Alternativní realita josefovské pevnosti se musí zákonitě podepsat na každém individuu, zvlášť když bloumá mezi jejími zdmi již od úterka (zatím „teprve“ od úterka… uvidíme co přinesou další ročníky). O to těžší jsou návraty a nedělní odpoledne se rovná psychickému teroru (pokud se tedy neodrovnáte fyzicky natolik, že upadnete do kómatu a proberete se někdy v pondělí… nebo vás třeba neskolí sračka, což naštěstí také tentokrát nenastalo). V tomto ohledu nezabral letos ani nedělní pobyt takřka do zavíračky na KALtekk a absinthová smršť, kterou rozpoutal MXL. Poměrně brzy balíme stany a po poledni už jsme doma. Po pár hodinách spánku je rozhodnuto – letos po loňské přestávce se stává Modrá Vopice povinností. A nejsou to jako vždy primárně vystoupivší, kvůli kterým padlo rozhodnutí ještě alespoň trochu vytěžit kouzlo brutalovského pásku… naposledy to bylo o kapelce v roce 2015, kdy mne vylákali italští Ad Nauseam.

Původně oficiálně avizovaný lineup afterparty zahrnoval pražské Minority Sound, americké Oceans of Slumber a brazilské Violator, takže všechna uskupení, která byla k vidění na BA v promáčenou sobotu. Jako bonus pořadatelé dodatečně zařadili – otázkou je, zda příliš šťastně – ještě vystoupení maďarského „folkaře“ The Devil’s Trade. První dvě formace jsem viděl vlastně v sobotu neplánovaně, jelikož hráli na Obscure stage v čase intenzivnějšího deště, do kterého mne nevylákali ani Violator na Sea Shepherd stage hrající ve stejný čas (podvědomě jsem již patrně tou dobou počítal s afterparty), i když jsem toho vlastně moc neviděl, jelikož jsem se ujal role pivního posla dobrovolně vybíhajícího ze stanu pro potěchu zdejšího marastího osazenstva.

Afterparty otevřeli svými indistruálními zářezy electronica metalisté Minority Sound, kteří mají letos venku novinku Toxin. Gulesh již tradičně prozpěvoval nad větrákem, u kterého se tentokrát nestřídal s Fernandou z Nervosa jak třeba loni na Death Coffee Party v Litoměřicích (ne že by se jí podobal...). Nicméně roli cizokrajné krásky tentokrát zastala Cammie Gilbert, která se přišla rozehřát do poloprázdného „kotle“ před svým setem a ocitla se najednou vedle mne, což bylo příjemné překvapení a cyber skočná hned dostala jiný rozměr :). Každopádně stále zdaleka ještě nezaplněná Vopice se příjemně roztancovala, aniž by v tuto chvíli stále cokoli nenasvědčovalo blížícímu se vyprodání klubu.

Jako druhý v pořadí naladil nástroje The Devil’s Trade, který byl nedávno k vidění na pražském koncertě letos v dubnu. Musím říct, že volba pořadí lineupu byla asi trochu nešťastná, protože písničkář Dávid Makó se svou sestavou nástrojů na pódiu příjemně rozehřáté osazenstvo povětšinou neudržel uvnitř (včetně mně). Nálada na jeho neofolk zkrátka nebyla, protože melancholii spíše chtěli všichni setřást. Možná kdyby afterparty veselici otvíral, nemusel být nakonec tak rozmrzelý (viz dále).

Po dvaceti minutách pauzy se již valíme dovnitř nechat se progresivně „ukolébávat“ od texaských Oceans of Slumber, což fungovalo lépe než na Obscure stage, nicméně drží mne před upadnutím do oceánu dřímoty uvnitř pouze pohled na „zvířeckou“ čarokrásku s andělským projevem, která by svým zjevením perfektně zapadla do nadcházející show Brazilců, která se již pomalu blížila s tím, jak se vyprodávala celá Vopice.

Divoké jihoameričany Violator, jak jsem avizoval výše, jsem předchozí den na BA neviděl. Možná to bylo dobře, protože jejich amazonský retro thrash se do vopičích prostor hodil báječně a svou energii přenesli okamžitě do přeplněného „kotle“, kde poprvé celý večer nebylo k hnutí. Byli to bezpochyby právě Brazilci, kteří afterparty vyprodali. Setlist v zásadě kopíroval brutalovskou performanci a dobrá polovina se servírovala z debutového alba Chemical Assault z roku 2006. Tematicky tak toxické odpady dobře navázaly na sobotní cytotoxinovou černobylskou nukleární jízdu smrti. Nechyběly tak pecky jako Atomic Nightmare, Toxic Death, Destined to Dienebo instrumentální Ordered to Thrash. Z druhého alba Scenarios of Brutality se hrálo méně, zaznělo Death Descendsa Endless Tyrannies. Dostalo se také na „novinkové“ EP The Hidden Face of Death a takové Infernal Rise nebo False Messiah nemohly urazit, ale starší pecky fungovaly intenzivněji. V případě Vilolator nemá cenu diskutovat originalitu, jelikož pánové se od počátku ke svým vzorům hlásí a jsou tak důstojnými reprezentanty novodobé vlny old school thrashe. Zní to skvěle, rychle a zběsile. To, že na vás každou chvíli vybafne Sepultura nebo Exodus a trvale se hlásí o slovo třeba i Tom Araya (a výčet tím jistě nekončí a každý si tam najde své historické modly), nic nemění na tom, že na afterparty zabavili fantasticky (hádám, že na BA samotném to musela být taky jízda, byť deštivá). Ani v neděli si Pedro neodpustil výzvy proti brazilským fašistům a ekologické proklamace a show zakončil – považte ve Vopici – skokem do „kotle“, který ho vynesl až ke stropu. Definitivní sympatie si získali pozváním křepčícího davu na podium, kde si bylo možno zahulákat společně do mikrofonu.

Po ukončení performance se razilo rychle ven pokračovat ve veselici, nicméně rozehřáté hlavy začal záhy zkrápět intenzivní chcáč, který překonával sobotní „spršku“, což nás nemohlo odradit, jelikož tentokrát nás nečekal poprvé od úterka stan a běsnící bouře nám jen dala si uvědomit, jak bezdeštivý vlastně letošní BA byl.

Stačili jsme ještě zamávat Dávidu Makó, který lehce nasupený v prudkém lijáku nasedl do taxíku a jelikož se mu všechny strunné nástroje nevešly do kufru, musel se k jednomu přitulit na zadním sedadle. Rozmrzelost neskrýval a na přímý dotaz, že rozhodně není fine.

Skočná pokračovala uvnitř a jelikož se role baviče ujal sám agent Danny da Silva od Violator a ač nevím proč, tak jsme si vysloužili vskutku V.I.P. pozornost, vydrželi jsme až skoro do čtyř hodin a dle mého názoru důstojně zakončili letošní BA. Za mne v každém případě zatím nejlepší Afterparty (díky Violator) a nejlepší BA (díky celé té partě…jak cyp…). Tak zase za rok a dejte si do kalendáře i Afterparty ;)