Články

přeposlat článek tisknout
Brutal Assault 2018 – středa

Brutal Assault 2018 – středa

  • kdy: 8.8.2018
  • kde: Jaroměř, pevnost Josefov

Oficiálně zahajující den přinesl hned několik vrcholů festu, a nejedná se jen o tvrdý kov.

Marast kemp

úterý

LooMis: První regulérní hrací den začínal až odpoledne, což nám v “kempu” díky ideální poloze pod rozložitým bukem skýtalo dostatek času na regeneraci po předchozí noci, která byla tradičně dlouhá (jinak to na Marastu neumíme).

Jako první tak vidím Obscure Sphinx. Jak už onDRajs včera správně poznamenal – letošní Brutal už byl opravdu hodně o kapelách, které zde bylo možno vidět, takže o srovnání s předchozími vystoupeními nebude nouze. Od Epitaphs (2016) se čeká na novou desku, nevím, zda-li něco zaznělo na začátku, ale ve druhé půli, i vzhledem k délce skladeb, jsem registroval pouze poslední věc z At the Mouth of the Sounding Sea. Zofia tentokrát nebyla stylizována do zombie, ale měla civilní oblečení, což ale neubralo na klasické psycho-baletní performanci. Zvuk byl patřičně hutný (a jako mnohokrát v průběhu festivalu jsem musel ocenit, že se opravdu podařil. Jsou pryč doby, kdy jedno pódium hrálo lépe než druhé – letos bylo vše jen a pouze o tom, jak dobrý byl zvukař.

program - středa

onDRajs: Vydržet v ostatní dny od 12 do 16 hodin poslouchat kapely vyžadovalo sebezapření, protože sluníčko pálilo fakt nemilosrdně. 14:30 rozhodně není vhodný čas na vystoupení atmosférického sludge v podobě polských Obscure Sphinx. Skupina hrála něco málo přes půl hodiny, zahrála snad jen tři kusy z posledních dvou desek, ale jejich muzika mě živě moc o svých kvalitách nepřesvědčila. Mohutný sound stojí na zboosterovaném spodku á la Meshuggah, jejich patterny jsou zpomalené na sludgové tempo, ale Obscure Sphinx do nich hudebně prakticky nic svého nenabízejí. Jedinou přidanou hodnotou je tak zpěvačka Wielebna, která se dokáže přesvědčivě pohybovat mezi polohou křehké subtilní dívky (ne nepodobné Beth Gibbons z Portishead) a uřvanou frustrovanou HC samicí. Jinak jsou Obscure Sphinx šablona a klišé.

mIZZY: Já na Obscure Sphinx rovněž vyrazil, a byť nepopírám tvrzení, že se jedná o šablonovitou hudbu, naživo prostě maká. Riffy mají dobré, k tomu masivní zvuk, a jako bonus Wielebna, která dodává Polákům alespoň částečnou originalitu a přidanou hodnotu. Věřím ale tomu, že by jejich post-metal slušně makal i bez ní.

MXL: Skotskou pětici Bleed from Within jsem očekával se zvědavostí, i když nepatřím zrovna k typickým konzumentům metalcorem načichlé produkce. Nicméně tahle parta koketuje i s melodickým death a groove metalem a poslední deska Era mě cestou tramvají do práce vždy dobře naladí. A jak se ukázalo, tak podobného smýšlení byl i nemalý dav zájemců o čerstvou sekanou z Glasgow. V podstatě většinu setlistu tvořily skladby z novinky, a to mi sedlo – otvírák Clarity, Afterlife, Ruina, Bed of Snakes nebo zavěrečná hitovka Alive. Vyzdvihl bych práci obou technicky vyzrálých kytaristů, díky nimž vystoupení opravdu jiskřilo, aniž bych tak chtěl upozadit ostatní muzikanty. Muzika nesmrděla žádnou komercí ani metalcore zpívánkami, lidi v kotli i na podiu dobře zbláznění, a tak jsem byl spokojen.

Armored Saint jsem věnoval trochu času především kvůli vokalistovi. John Bush patří bezesporu mezi mezi nejvýraznější metalové zpěváky ever a jeho alba s Anthrax dodnes považuji za to lepší, co thrasheři do světa vypustili. Hudbu Armored Saint tolik najetou nemám, jde spíše o tradiční oldschool metal, a tak jsem se spokojil se třemi písněmi a šel v tom horku dotankovat zrzavou vodu.

Armored SaintLooMis: První kapelou, na kterou jsem tady opravdu čekal, a avizoval, byli Armored Saint pana Zpěváka Johna Bushe. Je veliká škoda, že nedostali prostor později, na druhou stranu chápu, že “dřevní hevač” není úplně pro každého. Zároveň to byla i kapela, kterou jsem nikdy neviděl (a i proto je pro mne Brutal Assault stálým každoročním lákadlem). Celkově spokojenost, i když samozřejmě choutky byly větší směrem k Symbol of Salvation. Jak ale John pravil, kapela tu hrála poprvé, a tak se hrálo z každé desky po skladbě. Mezi ty nejpodařenější tutovky samozřejmě patřily hymny Long Before I Die, geniální Can You Deliver a titulní věci s desek March of the Saint, i novinky Wind Hands Down. K Symbol of Salvation se pojede speciální turné a jakkoliv se zpočátku zdálo, že naše republika z něj bude extrahována, opak je pravdou a na podzim se můžeme těšit na návštevu Prahy. Zařazení Reing of Fire tak bylo velmi chutným závdavkem (zdvojená sóla kytar Phil Sandoval/Jeff Duncan byla mrazivá). Tahle kapela prostě šlape tak, jak se u správného heavy metalu vyžaduje – jeden za všechny a všichni za jednoho – a dvojnásobně to platilo při sborech, do kterých se výrazně zapojovala rytmika - Joey Vera a Gonzo. A pro všechny škarohlídy – Bush se jako jeden z mála zpěváků pustil do šplhání po konstrukci. Sice nevylezl tak vysoko, jako kdysi Zakk Tell, ale taky mu už bude 55. Nesplnili úplně očekávání, ale hodně bavili.

Steven'N'SeagullsSteve’n’Seagulls se už během vystoupení navždy zapsali do paměti. Opět jedna z kapel neviděných, jelikož vznikli relativně nedávno, ale hlavně vzhledem ke stylu který praktikují (proto je ale Brutal výjimečný, že se podobných experimentů nebojí). Výsledkem je verdict “nejoriginálnější kapela festivalu, dechberoucí hudební výkony, skvělá show”. Pro mne jedna ze tří nejsilnějších kapel festivalu. Nikdy jsem si nemyslel, že mě takhle sejme bluegrass (ne country!). Ale jak provedený! Jasně, je potřeba říct, že když máte dobrou předlohu, je z poloviny vyhráno, jste-li ale ještě nadprůměrným muzikantem, jde z toho někdy vytáhnou i víc. A Finům se to dařilo s každou skladbou způsobem, který prostě bral dech, nutil vás do skoku a do srdcí vnášel radost. Někdy byl docela oříšek rozlousknout, co za skladbu se hraje, osobně mi (a paradoxně) dala nejvíc zabrat Cemetary Gates (Pantera). Jinde bylo vymalováno hned od začátku (The Trooper, Thunderstruck, You Could be Mine), onde pomohla řeč (Ich Will), ale nejpozději u refrénu se musel chytit opravdu každý (Wishmaster, Burn, You Shook Me All Night Long), a kapela se tak nějak dosadila sama. Fantastické provedení rockových metalových i thrashových klasik a k tomu nová tvorba. Kapela stylizovaná jako správní vidláci - banjista Herman v klasických montérkách, (nejen)harmonikář Hiltunen na hlavě naraženou ušanku z lišky (v tom hicu je div, že to vydržel), ale největší potlesk a odezvu měl basák Pukki. Myslím si, že kapela o významu tohoto slova nevěděla, ale nejpozději po vystoupení se dovtípila. A když budu hodně přísnej, tak Puikkonen za bicími předvedl nejlepší sólo.

Steven'N'SeagullsonDRajs: Brutal Assault každý rok nabídne nějaké hudební osvěžení, nějaký ansámbl, který se metalové produkci vymyká. Tyhle kapely to mají na podobných akcích jednodušší, zaujmou prostě tím, že nehrají metal. Letos tomu tak bylo s finskými Steve’N’Seagulls. Jejich covery zahrané jako (techničtější) country western hýřily optimismem. Heligonkář s liškou na hlavě, bicák v montérkách, basista s hučkou. Tyhle převleky do farmářského ovšem jen maskují, že jde o fantastické muzikanty – nechybějí parádní sóla na tahací harmoniku, bicí (!!!), kontrabas, mandolínu i banjo. Normální bomba. Většina jejich coverů se nesla ve skočném tupa-tupa tempu, takže to po čase trochu začínalo splývat, nicméně převedení rock/metalových songů do bluegrassu bylo spolu s vokálním výkonem frontmana Remmela tak přesvědčivé, že i náročnější publikum musí před jejich veselými tancovačkami uznale smeknout. Řadu originálů jsem ani nepoznal, zaznamenal jsem pouze Iron Maiden, Rammstein, AC/DC (Thunderstruck) a na závěr pekelně zrychlenou Seek and Destroy od Metallicy. Skvělý koncert.

MXL: Finští country nemetloši Steve’n’Seagulls dle očekávání pobavili natřískaný areál před levým podiem. Nelze než konstatovat, že oslnili nejen buranskou image zemědělců z Karelie, ale také bravurním muzikantským výkonem. Metalové klasiky na akustické nástroje fungovaly skvěle a pivečko k Thunderstruck chutnalo dvakrát.

Act of Defiance nalákali do stanu nejen příznivce melodického death/thrashe, ale také pro účast dvou bývalých členů Megadeth Chrise Brodericka a Shawna Drovera. Basáka Matthewa Bachanda zase registrují fans Exhumed nebo Shadows Fall. Tedy all stars band, jak má být. Chris patřil na tomto ročníku BA rozhodně mezi nejlepší kytaristy a sledovat jeho hru byl zážitek i pro ty, kteří hudbě AoD neholdují, podobně jako já. Bohužel zvuk byl celkem příšerný, o Droverových bubenických schopnostech se tak bylo obtížné přesvědčit osobně. Velmi dobrý výkon předvedl také vokalista Henry Derek Bonner, který přes lehkou inspiraci mustainovským skřehotáním dokázal předvést plejádu hlasových poloh. Bohužel jsem to déle jak čtyři skladby nevydržel.

777 BabalonmIZZY: Po delší pivní pauze přicházím na K.A.L. stage, kde jsme letos kvůli šílenému vedru a vlhku z kouřostrojů vyloženě umírali a nejednou se stalo, že se mi podařilo prospat třeba polovinu setu. 777 Babalon ale dovedli udržet pozornost. Jejich podání dark ambientu sice není příliš přesvědčivé, zajímaví ale začnou být, když dojde na blackmetalové momenty. Tupá sypanice s tremoly a řevem v nejvíce raw podobě doplněná elektronikou měla něco do sebe a v příznivějších podmínkách by Slováci mohli být dost působiví.

onDRajs: Na Brujerii přicházím až v polovině koncertu. Kapelu uznávám hlavně kvůli jejich prvním dvěma deskám z první půle 90. let, navíc jsem je už viděl, a tak se na ně jdu podívat spíš ze zdvořilosti. Styl oblékání mexických gangsterů zůstal zachovaný, všichni mají přes obličej šátky a dva frontmani furt cosi blekotají ve španělštině. Kromě vokalistů však v Brujerii nikoho nepoznávám (onDRo, za škopkama klasicky seděl Hongo Jr., aneb Nick Barker!!!, pozn. bizzaro), maskovaného Emburyho nikde nevidím, přijde mi to už jako jiná kapela než kdysi. Ale sranda to pořád je. Ve skladbách se skoro už nesype, z grindcorových pasáží nezbylo skoro nic, Brujeria je prostě hrubozrnný a notně vidlácky pojatý nu-metal. Jde tu spíš o show, je sranda vidět při Marihuaně roztleskávačku s tabulkou, která napovídá, co má publikum vyřvávat – buď SI, nebo NO. Svůj finální políček vkusu dává banda vyhulenců při Macareně, kterou zprzní svým mexickým opileckým vytím. Totálně úchylné.

LooMis: Brujeria patří mezi kapely pravidelně se zde vyskytující a setlist minimálně měnící (tzn. že stále je většina z Raza Odiada) a jelikož jsou jednou z mála kapel, které mají texty politicky orientované, zazněla i novější “pro Trumpa”. Vystoupení ale ke konci postrádalo šťávu, převládalo více momentů tuctových, ani dívčina, která tradičně nosí ceduli “si/no” na Consejos Narcos, nebyla zrovna podařeným komparsem.

“Hele, co je to to TBDM?” a “Prej tu mají být Black Dahlia Murder, ale nikde je nevidím”. Jo to je tak, když máte dlouhej název, co se nevejde do vyhrazené kolonky. Ale fandové The Black Dahlia Murder si své našli a rozhodně museli být spokojeni. To, co se nedostávalo maskovaným (ne)Mexíkům, toho Trevor Strnad (zdálo se mi to, nebo přibral?) a spol. měli nadbytek, včetně intenzivnějšího zvuku. Tady se jelo jednoznačně na novinku (Widowmaker, Matriarch, Catacomb Hetacomb, Jars + titulka), ale nevydržel jsem až do konce, prchal jsem na Toxic Holocaust.

MXL: Vystoupení The Black Dahlia Murder bych hodnotil jako jedno z nejlepších, a to nejen z prvního dne. Super sound, vražedné nasazení i tempo a pocit, že to Cannibal Corpse na turné s těmito zabijáky mají hodně těžké. Kotel byl natlakovaný jako papiňák a rozesmátá kapela v čele s Amíkem jak poleno Trevorem Strnadem předvedla prvotřídní světovou ligu death metalu. Drsný!

brutusáček: Od TheBlack Dahlia Murder jsem dostal přesně to, co jsem chtěl, rychlou deathmetalovou smršť a diktujícího Trevora Strnada, ta kapela šlape a nedělá rozdíly mezi klubem a festivalem. První death metal festivalu na výbornou.

HelmetLooMis: Jenže po vkročení do stanu jsem si připadal jak na zájezdu do deštného pralesa – vedro, vlhko, vydejcháno. Ne War is Hell, ale MetalGate stage is Hell! U dvojky Toxic Holocaust jsem bez piva, po zádech mi stékají čůrky potu, s obdivem sleduji circle pit mladých, svlečených, pružných těl, jak víří přes půlku stanu a uvádí tak do pohybu alespoň část vzduchové masy. Jak jsem se těšil, tak mne to přešlo a přesouvám se na “svěží” povětří a Helmet.

A dobře jsem udělal. Page Hamilton sice neměl úplně svůj den – nejprve se vyskytl drobný problém se zapojením kytary, na který navázalo nepodařené otevření plechovky piva, které vzápětí letělo do publika a odtud zase zpět na pódium, kde však smolně zasáhlo Hamiltonův stojan s kytarami. Naštěstí se nic nestalo, navíc už se incident stal téměř na samém konci. Ale po hudební stránce Helmet šlapali dokonale – Hamiltonův vokál byl lehce nakřáplej (ale ne ochraptělej), kytary zle si přehazující disharmonické riffy, hodně vytažená basa a strojově přesně pracující bicí. Prostě krásná atmosféra plná beznaděje. (Zazněly Bad News, Drunk in the Afternoon, Unsung, Red Scare, Milquetoast?).

brutusáček: Brutal Assault se neomezuje jen na "klasické" tvrdé odnože metalu, ale snaží se lovit i v alternativnějších formách, proto angažování Helmet (a sobotních Unsane) je logická volba. Zatímco druze zmiňovaní se drží noise rocku (no kdo byl na jejich koncertě tak spíš metalu), Helmet by mohli v klidu postavit set na sonické hradbě, ale dostáváme přívětivější set. Houpavější riffy nesoucí v sobě odkaz postpunku, grunge, nosie a specifického hlasu vokalisty Page Hamiltona i tak vytvořily v dusném odpoledni kvalitní mlžný opar zapadlých devadesátkových klubů kdesi v NY. Příště se nebát otočit volume víc doprava.

mIZZY: Další přišel na řadu Shantidas, známý hlavně jako kytarista Aluk Todolo. Zde vystoupil se svým sólo projektem, kterým strčil do kapsy prakticky celou produkci na ambientní stage. Na stole měl dva gramofony s točícími se svítilnami a hromadu krabiček. Začal drone/ambient polohou, ale postupným skrečováním a vrstvením hluků vybudoval perfektní, vrstevnatý a rozmanitý noise. Do desek také v několika momentech bodal nožem, čímž rozklepal jehlu a vygeneroval několik praskavých výbuchů. Za zády měl navíc zrnitou projekci a k závěru rozsvítil modré lasery, tudíž byl jeho set zajímavý i po vizuální stránce.

Oraculum na Oriental stage rozjeli deathmetalovou klasiku na hodně vysoké úrovni. Stejně jako na Chaos Descends mě i tentokrát hodně bavili, dokonce více než třeba takoví Cannibal Corpse. Pro fanoušky UG old school deathu super zjevení. I v Chile zkrátka metal smrti hrát umí, a to jsem ve středu ještě netušil, jaké peklo v pátek předvedou personálně spříznění Wrathprayer.

OraculumMXL: Chilské Oraculum jsem navštívil v Oktagonu a jednalo se o masakrózní show v podání dvou členů Wrathprayer s novým basákem Diegem. Starodávná hniloba z deathmetalových bažin undergroundu přelomu 80. a 90. let byla naprosto zdrcující. Kdo neviděl a kapelu nezná, ať vyhledá obě jejich EP a připraví náčiní ke krvavým procedurám za účasti prastarých démonů. Z Diega se po zbylé dny vyklubal průvodce a parťák během četných pitek v areálu i mimo něj. Pohodovějšího chlápka jste dlouho nepotkali a on chrochtal blahem, jak se mu u nás líbí.

AddSatan: Lvmen jsem viděl poprvé. Ano i takoví lidé existují. (Ahoj Seitane, pozn. bizzaro.) Znal jsem je už někdy v dobách Mondo (nebo i trochu dřív?), to jsem měl dost rád, i starší tvorbu, ale na koncert jsem se kdovíproč nikdy nedokopal. Mea culpa. Skupina po (dvou?) tragických úmrtích a personálních změnách (zdálo se mi to, nebo tam hraje Jan Tomáš? – nebo mu ten člověk byl jen hrozně podobný?) hrála v drtivé většině materiál z nové desky Mitgefangen Mitgehangen. Nová tvorba mi přijde víc do stoneru (chvílema jsem tam slyšel i třeba Baroness), byť ten emo/post-hardcore/rock(/metal?) je tam pořád taky, samozřejmě. Jak z nahrávky, tak z živého vystoupení mám dojmy podobné – místy fajn, něco fakt dobré, chvílema trochu nuda (zhruba v polovině setu jsem se přistihnul, že se fakt nudím), celkově = jo docela fajn. Nejlepší byla asi až poslední skladba, což je vlastně předělávka I (jednička) z první desky. Možná z celého setu nejjednodušší, ale mělo to náboj, mělo to atmosféru, mělo to sílu, bylo tam to, pro co je mám rád. No a pověstná projekce? Jo, místy se to s hudbou dobře doplňovalo, místy mi to přišlo jinde, ale jo, fajn. Zvuk velmi dobrý.

onDRajs: Na Cannibal Corpse je plno. „Bezkrký“ Corpsegrinder sice umí hlavou vrtule jako nikdo jiný, nicméně úvod koncertu mi přijde vysloveně tragický. V pomalých pasážích ještě skupina docela tlačí, ale v rychlejších momentech to vůbec nemá koule, Mazurkiewiczovy bicí skoro nejsou slyšet a celkově to prostě neřeže. Čekat nějaké změny u gorových zvrhlíků je jako chtít naučit ledního medvěda hrát hokejbal. Drží se svého čertovského kopyta, jenže když hrají novější kusy, mám dojem, jakoby to už ani nebyl death metal. Působí to hrozně unaveně, spíš thrashově, stejně jako jejich poslední počin Red Before Black, který jsem nikdy nedokázal doposlouchat do konce. Vystoupení Cannibal Corpse tedy opouštím, ale vracím se na jeho konec. Zvuk se už srovnal a hlavně se dostává na staré fláky. Stripped, Raped and StrangledBleedingsi vychutnávám, stejně milionkrát ohranou závěrečnou Hammer Smashed Face.

GojiraI na Gojiru bylo narváno, prime time si samotní Duplantierovci pochvalovali. „Hráli jsme na BA už asi šestkrát, ale teď poprvé jsme headlineři. Je to pro nás splněný sen,“ říkal spokojeně frontman Joe. Gojira po všech stránkách dokázala, proč byly ostatní dosavadní kapely vedle ní na úrovni stafáže. Své vystoupení totiž Francouzi dokázali posunout k audiovizuálnímu zážitku, kde stejnou důležitost jako muzika dostávají světelné (a pyrotechnické) efekty a projekce. Ta koncert posunula mnohem dál, až někam k filmovému vyprávění. Díky animovaným obrázkům, mimo jiné s ekologickou tématikou (úžasné byly hlavně vizuály se stromy, s horami zahalenými mraky nebo valící se žhavá láva), dostaly skladby hlubší rozměr. Koncert za sebou hravě nechává vystoupení v Lucerna Music Baru, v pevnosti má kvartet zvuk superhutný, takže konečně vyznějí lépe jinak poměrně vyměklejší kousky z posledního alba Magma. To je pro Francouze stále aktuální, protože z něj hrají polovinu skladeb. Zbytek obstarává osvědčený materiál – namátkou Backbone, The Heaviest Matter in the Universe, Vacuity atd. Gojira je koncertní jistota. I když už jsem je viděl několikrát, nikdy jsem z nich nebyl vysloveně zklamaný.

MXL: Je Gojira vedle Behemoth nejpřeceňovanější metalovou kapelou současnosti? To bylo častým tématem debat nejen mezi námi Marasťáky. Fakt zůstává jeden. Bratry Duplantierovi a spol. jsem videl cca po šesté a ta kapela zatím pořád roste. Jak píše Ondrajs, skvělé loňské vystoupení v Praze bylo proti show na BA jen stínem. Dokonale zmáknutá projekce a světla na míru, bezchybný výkon hudebníků a zvuk jako z partesu. Aranže songů z alba Magma změnily melancholické zádumčivé skladby v srovnatelné vály se staršími nářezy a jsem zvědav, kam se hudba čtveřice vyvine, což naznačila ochutnávka nové skladby. Vypuštění nafukovacích velryb do davu bylo na mě už trochu moc, ale nechť. Další z vrcholů festivalu a Gojira si headline show před Brutal crowd rozhodně zasloužila.

GojiraLooMis: Jsou kapely, které nezklamou a Francouzi mezi ně patří. Opět musím porovnat a tentokrát šla Gojira kvalitou opět nahoru. De facto ten samý setlist, ale s větší show – nejen, světla, ale i projekce, mlhová děla a ohně, ale zatím jediný Ozzy pochopil, že i s polovylitým kýblem h2o potěší fanouška ve vedru víc, než když dostane do ksichtu 3x za minutu žhavou masu vzduchu. A taky by to bylo sympatičtější i vzhledem k tomu, že u Flying Whales byly do publika vypuštěny nafukovací velryby. Ale pokud jsem v minulém vystoupení nepociťoval výrazný rozdíl mezi starou a novou tvorbou, tak letos byl tento rozdíl ještě mizivější. Těžko říct, zda-li to bylo prostě jenom jiným pořadím skladeb, a třeba že nešly dvě skladby z Magmy po sobě? Nebo prostě Duplantiérové přitlačili na pilu? Nebo za to může přidaná projekce, která se povětšinou nesla v duchu záběrů z přírody, ale paradoxně ne, jak ji lidé ničí, ale zobrazujících její krásy a divy (deštné pralesy, mořské hlubiny, úžasná byla sopka chrlící magmat v úvodu). Místo v TOPu BA 2018 je jasné.

Whoredom RifemIZZY: Whoredom Rife z Trondheimu si satanužel vytáhli Černého Petra, co se zvukového průseru týče. Ten byl především v první polovině ještě X krát horší než na Prague Death Mass. Kytary si posluchač musel domýšlet a jediné, co v jejich zvuku dominovalo, byl vokál a šíleně přehulený techno-kopák. Jako sorry, ale zvukaře, který během setu celou dobu čuměl do mobilu, bych okamžitě vyhodil. Zahráli sice skvělé skladby včetně tancovačky Spir a kapela na pódiu pařila jak o život, i tak se ale jednalo o velké zklamání.

Nevím, čím to je, ale doomové skladby Paradise Lost mě moc nebavily. Moc jsem jim je nevěřil. Mnohem více u mě bodovali popovými hity, díky kterým jejich předchozí vystoupení na BA bylo o třídu lepší než tentokrát.

onDRajs: Překonávám rostoucí únavu a dávám posledních cca 25 minut Paradise Lost. Holmes se tentokrát držel na uzdě, jeho špatné nálady bývají pověstné, nicméně tady je to v pohodě a koncert to nenarušovalo. Hudebně Angláni mísili své dvě polohy – temnější metalovou s tou tanečnější a diskotékovou. Výsledný dojem je tak logicky rozpolcený. Paradise Lost v závěru sází na osvědčené hitovky z 90. let, takže se dostane třeba i na As I Die. Kdo ovšem čekal, že skupina se zaměří jen a pouze na svůj záhrobní repertoár a vynechá své popové období, musel být zklamán.

MXL: Od Paradise Lost jsme mohli očekávat cokoliv, a kdo je na Brutalu někdy zažil, ví, o čem mluvím. Doufal jsem v setlist složený především ze tří nejstarších a dvou nejnovějších alb. Toho se mi sice nedostalo, ale přesto vystoupení jako průser nehodnotím. Je sice pravda, že necitlivé zařazení melodických hitovek jako Mouth, Say Just Words nebo Erased rozbilo jakýkoliv pokus o kompaktní dojem. Naopak lze vyzdvihnout tentokrát snesitelný Nickův vokální projev a zařazení No Hope in Sight, Requiem, The Rise of Denial, Shadowkings nebo As I Die. Jinak zvukově jeden z nejzpackanějších koncertů a zvukařovi za nepochopitelně nahulenou Stephenovu basu velký FUCK OFF, Satan si ho najde, ať je kdekoliv…

AddSatan: Ratos De Porao pro mě byli asi nejlepší kapelou středy (viděl jsem jich ale jen asi 5, když nepočítám ty, kolem kterých jsem jen prošel), což neznamená zas tak moc, ale jo, bylo to fakt dobré. Jejich mix thrash metalu, hardcore a punku mě v živém provedení sejmul kdysi ve Futuru (2004, to to letí!) a bavil mě i letos. Skvěle zahrané, poměrně dynamické, chytlavé a hlavně – kytarista a zpěvák spolu tuhle káru rozjížděli v letech 1981-3, ale energií strčí do kapsy kdejakou mladší partu. Dost jim přál i zvuk(ař), což byla na Metalgate stagi spíše výjimka. Doma si to pustím jen zřídka, ale živě tyhle jihoamerické party vládnou! Viděl jsem tedy popravdě asi jen 25 minut ze setu, ale ono to u téhle hudby zkrátka stačí. Navíc jsme byli už dost utahaní, potřebovali se před přesunem na Tormentor napít a na chvíli si sednout.

TormentormIZZY: K Tormentor netřeba téměř nic dodávat. Opět perfektně zahraný black/thrash s perfektním Attilou stejně jako před třemi týdny v Německu. Tentokrát byl jejich set sice primárně o hudbě a místo vokálního zaříkání v intermezzech sázeli jeden song za druhým. Na druhou stranu, Attila se dostatečně vyřádil během Void ov Voices setu ve čtvrtek.

onDRajs: Tormentor je old school thrashový kult, ale popravdě… Vidět je má smysl hlavně kvůli Attilovi, jehož vokální přednes (jeho uvádění skladeb je geniální!) prostě bere dech. Pak se přemisťujeme dozadu na KAL, kde vládne noise techno rychta. Radikální výmaz, hardcorové dunění doplňují breakcorové vsuvky a digitální noise. Uf. Lidi tu křepčí, ale dlouho to nevydržíme, takže ještě ochutnávka pár skladeb od Horskh. Tohle duo je k publiku milosrdnější, šlapavé industriální EBM je rozhodně lepší volba než tuctovější Perturbator.

TormentorLooMis: Tormentor pocity rozporuplné – Attila je umělec, co hodně pracuje s hlasem, což dokazoval i tady. V podstatě občas hodně zajímavé “zvuky”, naroubované na archaické death/black postupy. Takže odchod domů přes KAL stage, kde se zrovna rozjížděla nějaká neskutečná rychta (pod 360 bpm to snad nešlo). Pro změnu na noc moc agresivní. Takže jdem ještě více dozadu na MetalGate stage a inovátory Horskh – zajímavé prolínání elektroniky, kytar, zpěvu (v podání jednoho člena) a bicích (druhý člen). Industriálně zlobivější Ministry a metalovější NIN?

mIZZY: Horskh paradoxně předvedli méně cyber-metalový gig než na Audiotrauma festivalu a drželi se hlavně úderné elektroniky se screamem. I tak ale rozjeli největší pařbu středečního dne, a kdo na ně vydržel, byl dostatečně odměněn energickou rychtou. Větší výmaz byl (pochopitelně) jen Digital Audio Terror na K.A.L. stage, kde hardcore tekna, breakcore a gabba technařiny DJs místy vtipně doplňovali samply jako Ievan Polkka, do kterých opět nasázeli rychty jako hovado. Na závěr dne super!

Jiné názory


Přispěj do diskuze

obscure sphinx jinak podepisuju ondrajse, nejzajímavější je asi zpěvačka jinak mi to neba...

gojira byla fakt skvělý audiovizuál a že prý "angažovanost" na brutal/hudby/metalu nepatří!

   AddSatan: a jinak plno, jsem čuměl, kolik lidí ta kapela pořád zajímá, nechápu...   
tak tak našlápnuto snad jen hehemoth a ministry měli víc, co se týče zájmu tak já to docela chápu, prostě v tom veškerém lomozu co metal dneska nabízí hrajou pořád to svoje, jsou rozpoznatelní a ti fans s nima stárnou, v akropoli jsem byl jeden z nejmladších návštěvníků...

hm, dost mě mrzí, že jsem nestihnul Shantidase, ale v Praze byla před šestou asi 45 minut taková průtrž, že se nedalo ani dojít k autu + se "náš" řidič několikrát pro něco vracel, naposledy pro vstupenku (!!!) a to až z výpadovky na Hradec :))) ... x lidí, který jsem pak potkal bájili jak moc byl Shantidas skvělej, nenávidím vás! :). Oraculum taky trochu mrzí, ale...

Whoredom Rife jak píše mIZZY, všechno přebíjely přetriggerovaný bicí (ale bubeník teda dost přesnej, měl to hezky srovnaný) a vokál, kytary jenom trochu/občas, vepředu ze strany to bylo trochu lepší, ale i tak... v nenasypanejch pasážích bylo kytarách rozumět víc, ale nehráli nic extra zajímavýho, jakože fajn, ale + k tomu dost tupej "trollí pochod"/punk na bicí... (jinak v Cursing the Storm... je vykradenej riff z The Majesty of the Nightsky od Emperor :) ... a je to asi 1 ze 2 nej riffů, co na té desce jsou :) + ty klávesy taky jasný), 20 minut stačilo a pryč...

Tormentor jen prvních 5 skladeb, jakože fajn, ale jak psal Ondra, Attila super (ale je ho pro ně škoda), zbytek ok, jako zahraný slušně/dobře (líp než na desce), ale čekal jsem víc řezačku a tlak (asi i trochu lepší zvuk by to chtělo), takže po 5 skladbách (který jsou nejlepší i na desce, pak už slabší) jsem si to "odškrtnul" a šel spát...

cestou na Lvmen jsem šel přes hlavní plac když hráli Kenybl a skoro se tam nedalo projít, jedna úzká ulička a jinak plno, jsem čuměl, kolik lidí ta kapela pořád zajímá, nechápu...

Obscure Sphinx i Bleed from Within byli fajn - OS houpali a prave to Meshu - krom Wielebny - neco v jejich "post-metalu" je to, co ostatni kapely nemaji, BfW super zvuk, energie, zadny mnoukacky, docela riffing.
ze Steve’N’Seagulls jsem s epodelal, naprosto fantasticky vystoupeni plny entuziasmu, pozitivni energie, hracskyho umeni a muzikantsky zrucnosti (aranze), to by bylo na dyl :)
Lvmen neco jo, neco ne, spis vic ne, Brujeria je roky nuda, The Black Dahlia Murder rozjeli kotel se super zvukem i nasazenim, paradni vystoupeni, jeste ze jsem se rozhodl na ne nakonec jit
Helmet pro fans asi dobry, jinak jako kulisa taky, Cannibal Corpse videni po kolikaty? nevim, co by s emusleo udat, aby z nich clovek mel nak extra vic pocit, kdyz na ty jejich xichy uz cumi desetileti :D, proste normos. to Gojira taky po nekolikaty, ale opet vyborny, projekce fajn. Tormentor nic pro me, ale bavili me, bylo to sehrany, zadnej dedskej trapas, fungujici staroba, Horskh jako posledni grupa taky dobry, funkcni elektro/cyber metal, i kdyz vic ebm, i ve dvou jim to slape

aktuálně

diskuze