Modřany, kolem dokola jen pár budov, Vltava za humny, to už jsem tady? Ano, vedle jakéhosi improvizovaně oploceného autoservisu otevřená branka a vedle ní nápis Dälek. Takový skoroilegála já nevěřícně kroutím hlavou. Míjíme toitoiky, vlevo prostorný stan, před vchodem stoly a lavice, zkrátka na letní sezonu ideální open-air. I uvnitř je prostor vkusný, obraz magiče nad barem, vpravo nad vystavenými nosiči a triky interpretů malby s přírodními vzory. „Mayapur, neasi, nejstarší českej soundsystem,“ poučuje mě Honza a já uznale kývu hlavou. Je krátce před osmou večerní a v sále je zatím jen pár desítek lidí. Vidím sedícího Däleka, neváhám a vrhám se k němu s otázkami:

„Jak to jde? Jsi spokojený s dosavadním průběhem turné?“
„Jó, jasně! V Holandsku přišlo 800 lidí, ve Franci pět šest stovek. Hlavně mladší ročníky, to mě těší.“

„No a co nová deska? Kdy to vyjde?“
„V září. Na albu bude 11 věcí. Jednu z nich zahrajeme.“

No tak jo. Kolem půl deváté se před stolem plných krabiček, hejblátek, šňůr a adaptérů objevuje Sifon a spouští svůj set. Představovat Ondřeje Anděru by bylo nošením dříví do lesa, sólová tvorba hlavní postavy WWW navíc nemá k jeho domovské kapele daleko. Pro (mluvené) sloky a refrény tady není prostor, místo nich hraje prim lámání a ohýbání beatů, hraní si s ruchy a jejich nuancemi. Vystoupení se zprvu nese v klidném duchu, dominuje dubový minimalismus s typicky anděrovsky nervními zvuky. Jak postupuje čas, koncert Sifona, jemuž přihlíží několik desítek lidí, se čím dál tím víc vyostřuje. Neuróza, řinčení skel, tajemství silničních podchodů, temnota, odcizení, breakcore. To všechno mi set evokuje. Z předloňské desky poznávám tepavou Coming After You, vynikající Black Crystal Ghetto, nebo Bang Bur, v níž se mísí hip-hopový pravěk Lesíka Hajdovského (Je to vono) a klasika Message od Grandmaster Flash. Dokonce zaslechneme opakující se motiv z poslední desky WWW: „Čtverec, čtverec, čtverec...“ Za Sifonem decentní projekce v podobě pruhovaných linek. Set neuvěřitelně graduje, nabírá na síle, motivy se mění skoro až s technickou vervou. V momentě, kdy už toho začíná mít člověk dost, Sifon končí a klaní se. Vynikající.

Vídeňské duo theclosing to po takovém úvodu nemělo lehké a sází na změnu stylu. Rakušáci ovšem přicházejí s něčím jiným, než co hráli na eponymní, pět let staré desce. Žádné down tempo s beaty připomínajícími křupající větvičky. Sličná bruneta Daniela Palma Caetano Auer a Alexander Hengl, fousatý jurodivec s výrazem Rasputina po celou dobu hypnotizují svou techniku, s níž vyrábějí převážně ambietní techno s šumivým digi noisem v pozadí. Oproti Sofinovi byla jejich produkce až přespříliš monotónní, jejich zvuková masa ani nepohlcovala, ani nevytvářela výraznější mentální vjemy.

Ale to nevadí. Udušení hlukem mělo přijít až s Dälek. I toto trio nepřináší opulentní videoprojekci. V pozadí svítící logo skupiny, na pódiu jinak šero a temnota. A začíná se pekelně. Brutální metalový riff, amorfní a rozplizlý podobně jako Mort od Blut Aus Nord. Velmi pomalé tempo a diktující Brooks. Než se vzpamatuju z šoku, píseň končí. První a poslední novinka, dál už se na nás valí jedna známá věc za druhou. Vpravo holohlavý Mike Manteca, vlevo tu a tam scratchující DJ rEK a vpředu vrchní princiál, Will Brooks. Ten se v pauzách mezi skladbami omezuje buď na mlčení, nebo na tiché díky. Logicky tak přejímá vládu nad všemi lomozící továrna atakující smysly. Narvaný sál (odhadem 300 lidí?) hypnoticky kýve hlavou, ale jak koncert pokračuje, atmosféra v publiku houstne. Dälek zdařile odpropagovali vše zásadní z poslední desky – Asphalt for Eden. Sázky na jednu nahrávku je možná škoda, před dvěma lety v Podniku byl set lepší v tom, že byl zdařilým průřezem celé diskografie. Překvapilo zařazení romantičtější Megaton ze splitka s Techno Animal, které ovšem kontrastovalo s ponurou a až vyšinutě opakující se Classical Homicide. Jinak sázka na jistotu – desku Absence. Eyes to Form Shadows, Ever Somber a pak rychta největší, Asylum (Permanent Underclass). U její prostřední pasáže probíhá regulérní mosh pit, do kterého se zapojují desítky lidí. Trio se loučí, ale publikum chce víc. Na závěr tedy hitovka s výbušným finále, Subversive Script.

Koncert tím ovšem nekončí. Zatímco Manteca a Brooks balí, rEK nás s sebou bere na cestu časem, při níž nás provede zlatou érou hip-hopu. Ale ani potom není konec. Následuje techno tancovačka až do rána a bůhvíkdy to vlastně celé skončilo. MC Dälek byl očividně z pražské zastávky nadšený, v průběhu setu se na nedaleké zdi totiž vylouplo krásné grafitti s logem kapely. Respect, brothers!