Články

přeposlat článek tisknout
DEAD CAN DANCE, DAVID KUCKHERMANN

DEAD CAN DANCE, DAVID KUCKHERMANN

  • kdy: 10.10.2012
  • kde: Praha, Kongresové centrum

Nebylo to zásadní, ale milé, nebylo to nádherné, ale hezké. A „předkapela“ byla fantastická.

Za normálních okolností bych na tomhle koncertě nebyl. Ale dalo by se říct, že v tom případě by nebyl ani koncert, Dead Can Dance by byli u ledu a jak Brendan Perry, tak Lisa Gerrard, by si každý na svém písečku dál stavěli sólo hrady. Po ceně druhým důvodem, proč nejít, bylo reunionové album, moc pohoda a moc kláves, z něhož se měla sestávat většina setu.

Dead Can Dance

Předkapelu vynechávám kvůli očekávání etnomrdky (k „ní“ se níže dostanu já,  pozn. bizzaro) a dorážím přesně na devátou. Oproti víkendovému Babelu v Arše (-so-ne) má Kongresové centrum neskutečně luxusní sedačky; sedám a skoro okamžitě se začíná hrát. Na pódiu je sedm lidí, tři z nich mají klávesy, a aby toho nebylo málo, Perry má vedle sebe laptop. V první skladbě byly živě jen hlasy; bicí jsou elektrická, což mi po koncertu říká Bizz. To je samozřejmě dost děsivé. Naštěstí mají DCD perfektní, přestože poněkud přetažený, zvuk a v dalších skladbách se přidává pár nástrojů (např. baskytara, perkuse, kytara; Perry hraje na cosi loutnovitého a Gerrard na yangqin), takže klávesy netahají za uši a většinou netvoří zvuk samy. Nic neznám, většina věcí jsou kvalitní hymny, ústřední dvojice zpívá skvěle, při hlasových náletech Lisy Gerrard asistované zvukařem mi dokonce naskakuje husí kůže, úžasný hlas. Celkově moc milý etno-soundtrack.

Spokojenost trvá tak hodinu, pak to začíná být dlouhé. Delší set si může dovolit pár kapel, DCD by se mezi ně možná mohli zařadit, ale to by chtělo víc akustiky a především víc hitů. Perryho hlasu je moc, klávesy ve starších věcích zní uměle a celek začíná přepadávat z tenké hranice mezi kýčem a krásou na tu špatnou stranu, čemuž dost napomáhá vánočně blikající síť za kapelou. Navíc je publikum až moc nadšené, takže řve ještě v začátcích skladeb, čímž ty tišší dost trpí. Základní set trvá asi hodinu a půl. Po bouřlivém (jakože hodně) potlesku se kapela vrací a hraje Ubiquitous Mr Lovegrove, první dnešní song, který znám, ještě něco, pak odchází, další kolo, další dva songy, odchází, odcházím, jdu ke druhému vchodu pro Bizze a Zzn, slyším, že se ještě hraje, ale to už dost lidí odešlo, a pak to definitivně končí.

Nebylo to zásadní, ale milé, nebylo to nádherné, ale hezké; jen zpěv Lisy Gerrard se celkové pohodě vymykal. Zajímalo by mě, co na to říkali die-hards.

Jiné názory

„Nebylo to zásadní, ale milé, nebylo to nádherné, ale hezké“ - i tak bych já asi shrnul DEAD CAN DANCE. Tedy byly momenty, které bych za nádherné označil (třeba hned první tóny Children of the Sun mi nedovolily se v křesílku nevrtět), to určitě, ale v asi dvouhodinovém setu by se daly dost možná i spočítat. Takto to vidí osoba, pro které reunion DCD na podia neznamenal odvrat apokalypsy. Ale že jsem u toho byl rád, a jakože moc, to popřít nemůžu, protože zážitek to byl. A když páteř setu tvořilo prakticky celé návratové album Anastazis, na němž mám hnedle několikero skladeb, které na mém Last.fm stojí označené jako „loved song“, asi svou spokojenost nemusím více potvrzovat.

Koncert měl čistý a silný zvuk, vyjma momentů, a nebylo jich málo, kde hlas Lisy přelézal přes celou kapelu až do výšin, kde mi to začínalo být i nepříjemné. Gorth to měl naopak s hlasem Brendana (mě ten chlap uhranul a hlasem živě naprosto svazoval, nic lepšího jsem dlouho neslyšel – hlas jako sloup), já však seděl na úplně druhé straně sálu. Maličko mě zklamala nepřítomnost živých bicí, soupravy tedy, protože hudba kapely - s akustickými strunnými nástroji, perkusemi, dvěma yangqiny (ve finále na druhý hrál i Brendan) a dvěma klávesami nejspíš majícími na starost i přednahrané smyčky - disponující tak nádherným a čiře analogovým zvukem by si je zasloužila, ale zase chápu, že při množství perkusivních zvuků sad (na albu), jichž DCD využívají, je to pro ně, nejen pro zvučení, jednodušší. (Ale víte jak, vysvětlete toto bubeníkovi.) Ale jinak? „Nebylo to zásadní, ale milé, nebylo to nádherné, ale hezké“ a jsem moc rád, že jsem tam byl - rád na to vzpomínám.

setlist: Children of the Sun, Anabasis, Rakim, Kiko, Lamma Bada, Agape, Amnesia, Sanvean, Nierika, Opium, The Host of Seraphim, Ime Prezakias, Now We are Free, All in Good Time, The Ubiquitous Mr. Lovegrove, Dreams Made Flesh, Song to the Siren (Tim Buckley cover), Return of the She-King, Rising of the Moon

Jak jste se dozvěděli, Gorth vynechal „předkapelu“. A? A udělal moc velkou chybu! Jeho očekávání etnomrdky totiž znamenalo poměrně strhující a především zajímavou performanci, pro mě do té doby neznámého, perkusisty DAVIDA KUCKHERMANNA, jehož show nebyla jen přehlídkou perkusivních nástrojů. K DCD se totiž hodila a naladila na ně více než příjemně. A troufám si i říct, že některé nadchla snad víc, než hvězdy samotné.

David totiž hrál na něco, co jsem nazval grily. Z dálky to vypadalo jako tibetské mísy (resp. dvě poklice/misky upevněné na sebe) se zvukem kovových belů-gongů, které nejrůznějšími přesně cílenými údery, dotyky, tlumením a hlazením rozezníval. Nejdřív to vypadalo, že na „grily“ jsou usazeny nějaké snímače, protože se jednalo o tónové údery, ale po chvíli jsem došel k názoru, že to nejsou snímače, nasvícení podia zkreslovalo, ale jakési vytepané prohlubně, které v daném místě dělají konkrétní tón. No naučit se na něco takového musí být fuška, popiďte se po Hang drumu.

Ale Kuckhermann nehrál sám. Po první skladbě si k sobě přizval ještě chlapíka jménem Vladiswar Nadishana. Ten ho pak během následující půlhodiny střídavě doprovázel na několik nástrojů: flétnu, libanonské tamburíny a další perkuse, brumle (nepochopil jsem, co vše se na to dá zahrát) a snad i harfu, někdy i tlumeně „přizpívával“, kdy to místy díky koloritu zvuků a souběžných melodií vypadalo, jako by na podiu ani nestáli jen dva lidé. Celkově prostě hodně zajímavá hudba, kterou se Kuckhermann snad nechává inspirovat seznamováním s nejrůznějšími legendami při cestování. Pro mě super a zaznělé skladby jako Infected Inception, The Voice of the Fallen Angels nebo Humus of Altai (za přepis této neručím) momentálně patří k mým oblíbeným.


Přispěj do diskuze

Tak včera víceméně očekávatelně - Lisa skvělá (v pár místech husina za krkem), Brendan povětšinou taky fajn/ok, byť mě postupně začaly jeho songy spíš nudit. Klávesy/synťáky povětšinou snesitelný, ale v některých skladbách/místech příšerný - zvláště ty vyšší rejstříky, to bylo vyloženě utrpení (Carnival). Oproti tomu, co je tu v reportu z 2012 trochu víc živých nástrojů - mj. bicí, různý perkuse, flétna, mandolíny (?).
Zvuk celkem dobrý, byť v pár místech něco nevyvážený / zbytečně nahlas (třeba v Cantara až moc perkuse, jinde klávesy atd.).
Nejsilnější samozřejmě věci z 2. a 3. desky - Avatar, Mesmerism, Anywhere..., Cantara + Yulunga z Labyrintu, ale dobrá byla víc jak polovina setu (resp. zhruba střídačka - dobrá / horší). Škoda, že nic z debutu a Spiritchasera.
Místy na mě živě nějak ještě trochu víc než z nahrávky působilo, jaký je to vlastně kýč (tu víc, tu míň) a chvílema "až moc hezký/milý", ale většinu času se dalo na tu "hru" přistoupit a užít si to.
"Projekce" na úrovni spořiče obrazovky většinou ubohá až otravná, jen v pár skladbách ok. Světla docela fajn.
setlist stejný jako tu: www.setlist.fm/setlist/dead-can-dance/2019/hala-torwar-warsaw-poland-2b9
Jo a hraje s nima fousáč co vypadá jako Sol Faur z Dordeduh :)
Kuckhermann celkem bavil, dobrý.

Pardon, "synťákový" darwave.

   anonymous:
co si od nich mam jako nepolibenej poslechnout, at v tom nejsou zadny africky koralky a jiny etnosracky, to nejtemnejsi co udelali?
  

Album Within the Realm of a Dying Sun z roku 1987, na něm hrají čistě syntetický darkwave. Pro mě je nejposlouchatelnější právě ze zmíněného tebou důvodu.

CH: No, jak to od tebe čtu, tak raději nic...

co si od nich mam jako nepolibenej poslechnout, at v tom nejsou zadny africky koralky a jiny etnosracky, to nejtemnejsi co udelali?

24. 6. 2019 opět v Kongresáku (jestli to třeba ještě někdo náhodou neví :) )
lupeny doma, předprodej začal před hodinou a půl, mizí celkem rychle... má to být údajně hlavně průřez celou tvorbou (Life and Works 1980-2019 - jsem zvědavej, jestli dojde i na gothic rock/post-punk z první desky :) ), ale bude i nová deska, takže kdo ví... 4 dny předtím (pekelně drahej) John Zorn, červen bude náročný...

aktuálně

diskuze