BA - první dojmy
BA - středa

10:30 Acid Force
11:05 Gutslit
11:40 Ramming Speed
12:15 Nervosa
12:50 Squash Bowels
13:25 Be'lakor
14:05 Dr. Living Dead
14:45 Vildhjarta
15:25 Benighted
15:30 The Tower
16:10 Horse The Band
16:30 Nuclear
16:55 Headcrash
17:30 Neglected Fields
17:45 Arcturus
18:30 Excrementory Grindfuckers
18:35 Asphyx
19:25 Enslaved
19:35 Hour Of Penance
20:20 Bloodbath
20:40 Atari Teenage Riot
21:15 Biohazard
22:00 Amenra
22:15 Cannibal Corpse
23:15 Agalloch
23:20 Kreator
00:20 Annihilator
00:35 Sarke
01:15 Sunn O)))
01:55 Svartidauði
 
mIZZY: Čtvrtek byl z mého pohledu pravděpodobně nejnašlapanější a také nejnáročnější den. Nejenže na závěr večerního maratonu kapel hráli Sunn O))) (k tomu se dostanu později), ale také jsem dorazil na kapelu během poledne.

Původně bylo v plánu stihnout i Squash Bowels, ale než se dojí pivo a dopijí nudle, chvíli to trvá. Stíhám, tedy až BE'LAKOR, kteří mě v roce 2012 velmi bavili. Sice ani tehdy jsem už moc neholdoval melodickému death metalu, ale v tomto stylu považuji Australany pravděpodobně za nejlepší kapelu, se kterou jsem měl naživo tu čest. Tentokrát byli sice taky poměrně dobří, ale oproti minulému shledání rozhodně slabší. Připadali mi celkem unavení a ani zvuk jim nehrál zrovna do karet. Výběr skladeb byl podobný tomu minulému, jen nedošlo na skvělou Neither Shape nor Shadow z debutu. Místo ní však zazněla Countless Skies z druhé řadovky, což je nejdelší a pravděpodobně nejlepší skladba Be'lakor, takže i když jsem odcházel lehce zklamaný, jsem rád za to, že jsem ji slyšel.

Vildhjartu, Benighted a Horse the Band bylo také v plánu vidět, slunce však bylo opravdu kruté, a tak jsme zalezli s pitím do stínu.

onDRajs: Čtvrteční vstávání je proti středě pomalejší. Po francouzsku snídáme tři hodiny, což odnesou Squash Bowels. Letos na BA je vůbec grindcoru pomálu, svoji polskou sešívací lásku z mládí tedy oželím se slzou v oku. DR. LIVING DEAD, mix thrashe staré školy prezentovaný zamaskovanými hororovými postavičkami je oddychovka. Klidně bych vydržel déle, nebýt té ohnivé koule nade mnou. Vydržet odpoledne sledovat jedinou kapelu v kuse se rovnalo říct si o regulérní úpal a čest památce všem, kteří s tímto vědomím do kotle šli.

Chladím se v nedaleké Kobce, vycházím až na Švédy VILDHJARTA. Národností a muzikou blízcí Meshuggah, postupy a originalitou ale daleko za nimi. Podladěné sekačky v plazivém tempu a vedle nich dva křiklouni. To mi evokuje Scarve, leč zde se žádný melodický zpěv nekoná. U skladeb Vildhjarty postrádám nosnější nápad, jejich produkci navíc nepomáhá zahuhlaný a málo konkrétní zvuk. Z koncertu si neodnáším jedinou notu.

Na zvukovou (resp. hlukovou) kouli doplácejí i BENIGHTED. Borci mají na kontě už sedm desek, ta loňská Carnivore Sublime je nasypaný, moderní death/grind načichlý blackovým odérem. Trochu si u nich vzpomínám na poslední desku Aborted, Benighted to před sebou hrnou podobně. Jejich úsilí ovšem notně sráží špatný zvuk a Julienovo kvičení, co hrají kytary, si člověk musí skoro domýšlet. Snad tedy někdy příště a s lepším zvukem?

bizzaro:  Ono se to totiž s těmi VILDHJARTA má trošku jinak než s Ondrou zmíněnými Švédy. Forma je tu silně neopakující se, zvuk je jiný, mnohem neurotičtější, zařezávající se, vystředěný, ale samozřejmě matematika a jakýsi groove průsečík zůstává společný. U Vidlí pod vším je ještě třetí kytara na podkladu, která je ve zpomaleních nejednou hází někam do post-metalu, sextet však tentokrát takto nezněl. Je to asi jako mezi sebou srovnávat dvě deathmetalové kapely, řekněme třeba Immo s HE, je tu společný výchozí bod, ale cesta a vyjádření jsou rozdílná. Vildhjarta jdou dál než Meshu, a pokud nemohu říct přímo experimentálnější cestou, tak tou extrémnější zajisté. Proto je bez naslechnutí těžké najít vyloženě stěžejní nápad, skladby jsou roztříštěné a nesourodé. Před třemi lety na BA to bylo lepší, napoprvé jsem totiž byl ve větším transu, ale v zimě v klubu pak dokonce ještě lepší. Vystoupení, kde z debutu zazněly třeba Shadow a All These Feelings, nezklamalo, ale nadšeného mě také nezanechalo, splnilo své očekávání. A když už dva vokalisté, určitě mají větší potenciál koncert oživit, než si matroš jen odzpívat a tak ňák po svém odchodit.

Co se BENIGHTED týče, tam je to těžké, kytara určitě mohla vyniknout lépe, ale koncert to byl nakonec s odstupem výborný a vlastně živelný. Zvuk byl jinak poměrně srozumitelný a hlavně!, za bicími seděl David Diepold, minimálně už kvůli němu mělo smysl to ustát, protože tenhle klučina je totální stroj a „objev“. Ale prim hraje muzika, ne bicí (no i když…), a ta tlačila a urvala by i asfalt z dálnice. Nic složitého na poslech, pokud oceňujete maximální tlak a zdrcující atak (krom zmíněných Aborted mě napadají třeba koncerty Cryptopsy, s těmi je to podobné), tady jste ho dostali.

Cronic: BENIGHTED predviedli v pekelnom teple brutálny natlakovaný death-grind a je len škoda, že nehrali na MetalGate stejdži, kde by to bolo úplne dokonalé.

HORSE THE BAND som videl, resp. dokonca aj počul, prvý krát a teda prekvapivo celkom zábava to bola. Taký veselý nintendo metalcore teror s poloretardovaným klávesákom ako vystrihnutým z amerických teenage komédii. Ale bavili kráľovsky :)

onDRajs: HORSE THE BAND je odbočka někam k 8bitovému post-HC. Sranda musí být, kdo trávil čas pařením Tetrise a Gameboye, si mohl zavzpomínat, jaké to tehdy bylo. Ze spojení primitivních kláves s alternativním mišmašem se před lety stal regulérní subžánr. Horse The Band je hudebně takový pejsko-kočičkovský dort a těžko říct, nakolik Amíci svoji hudbu berou vážně. Ukřičené screamo s ujetými klávesovými rejstříky podtrhuje svou vizáží klávesák v trenclích a trikem s kultovní seriálovou postavičkou Alfem.

První seriózní poslech se koná až při ARCTURUS. Norům nezávidím ne úplně ideální čas na jejich atmosférickou muziku. Před deseti lety se v pražském Matrixu na pódiu s Arcturus procházeli dva lední medvědi, teď se Sverdova družina roztéká jako máslo. Přemýšlím, co bych na Arcturus vyzdvihl a co naopak zkritizoval. Ani jedno mě nenapadá, což nutně neznamená, že by se jejich koncert nesl v nudných šedých barvách. Kapela si určitě zasloužila lepší kulisu než vypalování očí sluníčkem a absenci světelného parku. Vortexe chválím za civilnější přístup k mikrofonu i publiku, navlečeného do kostýmu vesmírného motorkáře s brýlemi na hlavě mi ho ale bylo líto. V Arcturus překvapil i samostatný houslista, bylo ho ale jen vidět, nikoliv slyšet. Playlist byl důstojným průřezem diskografie. Potěšila stařičká Raudt Og Svart, z maškarádního klenotu zazněla The Chaos Path, ale její konec dočista zazdil vynechaný jungle podkres, kde si Hellhammer nevěděl moc rady. Sextet vedle Hibernation Sickness Complete zahrál i něco z letošní novinky – byla to The Arcturian Sign, nebo Pale? Opravte mne. 45 minut uteklo jako voda, mám však obavu, že vzpomínky na toto vystoupení se po pár týdnech vypaří jako pára nad hrncem.

mIZZY: Vracím se až na ARCTURUS, kteří minule na závěr dne excelovali, ale tentokrát to byl průser. Vortex zpěv celkem flákal, jen dělal hromadu šaškáren, výběr skladeb také nebyl ideální, no co říct. Nejlépe vyzněla Pale (tolik k odpovědi, Ondro) z nové desky, ze které dále hráli jen Crashland. Nové skladby mohly naživo fungovat skvěle, škoda, přitom Angst a The Arcturian Sign všude jinde hrají. Dokonce ani Alone nezahráli. Z Maškarády potěšila pouze The Chaos Path. Minule byli diametrálně lepší.

Místo Asphyx jdu dozadu na EXCREMENTORY GRINDFUCKERS. Celkem překvapení, že nehráli na začátek nějakého dne, což jim kdysi velmi slušelo a byl na ně solidní čurbes. Tentokrát vzduchem sice také pár toaleťáků proletělo, ale lidé ve stanu byli přeci jen o něco klidnější. EG si však svou vtipnost zachovali a sázely osvědčené pecky jako Heimscheißer a (doplň cokoliv)-grindcore, během kterých skákali do davu a s The Final Grinddown na závěr. Jou, dobrá sranda.

LooMis: NEGLECTED FIELDS. Sejde z očí (a uší), sejde z mysli. Že budou na BA hrát bylo pro mne tak trochu překvapení, že ještě vůbec fungují. Evidentně ano, jenom trochu zestárli (čímž se ale vyhladil vizuální rozdíl, který byl dříve mezi klávesákem a zbytkem kapely). Vzpomínání na Synthinity a Mephisto Lettonica bylo příjemné tak akorát před odchodem na Arcturus.

ASPHYX Martina van Drunkena (jak jsme si jej s piTRsem překřtili) taky nejsou na BA nováčky, je jim jedno, jestli hrajou pozdě večer, nebo v podvečer. Death metal v podání starých harcovníků je něco, co nemůže snad ani dopadnout špatně, obzvlášť, když se do průřezu vejdou staroby jako The Rack, Vermin, Wasteland of Terror, ale i novější Deathhammer, pojatá v tom nejlepší duchu staroškolského smrtícího kovu. A do areálu konečně přestalo svítit.

AddSatan: Ke čtvrtečním (a následně i pátečním) highlightům patřilo jednoznačně jisté prvorepublikové koupaliště (nemyslím to jaroměřské), chladná a temná středověká krčma a také to, že první kapelou, kterou jsem ten den musel vidět, byli až ENSLAVED v půl osmé večer. Po cestě od stanu nám hraje Thurisaz Dreaming - tahle skladba je zrovna celkem fajn (novinku jsem slyšel jen letmo a ani ne celou), špatná nebyla ani druhá (asi The Fusion of Sense and Earth?), ovšem následující Bulding with Fire mě dost nudila až urážela, hecovačky, cosi jako choreografie… pánové, opravdu máte až takovouhle míru „amonamarth/kabátizace“ zapotřebí? Po ní i taková Ethica Odini působila vcelku příjemně, byť minimálně jeden refrén je tam prostě navíc. Co naplat, že mají docela dobrý zvuk (resp. si nevzpomínám, že by mi na něm něco vadilo), instrumentálně i vokálně (až na detaily) bezchybné, že Grutle je celkem sympatický frontman, že mu to skřehotá a Herbrandovi zpívá jedna radost, novější materiál (cca post-2006), přestože tam dobrá místa jsou, mě už moc nebere. Mírné zklamání z cca prvních 2/3 setu je ale v tu ránu pryč s prvními tóny As Fire Swept Clean the Earth – tohle jsou pro mě ti Enslaved, které mám rád - drsné, chladné, zajímavě rytmicky nafrázované, přesto tak úžasně plynulé a emotivní, progresivně blackmetalové riffy prodchnuté psychedelií, ta vyhrávka/sólo – tak jednoduché a přesto tak skvělé (mrazení) – nádhera. Škoda, že následující oldschoolovější viking/blackovka (Allfáðr Oðinn ?), která mě celkem bavila, ale nic víc, je už poslední (doufal jsem, že dojde i na Convoys to Nothingness a Ruun, které v poslední době hodně hrají, ale nebylo nic…). Set Enslaved byl pro mě (ač jim z hlediska výkonu, či zvuku nemůžu nic vytknout) kvůli setlistu trochu zklamáním – ovšem s jedním výrazným výkyvem směrem k euforii během As Fire Swept…

onDRajs: Kjellsona a jeho druhy ENSLAVED potkávám při focení s fanoušky, rychle se ho ptám, co se bude hrát. Staré, nebo nové časy? „Oboje,“ odvětí mi suše Grutle. Je mi hned jasné, že dominovat budou kusy novějšího data. A taky že jo. Z In Times kvintet sice zahraje bigbeatovou Building With Fire, ale i skvělou úvodní Thurisaz Dreaming. „Takhle nějak by zněli Pink Floyd, kdyby hráli black metal,“ říká mi Gába a mně nezbývá než pokývat hlavou. Enslaved mají zvuk totálně přepálený, totální včelín, klávesy jakoby vůbec neexistovaly, ale to všechno vůbec nevadí. Syrová podoba Norům svědčí. Ethicu Odini si Enslaved mohli odpustit, ale všechno vynahrazuje epický majstrštyk As Fire Swept Clean The Earth a Fusion of Sense and Earth s pohlcujícím zakončením. Okénko do daleké minulosti představuje jedna věc z debutu. Enslaved jsou kapela, která nemá zapotřebí cokoliv si na prknech dokazovat. Byť hrají v mainstreamovém hlavním čase, vystupují s netuctovou tvorbou. Aby uspokojili všechny fanoušky, museli by hrát 3 hodiny. Ale snad i za těch 50 minut stihli všechny přítomné přesvědčit o svých kvalitách.

mIZZY: Zpátky na hlavní pódium, jelikož následovali ENSLAVED. Ti byli skvěle sehraní a svůj set zvládli parádně. Sice některé novější songy byly i na mě až moc popové (Building With Firebyl vyloženě teplý), ale to vynahradili starými kousky. Škoda jen hodně přestřeleného zvuku s moc vytaženými kopáky – tohle byl ostatně problém více kapel na BA, bicí by měly být tak o polovinu tišší.

Po Enslaved opět přesun na Metalgate stage, kde jsem vydržel až do jedné hodiny ranní. Mrzelo mě sice, že jsem promeškal Bloodbath, ale poté, co ATARI TEENAGE RIOT předvedli minule, jsem je nemohl vynechat. Začali sice songy z nového alba Reset, což bylo trochu na škodu, jelikož v nich je až zbytečně mnoho klidných míst na odpočinutí. První polovina koncertu byla tentokrát podstatně slabší. Když ale sáhli po peckách z předchozí desky Is This Hyperreal? a spustili Activate!, bylo vymalováno a začal ten správný hardcore techno nářez, během kterého se opět rozjel moshpit jako kráva a nebyl čas na vydechnutí. Set Perturbatora z předchozího dne se jim překonat sice nepodařilo a stan nevyblikali stroboskopy jako plechovou boudu, ale já byl opět nadmíru spokojen. Nejsilnější moment byl rozhodně song Blood in My Eyes.

Cronic: BLOODBATH pôsobili na mňa až príliš odmerane. Koncert fajn, ale až moc rutina. Škoda. Zato BIOHAZARD ukázali ako sa to robí. New Yorský klasici chytili odchodom Evansa druhý dych a ukázali, že stará škola stále žije a má kopec energie na rozdávanie. Billy Graziadei lietal po pódiu ako keby mal 20 a pálil do rozdivočeného davu, ktorý nepotreboval ani hecovať jednu pecku za druhou. Zazneli snáď všetky najväčšie hity ako Punishment, Resist, Urban Discipline, Tales from the Hard Side… a Biohazard sa týmto setom korunovali za tohtoročného HC kráľa brutalu. Jednoducho hardcore show ako remeň.

onDRajs: BIOHAZARD. Přiznám se otevřeně, tady jsem zaujatý. Poslouchám je 20 let a jejich hudba se mi za tu dobu ani náznakem neomrzela. Prostě jedna z těch mála kapel, která umí energii nejen brát, ale i dávat. A o tom se přesvědčuju hned vzápětí. Set kvartet začíná s kusy z Urban Discipline a dav jim od první vteřiny zobe z ruky. Jedna věc mi nedá spát. To nasazení! I když je jasné, že Biohazard hrají Shades of Grey, Punishment a Tales from the Hard Side pomilionté, na pódiu to vypadá, že legendární fláky hrají naposled. Absolutní peklo se rozjíždí i pod pódiem, lidi jsou smyslů zbavení a Biohazard zřejmě rozpoutali největší moshpit festivalu. Jejich agrese totiž nemá konec, skupina hned po ukončení skladby začíná s další a celé to takhle jede skoro hodinu. Náhrada za Seinfielda - Scott Roberts - má sice menší charisma než jeho předchůdce, ten se ale na BA flákal. Vzpomínáte na jeho předlouhé průpovídky a hvězdné manýry? Místo nich zazní třeba Love Denied (její poslední riff kapela živě nehraje) a světe, div se, i Resist z New World Disorder. Dosud jsem mínil, že uvnitř kapely funguje džentlmenská dohoda, podle které byly kusy mimo éru Bobbyho Hambela zapovězeny. Časy se mění. Biohazard by byli sotva poloviční nebýt precizního Dannyho Schulera, jehož bicí měly nejlepší nazvučení z celého BA. Podtrženo sečteno, pro mě osobně nejlepší kapela celého BA.

mIZZY: Když jsem viděl AMENRA před dvěma lety v Polsku na Asymmetry v obrovském klubu s megalomanskou projekcí, byl to neskutečný zážitek. Letos jsem je v Praze kvůli koncertu Primitive Man ve stejný den neviděl, což mě dost mrzelo, proto jsem se na ně na Brutal Assault těšil o to více. Koncerty Amenra májí dva důležité faktory – zvuk a světlo. První byl splněn na jedničku. Zvukař odvedl skvělou práci a hned od začátku se linul z reproduktorů masivní tlak, ve kterém byly všechny nástroje hezky rozeznatelné. Projekce byla také opět obrovská, ale ruku na srce, ve stanu to nikdy nebude takové, jako v klubu. Setlist měli každopádně poskládaný skvěle a valili jednu bombu za druhou. The Pain It Is Shapeless We are Your Shapeless Pain, Am Kreuz, Silver Needle. Golden Nail – samé šlehy. Velmi ničivý a hypnotický set, během kterého se každý ujetě pohupoval do rytmu. Rozhodně jedna z nejlepších kapel Brutalu.

Cronic: Super naladený po Biohazarde som rýchlo bežal na AMENRU a hneď pri vstupe do stanu som dostal ľadovú sprchu negatívnej energie a prikovaný som tam zostal stáť až do konca. Ťažký pomalý zvuk, uvrieskaný vokál plný beznádeje a pochmúrna atmosféra umocnená ešte aj projekciou zo mňa vysala všetko dobré a vypľula úplne pokrčeného a bez duše. Veľmi silný zážitok.

CANNIBAL CORPSE stíham už len posledné dva fláky, klasiku Hammer Smashed Face a Devoured By Vermin. Obe vrázdili a je len škoda, že sa to zrovna krylo s Amenrou.

bizzaro: Kolem desáté, tedy v čas AMENRA, mi už začaly větší problémy se šlachami, takže pro mě začalo být těžké ustát celé sety a přebíhat přes celý areál, takže z jejich části jsem dal začátek a vše, co jsem viděl a slyšel, mělo sílu, atmosféru, tlak a mrazivý chmur. Z desky ne zrovna přístupní, živě zabijáčtí a přesvědčiví.

Pak se míří na klasiky CANNIBAL CORPSE, kteří si s Josefovskou pevností již také tykají (byli tu už podruhé), ale kvůli úspoře sil na Annihilator taktéž jen částečně. A navíc jsem je krom megadalších akcí viděl na podzim, kde zahráli parádně. CC od Kill zas hrají s Robem Barrettem, což vítám, protože mi tenhle týpek ke kapele prostě sedí. Celkově výtečný a vyvážený zvuk s povytaženou basou (jak by ne), zabijácký Fisher a jeho nikdy odpočívající krk. Setlist pro fest výběrový včetně většiny nut(d)ných klasik. Víc slov je zbytečných, tahle kapela, i když hraje roky de facto to samé, své fanoušky nezklame a vždy odehraje profesionální show, i kdyby mělo být na kraji světa pro několik tučňáků nebo narvaný kotel jako toho večera, ačkoli mám pocit, že lidí oproti středě celkově ubylo.
(Prý) Hrálo se: Scourge of Iron, Demented Aggression, Evisceration Plague, Stripped, Raped and Strangled, Disposal of the Body, Sentenced to Burn, Kill or Become, Sadistic Embodiment, Icepick Lobotomy, I Cum Blood, Make Them Suffer, A Skull Full of Maggots, Hammer Smashed Face, Devoured by Vermin

AddSatan: Od AGALLOCH mám rád hlavně první dvě alba (a (neo)folk/ambietní EP White), především The Mantle, kde to jejich osobité pojetí atmosférického doom/black metalu s (neo)folkovými vlivy, z nich ale na Brutalu nic nezaznělo. Setlist jsem zhruba dopředu znal, skladby z posledního alba mě nebaví, a tak abych neudělal stejnou chybu jako u Enslaved, přicházím až na cca ve druhé třetině setu. Hrají Limbs z Ashes against the Grain, kde už jsou patrnější post-rockové vlivy, zvuk je převýškovaný a píchá do uší, ale po mírné korekci pomocí špuntů (které jsem si pořídil kvůli SunnO))), kde jsem je paradoxně nemusel použít) už si to celkem užívám a to i přes opět absentující basy. Je to příjemné, nenucené, poměrně jednoduché, ale vůbec ne hloupé. Specifický skřehot Johna Haughma je rovněž v pořádku, naštěstí tentokrát (čistě) nezpíval – s tím míval naživo problémy. Bavila mě i Ghosts of the Midwinter Fires s pinkfloyďácky-maseratiovskou brnkačkou. Dark Matter Gods mě i naživo utvrzuje v přesvědčení, že poslední album je prostě slabé. Na závěr skladba, jejíž identifikací si nejsem jist (možná Into the Painted Grey?), ve které mě bubeník Aesop Dekker příjemně překvapil hodně suverénní sypačkou. Agalloch (resp. 2/3 setu, které jsem viděl) tedy převážně příjemní, byť mají ty nejlepší roky (co se týče studiové tvorby) už taky dávno za sebou.

mIZZY: To mě AGALLOCH tentokrát spíše zklamali. I když úplně špatní samozřejmě nebyli, z těch tří koncertů, co jsem je viděl, byl tenhle nejslabší – holt to taky není zrovna festivalová kapela, a také mě pomalu ale jistě dostihovala únava. Nové album je nejhorší z celé diskografie, a když na něm postavili set, nebylo to ideální. Několik fajn skladeb jako Limbs hráli, ale v půlce setu jsem si raději šel sednout a pak se pomalu přesouval na mého headlinera festivalu.

bizzaro: A teď se „zasmějme“, pro Bizze dvacet minut po půlnoci nastal vrchol dne, protože měli na řadu přijít kanadští ANNIHILATOR s riffmástrem (budiž ti země lehká, Dime) Jeffem Watersem. A co mám říkat na úvod, po KREATOR, kteří, mám pocit, jedou trošku svou rutinu, i když hodně dobře zmáklou (Stray dokonce říkal, že nejlepší jejich koncík, já oceňuji nápadité a obrazovkami do půlkruhu ozdobené podium), nastal obrat. Na rozdíl od německé agrese přišla javorová elegance, a to hned od prvního tónu King of the Kill, která je i prvním albem, na které JW zpívá. Zvuk jak víno, deru se co nejvíc dopředu, aby mě někdo „nezadup“, protože prakticky během celého koncertu probíhá circle pit. A aby ne, Watersovy riffy nejsou žádná thrashová rubanice, muzika je sice celkově rockově uvolněnější, ale je to prostě „fakyn rokenrol“, který rozhýbe i mrtvého. Tam kde KREATOR musí skladbu s vřískotem „ubít“, tam Waters využívá svou zručnost a s kytarovými detaily skladby si hraje, zpomaluje a rozfrázovává a drobně pozměňuje koncové struktury i do techničtějších masáží. Po šlapavé King of the Kill přišla No Way Outz poslední desky Feast, kterou jinak nazpíval Dave Padden, jehož ale po 12 letech v sestavě (takhle dlouho u Jeffa snad nikdo nevydržel) nenacházím. Doufám, že mě paměť nešálí, pak následovalo představení nového matroše (a zlých Kanaďanů, kteří nenávidí úplně vše a všechny… až… na Čechy) v podobě námrdovky Creepin' Again (deska vyjde v září), u které Waters hlásí, že je to trochu návrat do starších dob. A že nekecal, skladba snad nejrychlejší a nejnekompromisnější, jakou jsem od něj slyšel. Po ní hrají Set the World on Fire (stejnojmenné album mimochodem nabubnoval Mike Mangini), která Annihilator ukázala v trochu jiné, více power a jemnější podobě. Měl jsem obavu, jak tuhle věc po šišlavém a více zpívajícím Randallovi Waters dá, ale naprosto s přehledem. A protože Waters na BA ještě nehrál, dochází na vytáhnutí věci z kultovního debutu, jde se na Welcome to Your Death, což jsem nečekal, co jsem víc nečekal (úmyslně jsem předem nekoukal, co hrají a nechal se překvapit), že z Never, Neverland zahrají masírku Phantasmagoria, to byla husina jak blackmetalový hřeby, ale že opravdu zazní i „úplně nejlepší skladba na světě“ Alison Hell, to už jsem šel srát a málem zapínám Ironmanovy raketový pohony a letím přímo na podium. Pak očekávám něco novějšího, ale jinak po celém podiu pohybující se a evidentně dobře naladěný Waters se opět vrací k turbopunkový Human Insecticide z debutu. Někdo může namítat, že Annihilator jsou oproti Kreator šudlárna a hovno thrash-rubačka, ale Waters je v hudbě mnohem dynamičtější, v odlišných tempech a většinou ani nepoužívá pro žánr typický hobling; však furt říkám, že je to power/thrash. A hlavně má ve většině killer riffů tolik přehmatů a nápaditých kousků (bacha, vše hraje shora), že si o tom banda okolo Milleho může mile nechat zdát. Show uteklo neuvěřitelně rychle, měl jsem pocit, že to bylo nějakých 15 minut, ale chyba lávky. Pokud pro mě ne kapela festu, tak do nejužšího topu určitě.

AddSatan: Chvíli zůstáváme i na SARKE, jejich oldskull thrash/black/doom metal/punk, resp. pár skladeb z první desky jsou v tom správném rozpoložení (a opojení) celkem zábavné a bavili mě i před pár lety naživo, ale tentokrát přijeli bez Nocturna Culta, bez jehož specifického projevu to není ono, přestože se náhradní zpěvák snaží. Mají divný zvuk a celkově na to asi není nálada a tak asi po třech skladbách bereme roha.

SUNN O))) pro mě byli jedním z hlavních, ne-li vůbec tím největším lákadlem, proč letos na Brutal jet, přestože zde bylo několik otazníků. V kostele jsem na nich z vícero důvodů nebyl, jedním z nich byl i fakt, že mě jejich drone/doom v tom klasickém, primordiálním provedení z nahrávek až tak nebaví, mám rád spíše jejich experimentálnější polohy, které závisí na tom, koho si přizvou jako hosta. Před dvěma lety mě Ambarchi a před rokem znovu O'Malley sólově přesvědčili, že naživo to prostě funguje mnohem lépe a tak jsem se dost těšil. Byla tu tedy i jistá obava, jestli to nebude moc potichu, aby to mohlo fungovat (přece jen open air), nebo naopak moc nahlas, aby se to dalo vydržet. Špunty jsem měl připravené, ale kupodivu, i když jsem stál dost blízko aparatury, jsem je za celý set nemusel použít, snad jen závěr bych trošku na hraně. Zvuk byl opravdu kvalitní, tak akorát mohutný, drtivý, snad bych se nebál i malilinko přidat, ale vlastně spokojenost. Příznačný byl už začátek, kdy mám dojem, že už po prvních vteřinách vyhodili pojistky či co, to se ale rychle spravilo a mohlo se v drnčení vesele pokračovat. Překvapilo mě, že Anderson naživo hraje rovněž na kytaru a ne na basu, přesto díky mocnému lampovému O))) aparátu a samozřejmě monstróznímu podladění kytar basy nechyběly, vibrace byly fyzicky cítit v celém těle – tak to má být. Kromě O'Malleyho a Andersona byl na pódiu ještě jeden „kapucín“, který hrál na nějaký klávesový nástroj/moog/noise krabičky (?), ve výsledném zvuku jsem ho ale moc nerozpoznal. První skladba, dá-li se to tak říci, byla pravděpodobně Aghartha, po několika minutách se objevil Attila, samo sebou v kápi a začal svým osobitým, mručivým hlasem zaříkávat. Hodně dělal i vizuál, nejen kápě a gesta hudebníků, ale i ohromná mračna mlhy, která se valila přes a kolem pódia, byla výtečně nasvícena a skvěle se mi s hudební produkcí spojovala. Jako by byl ten zvuk i vidět. První hodina vystoupení byla naprosto uhrančivým zážitkem a mimořádně příjemnou, temnou meditací zároveň, byl jsem prostě nadšen. V poslední cca třetině (?) pro mě byl trochu sporným bodem Attila, který se objevil v obleku připomínajícím cosi, co vznikne, když rozbijete několik zrcadel a discokoulí a postavíte z toho sochu svobody. Nejdřív se mi jeho skřeky a jiná vokální zvěrstva a šílenství líbilo, postupně s ním začal až plýtvat, dělal i stále nějaké podivné gesto rukama, které mě dost rozesmívalo. Sice jakože „dobrej mindfuck“ a sranda, ale po nějaké době s tím vším začal být až poněkud otravný. Navíc už byl docela problém to po tak náročném dni ustát, mít tak židli, ideálně lehátko, chrochtal bych blahem. Závěrečných cca 5 minut, kdy zvuk ještě více zmohutněl a do mixu přibylo více noise zvuků, byl opravdu famózní. A pak to ticho. A pak ten aplaus, kapucíni zdraví a konec. I přes zmíněnou rozporuplnou poslední třetinu to pro mě byl opravdu hodně silný zážitek, jedna z TOP 3 kapel festivalu a vlastně i jeden z nejlepších koncertů (nejen?) tohoto roku.

onDRajs: Po Agalloch dávám pauzu a do areálu se vracím až na SUNN O))). Bohužel jsem zjistil, že půjde o poslední kapelu čtvrtečního programu. Ansámbl si totiž jako jeden z mála dovoluje luxus začít show s půlhodinovou sekyrou, kvůli níž se loučím s představou, že stihnu Svartidaudi. Kapucáři nastupují na scénu, zvědavý dav je vítá, jenže to ještě neví, co je čeká. Metalisté zřejmě nedoceňují jednoduchost projevu Sunn O))) a jejich útok na první signální. Když po 10 minutách zjišťují, že se kytarové lomození moc nemění, houfně odcházejí. Není se čemu divit, v kytarové hradbě nelze hledat muzikální finesy jako spíše nehudební zážitek. V celém jejich setu se sice střídají vlny běsnění i uvolnění, ale kytary působí víc jako amorfní kaše a konkrétnějších apokalyptických riffovaček se nedočkáme. Pocit z toho mám podobný jako o dva dny později při sledování Phurpy - účastníme se rituálu. Hlavní slovo má při něm Attila Csihar. V jeho výrazovém slovníku dominují odpudivé skřeky, chrčení, zaříkávání, člověku je z toho až fyzicky špatně. Moment překvapení přichází asi v půlce koncertu, kdy Atilla přichází v masce připomínající zaskleněného Čáryfuka. Scéna vypadá zhruba následovně: vepředu Atilla v blikajícím kostýmu, za ním nehybní muži v hábitech a s kytarami a konečně za nimi stěna zesilovačů. Ty měly po celou dobu hlavní slovo a já se s přibývajícími minutami nemohl zbavit dojmu, že mohly být doplněny o další prvky z jiného zvukového spektra. Škoda.

mIZZY: O SUNN O))) jsem žadonil už na konci loňského reportu, a i kdyby letošní ročník nebyl nakonec našlapaný tak, jak nakonec byl, jedná se o jednu z mála kapel, kvůli které bych na festival jel, i kdyby tam už nic zajímavého nehrálo. Má radost z jejich potvrzení byla tedy veliká. Měli začít o čtvrt na dvě, z čehož mi bylo jasné, že celý set Svartidauði určitě nestihnu. Nakonec se protahovalo ještě mnohem déle (asi o půlhodinu), jelikož když měli vše zapojené a hrábli poprvé do strun, odpálili pravděpodobně jističe od napájení a technici začali opět běhat a vše přepojovat. Fokin fok, takže letos neuvidím Svartidauði už podruhé? No díky! (Naštěstí vše dobře dopadlo, viz pátek.) Po delší době, kdy mocně zakouřili pódium, ale konečně vylezli na pódium. Sunn O))) letos hrají ve čtyřech, takže po O'Malleym a Anderson s kytarami se objevil ještě TOS Nieuwenhuizen s Moog synťáky a Attila Csihar s mikrofonem. O tom, že to bylo nahlas, se nemusíme bavit. Ale ruku na srdce, nevím, zda by to PA BA zvládlo, ale klidně by mohli ještě přitvrdit. Jednalo se přeci jen o open air a ne o klub, tak to mohli ohulit a nikoho by nezabili. Pravda, když jsem se v průběhu setu protlačil asi do třetí řady, už to místy hodně bolelo, ale přežil jsem to i bez špuntů. První věc, kterou hráli, byla Aghartha (alespoň její modifikovaná část) z Monoliths & Dimensions, což byl vlastně velmi příjemný táhlý drone s Attilovým hlubokým zaříkáním a nějakými improvizacemi. Attilovi patří samozřejmě velké plus, celý set mocně oživil a o tom, že je jeho vokál perfektní, je zbytečné se opět bavit. Po asi půlhodině Attila mizí a nějakou chvíli na pódiu dronují jen tři kápě. Když se vokalista vrátil, byl oblečený ve svém známém kostýmu (rozbitého) zrcadlového muže a rozjel opět vokální peklo. Tentokrát ale zamířil do intenzivnějších a vysokých poloh, na něž se navázaly i ostatní. Z klidnějšího setu začalo vznikat noisové peklo a poslední čtvrt hodina (obzvlášť v té třetí řadě a bez špuntů) už bolela, ale byla úžasná. Přemýšlím, k čemu ji přirovnat, ale nejvhodnější bude asi natáhnutý závěrChurchdust. Po konci následoval enormní potlesk, kterému jsem se téměř divil. Osobně jsem čekal, že do konce setu zůstane tak 20 lidí a zbytek vypadne po pár minutách. Samozřejmě, několik kecajících pitomců, kteří tedy radši měli vypadnout, by se našlo, ale účast opravdu překvapila. Těžko říct, jak moc se dá Sunn O))) hodnotit jako podařený koncert, tohle je zkrátka už moc jinde, ale zážitek to byl (i díky tunám kouře s mocnými modrými a chvíli i červenými světly) opravdu úžasný a já za něj pořadatelům děkuji! Stejně jako kdysi Ulver, i tohle byl perfektní tah. Více takových kapel! Když jsem odcházel na zadní stage, abych stihl posledních pět vteřin Svartidauði, byl jsem těžce vymletý. Prohodil jsem s Islanďany alespoň pár slov na dobrou noc a následně jsme šli asi do pěti ráno chlastat Tatranský čaj, dokud nenastal vytoužený komat.

bizzaro: A i já se na SUNN O))) natěšil a nechal (veškerým – nejen v redakci - hipster humbukem) „nachytat“. Normálně bych na to asi nešel, ale takto mě v rámci festivalu zajímali hodně a znamenali i silnou položku lineupu. ALE! Teď si projednou provždy něco vyjasněme: už s tím „mocným zvukem“ jakéhosi O))) jděte do pr…někam, není to žádný cthulhu, je to normální Ampeg, kapiš?! Díky! A teď k muzice, pokud to za muziku většina návštěvníků, kteří při přečtení drone/ambient v programu asi ani neměla tucha, oč půjde, pokládá. Byl jsem ale rozhodnut stihnout Svartidauði, takže mě trošku nasralo zpoždění, s jakým na podium mistři v hábitech nastoupili (to otevírali ty lahve vína, co s sebou měli?), a když už konečně, vyhodili přetížením aparáty fázi. Nastává korekce zvukařů a jejich běhání okolo, několik dalších minut v kelu, pak se vše zapíná, pouští kouř, tuna kouře, a začínají masivní kytarové drony, které mi rozechvěly všechny vnitřnosti v těle. Je to síla, ale trošku zbytečně dlouhé a monotónní, být v tom větší vývoj, byl by to demoliční ritual funeral bez bubnů. Po třeba 10 minutách se kytary ztiší, nastoupí ambientní flow, ale vlastně bez výrazněji zajímavého zvuku, jede jen nějaký tišší ruch, do toho něco z Moogu a sem tam kytarového škrtnutí/brnknutí přes struny, nějaká ta vazba a pak přijde Attila a… mručí, vyvolává démony. Vše ale v paralyzovaném tempu, tohle má svůj klid a čas. Po 15 skoro neměnných minutách nemůžu říci, že by mě to nebavilo, nacházím v tom vlastně překvapivě dost zajímavého, ale buď nejsem dostatečně trpělivý, abych počkal dalších 15 minut na nějakou změnu, nebo tomu prostě nerozumím, vše je totiž tak strašně pomalé a „bez“ pohybu, že se nedivím, když několik lidí při odchodu okolo mě nadává, jestli si pořadatelé dělají srandu, že „tohle“ je na hlavním podiu, když tolik pecek hraje vzadu. A možná mají i pravdu, vzadu na Metalgate stagi s uzavřenějším zvukem a klidně i v sedící pozici (především mě nebavilo na Sunn koukat vzhůru na vysoké podium), bych si to užil mnohem víc, třeba jako sobotní Phurpu. Takto to bylo až neosobní, nedostalo se to do mě, jen to okolo mě proplouvalo, takže to všeobecné nadšení okolo této party trošku nechápu (fakt to všechny – a co vlastně - TAK baví?), nikoho neodsuzuju, (snad ani není problém těch předchozích 14h sunu), ale třeba v tomhle místě (stejná pevnost, menší místo) by to dle mě bylo působivější a především uvěřitelnější. Takže to po půlhodině vzdávám, říkám si „okusil jsem protentokrát dost a nechápu ten bOO)))st okolo, však tohle není ani experimentální“, a...

...a běžím alespoň na kus SVARTIDAUÐI, které Cronic „na prvý pokus už bohužiaľ nezvládá a postupne sa trepe smer stan.“ Od Islanďanů vidím tři skladby a hudebně je to hodně zmáklé. Oběma kytarám je pro preciznost kytaristů rozumět, do toho furt něco hrající bubeník. Přemýšlím, zda se alespoň na chvíli zastavil. Disharmonické, démonické, silně působivá atmosféra, současný black metal, žádný včelín. Hodně se hraje, málo zpívá, spíš jen tak pro doplnění. Ale jednu chybu to má, moc dlouhé skladby, v nichž by nevadilo na ubrání několika repetic, aby muzika tolik neustrnovala na místě a dostala se více do tempa. Ale zas neříkám, že to Svartidauði neutáhnou, jen bych to jemně pročistil. Závěr patřil mocné Flesh Cathedral.

Přes den jsem zahlédl ještě HEADCRASH a bylo to príma zavzpomínání (Freedom!), BLOODBATH jsem viděl jen z BA TV a Nick Holmes fakt i živě chrochtá.

Fotky: LooMis, onDRajs