli dobří, ale nemohu. Na festivalech ta jejich hudba prostě nefunguje, hlavně ne přes den. Tohle patří do klubu, kde se sejde hromada lidí, kteří chtějí Primordial vidět a fungují s kapelou jako celek. Alan je výborný frontman a jeho snahu o práci s davem, zvlášť během výborné poslední skladby Empire Falls, cením, ale když se lidi nechytají, tak je to těžké.

Nadrom: Po Primordial očekávám poslední koncert u nás old school deathmetalové kapely Vomitory. Když nastupují, tak si říkám, že snad vyměnili celou sestavu, protože nikoho nepoznávám. Po prvních tónech je mi to jasné. Tohle nejsou Vomitory, nýbrž CENTURIAN, kteří byli původně naplánováni na 23:15 na Obscure Stage. Kvůli problému s transportem u Vomitory se ale kapely prohodily. První půlka setu, kde byly nejlepší fláky z nové desky Contra Rationem měla hrozný zvuk. Celý festival podle mě z globálního hlediska zvukově moc nevyšel. Během většiny setů se zvuk neustále měnil a zvukaři s ním neustále kroutili. Centurian byli zářný příklad. Jak jsem již předeslal, půlka zvukově hrůza, v sypačkách žádné bicí, kytary zanikaly ve zvukové kouli. V druhé půlce se vše zlepšovalo a poslední 2-3 věci už měly zvuk naprosto vynikající. V sypanicích Setha Van Loo jsem se už pak krásně orientoval a pomalejší části přímo zabíjely. Centurian hrají něco mezi Krisiun a Deicide střihnutý klasickou nizozemskou deathmetalovou školou. Hrálo jim to pěkně, jen škoda toho zvuku, který zbytečně zabil nejlepší fláky z poslední desky. Snad se jich dočkám někdy v klubíku, kde již bude, doufám, vše v pořádku.

Posledně na BA předvedli BIOHAZARD jedno z nejlepších vystoupení, které jsem na tomto festivalu viděl. Ještě pod „frontmanováním“ Evana Seinfelda zde totálně všechno rozsekali a předvedli totální hc smršť. Od té doby se ale udála spousta věcí. Evan Seinfeld byl z kapely vyhozen a na jeho místo nastoupil Scott Roberts, který v Bio hrál na kytaru od roku 2002 do roku 2005. Krátce předtím vyšla deska Reborn in Defiance, kde Biohazard slibovali návrat ke kořenům, což znamená alba jako Urban Discipline či State of the World Adress. Z těchto alb hrají stále nejvíce a není divu, protože se jedná o jedny z nejlepších hc nahrávek vůbec. Nové album se mi ale nelíbilo vůbec, blíž než ke kořenům mělo k nu-metalu a pro mě to byl jejich hřebíček do rakve. Další hřebíček je pro mě náhrada za Seinfelda. Scott Roberts mě nebavil vůbec. Nudný, jalový zpěv a nevýrazná basa mě nepřesvědčila o tom, že tohle je ta správná náhrada. Frontman to v podstatě není, tuto funkci přebral naplno Billy Graziadei, kterou ale zvládl na výbornou. Skákání do lidí a neustálé běhání dokazovalo, že ví, co dělá. To ale bylo na jejich setu to jediné pozitivní. Jestli se mi něco líbilo ještě méně než Testament, byli to právě Biohazard. Celé to znělo víc jako rock’n’roll než hardcore. Věci z Urban Discipline byly jen těžko rozeznatelné, protože Biohazard měli asi nejhorší zvuk na festivalu. Bicí se prosadily jen občas, kytara byla nekonkrétní a nerozeznatelná. Koukám, že ale bicí najednou slyším víc… aha, to proto, že vypadla kytara. Věci z nové desky jsou naživo stejně o ničem jako studiově a staré fláky Biohazard zprznili, jak to jen šlo. Tak takhle by to nešlo, raději si budu pamatovat Biohazard, jak to valili minule a na letošní vystoupení raději zapomenu.

zdeno: Nebyl bych to já, abych se nezdejchnul, zrovna když hráli Rotten Sound. Vrátil jsem se až na BIOHAZARD, kteří předvedli dost solidní hardcorovou palbu. Před čtyřmi lety v headlinu, letos hráli v podvečer. Na tom je krásně vidět, jak BA rok od roku sílí. U mě se vedle legendy NY HC neřadí ani náhodou, ale jejich show šlapala slušně.

sicky: BIOHAZARD měli ve větší vzdálenosti od pódia špatný zvuk. Málo kytar, málo basů, moc zpěvu. Přesouvám se tedy do kotle, resp. do úplně předních řad, kde je, jak známo, zvuk v pohodě vždy a téměř vzápětí mě brooklynská legenda pohlcuje. Pouštím se do urputného moshingu a na moment se dokonce ocitám i uvnitř mohutného circle pitu. Samozřejmě v tom hraje roli i notná dávka nostalgie, neboť BIOHAZARD se mnou byli dlouhá léta v dobách dospívání, ale jak vidno, nebyl jsem v tom sám. Evan Seifeld je sice pryč, ale Billy Graziadei, který aktuálně hraje roli hlavního frontmana, jakékoliv pochyby nad budoucností kapely, jak se zdá, nepřipouští. Za pomoci starého kumpána Bobbyho Hampela a nového basáka/zpěváka Scotta Robertse, jež má mimochodem úplně stejný hluboký hlas jako jeho předchůdce, hecoval publikum a bylo vidět, že všichni do vystoupení dávají maximum. Staré Biohazard klasiky jako Wrong Side of the Tracks, What Makes Us Tick, Down for Life nebo Urban Discipline prokládali HC/crossover veteráni věcmi z novinky, konkrétně Vengeance is Mine a Reborn a na obou stranách ochranné bariéry vládla spokojenost. Kapela byla viditelně při chuti i publikum se bavilo ovšem jen do chvíle, kdy rozjetou show ustřihl pořadatel, který kapelu okamžitě po vypršení přiděleného (vcelku krátkého) času nemilosrdně vykázal z podia. Škoda.

Stray: BIOHAZARD zklamali. Nemohu si pomoc, ale tihle metropolitní agitátoři, co před dvaceti lety prosluli směsí hardcore, metalu a hip-hopu jsou bez Evana Seinfelda poloviční. Sice se do toho Billy Graziadei machisticky opíral, seč mu síly stačily, to aby nám vysvětlil, kterak je jeho parta stále nastartovaná si to s každým rozdat, ale prostě to už nebylo ono. Plusové body získával zejména Bobby Hambel, který se zde dokonale vyřádil a potvrdil, že je skutečně jediným pravým sólovým kytaristou, kterému náleží patřit do BIOHAZARD. Baskytarista a náhradník za Seinfelda je naopak týpkem do počtu.

Při slovním spojení „norská avantgarda“ se mi už nějaký ten rok dělá fyzicky špatně. LEPROUS, které jsem do té doby nikdy neslyšel, plně potvrdili moje obavy. Co tohle sakra mělo znamenat? Parta vystřihaných metrosexuálů a uhlazených studentíků hrála jakousi deformovanou představu o britském pop/rocku, přičemž se u kláves stojící zpěvák vysloveně vyžíval v natahování každého slova a působil, jako by chtěl mikrofon spolknout i s částí stojanu. Vše bylo mdlé, atmosférické a co se nápadů týče naprosto jalové. K jejich vystoupení se měl po půlhodině přidat IHSAHN, což se také stalo, jenže to už jsem třískal žejdlíkem piva o stůl v hradební jeskyni (Kobce) poblíž levého pódia.

mIZZY: Na LEPROUS s Ihsahnem jsem se hodně těšil. Ihsahnovo vystoupení pro mě bylo na patnáctém Brutale absolutním topem, a i když jsem tak trochu tušil, že stejné nadšení jako prvně se letos opakovat nebude, přesto jsem doufal v hodně dobrý koncert. Samotní Leprous sice hráli krátce, ale hodně slušně. Pravda, zvuk neměli ideální, hlavně ty kytary byly dost přebuzené, ale jejich hráčské umění lze jen chválit. Přesně odehrané, rytmicky velmi zajímavé a Einar je super zpěvák. Jo, občas jeho mikrofon vražený až v krku spolu s výškami, které ze sebe vydává, jsou až přehnané, ale jinak ho docela obdivuju. Bubeník si určitě taky zaslouží pochvalu, ale čekám, že ho vychválí hlavně Bizz (jo, je to parytmickej norsk-jazz šílenec s totálně zvláštním stylem, pozn. Bizz). Škoda, že hráli tak krátce a nestihli nic z Tall Poppy Syndrome, snad na ně zajdu letos v Praze, protože třeba Waste of Air byla naživo pecka.

Po čtyřech sonzích se k sestavě Leprous přidává s osmistrunkou IHSAHN. Zvuk se moc nezlepšil, vlastně s další kytarou i docela zhoršil, ale co se dá dělat, jedeme dál. Ihsahn hraje taky jen z posledních dvou desek a mé obavy, že to nebude tak dobré jako v roce 2010 se trochu vyplnily. Set měl sice dost dobrý, ale ten zvuk to fakt zabíjel, navíc tma je tma. Největší dvě pecky samozřejmě zazněly nakonec. Perfektní palba A Grave Inversed, kde neživo Munkebyho saxík dobře nahrazuje klávesy a synťáky Einar, a poslední, naopak dost pomalá a táhlá, The Grave, ve které žel pustili saxofon ze samplu, byly na závěr super. Teď to jen chce, aby příští rok vyšli ti Emperor!

bizzaro: Co člověk, to názor. Že je někdo fešák v obleku, přece neznamená, že je metrosexuál :). Tohle je holt daň některých kapel, když posluchači neznají souvislosti a jejich koncept a pokládají je za něco, čím nejsou. Když už, tak intelektuálové. (Co by tak Stray řekl třeba na Gwar nebo Rammstein? Oblíbené kapely si člověk prostě musí hájit ;)) Já třeba pokládám LEPROUS za jednu z nejnadějnějších mladých – ehm, fungují už 12 let a mají čtyři desky – kapel, stejně jako zpívajícího Einara, který, a tohle už jsem psal v albu měsíce, pro mě v současnosti představuje snad nejtalentovanějšího pěvce. Tentokrát mu to živě sice občas ujelo, ale na podzim v klubu byl naprosto bezchybný a jeho výkon, ještě s neostříhanými dready, naprosto strhující. Muzika Leprous za svou dobu taky už prošla docela změnou. Dnes kapela víc než s výrazně proměnlivou hudbou pečlivou gradací cílí především na postupně budovanou atmosféru a nově tomu naplno poddávají i skladby, které si vystačí s minimem nápadů. Už neznějí ani jako avantgarda, spíše jsou hodně svojský progressive metal a docela mě s jejich jménem napadají třeba Pain Of Salvation. Cha, neavantgardní avantgarda. Jsou tedy pro omezenou sortu posluchačů, ale nedokážu si ani představit člověka, který by jejich desku s odůvodněním „to je ale blbost“ vypnul – dejte si The Cloak z nové desky. A té Noři věnovali hned polovinu svého hodně krátkého, čtyřskladbového setu, konkrétně The Valley a Chronic. Nemohla pak samozřejmě chybět Restless (z Bilateral do kompletu zazněla ještě Waste of Air), ale jestli letos občas zlobil zvuk, tak Leprous si to vyžrali. Jejich muzika hladí, člověka obeplouvá a kroutí se okolo něj jako nadržená milenka, ale takhle vytavený zvuk celou kapelu zabil, což ještě více pak odnesl Ihsahn, jemuž, jak známo, Leprous dělají doprovodnou kapelu. Leprous hráli skvěle a jestli někdo říká, že ne, nechápe hudbu, ale zvuk opravdu kapelu zazdil. A jak jsem už řekl, tahle nakouřená změť v momentě, kdy IHSAHN nastoupil a doplnil Leprous o třetí kytaru a další zpěv, se ještě zhoršila. Muzikanti se mohli snažit sebevíc, propotili komplet mundůry, ale bylo to platné? Vůbec. Tahle dvojice, která hudebně slibovala mnohé a patřila mezi má největší lákadla, protože před třemi lety šlo o vrcholný koncert, to na BA letos odnesla nejvíce, kdy i finální The Grave zněl jako sonický teror a zvukové vyvolávání Cthulhu. Zazněly třeba Frozen Lakes on Mars nebo The Barren Lands, pevně ale doufám, že se záznam ke Tveitanovi nedostane.

Nadrom: K TRIVIUM jsem měl dlouhou dobu averzi. Hlavně kvůli melodickým zpěvům, přeslazeným pasážím, a že je to celé tak nějak holčičí. Posledně před Slayer mě neurazili, ale ani nějak nenadchli. Tentokrát se však opravdu vytáhli! Výborná pódiová prezentace s ledovými pláněmi jen dotvářela bohatost vystoupení. Do hlavy mě okamžitě uhodil výborný zvuk a skvělé muzikantské výkony. Některé věci jsou, pravda, trošku mainstream, ale pokud nahlédnete pod slupku, jsou zde slyšet poctivě a skvěle zahrané riffy. Starší tvorba je trochu thrashovější a novější zase více do metalcoru. Naživo nicméně setlist působil neuvěřitelně kompaktně. Trivium zahráli i nový song Brave This Storm, který je dle mého názoru velice povedený. Dále zazněly věci hlavně z předchozí desky In Waves, a to titulka a skladba Watch the World Burn. Ač jsem to vůbec nečekal, Trivium se nakonec zařadili mezi má hlavní esa festivalu. Vypíchnul bych hlavně výkon drummera Nicka Augusta, který byl jak z jiného světa – perfektní práce. Za skvělé kombinování growlu, melodického zpěvu a především skvělého kytarového umu si zase zaslouží poplácat po zádech Matt Heafy, jediný původní člen. Ačkoli jsem neměl skladby příliš naposlouchané, v písních jsem se perfektně orientoval. Ani jsem se nenadál, Trivium dohráli a já ještě chvíli zůstal stát s otevřenou pusou. Největší překvapení letošního BA.

Stray: Američané TRIVIUM se v Josefově rozhodně předvedli ve výtečném světle a potvrdili pozici vynikajících instrumentalistů. Kdyby podobným energickým a moderním způsobem dnes hrála každá heavymetalová kapela zpoza Velké louže, nebylo by to vůbec špatné. Záplava rychlých kytarových breaků, riffových sekaček, bleskových sól a trilek, všech těch povinných metalových póz a občasný výjezd k melodii, jež nesla refrén k oblakům. Rozhodně se tedy nejednalo o nějakou vyčichlou „retro“ blbost ani ódu na metalovou starobu, naopak, celý set působil moderně a svěže. Jeden z vrcholů sobotního programu.

Nadrom: CLAWFINGER jsou naživo metal jako prase! Podle všeho jejich poslední koncert (na netu jsem ofiko zatím nenašel žádné info) dopadl absolutně na výbornou a společně s Malevolent a Madball bych je zařadil mezi tři nejlepší kapely na festivalu, kdy křišťálový zvuk byl ještě podtržen skvělou pódiovou prezentací - Tellovy skopičiny á la lezeme na vrchol pódia přestavení skvěle okořenily. Zpěv a rapování mělo feeling a energii, která se u zpěváka jen tak nevidí a hutná kytara s naléhavými bicími udělala z koncertu Clawfinger neskutečný nářez. Hlavně poslední vál Do What I Say z desky Use Your Brain patřil živě k největším nářezům, co jsem na Brutalu spařil. Jinak se hrálo ze všech desek a nejvíce z té první. Clawfinger jí plánovali celou nahrát znovu i s hosty, což je ale vzhledem k aktuální situaci asi pasé. Jediné, co mě trochu mrzelo, byla absence mé nejoblíbenější desky Hate Yourself with Style, ze které kapela nehraje živě nic. Jestli toto mělo být rozloučení, líp dopadnout nemohlo.

Stray: Crossoveroví piráti ze Země tří korunek již dávno nejsou kapelou, která by byla bůhvíjak v kursu, ale živě to stále umí rozparádit. Zvlášť když se jejich setu dostalo jednoho z vůbec nejčistších a nejprůraznějších ozvučení na celém festu. CLAWFINGER jsou zkrátka kapelou pro masy. Jejich hlavním úkolem je bavit a to se jim také velmi daří. Energický brousek Zakk Tell si svou show každým okamžikem užíval a byl hlavním spojovacím článkem mezi kapelou a publikem, to spojení bylo v okamžicích jeho vitálního úřadování za celé čtyři dny snad nejpevnější. Takového frontmana by jim mohl závidět snad každý. CLAWFINGER předvedli vystoupení, které zde bylo zřejmě nejpřijatelnější pro masy posluchačů, jinak stojících svým vkusem absolutně vně metalového spektra. Stejně jako ve čtvrtek u ANTHRAX zde zřejmě došlo k posunu toho, co ještě patří na Brutal Assault. Takže, čeho se dočkáme příště? Faith No More, Tool nebo snad Alice In Chains?

zdeno: Po Biohazard jsem viděl až CLAWFINGER. Rozpaky z toho, že tu tahle kapela nemá co dělat, odpadly hned po první skladbě. Nevím, jak je to možný, ale tomu narcisovi v bílejch hadrech žraly z ruky i ty nejkoženější máničky! Švédi zapadli do line-upu nakonec naprosto dokonale, bylo vidět, že tu měli velký počet příznivců a myslím, že za přízní spousty nadšenců byl i nostalgickej návrat do mládí, jelikož doba největší slávy Clawfinger skončila před dlouhou dobou. Výborně jsem se pobavil, když zpěvák vyšplhal na sloup stage a ve chvíli, kdy byl na vrcholu, mu vypadl z kapsy mikrofon. Co teď? Naštěstí pohotový bedňák okamžitě vyšplhal za ním i s majkem v ruce a jelo se dál. Postupně jsme se prokousávali celým setlistem, příjemně odpočinková nu-rap-metalová skákačka se mi fakt zalíbila a klidně bych mluvil o největším překvápku BA 2013.

mIZZY: Z Ihsahna následoval přesun na klubovou stage, kde měl následovat další fajn dvojkoncert, tentokrát v režii In Vain a Solefald. První, samotní IN VAIN, přijeli bez jednoho zpěváka a neměli svého bubeníka. Místo Stiga seděl za bicími Baard z Borknagar a o téměř všechny vokály se postaral Sindre Nedland sám. Tvorba In Vain, hlavně ta novější, je hodně postavena na vokálech a dost mě zajímalo, jak to během Andreasovy absence zvládnou. Kupodivu to Sindre vše odeřval i odzpíval velmi slušně, nevím, kolik vokálu na albech je jeho, ale na koncertě to zvládal fakt dobře, negativem byl však zvuk. Třeba během Against the Grain z nové desky, když začali zpívat i kytaristé, je Sindre vysloveně přeřval a asi nejdůležitější vokální linka z celé písničky vůbec nevynikla. Jednotlivé mikrofony měly dost nevyváženou hlasitost a kvůli tomu dost pasáží, třeba když se během Image of Time připojil Lazare, to stálo za prd.

Na SOLEFALD byl naštěstí zvuk už dost dobrý. Solefald jsou také kapelou, která hodně staví na vokálních linkách, jen jsem se jejich vystoupení trochu obával. Měl jsem strach, že z toho vznikne karaoke, jaké jsem viděl na záznamu ze Southern Discomfortu. Nic takového se naštěstí nekonalo, naopak jsem byl velice překvapen. In Vain doprovázeli Corneliuse s Lazerem velmi dobře a ti dva to zvládli odzpívat taky dost slušně. Sem tam jim to sice ujelo, ale vzhledem k náročnosti vokálů nic hrozného. I Larsův brácha Sindre sem tam dobře zařval a nahradil Agnete z Djerv, která hostovala na novém albu. Setlist měli taky super, 4/10 hráli songy z debutu The Linear Scaffold a ty byly parádní black metal, rozjuchané songy jako The USA Don’t Exist, či Backpacka Baba super sranda a Sun I Call fajn oplodňovák. Jen se divím, že nehráli Mont Blanc Providence Crow, kterou skoro všude zatím hráli, ale ono je vlastně i fajn, že ji vynechali, protože kdo ví, jaká by byla naživo. Solefald velmi mile překvapili a jsem rád, že jsem je měl konečně možnost vidět.

bizzaro: Na SOLEFALD, resp. už IN VAIN, jsem utíkal ze skvělých CLAWFINGER v popředí s živočichem Tellem, ze kterých jsem se odlepoval tak dlouho, až jsem z In Vain viděl jen poslední „Thank you“. Shit, tohle mě fakt mrzelo, takže aspoň tedy SOLEFALD a pěkně místo hned vpředu. Začátek na mě působil drobně rozpačitě, ale trvalo to jen chvilku během CK II Chanel N°6, než „si k sobě“ kapely sedly a než se na podiu sladily. S ohlášením Song Til Stormen se lidé začínají dávat do pohybu, ale když uniformovaný Cornelius (byl to on?) ohlásil Red View z The Linear Scaffold (jedné z nej „blackových“ desek všech dob), celá přední část Obscure stage se od prvních tónů strhla v takové peklo, že jsem musel (jo, musel) jít dost opodál, protože během jen prvních 10 vteřin se mi asi 15x stádo šílenců prohnalo přes nohy v sandálích a já nějakou tu kapelu chtěl ještě vydržet, což se mi už nakonec stejně moc nepodařilo - v sobotu jsem viděl nejméně kapel vůbec. Solefald, z čeho jsem stejně jako miZZY měl trošku strach, nezněli jako karaoke ani jako debilní parodie, byla to metalově šílená metafora vážnosti bez ztráty důstojnosti. Bouřlivý ohlas musel Nory přesvědčit, že odhodlat se nakonec na ty podia nebyl vůbec špatný nápad. Fajnovka.
Hrálo se: CK II Chanel N°6, Song Til Stormen, Red View, The USA Don't Exist, Backpacka Baba, Sun I Call, Jernlov, Vitets Vidd I Verdi, Philosophical Revolt a přidávala When the Moon is on the Wave.

piTRs: CLAWFINGER: aspirant na nejlepší zážitek letošního BA. Výborně nazvučený válec, setlist bez absence zásadnějších skladeb, energie a nadupanost. A scénka s vypadlým mikrofonem jako bonus. Jestli tohle fakt bylo poslední vystoupení, těžko mohlo dopadnout líp. Zařazení SOLEFALD na Obscure Stage bylo taktéž dobrým tahem, v narvaném stánku jsem shlédl asi polovinu setu a odcházel spokojen.

Stray: HATEBREED jsem po té pumelici, co mi uštědřili předchozí dvě kapely, strávil ve stavu bezbřehého zenového „O“. V podstatě jsem jenom koukal na nějakou ošátkovanou, nasranou kapelu, neschopen se na ní plně naladit/koncentrovat. Ano, bylo to nekompromisní, hrubiánské, nasrané, mnohdy i chytlavé, ale jejich vystoupení prostě padlo za oběť tomu, čeho jsem byl svědkem před tím. Zde se potvrzuje fakt, že festival je už tak nabušený, že v některých momentech vůbec není možné se plně koncentrovat na všechno, co se na vás řítí, zvlášť, když se člověk čas od času tzv. „posilní“.

sicky: Milovaní a nenávidění HATEBREED byli jedním z mých žhavých želízek v ohni. Očekávání byla veliká a k mému velkému překvapení byla i v plné míře naplněna. Takhle nějak jsem si prostě HATEBREED představoval. Mohutný hranatý zvuk, z hitů poskládaný playlist, Jaymieho kecy, groove hudba, prostě show jak má být. Pravda, to frontmanovo hecování „…teď zpívá pravá strana publika éó, teď levá strana éó…" bylo trošku za hranou a na některé hcčkáře to bylo příliš, ale nutno vzít v potaz, že tahle kapela už je jinde, dál. Potěšila vzpomínka na Jeffa Hannemanna při coveru Ghosts of War, a taktéž hitovka In Ashes They Shall Reap, které zpestřily jinak z klasických Hatebreed pecek složený set. Kapela hrála na jistotu a byla z toho chvílemi cítit rutina, ale já jsem jim to zbaštil bez problémů.

brutusáček: HATEBREED jsou na scéně už hodně pátků a kvalita desek může kolísat, tak či tak na každé desce se najde pár hitovek a z toho se, postupem času, postaví setlist, který je nekompromisní. Takovým právě Hatebreed disponují a předvedli jej i v pevnosti. Po loňském vystoupení si Jasta právě pevnost vychvaloval, a tak další vystoupení byla jen otázka drobných detailů. Takový detail je i zvuk a Hatebreed předvedli jeden z nejlepších, který podporoval všechny hitovky kapely obohacené o fláky z novinky. Svižný spád, pozitivní energie, léty a koncerty prověřená kapela vyústila v nejlepší hardcore show festivalu. Kapela hrála v sobotu a Jamie nás všechny pozval na nedělní afterparty do pražské Vopice, kdo přijde, uvidí speciální set. Své slovo opravdu dodržel, stejně jako já a z posledních sil jsem se dostavil i do Vopice. Přes hodinu trvající set obsahoval jak koncertní jistoty, bez nich to nejde, tak výlet až ke kořenům, na kterých čas vůbec nebyl znát. Kapela je na turné a české zastávky patřily ke konci šnůry, přesto nebylo ani náznaku po únavě, prostě je to baví a bylo to vidět. Krom toho, že Jamie poděkoval nám, poděkoval několikrát i tour crew a popřál merch guyi, který zrovna tuto neděli slavil narozeniny. Parádní dva sety, které stály za to. Hatebreed se jednoduše nevynechávají!

zdeno: HATEBREED přijeli představit novou desku, a i když hráli v daleko atraktivnější hodinu než minulej rok, tak úplně neoslnili. Těžko říct, nic tomu nechybělo, hrály se největší pecky, zazpíval jsem si pár textů, ale na konci koncertu to bomba, jako před rokem, nebyla. Stejně jako u WFAHM tomu chyběl ksicht. Jasta je sice výbornej frontman, ale na desce řve přece jenom daleko líp.

Následující kapela měla patřit k největším vrcholům festivalu. A patřila. BEHEMOTH mají nejenom úchvatnou hudbu, ale i jejich koncerty jsou geniální. Na rozdíl od různejch Marduků a Gorgorotů bych jim tu zlost a temnotu opravdu věřil, paradoxně je to oproti těm evil satan black metalům jen show. Výborná show. Ponurá atmosféra, plameny, kouř, temnota v každým tónu. Všechno tohle dohromady utvořilo nevídanej hudební zážitek.

mIZZY: Z Obscure stage rychle přesun zpátky na hlavní stage, kde už hráli BEHEMOTH. Dorazil jsem akorát ve chvíli, kdy začali hrát nový song. Ten zněl docela dobře, ale podle mě je na Behemoth moc pomalý. Behemoth jinak předvedli opět super show, ohně šlehaly, pára lítala a vizuálně to bylo dost mocné. Hudebně samozřejmě taky, Poláci mají silné hudební nasazení a silně to pálí i do lidí. Viděl jsem je počtvrté a opět mě bavili.

OPETH letmo pozoruju z tribuny, jsou sice kapela, která umí a baví mě, ale nikdy jsem z nich na větvi moc nebyl. Potěšila mě ale akustická Demon of the Fall z Blackwater Park na závěr a i přesto, jak Heritage nemám rád, tak se mi úvodní The Devil's Orchard taky hodně líbila.

Stray: Houstnoucí zastoupení polských příznivců pod pódiem nešlo před vystoupením jejich krajanů BEHEMOTH ignorovat. Chvílemi jsem si v tom chumlu připadal jako po výsadku někde uprostřed přeplněné tržnice v Gdaňsku. Sám, bez prostředků, uprostřed neznámého místa plného neznámých lidí. Poctivě vystavěná mystická show kapely však záhy zahnala veškeré chmury a ukázala, co to všechno obnáší, dělat metalovou hudbu se vším všudy. Mám za tento přístup tyhle ďábly z Pomořan v opravdové oblibě, protože i ten jejich rozvážný příchod na scénu s loučemi v rukách a následné zapalování kahanů, měl svou důstojnost a váhu. Už jsem je sice viděl odehrát dynamičtější koncert, ale i tak šlo o pohodový infernální zážitek, který ukázal, o čem že metalová hudba především je.

Profesorské vystoupení OPETH mnohé uspokojilo a stejně početnou základnu posluchačů díky úplně stejným věcem unavovalo. Kapela už je zkrátka někde jinde, než byla před deseti či dokonce patnácti lety. Dnes mnohem více tíhne k artrockové platformě inspirované sedmdesátými roky. Svůj set však OPETH citlivě namíchali z různých období své letité dráhy, takže si v určitých chvílích musel přijít na své skoro každý. Já osobně jsem opravdu vítal razantnější fáze, ale rovněž jsem našel zalíbené v mírnějších, pocitovějších a hammondy zdobených skladbách typu Atonement. S rétorickými pokusy Michaela Akerfelda jsem žádný problém neměl, ostatně, prý byly ten večer kratší než kdykoliv předtím. Velmi dobrý koncert.

piTRs: BEHEMOTH dneska asi těžko někoho překvapí, protože jejich vystoupení už léta mají laťku nasazenou na odpovídající metráž. I tentokrát to byla profi záležitost, byť na poměr kvality forma/obsah můžou být asi názory dosti rozdílné. Podobné lze napsat o OPETH, podobně se taky je možné dohadovat, jak moc jim jejich současná stylizace sedí nebo ne. Subjektivně z nové tvorby zafungovala hned úvodní The Devil´s Orchard a pak spíše jen záležitosti historické, na zbytek bylo vystoupení poněkud dlouhé.

bizzaro: Ohledně názoru na BEHEMOTH a Opeth se shodnu s ostatními. Poláci asi mohou těžko někoho překvapit. Jejich vystoupení jsou profesionální, kapela už má vybudovanou značku, kterou si poškodit nenechá, takže ponecháno náhodě není nic. Pódiová prezentace (rekvizity, ohně), stylizace kapely, zvuk. A ačkoli nehrál Inferno, poznal to někdo? Zaskakující Krimh je extra třída, a i když nehrál skladby tak zběsilým způsobem jako „pan domácí“, mně se jeho forma v Behemoth líbila snad i víc. Ten člověk má cit pro detail, fantastický timing a úder, nic nikde nepřehání, vše má pod naprostou kontrolou. Zvuk byl super, Nergal vypadá už zdravě a nová skladba navíc. Super vystoupení.

S OPETH přišla změna a asi u mě nastalo to, o čem psal Stray u Hatebreed – „festival je už tak nabušený, že v některých momentech vůbec není možné se plně koncentrovat na všechno, co se na vás řítí“. Člověk je hudbou přesycen a ne vždy se dokáže plně soustředit na to, kvůli čemu u podia stojí, nebo stačí i něco, co vám přejde přes nos, a ztratíte úplně o kapelu najednou zájem. A to se tak nějak stalo mně. Divné rozpoložení a snad už byl i cítit ten čtvrtý festivalový den, ale jak začali Opeth hrát Atonement, přestalo mě to bavit. Ačkoli Opeth hrají profesorsky, ale nekoprně a uvolněně, utekla mi nit a ačkoli jsem stál jen pouhých pár metrů od podia, šel jsem v klídku poslouchat opodál k pivečku.

Nadrom: Po Hatebreed jsem měl chvíli pauzu. Vzhledem k tomu, že jsem měl vybitý mobil, dorazil jsem do Obscure Stage o hodinu dříve, tak jsem se šel ještě dochmelit. Klubová stage na VOMITORY praskala ve švech, což se ještě zhoršilo, když začalo pršet. Nahrnula se tam spousta lidí, která ani nevěděla, co zde hraje. Naštěstí pršet přestalo a klub se po chvíli trochu vyprázdnil. Vomitory končí a toto byla jejich poslední zastávka v ČR. Bylo toto rozloučení důstojné? Rozhodně ano! Sypal se jeden song za druhým, zvuk byl trochu proměnlivý, ale naprosto v pořádku. Vomitory hrají švédský old school death metal s thrashovými prvky. Hlavně ten thrash byl tentokrát patrnější víc než dřív. Fanoušci tohoto žánru (včetně mě) si mohli jenom pochrochtávat. Klubová stage jim byla jak ušitá na míru a díky tomu mělo vystoupení ještě větší grády. Zahráli průřez jejich 24 let dlouhou kariérou a po zhlédnutí vystoupení na mě přišla předčasná nostalgie, protože to, že končí, je veliká škoda.

mIZZY: BORKNAGAR hráli letos na Brutale hodně exkluzivní koncert, jelikož letos vystoupili jen v Norsku na Infernu a na příští rok mají domluvený Ragnarök v Německu. O to více mi vadilo, že jsem kvůli nabranému skluzu musel z jejich setu odejít dříve. Byli sice otřesně nahlas, ale co jsem slyšel, to mě dost bavilo. Hráli hodně metalově, palby na bicí byly vražedné a vokály taky dobře zvládnuté. Vintersorga sice zastoupil na BA Athera z Susperie, ale abych pravdu řekl, tak to zazpíval i odeřval tak, že kdyby ho viděl Vintersorg, jde se sám za sebe stydět.

piTRs: BORKNAGAR to odnesli zvukově, i když možná ani vzhledem ke komplexnosti skladeb prostě nejsou kapelou velkých pódií. Každopádně díky intenzivnímu a nevyváženému zvuku kapelu po čtyřech skladbách opouštím, přestože je mám rád. A nezadrží mne ani bezchybný Vortexův vokál.

Stray: Norští BORKNAGAR to pěkně odskákali od zvukaře, který jejich koncert neuvěřitelně přepálil a prakticky zazdil. Oysten Brunn se svým ansámblem však předvedl energický set, který byl průřezem jejich patnáctileté tvorby. Vintersorg z nějakého, mně neznámého důvodu scházel, avšak Simen nechyběl a kromě svých baskytarových partů měl na svědomí rovněž výše položené vokály. Bylo to hodně dravé až drásavé, tak trochu epické, tak trochu pohansky nastylizované vystoupení od jedné ze zásadní severských kapel konce devadesátých let. Neměl jsem s jejich hudbou problém, ale ten zvukař je jednoduše řečeno prase.

Hardcoreové legendy MADBALL už vnímám tak nějak na půl plynu, a protože jejich tvorbu příliš neznám, myslím spíše na pozvolné rozloučení se s areálem. Celkově bych letošní ročník Brutal Assaultu zrekapituloval jako kapelově velmi, velmi nabušený a stále se otevírající novým hudebním horizontům (znovu o krůček blíže všeobecnému metalovému mainstreamu) – znovu o něco více velkých jmen. Každopádně již má čtvrtá a dosud nejlepší návštěva legendární východočeské pevnosti.

Nadrom: MADBALL - poslední kapela na BA, co mě zajímala. Na jejich set jsem byl hodně zvědav, protože posledně v Meet Factory to tak slavné nebylo. Nejspíš kvůli tomu, že bubeník Mike Justian ještě nebyl s kapelou tak sehraný a díky tomu to nebylo tak úplně ono. To se ale rozhodně nedá říct o jejich hraní na BA. Freddy překvapil poměrně (na hc style) dlouhou řepou - takhle si ho přestavuju! Neustálé běhání a burcování publika. Za bubenickou stoličkou bylo tentokrát už všechno v nejlepším pořádku a po pár tónech mám jasno. Madball je zpět! Po minulém koncertě jsem pochyboval a už jsem myslel, že jsou pomalu za zenitem. Jak šeredně jsem se spletl! Energie se dala vyloženě krájet! Co se týče Freddyho rozmluv s publikem, ubylo klasických hc klišé, které mi minule dost vadily, tentokrát se Madball soustředili na to, co jim jde nejlépe. A to je - být jednou z nejlepších živých kapel na světě. A to se jim ten večer rozhodně povedlo dokázat!

zdeno: Při čekání na MADBALL jsem opravdu nedobrovolně musel sledovat věc jménem Borknagar. Farinelli měl oproti zpěvákovi koule jak zvony. Naštěstí jsem se dočkal konce a pak už přišli mnou opěvovaní Madball. Za sebe říkám nejlepší NY hardcore vůbec. Na první pohled zaujala Freddyho hříva, nečekaná změna, pak už můžu jen říct, že jsem po jejich setu odcházel nadšenej. Takhle energickou kapelu bychom na letošním Brutalu hledali těžko. Nejlepší závěr, jakej jsem si mohl přát.

Na úplnej konec jsem měl v plánu unudit čtenáře nějakou romantickou rozpravou. Ale vykašlu se na to a napíšou jen, že jsem rád, že tu Brutal Assault máme. Někdo jezdí na dovolenou k moři, já se každým rokem vyvaluju pět dní v Jaroměři, kterou znám už nazpaměť. Příští rok se jede samozřejmě znova a už teď se moc těšim. A už nikdy si nenechám ujít takovou spoustu kapel.

mIZZY: Na hodinách vidím 0:20, a i když nerad, po čtvrtém songu utíkám z Borknagar zase na Obscure stage, protože musím vidět kapelu, kvůli které jsem hlavně přijel. ABORYM od roku 2004 neodehráli žádný koncert a po 9 letech poprvé vystoupili právě u nás na BA. Dopadlo to sice asi tak, jak jsem čekal, že hráli jen z nového alba + předělané verze Fire Walk with Us a Roma Divina Urbs, které jsou jako bonus na 2CD edici Dirty, ale jo, fajn to bylo. Sice těm rychtám, které předvedli v pátek Atari Teenage Riot, se to ani z daleka nevyrovnalo, i přesto se tančilo dobře. Zvukaři sice až během posledních dvou songů došlo, že by mohl pustit ven i kytary a ne jen automatické bicí a Fabbanovy vokály, každopádně ta elektronika a řev dovedly zabavit i samy o sobě.

Aby toho ale nebylo málo, tak vytancovanej se přesouvám už naposledy před velké pódium, protože CARPATHIAN FOREST byli pro mě taky jeden z hlavních taháků. Pandy vylezly lehce omámené, hlavně Nattefrost byl dobře ožralej a sranda mohla začít. V jejich případě se sice o žádný blackmetalový nářez nejedná, spíše je to takový Punk Forest či Carpathian Motörhead, ale o to zábavnější. Nattefrost je opravdu magor, krom toho, že se dost motal, tak si nejspíše i myslel, že hraje někde v Německu, protože „Danke schön“ opakoval furt dokola, a když zrovna nedržel v ruce převrácený kříž, někam s ním házel. CF nezahráli Sadomasochistic, ani Skjend Hans Lik, ale to vůbec nevadilo, protože ty největší dvě pecky na závěr stejně byly. Shut up, There is no Excuse to Live… a He’s Turning Blue to naprosto zabily a potom jsem už během hudby Saturnus odcházel spokojený, protože jsem ty magory konečně viděl a zahráli mé dva nejoblíbenější songy. Mimochodem přesně takto si představuji pódiovou prezentaci správné blackmetalové kapely. Přijít na pódium nalitý, dělat bordel a mít všechny lidi u prdele, jojo, anti-human, anti-life.

piTRs: Ze SATURNUSjsem viděl jen kousíček, objektivně asi v pohodě, subjektivně na ně nebyla ta pravá noc (vlastně ráno), přestože vzhledem ke hladině různých látek v těle bych předpokládal opak.

mIZZY: Když to shrnu, tak další fajn ročník Brutal Assaultu. Ty kapely, kvůli kterým jsem přijel, mě bavily a některé další překvapily. Festival se pomalu blíží k dokonalosti, i když jsou stále věci, které se dají zlepšovat. Stále není osvětlená cesta z areálu do kempu, hodně kapel hraje s ne příliš dobrým zvukem a již zmíněný kemp, ve kterém by stálo za to aspoň posekat trávu. Potěšilo mě ale bezinkové pivo v areálu za půl žetonu. Normálně bych si to sice nekoupil, ale ten Budvar se pít nedá a bezinkové bylo levnější než malinovka. Na festivalech v zahraničí jsem byl letos sice spokojenější než u nás, ale když se najde i příští rok dostatečně atraktivní výběr kapel (Emperor!), tak možná pojedu na Brutal znovu.

Top 10 pro mě letos: Atari Teenage Riot, Cult of Luna, Gojira, Solefald, Whitechapel, Aborym, Carpathian Forest, Hentai Corporation, Magrudergrind, Glorior Belli, + jako jedenáctí Dying Fetus :D