Články

přeposlat článek tisknout
DARK BOMBASTIC EVENING 2013 - den 4 + cestopis

DARK BOMBASTIC EVENING 2013 - den 4 + cestopis

  • kdy: 17. 8. 2013
  • kde: Rumunsko, Transylvánie, Alba Iulia

Poslední den, patřící metalu, kralovali a vše ostatní do země zadupali Esoteric. Velmi dobře se předvedli i Solefald a Altar of Plagues. A na závěr cestopisné outro.

Poslední dopoledne v Alba Iulii plyne pomalu, nic zvláštního nepodnikáme, spíš se tak povalujeme po areálu. Houpací síť je geniální vynález, který se dá ještě vylepšit tím, že se v ní uvelebíte a do toho vám (živě) hrají třeba Solefald a Esoteric (takovou Cipher jsem ten den slyšel vlastně 3x) – kapely mají totiž, jak je zde obvyklé, dopolední zvukovku. Je docela vedro a část výpravy ve městě objevila stinnou oázu, resp. hospodu se slušným točeným pivem a terasou hustě porostlou vinnou révou, což funguje jako skvělá izolace proti slunci. Tak se tam přesouváme a na nějakou dobu zasekáváme, místo je to nejspíš „profláklé“, kousek od nás popíjejí Parzival. Pak začíná pršet a tak nějak se nám nedaří odejít :), tudíž nestíháme HERETOIR (no vlastně jsme je ani moc stihnout nechtěli…).

Na další v pořadí, GLACIATION, už jsme ale před pódiem. Celkem nová kapela z Francie, v níž hrají bubeník a „zcela nečekaně“ i Neige z Alcest (tento „nezmar“ se prostě nacpe všude). Na kontě mají zatím jedno album s názvem 1994, což nejspíš odkazuje na rok, kdy vyšlo několik zásadních blackmetalových desek a i jejich hudba nezapře inspiraci v black metalu, který se hrál právě kolem poloviny 90. let. Tedy už takový ten melodičtější, i když stále dost „trve“ model, sem tam jen nenápadně podbarven klávesami. Já v tom občas slyšel třeba staré Satyricon kolem The Shadowthrone/Nemesis Divina (i takové ty pseudo-středověké motivy apod.) nebo i trošku mrazivosti Frost od Enslaved. Že jsou to Francouzi, ale nezapřeli a byla tam cítit i ta specifická dekadence a vypjatost. Z nahrávky to má o něco mrazivější zvuk a atmosféru, než se povedlo vytvořit naživo, navíc mi kytaristé přišli občas takoví nejistí, nicméně to byl prý jejich první koncert, takže se nad tím dá přimhouřit oko. Kdo si byl sebou jistý až moc, byl jejich zpěvák „na odchodu“ Valnoir. Jeho pódiová prezentace, plná póz a podivného útočení na neviditelné cíle stojanem od mikrofonu, v kombinaci se sotva průměrným vokálem celý koncert trochu strhávala. Ač bych nečekal, že to napíšu, tak jejich set v poslední třetině zvedl Neige, když se chopil mikrofonu a svým vřískotem dalece předčil svého kolegu. Vyzdvihl bych ještě asi nejsilnější článek kapely – bubeníka Winterhaltera, který chvílemi sypal opravdu hodně poctivě a s přehledem, navíc měl výborně nazvučenou bicí soupravu, takže to i dobře vyniklo. Celkově jsem to čekal o něco lepší, každopádně slušné (první) vystoupení možná nadějné kapely.

areál - In Vain na podiuPak hráli IN VAIN, kteří mě moc nebaví. Hudebníci jsou to jistě dobří, technicky a formálně je vlastně vše v pořádku, obsahově je to pro mě převážně prázdné a nudné. Ty nejlepší momenty zní jako slabší pasáže Opeth nebo Solefald, chybí mi tam nějaká invence, nebo mi něco uniká, nevím. Většinu setu ale stejně vidím jen z valu/kopce vně areálu, odkud je to sice dobře slyšet a i vidět na podium, ale adekvátní pozice k hodnocení to jistě není. Bylo potřeba načerpat energii na následující tři kapely, společnost nám dělá místní pivo „Temešvárník“ a palincă de maramureş (slivovice). Nutno dodat, že většině návštěvnictva DBE se vystoupení In Vain očividně líbilo mnohem více než mně a mám dojem, že před podiem to vřelo ještě více než na následující SOLEFALD.

SolefaldMoje obavy z živé prezentace těchto avantgardních (black) metalistů už rozptýlilo jejich skvělé vystoupení na letošním Brutal Assaultu a tady svoje kvality SOLEFALD jen a jen potvrdili. Uniformované komando stejně jako tam zahajuje s CK II Chanel N°6 a party se může rozjet. Je fajn vidět, že si jsou s koncertní prezentací svých skladeb stále jistější a na podiu působí více přirozeně než v začátcích. Zpočátku trochu zlobí zvuk, v první třetině jsou málo slyšet klávesy a zvukaři to chvíli trvá, než je vytáhne, stejně jako sólující kytaru jednoho z členů In Vain. Setlist vlastně stejný jako v Josefově, Solefald v dobrém poměru namíchali ty rozjuchanější pecky jako Backpacka Baba, The USA Don't Exist (ta mi v hlavě hrála ještě dlouho po festivalu), s těmi vážnějšími, hymnickým kousky á la Song Til Stormen a Sun I Call a blackmetalovými nářezy z The Linear Scaffold (zazněly hned 4). Lazare svoje nelehké čisté party zpívá jistě a s přehledem, klobouk dolů, občas mu skvěle sekunduje Sindre a jeden z kytaristů In Vain. Cornelius naživo skřehotá trochu jinak než na deskách, i ty občasné recitativy mi nepřišly tak procítěné, jak by měly být, ale jo, pere se s tím statečně a vystoupení dodává jistý komický prvek (to myslím jen v dobrém). V pauze mezi skladbami si pochvaluje zdejší přátelskou atmosféru bez bariér a (téměř bez) security, vzpomíná na jejich cestu do Rumunska před mnoha lety a slibuje na závěr něco speciálního. No jasně, tohle si pánové nemohli nechat ujít a za When the Moon Is on the Wave plynule připojují Transilvanian Hunger od Darkthrone. Parádní tečka, v autentičtějším prostředí to už sotva kdy uslyším. I přes slabší zvuk v první třetině musím říct, že jsem si je tu užil ještě více než na Brutalu.

Altar Of Plagues

Irské ALTAR OF PLAGUES už jsem jednou viděl a nijak zvlášť mě tenkrát nezaujali a ani z desky mě to kdovíjak nebere, byť jsou v rámci těch post-rock/blackmetalových kapel rozhodně nadprůměrní. Dal jsem jim ale druhou šanci a jsem za to rád, protože tady se mi to z různých důvodů líbilo o dost víc. Důvody? Západ slunce a apokalypticky vyhlížející mračna, postupné stmívání se v průběhu setu vytvořily ty nejlepší kulisy, přál jim i zvuk(ař) a v neposlední řadě to bylo nasazení kapely samotné. Prostě si to všechno tak nějak sedlo a atmosféra byla řádně hustá. AoP hrají to,čemu se dnes říká „post-black metal“. Oproti té spoustě klonů Wolves in the Throne Room jsou ale méně „hodní“ a „přírodní“, zní spíš post-apokalypticky ponuře až bezvýchodně. Na jazyk se mi dere přirovnat je ke „Cult of Luna na speedu“, přičemž došlo i na pomalejší pasáže, připomínající právě tyhle Švédy. Nutno říct, že ve trojčlenné sestavě (dvě kytary a bicí, absence basy mi kupodivu vůbec nevadila) mi přišli mnohem přesvědčivější než letošní vystoupení CoL v josefovské pevnosti. Na konci setu zpívající (tedy spíš naléhavě řvoucí) kytarista rozmlátil svůj nástroj a naházel jeho zbytky mezi nadšené fanoušky (jo a vypadal trochu jako Sud :)) Tenhle koncert byl údajně jeden z posledních, který AoL odehráli a loučení to bylo vskutku důstojné.

EsotericESOTERIC pro mě byli jedinou jistotou a hlavním důvodem proč sem jet. Jejich loňské vystoupení v pražském Black Psu řadím k těm největším koncertním a vlastně i životním zážitkům vůbec. Otazníkem tu byla jen délka setu a zvuk. Už s prvními tóny Loss of Will je jasné, že obavy byly zbytečné a zvukově bude vše tak, jak má. Všechny tři kytary, basa, klávesy i bicí v optimálním poměru, vše rozprostřené, mohutné i drtivé zároveň. Zhudebněný pohřeb a následný rozklad mysli s pomocí psychotropních látek. Nahallovaný vokál Grega Chandlera mohl být o trošku víc, ale záleželo spíš na místě, na kterém člověk stál. I tak zněl naprosto nelidsky, spíš jako ozvěna řevu nestvůry z těch nejhorších nočních můr. Vůli vzdorovat tedy ztrácím už v průběhu první skladby, dál se jen vezu, aby taky ne, když pokračují s kolosální šíleností jménem Circle. Už s vybrnkávaným začátkem mě zalévá pocit naprostého blaha, tahle skladba je prostě čirá funerálně-psychedelická nádhera až genialita. V těch 20 minutách prostě není žádný slabší moment, místa pro vydechnutí jen velice málo, naopak se vše stupňuje a vrství a ve druhé polovině už je ten tlak na hranici únosnosti. No prostě síla. Oproti loňskému koncertu je vystoupení obohaceno o projekci, kde se různé psychedelické přeludy prolínají s rozpohybovanými motivy z obalů jejich desek. Pokračuje se s Aberration, v prvních minutách několik překvapivých rytmických zvratů, pak se ale vracíme k pomalému tonutí v chladu mezihvězdné prázdnoty, tak jak to umí jen tihle Angličané. Na závěr ještě Cipher, což je asi Esotericjejich nejpřístupnější a „nejhitovější“ skladba (uvozovky na místě), velice chytře vystavěná, instrumentálně i emočně bohatá kompozice, o jejíž hitovosti lze uvažovat samozřejmě jen v rámci (funeral) doomového žánru. Perličkou těšící oko našince (kterých tu bylo o trochu více než loni) byl baskytarista Mark Bodossian, který vystoupil v triku Master's Hammer s motivem „Konví. U všech kapel (ještě s výjimkou Solefald) jsem uváděl menší či větší podobnost a přirovnání k tomu či onomu slavnějšímu jménu, u Esoteric nic takového prostě nepřipadá v úvahu. Tihle nelidi si už dávno našli svojí vlastní hudební dimenzi, ve které se vyvíjejí a do níž se jen málokterá kapela odváží byť jen nahlédnout. Tohle je prostě úplně „jinde“ a je to tak moc dobře. Pokud mám srovnávat, tak loňský klubový koncert byl ještě o trošku silnější a zvuk o chlup lepší, klidně bych to snesl delší, nicméně i ta hodina hracího času stačila k tomu, abych byl zase úplně mimo.

Celý festival teď pro mě za mě mohl klidně skončit, vystoupily však ještě dvě další kapely, kterým jsem zvláště pod vlivem předchozího zážitku nevěnoval příliš pozornosti. První z nich byli TURNING GOLEM, což jsou vlastně Norové VULTURE INDUSTRIES doplnění o tanečně-divadelní performance HAPPY GORILLA DANCE COMPANY. Hudebně to nezapře velkou inspiraci v jiných avantgardních Norech – Arcturus, i zpěvák mi zpěvem dost připomínal Vortexe, není to špatné, ale mám z nich podobný pocit jako z odpoledních In Vain – formálně dobré, obsahově mě to ale nějak nebere. Na pódiu je spousta lidí v bizarních kostýmech, jejich rejdění doplňuje projekce, představení má, zdá se, určitý koncept a příběh, z kterého ale mnoho nepobírám, vlastně se ani moc nesnažím… museli by hrát zajímavější muziku.

Poslední kapelou byli MOURNING BELOVETH, víceméně klasický doom/death metal, který mě ničím neurážel, ale ani nijak zvlášť nezaujal a v průběhu vystoupení raději volím spánek. Usínalo se u toho dobře. Mimochodem docela odvaha, vystoupit s tímhle po Esoteric. Není doom jako doom.

Resumé? Stejně jako loni velmi příjemná akce se skvělou atmosférou, organizačně vše šlapalo naprosto bez problémů, zvuk až na několik málo výjimek výborný. Většina kapel předvedla velice kvalitní vystoupení, některé i překvapivě, nad tím vším samozřejmě ční nadpozemské vystoupení Esoteric. Takže snad za rok zase „la revedere!“

---- --- -- - -- --- ----

Festival je za námi, dále pokračuje takové delší cestopisné outro, možná to někoho bude zajímat, já třeba tyhle věci čtu docela rád a nedá mi to se o několika místech nezmínit. Po sbalení věcí se ploužíme na osvědčenou pumpu, plán zní dostopovat do Brașova a mrknout mj. na Černý kostel, kam jsme to loni „nestihli”. Páreček co nás asi po čtvrt hodině nabírá, nás přesvědčuje, že máme raději zkusit Sibiu, že prý je to tam ještě hezčí. I z časových důvodů je nakonec poslechneme. Na místě po chvíli bloudění nalézáme fajn hostel přímo v historickém centru za rozumný peníz a jdeme prohlédnout město. Sibiu působí dost příjemně, historické jádro je na seznamu UNESCO, v roce 2007 bylo vyhlášeno evropským městem kultury a asi sem natekly nějaké ty europeníze, spousta starých, převážně barokních budov je nově opravena. Je tu několik poměrně velkých kostelů, gotických i barokních, za pozornost stojí i velká část dobře zachovaného středověkého opevnění s věžemi, spousta křivolakých uliček a schodišť s pitoreskními baráčky, což má svoje kouzlo, zvláště po setmění. V celkovém dojmu to konkuruje loňské návštěvě Sighişoary, i když se tu nenarodil Vlad Țepeș (kdo byl, tak ví). A mají tam dobré víno.

Další den zase valíme na stop, nabírá nás nějaký klubový designér, který nás převáží skrze horský průsmyk divoce a impozantně vypadajícím pohořím Făgăraș. Jedna úzká silnice, podél ní řeka, nalevo hory, napravo hory (spousta z nich dosahuje výšky přes 2 tisíce metrů) a takhle jedete třeba 100 km, jedinou známkou civilizace je co 10 km pár baráčků a cikáni u silnice prodávající borůvky. V Pitești (poměrně moderní a tudíž nezajímavé, průmyslové město) nás nabírá týpek v dodávce, který se živí osobní dopravou, to tu ostatně dělá spousta lidí, někdy se prý i za stop platí, po nás ale nikdo peníze za celou dobu nechtěl. Do Bukurešti tedy dorážíme opět bezplatně.

Dopravce nás vysazuje u neslavně proslulého hlavní nádraží Gara de Nord. Čtvrti okolo nádraží nejsou hezké nikde, ale tady je to vážně hrůza a děs, všude bordel, bezdomovci, opilci, smažky a vůbec ohromná koncentrace hodně podivně vypadajících existencí. Zástavbu tvoří hnusné šedé činžáky a baráky, pokud narazíte na starší hezkou budovu, je zpravidla vybydlená a rozmlácená. Dál do centra je to už o něco lepší, docela nás baví nahodilý mix historických budov s novostavbami, občas to fakt dost bije do očí. Zajímavá byla budova univerzity. Moc na procházení to tu ale není, auta tu mají zpravidla 4 i více pruhů, chodníky jsou celkem úzké a pořád někde přecházíte. Z horních pater některých budov občas něco (nechci vědět co) kape či vytéká na ulici. Jedno odpoledne a podvečer nám tady stačí, vracíme se na nádraží. Místní slečna nám doporučuje nádražní čtvrť v noci projet raději autobusem, této rady využíváme.

Letos bylo v plánu poznávat především Bulharsko. Velká města jsou pro stopaře problém, takže z Bukurešti přejíždíme vlakem až za Dunaj do bulharského příhraničního města Ruse. Odtud nás ráno bere kamioňák a pak nějaký hoteliér až do Zlatých Písků nad Varnou. U moře trávíme 3 dny, z nichž stojí za zmínku např. výlet na mys Kaliakra. Většina pobřeží je tu lemovaná krásnými bílými útesy, u tohoto mysu se barví spíše do okrových odstínů. Je tu i středověká pevnost s trojitým pásmem opevnění, která stojí na základech thrácké pevnosti ze 4. století př. n. l. Na samém konci útesu, přímo nad mořem je malá kaple/kostelík. No jo, prostě romantika jak z filmu.

Další zajímavé místo, nedaleko Zlatých Písků je Aladža monastir, pravoslavný klášter, možná spíš poustevna, vybudovaná ve vysoké, bílé skalní stěně, z části v přírodních, z části upravených převisech. Je tu několik pater, spojených schodišti, kterými můžete prolézat a prohlédnout si jak se tu mnichům od 12. do 18. století žilo. Jsou tu částečně zachované i nějaké fresky a mozaiky. Kousek dál jsou k nahlédnutí katakomby, kam se mniši pohřbívali. Celý komplex je obklopen rozlehlým listnatým lesem, kterým se dá bloudit hodiny, což je v letním vedru dobrá volba.

Bulharské pobřeží na sever od Varny je docela fajn, dají se tu stále najít celkem zapadlé až opuštěné pláže a kempy za 8-9 leva na osobu (100-120 Kč, kvalita služeb různě kolísá, ale dá se). Dál na jih už je to prý rušnější, nevím, neviděl jsem. Ve Varně stojí za návštěvu archeologické muzeum, které založili Češi, bratři Škorpilového z Vysokého Mýta, mají tu sousoší. Kromě muzea se považují za (spolu)zakladatele bulharské archeologie vůbec. V muzeu je slušná sbírka nálezů od neolitu, přes antiku a středověk až do 19. století (ikony). Nejzajímavější je asi sbírka hrobových nálezů z období chalkolitu (doby měděné), obsahující nadstandardní množství zlatých šperků a jiných zajímavých předmětů, což se jinde moc nevidí. Dále část pokladů z thráckých hrobek, některé zlaté předměty jsou skutečně skvostné. Taky je tu pěkná pravoslavná katedrála.

Asi 20 km na západ od Varny, poblíž vesnice Ezerovo, se nachází místo jménem „Pobiti Kamani“ (v češtině narazíte na název Kamenný les). Lokalita, kterou bych jistě zařadil do TOP 10 nejdivnějších a „nejmagičtějších“ míst, která jsem kdy navštívil. Uprostřed nenápadné kopcovité krajiny se najednou z ničeho nic objeví asi kilometr dlouhý a 150 metrů široký písčitý pás, na kterém se rozkládá spousta rozpadajících se kamenných sloupů, připomínající ruiny nějakého strašlivě prastarého města. Některé z kamenů připomínají obří trůny, jiné zase nějaké podivné sochy, sloupy (odhadem tak 5-7 m vysoké a až 2-3 metry v průměru) nebo zkamenělé stromy, některé duté. Představivost pracuje sama. Nicméně se zdá, že je to všechno přírodního původu, ale uspokojivé vysvětlení jsem nikde nenašel - údajně se přesně neví, jak to všechno vzniklo, jsou jen různé teorie. Kameny často vypadají, jako kdyby byly vyzvednuty z moře, člověka až napadá, jestli to není samotný R'Lyeh apod. Lovecraft hadr. Protože jsme se sem dostali až před setměním, bylo jasné, že tu musíme (a chceme) přenocovat. Kromě pár toulavých psů ani živáčka. Jakou má to místo atmosféru, když se jím procházíte uprostřed noci za měsíčního světla, se dá jen těžko popsat. Stejně tak při východu slunce.

Ráno vyrážíme dál, za zmínku stojí jízda Audinou s IT konzultantem ze Sofie, který to i po okreskách řezal průměrnou rychlostí 200 km/h, připadal jsem si jak na horské dráze. Do dalšího cíle - Veliko Tarnovo - tedy dorážíme vpravdě bleskově. Veliko Tarnovo je malebné (na tohle slovo narazíte při všech jeho popisech, ale fakt to sedí) město, rozkládající se na několika kopcích, je tu spousta specifické architektury z 19. století, z doby bulharského národního obrození. Tyhle z části dřevěné budovy jsou charakteristické svým přečnívajícím horním patrem. Spousta hezkých uliček k procházení. Na jednom z kopců jménem Carevec na hranici města se nachází rozsáhlé středověké opevnění a pozůstatky středověkého města, paláce, hradu a mnoha kostelů. Tohle místo bylo totiž ve 12. a 13. století centrem druhé bulharské říše. Okolí tvoří nádherná hornatá krajina, nedaleko začíná pohoří Stara Planina, které se od východu k západu táhne celým Bulharskem.

Vůbec mě tahle země hodně příjemně překvapila, co se své rozmanitosti týká. Taky tu dobře vaří a zvláště ve vnitrozemí se najíte až o polovinu levněji než u nás. Doporučit se rozhodně dá místní víno, pivo spíše ne.

Další den pokračujeme přes hory a průsmyk Šipka, veze nás pán středního věku, který poslouchá nějaký psychedelický rock, což je fajn. Většina řidičů, se kterými jsme jeli, totiž poslouchala ukrutné s....y.

Jeden den trávíme v Kazanlǎku, což není nijak zvlášť zajímavé město, ale je tu thrácká hrobka ze 4. století př. n. l. se skvěle zachovanými nástěnnými malbami (je na seznamu UNESCO). Naneštěstí je momentálně přístupná jen její přesná replika, která stojí opodál.

Další den celkem rychle, asi na 3 auta (jeden z řidičů v poměrně luxusním vozu nám z DVD pustil i koncert Pink Floyd) dorážíme do Sofie, která na nás oproti Bukurešti zapůsobila o mnoho lépe. Příjemné, docela čisté a upravené město, široké pěší zóny. K vidění je tu zejména obrovská pravoslavná katedrála sv. Alexandra Něvského (na to, že je až z počátku 20. Století, vypadá skutečně impozantně), menší byzantská basilika sv. Sofie ze 6. století, jediná zachovaná mešita ze 16. století, typický ruský kostel Nikolaje Čudotvorce a nejstarší stavbou města je poměrně velká rotunda sv. Jiří ze 4. století, poblíž ní jsou i zbytky římských lázní (Sofie/Serdica má totiž již antické založení). A také zajímavé archeologické muzeum s další spoustou thráckých zlatotepeckých skvostů. Zažili jsme tu i protivládní demonstraci, demonstruje se tu prý každodenně už několik měsíců a demonstrace jsou tu velice živé a… rytmické.

Ze Sofie další den vyjíždíme vlakem k srbským hranicím, kde přespáváme na úpatí hory a téměř celým Srbskem projíždíme v Jaguáru ročník 89 s chlapíkem z Francie. Letmé dojmy jsou takové, že jižní Srbsko vypadá hodně divoce a zajímavě, rozlehlá pohoří a skály, divočina, často jedeme desítky kilometrů bez známky civilizace. Kolem Bělehradu už je krajina trochu nudnější.

Poslední zajímavá zastávka je v maďarském městečku Tata mezi Budapeští a Györem. Je tu pěkný goticko-renesační hrado-zámek u velkého jezera, sloužící jako muzeum zdejšího regionu od antiky do 19. století. Taky pěkná kalvárie s vyhlídkovou věží a velký barokní kostel.

No, to by mohlo být asi všechno, hodně jsem přeskakoval, k vyprávění by toho byla jistě spousta, snažil jsem se vybrat jen to nejzajímavější. 19 dní, cca 3060 km stopem, 520 km vlakem, 20 km autobusem a kdo ví kolik kilometrů pěšky. Hned bych zas někam vyrazil.


Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze