Klubový koncert roku, takovou nálepku dostal předposlední zářijový večer v Black Psu v Klánovicích. Menší hloučky už se tvořily před klubem kolem sedmé, opodál stál velký červený tour bus. Hlavně pro Ion Dissonance to byla velká změna – když se prvně ukázali v Black Psu, celé tour se těsnilo ve dvou dodávkách. Jako minule, i tento večer zaznamenali fronty u merchu hlavně ION DISSONANCE, kterým po návštěvě - zejména naší redakce - nabyla hezky kasička.

To už ale pivko (hnus, berte do Psa něco jiného) a lehce po sedmé začínají Dyscarnate. Z desky mě jejich „ded medl“ á la Misery Index nezaujal, naživo se přiznám, že kluci víc tlačili a byli agresivnější. Hrálo se zejména z aktuálního debutu a prim hrál vcelku vlídný zvuk - známe, jak to u prvních kapel bývá. Více snad kolega Bizz...

(Bizzaro tedy doplňuje, že Angláni dali třeba Yielding the Iron Fist, Those Who Trespass Against Us nebo Judecca a rozhodně dostáli tomu, co předvádějí na debutu. Masivní groove a agresivní grindující atak, který mladá trojice prezentuje v neurvale deathmetalovém tempu. Mladí, neklidní a především jistí v tom, co dělají.)

Hour Of Penance s deskou Paradogma se strefili do černého a deathmetalový fanda jásal, jak to Taliáni válí. Nicméně v kapele došlo k takovým personálním změnám, že vlastně nevím kdo, kdy, kde a jak. Vály z desky si v sestavě, která ji nahrála, neužiji… Nevadí, aktuální sestava se toho chopila víc než dobře a pravá truhlařina předvádí poctivý death metal bez vedlejších přívlastků. Oproti desce se mi zdají lehce pomalejší? Přesto to mělo tah na branku a pověstné vrtule se taktéž objevily.

Ion Dissonance a jejich aktuální Cursed aspiruje na desku roku. A hlavně ID byli zřejmě hlavní tahák pro většinu přítomných. Tahle kapela, která v prvopočátcích skloubila vše extrémní od svých vzorů, dnes platí ve svém ranku za veličinu a má mnoho následovníků, kteří se jim bez nadsázky nemohou rovnat. Už jen svým zvukem a laděním kytar jsou specifičtí, na desce mohutné osmičky vrní v duchu severu. A naživo? Ani slechu po hloubkách, naopak kytary pěkně „vysoko“ a čitelně je znát každý riff, který tak či onak fanoušek pod pódiem zná. Katatonie technických krkolomností, které ovšem mají hlavu a patu, nekompromisně drtí už slušně zaplněného Psa. Velkou devizou Cursed je samotný zpěvák Kevin McCaughey. Jeho projev dostál taktéž posunu a naživo byl velkým tahounem celé kapely, oproti Klánovicím 200 působil tento večer sebejistým dojmem. O malém 'JF' Richardovi za bicími ani netřeba mluvit. Ten člověk je psychopatické chobotnické hovado, protože tam, kde po prvotním vulkánu kytar něco zbylo, on zadupal do země. Na to, jakou ID disponují hudbou, byl strojově přesný a bezchybný. Nováček u basy Yannick nebyl tolik akční jako jeho předchůdce, ale i přesto, jaký měli ID vždy problém s bass-strunatci, se toho chopil slušně a své party odehrál s přehledem. Celá kapela funguje naprosto perfektně jako sehranný celek, a i když desky mají svůj zvuk a živé hraní ovlivní zvuk v daném klubu, přesto to, co slyšíme na desce, oni s přehledem zahrají. A že by byli po svém setu, který nás zavedl až do první desky (The Girl Nextdoor is Always Screaming mlasky, mlask), nějak zničení, vyvracela veselá nálada a úsměvy rozdávané na celé kolo. Přišli, zahráli, zvítězili…

Z daleké Tasmánie českému publiku více než dobře známí Psycroptic předvedli možná snad nejlepší klubový zvuk, co jsem kdy slyšel. Ačkoliv to může znít jako klišé, zvuk je něco, co se v našich končinách chtě nechtě pořád piluje. Psycroptic byli rychlí možná až moc, lavina triggerů drumce Davida Haleyho byla neúprosná a určovala tempo celého setu. Psycroptic, stejně tak jako ID před nimi, jsou známí svým specifickým zvukem, kdy kytara není brutálně podladěna, ale má naopak čistý, až „hardcore“ říz. A opět platí stejné jako u ID, tasmánští čerti dovedou skvěle přenést materiál z desek na prkna. V Black Psu jim k tomu neskutečně sednul zvuk, takže bylo o zábavu postaráno. Střihl se průřez kariérou s důrazem na stále aktuální Ob(servant). Jason u mikrofonu dostál své pověsti hlavního čerta a jako soptík byl po pódiu k neudržení. Nakolik Čech pozná australskou hudbu, natolik Australan zná českou, proto velkým a milým překvapením byla výzva Jasona směrem Zdeňkovi Šimečkovi aka GTboyi aka řvounu nestárnoucích Godless Truth, aby si spolu s ním zařval celou Ob(Servant). Duet dopadl na výbornou a byl skvělou třešničkou na pomyslném dortu celého setu. Jestli Psycroptic někoho vloni na Brutalu nepřesvědčili, teď v klubu nezůstal nikdo na pochybách.

Ano, ano, i Cephalic Carnage svůj set zasvětili jako podporu nedávno vydané novince Misled by Certainty; ostatně tak se jmenuje i celé tour. Rovnou řeknu, že vystoupení oproti setu na BA nebo na Chmelnici bylo slabší. Ano, hudba coloradských Cephaliců je pořád svá a pořád oproti jiným kapelám „dál“, přesto mi výstup přišel trošičku sterilní a jednotvárný. Radost taktéž kazila basa, která ven lezla až příliš mohutně a od půlky setu se jí nepodařilo zkrotit. Oproti tomu se musí vyzdvihnout výkon Johna Merrymana, který stejně tak jako JF či Haley před ním vyjel ze stejné továrny na přesnost a bicí byly něco, co tento večer muselo potěšit každého. Indián Lenzig servíroval jak ze zmiňované novinky, tak i z libového Lucid Interval…

I když se zdálo, že se celý večer protáhne, končilo se těsně před odjezdem posledního vlaku do centra města. Ti z nás, kteří plnili portmonku kapel, samozřejmě odjezd nestihli a cestu domů měli dobrodružnější, to ale nezměnilo nic na velmi vydařeném večeru.