Nahrát desku a poté ji zahrát v podobě, v jaké se na ní kapela prezentovala, to jsou dvě věci, které často fungují nezávisle na sobě. Starý známý fakt. Dochází zejména k dvěma možnostem, v obou případech extrémním: buď kapela z ploché

nahrávky zdařilým koncertem (tzn. neotřelou sebeprezentací apod.) ze sebe dokáže vymačkat 100%, co jejich produkce obsahuje nebo se to stejné děje ve studiu a formace už nedokáže nic přidat, takže to mnohdy lze považovat za zklamání. Ovšemže jsou tu jistoty, které dělají čest svému jménu a na koncertech i na cd předvádějí absolutní maximum. Jenže když muzikanty podezříváte z toho, že nejsou z planety Země – tzn. že kytaristé mají šest (někdy sedm) prstů a bubeník má tři ruce, pak tedy se na vystoupení jaksi MUSÍ.
Samosebou mluvím o Ion Dissonance a jejich po všech stránkách extrémní produkci, jež se příčí zdravému rozumu. Také jejich maximalistické manýry slibovaly nevšední zážitek, který se Čechám jinak vyhýbá a pro který se musí obvykle jezdit daleko za hranice (což koneckonců dojem exkluzivity jenom umocňuje). Ostatní dvě kapely nechci nazvat komparsem, na takové Dead To Fall jsem byl zvědavý, ale ta výjimečnost dorazivší z Kanady jim přesto brala argumenty.
Do Klánovic se dovalíme kolem půl sedmé a i když je avizováno, že Ion Dissonance budou hrát cca za hodinu, nakonec je toho volného času mnohem více. V Černém čoklovi je k nedýchání, téměř všichni muzikanti se povalují na schodech venku a tak zírám na sedmistrunku Seba a říkám si, že to nakonec není sen. K duhu všech zúčastněných musím podotknout, že po celé trvání koncertu byli všichni naprosto v pohodě a prezentovali se především bez pózy, kterou tak cítím ze současné masovosti metalcoreové mánie. Možná je to taktéž tím, že metalcore je populárnější za Atlantikem a kapely v Evropě spíše jen zatím prozkoumávají terén. Z rozhovoru s ID, který jsme s kolegou Bukym posléze podnikli, také vyplynulo, že vystupující vnímají rozdíl mezi evropským a zámořským publikem – zatímco za oceánem je to celé hodně o skotačení (mám obavu, že hudba jde pro publikum někdy stranou), na našem kontinentu se diváci soustřeďují na poslech a vnímání celé prezentace kapely obecně. Možná také proto se vystupující musí víc snažit. Zaplaťpánbůh.
U merchandise ID je fronta jako na maso; potěšující zjištění, že je tady taky někdo zná. Navíc za ty ceny.......opravdu neuvěřitelně levné. Opět oceňuji

nekonvenčnost ve všem, na co tito Kanaďané šáhnou – tentokrát obdivuji nápadité grafické zpracování témat ze Solace na jejich oblečení. Bubeníkovi říkám, že si tu mohou založit kolonii – koukal na mě jako blázen, asi předtím neměl o nějakých Čechách ani ponětí. Poněkud však kazí dojem vcelku malá návštěvnost, tipuji tak sto hlav, což pro útroby Black Psa je dost málo a v sále zejí díry mezi lidmi. Hned den nato při koncertu 31 Knots si říkám, že prostor Sedmičky by byl mnohem vhodnější. Stejně ale moc nechápu, proč tak malá návštěvnost. Na druhou stranu, když vzpomenu na The End s třiceti platícími diváky......
Nu dobrá. ID se štengrují na pódium, ostatní pod něj a já si už asi po sté říkám, jak asi kvintet dokáže naplnit očekávání, jež mezitím nabyly kolosálních rozměrů. S odstupem času – dva dny po vystoupení – už můžu říct, že se jim to povedlo. Celý set se nese v intencích novinky Minus the Herd – hutnější, než kdykoliv předtím, pomalejší než na deskách a důraz byl kladen na valivost a čitelnost riffů (v mezích možností). Zvuk super, jen škoda těch ztracených šlapáků. Vylepané montrealské komando začíná jednou zpomalenou rovnou pasáží ze Solace, kterou používá jako jakousi introdukci k celému setu, po níž následuje Cleansed by Silence. Kevin má přece jenom jiný typ hlasu a zákonitě tak skladby z Gabových desek vyznívají jinak. Nejvíce hýbajícím se členem kapely je rozhodně basák Xavi; když se však člověk podívá na jeho rostoucí bříško, tak si říká, že asi ví, co dělá. Následují tyto skladby (nejsem si jistý pořadím): O.A.S.D., Substantial Guilt vs. The Irony of Enjoying, The Surge (první věc z novinky, výborná věc), The Death of One Man is a Tragedy, The Death of 10 000 is a Statistic, Through Evidence (další novinka, opět skvost), She’s Strychnine, u které jsem přišel o brýle – nicméně mi udělali radost, že tuhle pecku vytáhli. Na konci setu se ještě zpěvák kaje, že to tedy ještě není konec a ze Strychninu volně přecházejí do poslední třetiny Play Dead... And I'll Play Along a tečka, šmitec, konec. Škoda, že nezazněla celá. Shrnutí: spokojenost, jen mi možná chyběla větší spontánnost a pohyb na pódiu, jenže TDEP jsou fakt asi jenom jedni a hrát na kytaru na rukách lidí dokáže jen pár vyvolených (...magorů).
Through The Eyes Of The Dead jsou stoupenci ostřejšího pojetí metalcoru, v jejich hudbě je slyšet dozvuk třeba takových Morbid Angel, i když jinak dominují melodie klasického metalu a skandinávské melodiky. Jejich produkci zmítá očividný boj a snaha se odlišit od současného metalového mainstreamu. Otázkou je, zda se jim to daří. Moc svého ve svých skladbách toho totiž nemají a tak to stojí a padá na velmi solidní instrumentaci, sypačkách a rychlé dvoukopákové hře bubeníka (pozitiva); na druhou stranu pěvec je typický křikloun, jehož rejstřík se mění asi tak jako život ledního medvěda a v rychlých tempech to nechtěně smrdí black metalem (negativa). Kluci to jsou však milí a já jim upřímně tleskám.
Téměř celé Dead To Fall jsem strávil pod širým nebem s ID, se kterými jsme s Bukym spáchali interview, a tak vidím jen poslední tři skladby. A docela toho lituji. Tvář Dead To Fall mi sedí mnohem více, chlapci navíc paří jako život,

nevadí, že sál je jen ze třetiny zaplněn a vydávají ze sebe maximum. Doporučuji ke shlédnutí videoklip Chum Fiesta, v němž je zřejmé, že klukům jde hlavně o zábavu, legrandu, prdel. Chtějí se bavit a je to na nich hodně vidět. Nutno říct, že nejsem vůbec milovníkem metalcoru, ale na poslední desce Dead To Fall se objevují momenty, jež vážně stojí za to. Dvojnásobně pak lituji vaty okolo nich, která vykrádá kdeco a zoufale se podobá (odhadem ) 673 podobně zaměřeným kapelám. Nicméně formální headliner večera jako jediný přidává a já si užívám posledních tónů, které uzavírají povedenou pražskou zastávku evropského turné, jež se pomalu chýlí ke konci.