Komu snad unikl nedávný koncert Type O Negative, měl nyní jedinečnou možnost vidět Petera Steela opět v akci. Tentokrát s kapelou, která předcházela dokonce i samotným Type O Negative, s kapelou, která byla přes patnáct let u ledu, americkou legendou Carnivore. Lidí, kteří si našli do Exitu Chmelnice cestu, nakonec nebylo tolik, kolik bych očekával, ale nutno dodat, že spoustě (hlavně mladých) posluchačů kapela Carnivore nic neříká (třeba i z důvodu, že poslední řadová deska vyšla Carnivore v roce 1987).

Původně avizovaný začátek se o více než hodinu posouvá a po osmé hodině konečně na pódiu začínají svůj set britští Raging Speedhorn. Netroufám si odhadnout, nakolik jsou Raging Speedhorn v Česku známým pojmem, ale vsadil bych spíš na to, že o nich tuší jen hrstka posluchačů. Což se možná trochu změní i po tomto vystoupení, které rozhodně nebylo zlé. Studiová tvorba mě, i přes svou nespornou zajímavost a nekonvenčnost, příliš nebere, o to mileji mě překvapila živá prezentace, která byla plná energie, brutálních, ale i melodických pasáží a v neposlední řadě oplývala těžko prostupnou, zádumčivou atmosférou, kterou známe třeba od takových Neurosis. Dva kytaristé, basa, bicí, dvojice vokalistů, není divu, že v této sestavě působila hudba Raging Speedhorn velice těžkotonážně a natlakovaně. Navíc oba řvouni se velice činili a střídání naléhavého řevu s hlubokým growlem působilo velice nekompromisně. Hudba Ragign Speedhorn je velice těžko identifikovatelná, bere si cosi z klasických rock/metalových kapel, oplývá hardcorovou agresí a energičností, zároveň drásavou doom-corovou atmosférou, pak je to najednou kytarově i rytmicky úplný rock’n’roll. S trochou nadsázky se dá i říct, že se jednalo o nasraný, neurotický heavy metal.

Trošku zbytečné mi přišlo, že na sebe Carnivore nechají čekat přes hodinu.

Naštvalo mě to hlavně z důvodu, že jsem přes hodinu nečinně čuměl na prázdné pódium, abych nakonec ani nestihl celý set a spěchal na poslední rozumný spoj (táhnout se ve všední den nočními tramvajemi se mi opravdu nechtělo, kór když člověk šel na koncert, kde vystupovaly dvě kapely, a měl začínat v 19 hodin). O to vtipněji, respektive provokativněji působil vtípek Steela a spol., kteří se za zvuků intra vynořili ze tmy, hrábli jednou do strun a s přáním „good night“ opět odešli. V tu chvíli natěšené publikum lehce nechápalo. Samozřejmě, že se Carnivore vrátili, ale když předvedli na chlup to samé a po deseti vteřinách strávených na pódiu nám opět ukázali záda, vyšlo najevo, že ne všichni diváci mají božskou trpělivost, a myslím, že už nejeden z přítomných začínal být vzteklý. Opakovaný vtip není vtipem, říká se. Myslím, že na tuhle situaci to docela sedí. Do třetice se však k velké radosti přítomných Carnivore přeci jen na pódiu zabydlují a s tóny titulní skladby z debutní desky Carnivore začíná velice očekávané vystoupení. Od prvních tónu jasně dominovaly vytažené bicí a výtečně tak vynikla naspeedovaná rytmika. Skladby Carnivore jsou velice přímočaré (musíme brát ohled na datum jejich vzniku), základem bývají thrashující kytary, ostrá punková rytmika, hluboký vokál Petera Steela a chvílemi skutečně až doomově ponurá atmosféra. Parádně k muzice seděl syrový a neuhlazený zvuk, který dodával vystoupení správnou atmosféru. Ti, kteří si nedovedete představit hudbu Carnivore, vězte, že si bere něco ze starých hardrockových kapel, v zásadě je položena na thrash metalu, přičemž zhruba stejnou váhu má i hard corová a punková ostrost, přímočarost a nekompromisnost.
Minimálně stejnou pozornost jako hudební náplň však přitahovala i pódiová prezentace a evidentně odvázaný Peter Steel, kterému Carnivore poskytují na

koncertních prknech mnohem větší množství prostoru k vyblbnutí se než Type O Negative. Peter Steel v roli uzurpátora neustále pošťuchoval své spoluhráče, hrabal jim do nástrojů, strkal do nich, odhazoval je (a jakože kolikrát velice nekompromisně), zkrátka si na pódiu dělal, co chtěl. Bylo vidět, že atmosféra v kapele je velice odvázaná a to vzájemné pošťuchování bylo přátelské, nicméně takový pódiový technik Carnivore musí mít trpělivosti na rozdávání. Snad dvacetkrát musel upravovat stojany s mikrofonem, které Steel neustále někam zahazoval, povaloval, nebo do nich jen zuřivě praštil. Ve chvílích, kdy nemohl najít zahozený mikrofon a zmateně šátral po pódiu, přičemž ho nekoordinovaně se pohybující Steel zalehl, mi ho bylo opravdu líto. Dle jeho úsměvů však soudím, že je již na podobná dobrodružství zvyklý. Steel byl vůbec pěkně v ráži, když zrovna láhev s vínem neklopil do svého hrdla, hrál s ní na basu, jeho oblíbenou činností bylo vylévání vody na diváky (ovšem pražské publikum si nenechalo nic líbit a vracelo stejnou mincí – v jednu chvíli se koncert Carnivore proměnil spíše ve vodní válku, kdy lahve s vodou létali jak z pódia do publika, tak i naopak). Dá se jen spekulovat, jestli byl Peter sjetej nebo jestli jeho vskutku netradiční počínání na pódiu je součástí jakési show, nedivil bych se ani jednomu.
Po hudební stránce mě koncert Carnivore nepřekvapil téměř ničím, kdo zná desky, musel vědět, co očekávat, a toho se mu také dostalo. Potěšil syrový a agresivní zvuk, zejména v rychlejších thrashových nebo punkových pasážích se mi Carnivore velice líbili, bylo to sice neustále na jedno brdo, ale to zde vadilo málokomu. Naopak mě naštvaly nekonečné průtahy, díky nimž jsem musel odejít ještě během setu Carnivore, takže ani nevím, jestli nakonec byly tanečnice v bikinách.

GhAALL-ERKhA by mART_in