Články

přeposlat článek tisknout
Chaos Descends festival 2019

Chaos Descends festival 2019

  • kdy: 18. - 20. července 2019
  • kde: Německo, Crispendorf, Ferienland

Perfektní Ved Buens Ende v lese, smrt Impetuous Ritual, rychta The Soft Moon, Samael hrající první dvě alba a další skvělé kapely. Takový byl letošní Chaos Descends festival.

Německý Chaos Descends festival se už pro mě stává takovou letní tradicí. Akce v lesích, na které se sejde necelá tisícovka lidí, hrají zde fajn black/death kapely a sem tam i nějaká mimožánrová překvapení. Především loňský ročník, na kterém mimo jiné proběhl poslední koncert Chaos Echœs, jsem si nadmíru užil, a dokonce bych jej označil za festival roku. Letos to sice ze začátku na extra silnou sestavu úplně nevypadalo, ale ve chvíli, kdy potvrdili Impetuous Ritual a následně také Ved Buens Ende, nebylo co řešit. Spolehlivý odvoz se mi rovněž podařilo domluvit s dostatečným předstihem, takže panika z minulého roku se naštěstí neopakovala (za což patří Adamovi s Radkou velký dík).

čtvrtek 18. července

Do Crispendorfu tentokrát dorážíme už po čtvrté hodině, kontrola auta se vstupenkami byla hotová rychleji než kdykoliv v minulosti a stany se nám taky podařilo postavit celkem rozumně. Vzhledem k tomu, že čtvrteční program začínal až v 10 večer, přemýšlíme, co dál dělat, a pivo bylo jasná volba. Samozřejmě ne to festivalové, které už podražilo na 3,5 € za 0,4 l. Z předchozích ročníků moc dobře vím, že se na místní Rosenbrauerei nedá spoléhat, takže jsem s sebou táhl celý karton s 24 plechovkami Plzně, což vlastně na celý festival furt úplně nestačilo. Příště to fakt chce aspoň 10 piv na den.

Opening party probíhala stejně jako loni v pool stage a patřila rovněž dvěma kapelám. Jako první přišli na řadu rakouští Kringa, kteří mi jsou již moc dobře známi. Od loňského prosince jsem je viděl již na čtyřech festivalech, z nichž především na A Sinister Purpose v Linzi předvedli pořádnou melu. Oni teda všude byli super, což platilo i tentokrát, ale kdybych měl vybrat jeden koncert, který jsem si užil nejméně, asi by to padlo na ten poslední. Vystoupení v bazénu mělo dle očekávání skvělou atmosféru, fanoušci se v předních řadách řádně mydlili a kapela měla solidní energii. Hudebně se podával rokenrolem nakopnutý black metal jako obvykle. Nepodařilo se mi ale najít místo s pořádným zvukem, což odnesly hodně Bastianovy vokály, ale také instrumenty. Navíc hráli hlavně nový materiál z chystané debutové desky Feast Upon The Gleam, která vyjde v srpnu u Terratur Possessions. Vlastně jediný song, který jsem poznal, byl nedávno zveřejněný As Kaleidoscopic Patterns Arise, který zároveň považuji za vrchol setu. Jak jsem již ale napsal, špatné to fakt nebylo, všichni ostatní si koneckonců Kringu hodně chválili, jen já je letos už viděl v lepších podmínkách.

Druzí přišli na řadu The Body, s kterými již mám taky bohatou zkušenost. Od roku 2014 jsem byl na všech pěti pražských koncertech, z nichž ten poslední se konal týden a půl před festem. Jejich neandrtálský sludge/noise, který hrají naživo, je sice oproti samply a elektronikou protkaným deskám strašně primitivní, ale na druhou stranu rovněž parádně ubíjející. Na tomhle hluku se mi zkrátka podařilo vypěstovat silnou závislost. Na letošních koncertech, co jsem tak viděl, se navíc k tradičnímu duu kytara + bicí přidává ještě jejich řidič s pár noisovými krabičkami. Nemohu sice říct, že by hudbu Američanů nějak výrazně obohacoval, spíše se jedná o pár improvizovaných hluků, což ale občas nezní vůbec blbě. Prim však stále hrají Chipovy kytarové riffy, kterými se často přiblíží až k dronově ničivým vlnám, a úderné bicí hostujícího bubeníka, jenž se evropských turné účastní. Tentokrát se jednalo o můj první venkovní koncert The Body a trochu jsem se bál, aby v otevřeném prostoru nebyla jejich hudba moc potichu. Nejlepší přeci je, když vás hluk totálně rozmačká. Obavy se naštěstí nenaplnily, a ve výsledku to byl ještě hlasitější hukot než v Modré Vopici. Chip svůj aparát ohulil natolik, že mu asi v druhé skladbě odešla jedna kytarová hlava. Po rychlé výměně se ale pokračovalo, a krátká pauza ani nestihla narušit celkový dojem z koncertu. Navíc jako přídavek zahráli A Curse z jejich nejlepší desky All the Waters of the Earth Turn to Blood, takže jsem byl opět maximálně spokojený a hluchý.

Mimochodem, dva týdny před festivalem oznámili pořadatelé vyprodání všech předprodejových lístků, kterých mělo být snad 700. Dále se na místě prodávalo neomezené množství jednodenních lístků za zvýšenou cenu (páteční platily rovněž na čtvrteční bazénovou sešlost). Musím ale říct, že jsem si výrazně většího počtu lidí v areálu nevšiml a na fest by s přehledem mohlo dorazit i dvakrát tolik návštěvníků. Trochu narváno bylo pouze ve čtvrtek na warm-up party, ale za to bych spíše vinil rozhodnutí více lidí vyrazit na fest dříve, než celkový nárůst hlav.

pátek 19. července

Páteční ráno a dopoledne byly trochu deštivé, tudíž se celkem dobře spalo. Když už ale byla dlouhá chvíle a popíjení ve stanu nás přestalo bavit, vydali jsme se se zbytkem české sekce na krátký výlet k bunkru v místním lesíku. A vzhledem k tomu, že jsme u něj byli úplně sami, vydrželi jsme tam i v lehkém dešti až do vypití veškerých zásob, které jsme vzali s sebou, což pro některé jedince bylo v pátek poněkud osudné. Do areálu se přesouváme až těsně před čtvrtou, někteří nakupují merch, někteří další pivo, a jde se na první kapely.

Jako první hráli finští Chalice. Jedná se o poměrně mladou heavy kapelu, která má na kontě teprve jedno demo a letošní EP Silver Cloak. Nebudu lhát, nebylo to nic extra, zpěvy navíc místy slušně tahaly za uši. Zábavní však Finové byli a vzhledem k tomu, že se jednalo o první kapelu dne a my byli celkem v náladě, nevadilo mi si na ně trochu zatrsat.

To němečtí Nocturnal Witch ale zněli hned ze začátku poměrně slibně. Na netu sice mají psáno black/thrash, ale z jejich riffů na mě docela dýchla atmosféra severských old school blacků. První půlku jejich koncertu bych rozhodně označil za dost dobrou. Satanužel, s každým dalším songem mi docházelo, že jsou jednotlivé skladby a vlastně i riffy jako přes kopírák. Do konce jsem tedy nevydržel.

Třetí Chapel of Disease to u mě ale v pátek vyhráli. Jejich loňské album se šíleným názvem ...and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye sklízí úspěch ve všemožných metalových žebříčcích, na rateyourmusic.com je dokonce hodnoceno jako nejlepší death i heavy metal album roku a momentálně i jako 36 nejlepší album loňského roku celkově bez ohledu na žánr. Párkrát jsem ho slyšel a musím uznat, že se mi líbí, ale až naživo mi pořádně došlo, jak je hudba Němců dobře složená. Deathmetalový základ proplétá vkusné heavy sólování, vše na sebe dobře navazuje, zní progresivně a zároveň hitově. Ruku do ohně bych za to sice nedal, ale myslím si, že v Německu zahráli svou poslední desku celou nebo z ní přinejmenším primárně čerpali, jelikož mi všechny songy byly velmi povědomé a u většiny melodií a kytarových vyhrávek jsem se dobře chytal. Navíc mě Chapel of Disease s každým dalším songem bavili čím dál více a snad bych byl nejraději, kdyby celý den patřil jen jim. Jsem sice člověk, který sólování v metalu poměrně často hejtuje, ale v tomhle případě se jedná o největší klad kapely. Kromě toho, že se jejich sóla fakt dobře poslouchají a netahají za uši, naživo z nich dýchala příjemně melancholická atmosféra, která byla rovněž hrozně pozitivní. Největší pecka byla asi skladba Song of the Gods s chytlavým refrénem a až bluesovými prvky. Pokud máte rádi kapely, které udělaly úkrok od old school deathu k progresivnějšímu, experimentálnějšímu nebo i přístupnějšímu vyznění jako třeba Venenum a Tribulation, mohli by vás Němci hodně bavit. Já každopádně Chapel of Disease přidávám do seznamu německých kapel, které budu v budoucnu rozhodně sledovat.

Wiegedood to po tomhle neměli moc lehké, a byť odehráli rozhodně nejnasypanější set pátku, velký dojem na mě neudělali. Tento atmosférický hipster black členů Oathbreaker a Amenra jsem viděl již podruhé, a vlastně mi jen potvrdili, že i když se jejich alba dají poslouchat, živě to moc nefunguje. Palba a riffovačka je to sice slušná, to ano, ale poměrně dlouhé songy se moc nevyvíjí a celkem těžko se u nich drží pozornost. Vokály Belgičané rovněž nemají nic extra, takže jejich set šel jedním uchem dovnitř a druhým ven. Třeba mě ale ještě někdy, až nebudou hrát za světla venku a budou mít fakt dobrý zvuk, přesvědčí.

Brocas Helm jsou jednou z těch kapel, které využívám k odpočinku. Vydržím sice první song, ale když se přesvědčím o tom, že to není nic pro mě, jdu se natáhnout do stanu. Pár známých si sice jejich heavy metal chválilo, ale na druhou stranu někteří pravověrní fanoušci jejich set označili za zklamání festivalu, tudíž si myslím, že jsem o nic výjimečného nepřišel.

Docela mě ale sere, že jsem přišel o kus Obliteration, které jsem měl v plánu vidět celé a docela jsem se na ně těšil. Usnul jsem ale tak tvrdě, že mě nevzbudil ani nastavený budík, a nakonec jsem se ze stanu vykopal do areálu asi až na posledních 30 minut. Díky ale za ně, protože Norové byli super! Jejich loňská deska Cenotaph Obscure je parádní a songy, které hrály naživo, fakt makaly. Obliteration jsou jednou z těch kapel, jejichž podání oldschool deathu skvěle šlape, dobře se poslouchá, a zároveň do žánru přináší i v dnešní době něco svého. Těch pět songů (nebo kolik jsem jich viděl) uteklo jak voda, a i když to nebyla taková pecka jako Chapel of Disease, klidně bych si je dal hned znovu.

V případě Archgoat není moc co řešit. Přišli, nasypali do nás svůj nechutný kozlí war metal a čau. Hráli sice hodně pomalejších songů, ale ty rychlé zabíjely. V setu se objevily nové skladby, ale samozřejmě i hromada starých s obligátním Hammer of Satan na závěr. Když jsem viděl Archgoat v klubu, vždycky byli mnohem lepší, stejně tak i pařba na ně. Kdo měl dost sil, tak se mohl jít slušně pomlátit i tentokrát a všichni snad odcházeli spokojení.

Mezi kapely, které mě letos hodně překvapily, musím určitě zařadit také W.A.R. Jednalo se vlastně o Samael, kteří hráli svá první dvě alba Worship Him a Blood Ritual pod jménem Worship And Ritual. A byť jsem nikdy nebyl velkým fanouškem těchto desek, je třeba uznat, že ta hodina a půl, během které je přehráli téměř celé, byla fakt super. W.A.R. předvedli nejvíce profesionální set celého festivalu s perfektním zvukem, skvělými světly i hráčskými výkony. A na to, že tato alba mají už 27, resp. 28 let, podařilo se přenést atmosféru starých skladeb i do dnešní doby. Jasně, Vorphalackův vokál zněl pochopitelně jinak než na začátku devadesátých let, ale s Xytraguptorem za bicími to odehráli parádně. Ty songy prostě měly sílu a Worship And Ritual se pro mě stali druhou nejlepší kapelou pátku. Tyhle old school blackové návraty do starých dob evidentně mají smysl. Vyšlo to Samael, Tormentor loni byli taky perfektní, a já se nemohu dočkat, až na Brutal Assaultu uvidím Hellhammer.

sobota 20. července

Sobotní počasí bylo přesným opakem toho pátečního. Pokud v pátek ráno pršelo a pak byl příjemný chládek, v sobotu celý den smažilo slunce, až to pěkné nebylo. To se samozřejmě opět podepsalo na spotřebě piv, kterých již byl nedostatek. V odpoledních hodinách se ale v areálu díky stromům začíná tvořit stín, do kterého se dá schovat, a člověk proto neodpadne hned během pár kapel.

Italům Giöbia to ale skvěle sedlo i na pařícím slunci. Jejich šedesátkový psychedelic rock se hrozně hezky poslouchal, měl super drive, byl dost rytmicky zajímavý a došlo i na space momenty. Navíc na konec zahráli i song This World Was Being Watched Closely z jejich poslední řadovky Magnifier, což je fakt parádní hit. Nejlepší kapela na začátek dne, jakou si jen šlo přát.

Jako druzí přišli na řadu Ascended Dead, kteří nastartovali trojblok slušně vražedných kapel. Američany jsem viděl i čtyři dny předtím spolu s Impetuous Ritual v Praze, z čehož jsem taky napsal report, tak ať se tolik nemusím opakovat, doporučuji přečíst tenhle článek. V Německu byli se svým nasypaným death metalem taky nejrychlejší kapelou dne a docela jim pomohlo, že měli časový limit. Odehráli totiž dost intenzivní set bez delších pauz, který byl zároveň konzistentní a rozhodně nezačal nudit. V tomhle ohledu byli Američané lepší než v Underdogs. Nebylo třeba ani moc hýbat se zvukem, byť ideální rovněž nebyl. Když si ale vzpomenu na energii, kterou jsem pocítil v klubu během těch nesilnějších chvil, tak té jsem se na open airu nedočkal. Co se celkové vyváženosti týče, tak v Německu asi lepší, ale momentální posedlost byla v Praze nejednou silnější.

Darvaza mě klubově už třikrát dostali a z toho dvakrát totálně roznesli na kopytech většinu dalších kapel. Sice se jedná o celkem neškodný rokec, ale s pořádným zvukem a nepříčetným zpěvákem působí jako dílo zkázy. Na Chaos Descends jim to zvukově trochu skákalo, asi kvůli technickým problémům, ale předvedli opět solidní nářez. Posedlý Wraath to možná svou teatrálností už krapet přeháněl, ale řval parádně a svým zlým pohledem u fotografů budil značný respekt. Když sice opomenu zabijáckou Towards the Darkest Mystery, během které jsem si málem urval hlavu z krku, tak mě zbytek setu Darvazy minimálně v Bruselu a v Praze bavil více. Zahráli ale všechny důležité pecky a vysoký standard si stále drží.

V případě Impetuous Ritual byla otázka, jak vyzní venku a za světla. Jejich koncert v pražském klubu byl zběsilý a s několika velmi silnými momenty, ale k úplné dokonalosti stále něco chybělo. A i když jsem to moc nečekal, v Německu byli Sensible Aboriginals nakonec po všech stránkách minimálně o třídu lepší. Odpolední čas vůbec nevadil, aspoň bylo vidět, jak jsou všichni krásní, a hlavně jim díky silnější aparatuře vyšel úplně perfektní zvuk. Oproti Praze to bylo podstatně hlasitější, hutnější a zároveň čitelnější. Zas ne, že by jejich hudbě šlo rozumět až příliš, furt to byl šílený bordel, ale v kytarách se dalo mnohem lépe orientovat a i bicí dobře vyzněly. V předních řadách se navíc o tlak linoucí se z beden dalo téměř opřít, což zážitek rozhodně umocnilo. Set měli pravděpodobně úplně stejný a na parádní jekot během Inservitude of Asynchronous Duality také došlo. Celkový dojem z koncertu ovšem umocnil fanatismus, který se odehrál nejen na pódiu ale také pod ním. V průběhu setu vyběhl z backstage kytarista Ascended Dead a vrhl mezi lidi zakrvácenou figurínu s warpaintem, která pak lítala davem a jednoho týpka v první řadě totálně knockoutovala úderem do hlavy. Borec naštěstí přežil a po krátkém ošetření znovu chodil po areálu, ale od téhle pecky si všichni začali dávat trochu bacha. Figurína jinak létala z davu na pódium a zpátky, dokud jí Ignis Fatuus během hraní neudupl hlavu a fanoušci ji nerozcupovali na kousky. Naprostá šílenost! A jestli jsem v pražském reportu psal, že Portal i Grave Upheaval byli naživo o poznání lepší, tak zde se Impetuous Ritual minimálně přiblížili na hodně podobnou úroveň. K celému koncertu mě nenapadá lepší shrnutí než „Fukk you, we’re from Papua New Guinea!“ A následné chování, alkoholismus a evidentní mentální problémy některých členů kapely na afterparty výsledné pocity ještě podtrhly.

Jelikož po tomhle by jakýkoliv metal neměl smysl, následné zařazení Hexvessel přišlo vhod. Sice mě jejich poslední nahrávka All Tree už prakticky vůbec nebaví, ale zavzpomínat si na pár starších songů bylo fajn. Kvohst vše samozřejmě skvěle odzpíval, a dokonce mi přišlo, že se ani moc nepředváděl. Sice mě z jeho současných kapel baví mnohem více Grave Pleasures, ale i některé nové skladby byly v danou chvíli příjemné. Nejvíce mě ale potěšilo zařazení Woods to Conjure z desky No Holier Temple, ale i When I'm Dead na závěr byla zábavná. Jejich folk rock navíc mezi lesy vyzněl mnohem lépe, než když jsem je viděl posledně v Cross Clubu. Jinak jsem hrozně rád, že jsem se opět viděl s bubeníkem Jukkou (dále také Dark Buddha Rising), s kterým jsem si pak skvěle pokecal.

Kvůli tomu, že jsme prožvanili prakticky celý set Angel Witch, tak jsem z jejich heavy metalu vlastně nic pořádně neslyšel. Z dálky jsem ale ocenil moc hezkou vlajku s baphometem.

Hlavní důvod, proč jsem letos na Chaos Descends jel, byli ovšem Ved Buens Ende. Ještě nedávno bych vůbec nedoufal, že budu mít někdy šanci vidět jejich koncert. Začátkem letošního roku ale odehrála tato legenda norské avantgardy tajnou show v Norsku a 13. července došlo po 24 letech na první oficiální vystoupení na dánském Metal Magic festivalu. Ved Buens Ende sice byli potvrzeni také na Brutal Assault, ale vzhledem k tomu, že tam dostanou pouze 45 minut ve stanu, je snad jasné, že jejich sedmdesátiminutový set o půlnoci v německých lesích je něco, co nešlo vynechat. Zvlášť, když hrají v původním složení Czral, Vicotnik, Skoll, na bicí je doprovází bubeník Øyvind Myrvoll (působící například také v Dødheimsgard, Aura Noir a Nidingr) a setlist tvoří skladby z devadesátých let. Jak kultovní demo Those Who Caress the Pale, tak geniální album Written in Waters přehráli v Německu téměř celé. Vynechány byly pouze songy Autumn Leaves a Those Who Caress the Pale, které údajně v Dánsku dali jako přídavek, ale mě osobně jejich absence vůbec nevadila, protože kdybych měl vybrat které kousky vynechat, zvolím přesně tyto dva. Kapela byla jinak skvěle sehraná a vzhledem k tomu, že se za ty roky Czral naučil pořádně zpívat, jejich živá prezentace zněla profesionálněji než z alba. Vicotnikův řev se mi možná na nahrávkách zamlouvá o malinko více, ale to je asi jen o zvyku. Důležité ovšem bylo, že se jim podařilo přenést ducha starých skladeb do současnosti a navíc i s dobrým zvukem. Pouze v pár nejrychlejších pasážích trochu vyskočily basy, ale to nelze brát za velkou vadu na kráse. Czralovi sice na začátku I Sang for the Swans chcípl kytarový aparát, čímž se však nenechal rozhodit, a zatímco jej technici měnili, odzpíval song ve stoje s přísným výrazem jako pán. Jelikož se o většinu kytarových linek staral Vicotnik a Czral jej spíše doplňoval, momentální absence kytary rovněž nebyla rušivá. V Remembrance of Things Past, kde je jeden z nejlepších blackmetalových riffů vůbec, ovšem obě kytary excelovaly. Úplně nejsilněji na mě však zapůsobila Den saakaldte, kdy mi během „Look, see my demons gleam“ až naskakovala husina. Těžko říct, jak dlouho plánují pánové v existenci kapely pokračovat a zda se dočkáme i nějakých nových songů. Pár dalších festivalů mají potvrzených a na Brutal Assaultu na ně samozřejmě opět zajdu. Vzhledem k celkové atmosféře, setlistu i místu konání mi ovšem něco říká, že je v lepších podmínkách asi už těžko uvidím. Šlo však vidět, jak si koncert užívají, tak snad budou v hraní ještě nějakou chvíli pokračovat.

Tímhle však festival nekončil a stále na nás čekali The Soft Moon. Za ty čtyři roky, co na Chaos Descends jezdím, musím říct, že pořadatelé mají fakt skvělou volbu na poslední kapely, které celý program uzavřou. Na mém prvním ročníku to byli Mysticum, další rok Sunn O))) a loni Wovenhand s Wolvennest. Tentokrát padla volba na post-punk / industrial kapelu a musím říct, že na závěr nemohlo hrát nic lepšího. The Soft Moon totiž na post-punk téměř zapomněli a rozjeli fakt šílenou techno rychtu. Bicí a basu doplňovaly skvělé beaty, synťáky, řev, ale také třískání to kovového barelu. Během této kombinace všichni metalisti tančili, jako by snad přijeli na diskotéku. Když jsem se ale podíval na pódium, tak to od diskotéky opravdu nemělo moc daleko. Blyštivý převrácený disko kříž, který dříve býval u baru, byl pověšen po většinu kapel za zády hudebníků, a během The Soft Moon v kombinaci s dobrými světly a hustou mlhou navíc házel hezké odlesky a svítil všemi barvami. Někdy v půl druhé ráno po hodinovém výplachu a tancovačce přichází konec a velká část návštěvníků odchází z areálu s nadšeným úsměvem, jako by za celý víkend nic lepšího nehrálo. To říkám furt, stejně jako na Hradbách Samoty i zde platilo, že pořádná rychta na závěr je to nejlepší, co může být.

Pátý ročník Chaos Descends festivalu byl tímto za námi a se všemi přítomnými jsme se shodli na tom, že to letos opět stálo za to. Osobně jsem samozřejmě nejvíce rád, že jsem měl možnost vidět Ved Buens Ende v perfektních podmínkách. Smrt, kterou předvedli Impetuous Ritual, byla ale totálně šílená, Chapel of Disease zde odehráli parádní koncert, W.A.R. to rovněž skvěle sedlo, závěrečná tancovačka s The Soft Moon byla taky úplně super a nějaké ty stories z afterparty si raději nechám pro sebe. Tak doufám, že příště pořadatelé pozvou opět několik podobně zajímavých kapel a snad zase za rok čau!

Jiné názory


Přispěj do diskuze

Hlavně musí být A Mask in the Mirror, dle setlistů jí hráli třetí, tak snad nad ní dojde i v kratším setu.
No nejde ani tak o sypání, ale spíš o ty divný jazzy patterny, průklepy, průšlapy, hrátky s činelama v pomalejších pasážích, pro mě jedny z nejlepších bicích vůbec (mj. i jejich zvuk).

Podobných fotek pak bude v galerce více :P
A jo, snad to na BA klapne, hlavně doufám, že zahrají zase Remembrance Of Things Pasti s celým koncem, to bylo super.
Jestli to dal přesně, to už nevím, popravdě jsem se na to ani tolik nesoustředil, ale odehrané to bylo dobře. Ale vzhledem k tomu, že solidně sypal aji s DHG, tak lze precizní hru očekávat :)

Lemmy: To je snad na pokec někdy u piva, ale kromě toho, že místy vypadali, že někoho pokoušou, mě nejvíce pobavil Omenous Fugue, kterej se vyptával, kde v Německým lese může koupit brambory :D

Pěkné raport! Ovšem nejlepší je ta poslední fotka :).
Fajn číst, že jsou VBE ve formě, jsem teda trošku nedůvěřivý jak na BA vyzní bicí a jestli to Myrvoll dá přesně jako Czral na desce, zbytku věřím.
A snad se povede zvuk no...

tak co to tam ti impetuous ritual vyváděli? povídej... jsem se na to vysloveně těšil už od teaseru při pražském reportu. od čeho tu ten blogísek máme...

aktuálně

diskuze