Články

přeposlat článek tisknout
Brutal Assault 2017 – pátek

Brutal Assault 2017 – pátek

  • kdy: 11.8.2017
  • kde: Jaroměř, pevnost Josefov

K Brutalu patří nejen legendy, ale i temná, ne přímo metalová muzika. Pátek měl obého dosti.

BA program

První dojmy / shrnutí
Útery fotky
Středa - Fotky
Čtvrtek - Fotky

mIZZY: Páteční den byl ve znamení deště. Když jsme šli na Teethgrinder, tak ale zrovna pršet přestalo. Jejich grindový nářez tedy posloucháme bez pláštěnky, paříme, bavíme se. Nizozemci sypou jak cyp, sem tam náklep proloží sludge riffem a celkově mají koule jak prase. Hodně nadprůměrný grind, nicméně myšlence, že Dr Doom bych viděl raději, jsem se neubránil. Set s každým songem nabýval na síle a vzhledem k tomu, že Teethgrinder nejsou zrovna sluníčkáři, tak zrovna v tom nejlepším přivolali bouřku, během které byl i pršiplášť k ničemu. Následoval úprk, piva, mlsy a příprava na další náročný večer.

LooMis: Letošní BA byl po dlouhé době po ráno volnější – ještě jsem tu nezažil, že po poklidném vstávání následuje „civilizovaný“ oběd v hospodě a pak teprve přesun do areálu. První kapelou jsou tak až Infected Rain z Moldávie. Vnadná Lena u mikrofonu je ale tak to jediné, co dokáže poutat oči k pódiu, zbytek ansámblu, ač nehraje špatně, se přece jen nepouští příliš daleko od nu-metalových a metalcorových poloh. Chtěl bych napsat, že to je takový Jonathan Davis v sukni, ale když on ji používá, tak spíš použiji jiné jméno, které mi vytanulo na mysli – Alissa White-Gluz, ještě když byla s The Agonist.

MXL: Infected Rain. Páteční nálož hluku do sluchovodů mi započal touhle pro mě naprosto neznámou moldavskou kapelkou. Melodický moderní metal s uřvanou dredatou bábovkou nijak nepřekvapil ani neurazil, hudba vhodná i pro děti.

Metalcore/HC First Blood mi byli známí spíš podle jména, a když už jsem se u toho nachomítnul, tak byl poslech nasnadě. Velmi energické vystoupení zavelelo k rozcvičce máchačům rukama a zadupávačům brouků do podlážky. Nakonec jsem se z toho lehce pohupoval, muzika i přístup bavil.

První kapela, na kterou jsem se v pátek těšil, byli Wolfheart. Po vystoupení před Insomnium v Praze jsem byl zvědav na velké podium. Podobně jako na zmíněném koncertě se příliš nehrálo z vynikající novinkyTyhjyys (registroval jsem snad jen World of Fire), která podle mě patří k tomu nejlepšímu z melodického death metalu za poslední dobu. Vystoupení těžilo především z prvotiny Winterborn (Strenght and Valor, Ghost of Kareliaa) a dvojky Shadow World (Aeon of Cold, Zero Gravity). Zábavný pohled byl na drummera Joonase, jenž v sypačkách neopomene jedinou příležitost k roztočení palice. Chladumilným Finům se dostalo vřelého přijetí a Tuomas Saukkonen se přiznal, že Brutal je první koncert, kde zažili wall of death. Není divu, zvuk slušně podpořil dravou produkci seveřanů a vystoupení bylo i přes relativně brzkou hodinu strhující. Smáli se lidi, smála se kapela, došlo k onomu potřebnému propojení a výsledkem byla maximální spokojenost.

onDRajs: Wolfheart. Pro mě první páteční kapela. A vůbec to neznělo špatně, vlastně šlo o příjemné překvapení. Přiznám se, že od Finů znám jen pár skladeb z jejich začátků (resp. ze začátků Tuomase Saukkonena pod hlavičkou Wolfheart). Z nich mi škatulka melodický death metal, jak ho kdysi uchopila göteborgská scéna, seděla jako prdel na míse. Jenže letos měly skladby větší odpich, přehrávání skandinávských líbivých melodií se nekoná, místo nich tu dostávají přednost groovy až HC momenty. Překvapivě tvrdé.

CrowbarNa tvrdost ovšem mají patent Crowbar. Upřímně, původně jsem na ně ani nechtěl jít. Možná mi už vše podstatné dali, navíc jejich poslední deskuThe Serpent Only Lies považuju za kandidáta na jejich nejhorší album vůbec. Nakonec mě to ale chytlo. Důvody? Tak zaprvé, kdo se chtěl přesvědčit o rčení „basa tvrdí muziku“, měl stát v půl čtvrté před Jägermeister stage. Na rovinu, takovou sonickou basovou nálož jsem NIKDY nikde neslyšel. Navrátilec ze „zlatých devadesátých“ Todd Strange má štelování knoflíků zřejmě v malíku, protože jeho nástroj zněl jako desetkrát zbrutalizovaná kovadlina namíchaná se lvím řevem a dusající tramvají. Baskytaru cítím i v posledním zákoutí žaludku, a když se k ní připojí „velké“ bicí Tommy Buckleyho, který snad svůj boj s rakovinou vyhrál, a duo thrashově řezajících kytar, je to jako být zvukem lámán, rdoušen a nakonec zadušen. Na Crowbar je docela plno, Windstein si obnovený zájem o svou „alma mater“ očividně užívá. Když se dívám do mých starších reportů, musím říct, že se nic podstatného nezměnilo. Kapela je stále ve formě, Kirk to dává i po pěvecké stránce. Jen je škoda, že soubor (podobně jako Suffocation) svůj koncertní repertoár moc neobměňuje. Jedinou změnu představují dvě písně z poslední desky a kulervoucí Like Broken Glass. Příští rok to bude dvacet let od vydání Odd Fellows Rest, co takhle ji přehrát živě celou? Co ty na to, Kirku?

LooMis: Namísto Australanů Aversions Crown nastupují Skywalker, takže využívám volna a jdu do Kobky, den má být ještě dlouhý a hlavně deštivý. Možná to přivolali Crowbar s první I am the Storm? Zvuk je masivní, tlačí do země. Pomalu mne to táhne kupředu, potkávám kamaráda, který klečí na zemi v extázi (ale nepřičítám to zcela a jen Crowbar). To Build a Mountain zadupává do země. To už jsem na dosah podia, kde je to jako neustále dostávat koňským kopytem do žaludku. Jediné, co mi opravdu vadilo (ale je to můj problém), je imbecilní německé odpočítávání “eins, zwei, drei, vier”. Poslední Like Broken Glass byla zhmotněním zmaru a vlastní bezvýznamnosti. A ten Kirkův řev! Výborné!

MXL: Show Crowbar, veteránů sludge/HC scény z Louisiany, přivábila davy, které pozorně vstřebávaly každý tón a groove vpravdě těžkotonážní třičtvrtěhodinky. Zvuková kytarová stěna byla pro uši doslova pastvou a josefovskou pevností se rozléhal jeden s nejpovedenějších soundů. Na publikum ale jakoby dopadla únava a odezva na skvělé vystoupení byla první půlku setu spíš vlažnější, i když se Kirk snažil lidi trochu vyburcovat. Od první novinkové I am the Storm se přehoupli Amíci hned k trojici skladeb z eponymní kultovky včetně All I Had (I Gave), hrálo se i ze Symmetry in Black a silová muzika Crowbar nakonec zhypnotizovala každého.

Co říct na účet jedné z nejoriginálnějších smeček současné scény Ulcerate, kterou bezpečně poznáte po pár tónech, a která má ve svém definovaném stylu kakofonického psycho deathu řadu následovníků i mezi kapelami? První vystoupení dne ve stanu mi nejdříve zvukově moc nehrálo, leč už jen pozorovat trojici novozélandských plešounů při krocení svých nástrojů byl zážitek. Paul, Michael a Jamie jsou opravdu mistři, speciálně bubeník mě neustále uváděl v radostné pokyvování, jako ostatně již na třech předchozích koncertech, které jsem v minulosti viděl. Pro poměrně dlouhou stopáž skladeb se hrálo asi jen pět věcí, z nichž dvojka byla určitě Await Rescission z Vermis následovaná Extinguished Light ze Shrine of Paralysis. Při téhle skladbě se výrazně zlepšil sound a Ulcerate mohli začít pořádně zatápět. Industriální akcent a disonantní spolupráce rytmiky a kytary působily jako hromová bouře na nějaké zdevastované planetě. Kapela nikterak nekomunikovala, soustředila se na pekelně odsýpající hymny, a když skončila Everything is Fire, nechtělo se věřit, že to je konec úplně… Výborná záležitost, i když asi pro někoho hůře stravitelná.

onDRajs: Následuje přebíhání k Metalgate, kde hrají Ulcerate. Vystoupení chci vidět i kvůli přehodnocení mého negativního pohledu na jejich zatím poslední zářez Shrine of Paralysis. Jenže Ulcerate mají jeden z nejhorších nazvučení na BA. Přehulená koule, v níž zní všechno jak v jeskyni. Meratovy bicí znějí, jako kdyby je někdo prohnal přes delay (nebo jiný efekt), prakticky netuším, co hraje Hoggard na kytaru. Obcházím skoro celý stan, ale marně. Během druhé skladby odcházím, tohle nemá cenu.

AddSatan: Ulcerate jsem viděl už počtvrté a musím uznat, že tenhle koncert byl z těch čtyř nejslabší, zvláště kvůli utopenější kytaře. Ta se v některých místech pod (neskutečnou!) bicí kanonádou, mocným vokálem a drnčící basou dala spíše jen tušit, než opravdu slyšet, i přesto to byl znovu dost silný zážitek. Kiwíci i tentokrát zabíjeli, byť tentokrát často spíš jen tlakem, „na sílu“. Ta apokalyptická aura tam sice pořád cítit byla, ale méně, než u předchozích vystoupení. Navíc první tři skladby z posledních dvou desek, kterými set začal, měla i místa, kdy mi to až tak silné a pohlcující nepřišlo. Ovšem závěrečná dvojka Cold Becoming a především opět Everything is Fire (zimomravky už od začátku – ta skladba má neskutečný náboj) byla znovu zničující. Zážitek umocnila i následná bouře a extrémní průtrž mračen, která se na konci jejich setu spustila (jako kdyby se ta jejich hudba najednou zhmotnila). Nejlepší možné „outro“.

mIZZY: O tom, že jsou Ulcerate výborná kapela jak z alb tak naživo, se není třeba bavit. Tentokrát však měli smůlu, že hráli za světla, na malém pódiu, s ne zrovna vydařeným zvukem a docela krátkým setem. Jamie sice sypal jak šílený, ale Michaelovy chladné kytarové riffy se dost ztrácely, což zrovna nepomohlo celkové atmosféře. Dočkali jsme se jen pěti songů, z těch nejlepších dvou alb vždy jen po jednom, ale závěr v podobě Cold Becoming a Everything is Fire vraždil i tak. Ve Vopici s Outre a Blaze of Perdition to ovšem bude určitě mnohem lepší.

Sacred ReichLooMis: Koho jsem potkal, ten mi říkal, že Ulcerate vyvolali bouřku. No, upřímně, k peklu mají určitě blíž než Sacred Reich, ale zvuk se jim zrovna nepovedl. Proto zhruba uprostřed setu odcházím, abych si vychutnal Arizonské. Koukám nad stage na oblohu, jak se valí černo a mnu si ruce, jak jsem to tentokrát dobře s pláštěnkou vymyslel. Intro, nástup, plachta na levé straně letí k obloze, z oblohy nám vrací dolů obsahy konví. Takže kapela se ani pořádně nerozjede, ozve se lupnutí a je po elektrice. Čekám 5 minut, 10 minut, nic. Odcházím se tedy ukrýt, což je největší chyba – dav mne při vstupu do Kobky sevře, ze všech stran teče voda z pláštěnek a přes mě se v botech začíná dělat oušn. Otáčím se tedy a rozhodnu se přece jen zůstat venku a vychutnat si to boží dopuštění. Pod pódiem nicméně vytvrvalá hrstka fanoušků vyvolává kapelu, až nakonec vychází Tomáš Fiala, který oznamuje, že se program přerušuje. Takže zhruba za 30 minut se jede, kde se skončilo. Program je jenom posunut, což je další skvělá věc Brutalu, že je harmonogram pružný. Set tvoří jenom staré věci, Heal se nekoná (škoda), ale tahle kapela si svůj kredit získala skladbami jako Ingorance, Crimes Against Humanity, The American Way, Independence, ale zejména legendární Surf Nicaragua. Všechny byly skvělé, šlapalo to, Phil Rind stále skvěle basuje a ještě lépe zpívá, ale největší poklonu si odnáší Jirka Smitzer u kytary, Wiley Arnett, kterého bylo radost sledovat, jak se do každého sóla dokázal krásně ponořit!

onDRajs: Sacred Reich. Spatřit thrashové vytrvalce z Arizony, kteří teď hrají opravdu jen pro radost, byla povinnost. Jenže rychle černající nebe nevěstilo nic dobrého. Nejraději bych si lehl do trávy a nebeskou malbou odstíny černé bych se jen kochal... Jenže za pár minut přišla hotová apokalypsa. Nad hradbami pevnosti jsou větve stromů kvůli náporu větru takřka vodorovně a do toho si na pódium přikráčejí Sacred Reich. Začíná pršet, pak lejt a pak prostě svatý Petr jen otočí konev dnem vzhůru a leje to nás hlava nehlava. Po první skladbě to kapela balí, aparát se vypíná, pár ultras to ale nechápe a stále skanduje „Sacred Reich, Sacred Reich!“ Když už jsem promočený na kost, hledám místo, kde bych se ukryl. Kobka je však plná, stejně tak Octagon. Nakonec se schovám ve vchodu do zasklepené čajovny. Za pár minut je před ní louže gigantických rozměrů. Přestává pršet a na stage se vrací Arizonští. Program tu nabírá až do konce pátečního dne půlhodinové zpoždění. A co Sacred Reich? No, v podstatě to bylo fajn, taková sonda do metalového pravěku. Docela to „řeže“ a Philu Rindovi to zpívá prakticky stejně jako před 25 lety, což je neuvěřitelné. Potíž je v tom, že od svého reunionu kapela nehraje nic ze svého posledního a o parník všechny ostatní počiny převyšujícího alba Heal. Velká škoda. Přesto jsem rád, že jsem je viděl.

MXL: Své oblíbené Švédy The Crown jsem naopak nikdy neviděl a netušil, jak jejich melodický death s thrashujícími elementy nakonec vyzní. A byl jsem dost překvapen brutalitou, které se mi dostalo. Na deskách rozhodně mnohem uhlazenější muzika zde byla podána velmi syrově a přímočaře, což kvitoval celý stan pozitivně. Nekompromisní severská dávka produkovaná nadšenou kapelou gradovala i s vichřicí a deštěm, který do stanu vtrhnul. Naprosto stylové.

Possessed jsem musel obětovat na úkor August Burns Red, a tak jsem při přesunu ke hlavním stagím vyslechl podstatnou část legendární satanistické úderky Incantation. Old school death s naprosto typickým zvukem kytar a hlubokým Johnovým murmurem se za léta nezměnil a myslím, že ani nikdy nezmění. Určitě žrádlo pro pravověrné puristy, pro mě celkem neutrální zábava. Úsměvné, že při pekelných litaniích Incantation vedle zkoušeli křesťansky orientovaní ABR.

onDRajs: Vidět peklodeathovou legendu Incantation pro mě byla taky nutnost. Jenže od prvních tónů se ve mně místí skepse se zklamáním. Špína k záhrobnímu old schoolu bezesporu patří, ale zvukově to „nekope“. Spíš to zní jako nějaká východoevropská hospodská mlátička z doby na konci totality. Doomová tempa převládají, občas to grupa kolem šedivého Johna McEnteeho prostřídá tupa-tupa tempy, prostě klasičtí Incantation. Ale že by mi nějak vstávaly vlasy hrůzou, to ne. Jak jsem posléze zjistil, staré (tzn. nejsilnější) kusy hráli až v samém závěru, škoda. Docela vtipné mi přijde, že v Octagonu na televizní obrazovce zní kapela lépe než venku. Ale koukat na „bednu“ mi přijde trapné. Volím proto odpočinek.

AddSatan: Possessed dávám jen posledních pár skladeb setu, ve stanu očekávatelně narváno, takže koukám až skoro od zadní plachty, ale i tam mi přišel zvuk celkem dobrý, řeže, zahrané skvěle, asi i trošku rychleji než na desce (a bicí lepší). Mělo to švih, energii, pravěký thrash/death docela fungoval. Jeff má hlas už znatelně vyřvaný, ale jo, dal to celkem v pohodě a Death Metal na závěr jsem si s ním a davem zařval rád. Nevím, jestli by mě to bavilo delší dobu/celé, ale takhle těch pár skladeb fajn.

mIZZY: Possessed potvrdili status legendy, na kterou má smysl stále chodit. Jejich oldschool death má i po letech slušné koule a Jeffovi to na vozíčku taky až překvapivě dobře řve. Klidně na ně někdy zajdu znovu rád.

MXL: Další z vrcholů festivalu se dal očekávat v podání pensylvánské metalcoreové kapely August Burns Red. Ono to je u nich komplikovanější, protože tahle škatulka je jim dost malá. Progresivní elementy, fúze různých stylových vlivů, thrashová dravost, ale jak ukázal tenhle koncert, i deathcoreový feeling, to kapelu hází jako míč při bagu mezi styly. Od začátku veselá diskotéka v dešti rozdováděla moshpit a začala drtící show k desetiletému výročí vydání alba Messengers. Na jednu stranu mě mrzelo, že se nehrálo z novější tvorby, ale ten tlak byl tak přesvědčivý, že jsem to brzy vypustil z hlavy. Pohyb muzikantů a hráčská dovednost totálně nakopávala a bubenické sólo ve dvou, kdy si malou soupravu nechal přinést i basák Dustin a rozjeli s Mattem slušný taneček. ABR jsou live naprosto výbušná směs a vysoká očekávání byla splněna. Z kluků čišela naprostá pohoda i přes nepřízeň počasí, což jim kotel oplatil plnou měrou.

LooMis: August Burns Red nezklamali. Progresivně ladění křesťanští metalcoristé předvedli do puntíku to, co jsem si tak nějak v duchu představoval – energické vystoupení, které dokáže strhnout a bavit nejen hudbou, ale i doprovodnou show. Při bubenickém sólu, které předvedli Matt Greiner a basák Dustin Davidson, mi spadla čelist. Dustin si přinesl jenom ořezanou sestavu na dva bubny a činel, ale souhra, kterou předvedli, kdy Matt využíval vše, co měl v dosahu ruky… Kam se hrabe Kylesa se svým rytmickým duem! Amíci jsou velmi pracovití, co 2 roky nová deska, ale výběr nebyl ze všech (nejvíc Leveler a Messengers). Aktuálně jim vyšla Phantom Anthem, ze které zazněla Invisible Enemy, která přesně zapadla k více metalcorověji se tvářícím starým věcem - Composure, halekačka Empire, nebo právě třeba Unearth styl evokující Back Burner (tady bylo krásně vidět, jak jsou jednotliví muzikanti zajedno se svými nástroji). Vzhledem k opět se hlásícímu dešti bylo třeba s publikem hýbat, a to se povedlo do puntíku, takhle to má vypadat. Jedno z vystoupení, které mi uteklo jak voda (doslova).

KAL stageonDRajs: Na hlavním pódiu je to v pátek slabší a tak se konečně dostávám na ambient stage, kde to už nějakou dobu rozjíždí Treha Sektori. Bohužel úzký obdélníkový prostor je nacpaný lidmi, kteří se sem přišli schovat před deštěm a není moc dobře možné dostat se blíž k pódiu. Francouz nabízí poměrně klidnější pojetí dark ambientu, do rozprostřených zvukových ploch přidává zvuky evokující živé rytmické nástroje produkované ovšem z jakési krabičky. Docela oddych.

Human Larvae. Tak to je jiná jízda. Kompaktní industriální hlukařina, která nepolevuje. Ba naopak, zvuk stále roste až do praskání zdí a dutiny lebeční. Navrchu jednolitý monolitický zvuk, pod ním vrstvy různě se opakujících motivů. Jsou v nich slyšet lidské výkřiky, zvuky padajících mrakodrapů, ideální soundtrack ke konci světa. Třetí den drcení ušních bubínků si ovšem začínám uvědomovat, jak toho mám dost a moje únava stále roste.

Igorrr. Konečně vidím kapelu, kterou vůbec neznám a zažívám šok. Respektive překvapení festivalu. Tradici míchání elektroniky a avantgardního metalu mají Francouzi léta v krvi. Jenže kolikrát se dobrá myšlenka zvrhne v nesourodý galimatyáš povrchních srandiček. Igorrr ovšem dělají písničky. No, toto označení berte s rezervou. Tohle je směs metalu a breakcore. Všechno jede z laptopu, živý je jen zpěv a bicí. No, zpěv... Jedna sličná dívčina používá „operní“ zpěv, jejím protipólem je jakási pomalovaná postava připomínající divocha (á la Max Cavalera v období Roots), která do mikrofonu cosi nesrozumitelného haleká a vříská. Do toho všeho beaty zlámané na sto kousků, sypačky, polyrytmické patterny á la Meshuggah, někdy i lidovka. Uf! Co to sakra je? Blbost to ovšem není, má to hlavu a patu. Velký ohlas má skladba inspirovaná šansonem, totální hit! Na konci setu si ještě slečna vystřihne sólo a vystoupení zakončí DJ breakcorovým sólem. Totální masakr. Musím se po téhle kapele poohlédnout. Můj osobní favorit pátečního dne.

MXL: Breakcoreový šílenec Igorrr se do povědomí metlošů dostal hlavně posledními dvěma nahrávkami, kde se nebojí samplování metalových kytar a brutálního řevu. Znám ho už z mnohem dřívějšího období, vždycky byl napřed a nyní se asi nachází na vrcholu, protože jeho experimentál oslovil zcela nové publikum. Bylo po dešti, stan narvaný k prasknutí a živák překvapivě sestával i z klidnějších tracků provázených sopranistkou a bubeníkem. Opět bych u tohoto druhu produkce vytáhnul volume nahoru, ale jinak jsem si užil zpestření a jiný úhel pohledu na extrémní hudbu dostatečně. A soudě dle odezvy a vyvolávání Gautiera po poslední skladbě, cítilo to tak víc lidí.

mIZZY: Na to, jak bude naživo znít Igorrr se dvěma vokály a živými bicími, jsem byl hodně zvědavý. A určitě mohu říct, že se mi jeho set líbil. Zpěvy byly dost cool a místy hudbu pěkně oživily. Třeba Moldy Eye byla úplně parádní. Trochu jsem se ale neubránil dojmu, že bubeník, i když hrál parádně, je na pódiu hlavně proto, aby to dobře vypadalo. Když veškerý doprovod opustil pódium a Igorrr rozjel závěrečný breakcore sám, bylo to lepší než zbytek setu, a to si vystačil jen s kompem.

Wrekmeister Harmonies byli na orientalu taky cool. Hezky čitelný zvuk a dobře odehrané. Nemůžu se však zbavit dojmu, že začínají až zbytečně post-rockovatět. Upřímně, po dost hlasitém koncertu v Žižkostele s nadupaně vygradovaným koncem, který byl parádní, tentokrát trochu zklamali. Ano, bylo to furt dobré, ale až příliš slaďoučké.

onDRajs: Od Wreckmeister Harmonies znám jen prvotinu, na BA přicházím na konec jejich koncertu. Spíš než o drone už jde spíš o post-rock s typickou kulminační písňovou strukturou. Použití houslí mi připomene Gregor Samsa. Docela pěkné, ale na to, abych si na kapelu udělal nějaký vyhraněnější názor, jsem toho z ní viděl málo.

Wreckmeister HarmoniesAddSatan: Wrekmeister Harmonies pro mě byli trochu krokem do neznáma, něco jsem od nich před časem slyšel, ale nijak zvlášť mě to nezaujalo, na pražském koncertě jsem nebyl. Jejich festivalové vystoupení mě ale příjemně překvapilo. O to více, že šlo v zásadě o post-rock(/experimental rock/ambient/drone), který nezapřel inspiraci v GY!BE, nebo i některých (spíše klidnějších) polohách Swans, ovšem WH mi přišli kompozičně zajímavější, snad i méně předvídatelní. Také oceňuji, že i když byly v jejich hudbě emoce přítomné, netlačili v tomto ohledu až příliš na pilu, nepůsobilo to na mě nijak sladkobolně, ani moc pateticky, což je u post-rocku vzácnost. Konečně se mi povedlo dostat se i na Orientalu poměrně blízko k pódiu, zvuk tu byl velmi dobrý, všechny nástroje čitelné a ve vyváženém mixu. Nejvíc mě zaujaly a v paměti uvízly party houslí a steel pedalu, ale ani zbytek ansámblu se svými nástroji nezaostával. Snad jediným trošku slabším prvkem byl nepříliš výrazný vokál leadera J. R. Robinsona. Ten si většinou jen tak něco povídal/recitoval, místy deklamoval, nebylo to špatné, do hudby to vlastně docela sedělo, ale chybělo tomu nějaké větší charisma, procítěnost, či jak to nazvat. Hudba nejlépe fungovala v jakýchsi středně vypjatých pasážích, v těch nejintenzivnějších (kde se to blížilo až noise rock/sludge/post-metalu), kterých bylo ale pomálu, by to přece jen chtělo (mj.) o trochu masivnější a hlasitější zvuk. Každopádně velmi příjemný a v lecčems překvapivý set.

mIZZY: Hned jak začaliFront Line Assembly, tak se rozjela dobrá tancovačka plná stroboskopů. Jo, sice to mohl být mnohem větší nářez a méně EBM, ale celkem slušné rychty jsme se taky dočkali. Měli podstatně hutnější zvuk než na albech a beaty dobře kopaly. Díky dešti a zpoždění na hlavním pódiu bylo možné zůstat alespoň na několik songů, než jsme přeběhli na Electric Wizard.

AddSatan: Od Front Line Assembly jsem čekal našláplou EBM(„/industrial“) „diskotéku“, ale první tři skladby, které jsem slyšel, mi přišly docela nezáživné, unylé, bez nápadu a energie a to včetně nezajímavého vokálu a ani živý bubeník to nezachránil. Pak došlo na jednu rychlejší, která náboj docela měla a i zpěvák nasadil lehce „zlejší“, zastřenější vokální polohu, už jsem doufal, že se to rozjede, ale následující kus byl opět nudný a tak volím odchod na EW. Příště když už EBM, tak něco říznějšího á la Hocico.

onDRajs: „Nejsme Morbid Angel ani Clawfinger.“ Takhle vtipně uvedl Jeff Walker set Carcass. Přiznám se, že bych raději viděl Treyovu grupu, ale Liverpoolští se snaží, co jim síly stačí. Já už padám únavou a během druhé věci se chystám odejít, nakonec to ale dám až do konce. Musím říct, že ze začátku se mi to nelíbilo vůbec. Vyměklý bigbeatový sound, kvůli němuž nové a už tak heavymetalové skladby zněly ještě víc rozbředle, mě vysloveně iritoval. To poprvé to na BA bylo mnohem tvrdší. Postupně se to ovšem lepší, jenže zvukově to „odsírá“ druhý kytarista Ben Ash, který prakticky není slyšet. Všechno jde na Bila Steera, to je jako záměr, nebo chyba zvukaře? Pódiové kreace kapely jsou ovšem zdařilé, Steer, kterému táhne na padesát, na prknech juchá a hopsá pořád jako vysmátý hipík. Na to, kolik mu je let, vypadá neuvěřitelně dobře. Walker proti němu vypadá jak nad hrobem. Carcass v první půlce koncertu hrají hodně ze Surgical Steel, nedá se nic dělat, nemůžou předstírat, že to album neexistuje. Dle mého gusta by ovšem z něj stačily zahrát jednu dvě skladby. Pak se dostává na starší tvorbu. Sympatické je, že se skupina snaží zahrát ze svého repertoáru co nejvíc a vystoupení prokládá částmi skladeb z Necroticism, které fungují jen jako přemostění do dalších písní. Bubeník si vystřihne i krátké sólo, díky němuž je vidět, že kapela využívá jeho potenciálu jen tak na 50 %. Nakonec tedy zvedám palec nahoru, ale minule to bylo určitě lepší.

CarcassMXL: Původně jsem myslel, že rozdělím následující chvíle mezi tyhle Anglány a FLA ve stanu, nicméně mě nakonec atmosféra nakonec strhla, že si za Frontline Assembly raději zaletím do Kanady. Carcass působili dost podobně jako na Folimance v Praze, i když jen přece víc v pohodě. Jeff vtipkoval, že jsme asi poznali, že nejsou Morbid Angel, ale ani Clawfinger, když za první zaskakovali a s druhými si prohodili původní časový plán. V první půlce koncertu se Britové věnovali důkladněji dobrému, leč nepříliš výraznému poslednímu albu. Po úvodní 316L Grade Surgical Steel do nás ale hned nasypali Buried Dreams a Incarnated Solvent Abuse z Heartwork a Necroticism. Vřelou reakci Carcas ocenili sice distingovaným, ale neustálým pohybem, Bill se smál ve svých zvonáčích, komunikace fungovala na výbornou. Ben Ash nechal úplně v klidu zapomenout na hvězdného Mikea Amotta, jenž dal již navždy přednost komerčárně Arch Enemy a zvláštní uznání zaslouží bývalý bicman Aborted Daniel Wilding, jehož chirurgicky přesná hra by rozkrájela nebožtíka jak podle pravítka. Stál jsem vepředu, takže mě co chvíli smetl divoký circlepit, především když se hrály skladby jako This Mortal Coil, začínající úvodem Edge of Darkness nebo ever´rotting´green Corporal Jigsore Quandary. Začínat skladbu jinou je vůbec pro Carcass oblíbenou kratochvílí. Myslíte, že jdou hrát Black Star a změní se v Keep on Rotting, těšíte se na Ruptured in Purulence a dostane se vám Heartwork. Potěšilo zařazení grindových klasik Reek of Putrefaction a Exhume to Consume. Prostě z takového koncertu nešlo utéct, na Morbid Angel jsem byl zvědavý, ale kdoví, zda by byl tak spokojený.

LooMis: Carcass nezklamali a vystřihli show hodnou profesionálů. Neodmyslitelně k nim patří opus magnum Heartwork, takže bylo pochopitelné, že sklízelo největší ovace, ale vtipné bylo, jak s přehledem využívali staré skladby jako intra a vsuvky. Přesto první vystoupení je o maličko výše.

AddSatan: Phurpa jsou jistota. Moc lidí tu oproti ostatním vystoupením v Octagonu není. Sedám na zem a opírám se o zeď, rezonance jsou fyzicky cítit, spokojenost. Zavírám oči, hrdelní drone hypnotizuje, vymazává okolí. Pak nastupují „trubky“ s tím zvláštním, krásným zvukem. Těch cca 35-40 minut mi uteklo, jako bych tam seděl max. 10-15. Někdy bych si dal zase celý 2-3 hodinový set, na nějakém vhodnějším místě, v klidu, kde by mě nic nerozptylovalo atd. Ale i takhle krátce, moc příjemné.

Na Electric Wizard bylo narváno pomalu (stejně?) jako na Emperor. Také jsem skončil zhruba na stejném místě (cca uprostřed mezi zvukařem a pódiem), ale jestli mi na Císaře zvuk přišel v těch místech perfektní (a to i hlasitostí), tak EW mi prostě přišli zbytečně potichu. A to je u kapely, která hraje stoner/doom a staví (mj.) na masivním, přehuleném zvuku prostě špatně. Vepředu to asi bylo lepší, nevím… Začínají s Witchcult Today. Když pominu tu hlasitost, tak kytary, basa a bicí zní poměrně dobře, vyváženě, jen Obornův hlas trochu zaniká, možná byl málo nahlas, nebo mu to nějak nezpívalo (skoro bych tipoval obojí). V průběhu následující Black Mass ke zlepšení nedochází a já zjišťuju, že mě to prostě nebaví, tak si jdu radši „zameditovat“ na Oriental, kde zrovna mručí Phurpa. Po nějakých 35-40 minutách se vracím, zrovna když EW hrají Funeralopolis. Možná se i postupně trošku zvedla hlasitost, nebo prostě tím, že je to fakt dobrá skladba, mě to docela baví, navíc ten konec neodflákli tak jako na HP v Německu (kde měli ale jinak zvuk i výkon lepší/hlasitější), Oborn se do toho i trochu víc opřel a zařval (i když jako na desce to nebylo), takže jsem docela rád, že jsem ten konec slyšel.

mIZZY: Při příchodu slyším ještě konec Carcass jak hrají Heartwork, ale nemohu říct, že by mě tím nějak zaujali. Electric Wizard si poskládali super výběr songů, a i když hráli na své poměry krátce, zazněly solidní pecky. Úvodní trojka Witchcult Today, Black Mass a Satanic Rites of Drugula měla potenciál nakopat všechny přítomné řádně do prdele. Na hovno, že zrovna na festivalu, kde má většina vystupujících přehulený zvuk, zrovna kapelu, co potřebuje být opravdu nahlas, nechají docela potichu. Elektrický Čaroděj tedy mohl hrát sebelepší riffy a mít k nim puštěnou řádně ujetou projekci, ale když se vám nedovedou pořádně zaříznout pod kůži, je výsledek poloviční. S postupem času se naštěstí zvuk zlepšil a Angličané začali mít potřebné koule. Justin sice totálně zmrvil závěrečné sólo v The Chosen Few, ale vše vynahradil tím, když největší pecku Funeralopolis na závěr i dobře odeřval. Celkově sice kvůli zvuku slabší, ale finále parádní.

MXL: Electric Wizard pro mě byla velmi nudná stoner rocková záležitost bez výraznějšího hudebního nápadu. Za zmínku snad stojí psychedelické projekce a la přímý přenos z hlavy LSD intoxikovaného Timothyho Learyho. Porovnáme-li E.W. s loňským natlačeným vystoupením Ufomammut, tak nebe a dudy.

Stockholmská pětice Clawfinger vystupuje už jen spíš sporadicky, o to větší radost z příjezdu Švédů do Josefova jsem měl. Průkopníci rapovaného metalu se silnými texty a industriálním šmrncem vybudili pozdvižení už samotným příchodem na stage, Tedy konkrétně Zak se svým neuvěřitelným strakatým oblečkem, který ho rázem vystřelil na špičku hitparády mezi exotickým ptactvem. Ale to už se hrnula do lidí Prisoners z deset let starého a dosud posledního alba Life Will Kill You. Tomu byla věnována mezi tuctem dalších skladeb pozornost i v případě skladeb None the Wiser a The Price We Pay. Clawfinger sklízejí ovoce svého kultovního statusu na scéně, a přitom působí velmi skromně a civilně. Zak si ze sebe dělal legraci, ukazoval slečnám své povolené břicho, neustále lezl po pódiu do stran, aby byl blíže fanouškům, a když viděl nepřetržitý body surfing, sám se nechal povozit na rukou v kotli. Jeho inteligentní projev, například když rozjel verbální hru s publikem, aby mu přiblížil myšlení psychopata, na lidi fungoval dokonale. Band diktoval pecky jako Nothing Going On, Rosegrove, Nigger, Recipe for Hate, nebo ze stejného alba titulní Zeros & Heroes. Muzikanti si užívali ovací, jichž se jim dostávalo nejen mezi skladbami, protože dav často skandoval hitovky, i když kapela ztichla. Při závěrečných The Truth a Do What I Say zpívali snad všichni. Clawfinger se klanili až k zemi a ujišťovali, že zrovna tenhle koncert byl ze všech nejlepších absolutní top. A třeba jo.

ClawfingerLooMis: A podobně je to i s Clawfinger a jejich, pro změnu, kdysi “rozlučkovým” vystoupením. V obou bylo opět dostatek energie, ale celkový dojem byl slabší. Jocke byl u svých kláves a hejblátek spíš vždy jen na Skog, jinak pobíhal s mikrofonem po celém pódiu a zhusta Zakovi sekundoval. Ten tentokrát sice nikde nešplhal, zato si dopřál surfing nad hlavami diváků při Zeroes & Heroes. Trochu rozpačitější rozjezd s Prisoners byl brzy zapomenut, když začali pálit do davu hitovky Rosegrow, Nigger, Biggest & the Best, The Price We Pay, Recipe for Hate. Jak bizzaro poznamenal: „Já jsem vlastně nikdy neslyšel jedinou jejich desku, ale znám všechny skladby”. The Truth! S tím rozdílem, že já tuhle kapelu miluju od Deaf Dumb Blind. Nakonec samozřejmě nesměla chybět vize, toho co jednou přijde. A Zaka všichni na slovo poslouchali. Do What I Say! Parádní tečka za celým podařeným dnem, a to jsem ještě nevěděl, jak královsky se ještě pobavím v Kobce!

mIZZY: Škoda, že když měla hlavní pódia zpoždění, nepřizpůsobil se jim program na ambient stage. Z Yhdarl, na které jsem se dost těšil, proto stíháme jen poslední dva songy. No, aspoň něco. Nevím, jak zbytek setu, ale závěr měl podobu zběsilého black metalu v kulometním tempu. Mohlo to být hodně cool. Tož snad příště.

Když na Brutalu hráli minuleGod is an Astronaut a přišel jsem na závěr jejich setu, pamatuji si, že to bylo úplně skvělé. Tentokrát jsem přišel na začátek a po třech skladbách odcházím. Sice měli dost pěkná světla, ale hudba hrozně teplá nuda, takže se jde raději spát. Při odchodu z areálu procházím kolem Clawfinger, kteří zní jako nejstupidnější blbost, kterou by měl někdo zakázat.

Jiné názory


Přispěj do diskuze

Načíst jiný

no když to vezmu kolem a kolem, vypadá to jako kdybych toho viděl málo..což se mi nějak nezdá, ale asi ty největší highlighty; jo hlavní želízko v ohni pro pátek u mě byli Ulcerate a z těch všech vystoupení zvukově nejhorší, byť jsem stál v místech jako AddSatan, myslím, že tomu pomohl i materiál z poslední desky, který je fakt rozplizlý, neurčitý, no prostě "bordel", přesto u mě body mají (fanoušek). Crowbar setlistově nudně poctivá rutina, za to s fakt masivnim zvukem a dost možná nejlepším festivalovým u nás. August burns red osobně řadim k topu co jsem letos na BA viděl a jednoznačně nejlepší současný metalcore, ta kapela fantasticky sehraná, melodie jim šlapou, zpěv kvalitní a i když hrajou pro většinu lidí tady (vlastně pro všechny až na mě :-)) "pokleslý" žánr, ty skladby jsou perfektně složené. Zvuk neměl daleko k dokonalosti a to vystoupení mělo šťávu. Poctivá práce u které bylo vidět, že to kapelu i lidi fakt baví, byť fanoušci byli spíše z řad mladších ročníků... Na Carcass jsem stal v tak zaplněném místě, že mi přišlo, že je na nich víc lidí než na Emperor, na ty jsem stál vpravo od zvukaře tam to bylo volnější. na Carcass zleva od zvukaře a asi to tam bylo plnější. Carcass jako náharda za MA vyhovující poctivej metal. Souhlas, na Electric Wizard bylo fakt našlapáno, já byl relativně blízko a tam mi to přišlo až fest nahlas. Spolu s jejich projekcí to bylo velmi působivé a pohlcující. Clawfinger byla pařba, ty dvacet let starý skladby fungujou, žádné moderní dubstep a jiné el. kraviny ale poctivě devadesátkovej cross. Lidi pařili, zpěvák Zak tel pařil, co skladba to hit. Stejně jako na předchozí josefovské zastávce skutečná jízda.....

   anonymous: A propo Mizzy, já bych spíš zakázal tenhle blackmetalovej fašismus ;-)  
ÁÁÁNO! :)

Loo, ein, zwei, drei, du bist Polizei - on to Kirk říká od nepaměti, taky mě to štve. Mohl by se naučit aspoň pár českých slovíček, když už tady s Crowbar hrál tolikrát...
A propo Mizzy, já bych spíš zakázal tenhle blackmetalovej fašismus ;-)

mno derecho docela mazec :) ... mj. v sobotu jsme vyrazili vlakem do Nový Paky, asi hodinu předtím spadly nějaký stromy na kolejiště, slyšel jsem i o vykolejeným vlaku, ale možná fáma, po 2 zastávkách přesedačka na bus a pak zase na vlak, těch 35 km jsme jeli asi 2 hodiny :), popadaný stromy všude...

ad zvuk Ulcerate - věřím, že to mohl být na spoustě míst fakt jenom bordel, ale vepředu vlevo, skoro naproti levýmu PA zněly třeba bicí sice nahlas, ale konkrétně (žádný "delay" efekt atd.), basa, vokál taky, kytara z toho občas lezla, občas ne, celkově byla málo, někdy úplně utopená, na poslední dvě se to asi trošku zlepšilo, nebo i tím, že ty skladby mají celkově výraznější motivy, takže nakonec přes výhrady a přes to, že všechny předchozí koncerty byly lepší, byl i tenhle super...

celkově mám už 3 roky zkušenost, že do Metalgate stanu jedině vlevo vepředu, jednak kvůli vzduchu a za druhý - uprostřed a vzadu jsou skoro vždycky přepálený kopáky a basový pásmo a i na mě někdy moc nahlas, na kraji v pohodě, ani mi to nějak extra přepálený nepřišlo... Swans tam třeba byli hodně nahlas, ale k nim to sedí...

pravda, nejlepší set byl pak v Kobce :-)

Infected Rain v pohode, nic co by clovek nak nakoplo, nic, co by ho nasalo. Wolfheart fajnovka, Crowbar klasika, Ulcky mely strasnej zvuk, jako kytaram jsem fakt vubec nerozumel, za me jen bordel, The Crown meli diky bouri asi nejvic narvano jak mohli, Trivium i Carcass pohoda, nic co by se mnou nak zacloumalo, ale cajk, EW v poho houpacky pro paprdy :D, Clawfinger fajn odpocinkovka, ale minule lepsi.
po programu party se Slovincema v Kobce a nasledne mezi druhou a treti presun na krizovatku, kde jsme byli az do svitani, nejvetsi (absinth)party festaku ;)

Nakonec muzeme byt radi, ze jsme prezili :)))

hradec.idnes.cz/vetrna-smrst-zpusobila-rozsahly-pomoc-v-lesich-na-tr
Jedním z míst, kde se v pátek odpoledne prohnalo derecho, tedy v Evropě ojedinělý větrný jev, je i Libňatov na Trutnovsku. Největší škody počítají Městské lesy Jaroměř, kterým lesy v zasažené oblasti na pomezí Náchodska a Trutnovska patří. „Odhadujeme, že bouře pokácela na zhruba 150 hektarech plochy minimálně 50 tisíc kubíků dřeva. To je desetkrát víc než škoda, kterou nám tu způsobil orkán Kyril. Zasažena je zhruba pětina našeho majetku,“ uvedl jednatel Městských lesů Jaroměř Jaroslav Němec.

aktuálně

diskuze