Články

přeposlat článek tisknout
DER WEG EINER FREIHEIT, CELESTE, THE DEVIL'S TRADE

DER WEG EINER FREIHEIT, CELESTE, THE DEVIL'S TRADE

  • kdy: 8. dubna 2019
  • kde: Der Weg einer Freiheit, Celeste, The Devil's Trade

I přes rozpačitou první půlku setu vyhráli pondělní koncert Francouzi. Dlouhý set Němců doplatil na stereotypnost.

Zdá se, že Der Weg einer Freiheit si hraní v České republice oblíbili. Loni vystoupili v Praze jako předskokani Primordial, rok před tím byli na Brutal Assaultu, a dalo by se pokračovat. Celeste sice na Brutalu hráli loni, ale od jejich posledního klubového koncertu u nás to budou letos tři roky. Obě kapely v současné chvíli odděleně tourují po Evropě, ale na šesti zastávkách spojily síly, a to včetně pondělního koncertu v Praze.

The Devil's TradeThe Devil's TradeVšech štací s Der Weg einer Freiheit se také účastní Dávid Makó se svým sólovým projektem The Devil's Trade. Dávida lze znát také jako zpěváka maďarských stoner/sludge kapel HAW a Stereochrist. V současnosti se dal ale na dráhu písničkáře. Na pódium přinesl arzenál strunných nástrojů, které v průběhu setu vystřídal. Jednalo o elektrické kytary, ale bylo zde i banjo. A zrovna s banjem odehrál asi nejsvižnější a nejpozitivněji znějící skladbu, která trochu připomínala tvorbu  Davida Eugene Edwardse. Zbytek byl spíše potemnělý neofolk, který se ale kolikrát atmosférou pomalu hraných akordů blížil až doom metalu. Atmosféře pomohl také fakt, že lidé v sálu zůstali relativně potichu, což si pochvaloval i Dávid, kterému se před dvěma metalovými kapelami podařilo během třicetiminutového setu navodit příjemně melancholickou náladu.

CelesteCelesteCeleste od svého posledního pražského koncertu vydali novou desku Infidèle(s), ale jinak u nich k žádnému velkému zvratu nedošlo. Kapela se i nadále věnuje svému mixu black metalu, sludge a post-hardcoru, který poznáte na první poslech. Sice si Francouzi hrají se zvukem jednotlivých nahrávek, sem tam více přitlačí na pilu, jindy primárně budují atmosféru, ale stále to jsou ti Celeste, které si pravděpodobně s jinou kapelou nespletete, a to platíCelesteCelestei pro jejich pódiovou prezentaci. Ve Futuru tentokrát používali i místní světla, ale kouř, stroboskop a rudé čelovky samozřejmě zůstaly. Osobně se mi sice nejvíce líbila minimalistická image, když v Chapeau Rouge zhasli všechna světla, a jediné, co šlo vidět, byly červené lasery s blesky ze strobáče. Na druhou stranu oceňuji, že kapela postupně investuje do dalších vizuálních prvků. Svůj set začali stejně jako loni na BA s Comme des amants en reflet z nového alba. Na to, že moc dlouho nezvučili, vše znělo hned ze začátku OK. Sice celkem dost nabasovaně, což se časem srovnalo, ale dostatečně čitelně a cca tři metry od pódia i s potřebným tlakem. Z předloňské desky se pochopitelně hrálo i dále, a i když provedení není moc co vytknout, chyběla tomu pořádná intenzita a agrese. První půlku setu bych dokonce označil za zklamání a vzpomínal jsem na staré dobré časy. S instrumentální skladbou (I) ale zpomalili, zhutněli a navázali blokem nabušených pecek, kdy s každou další začali čím dál více sypat, a jejich set tak skvěle gradoval. Úplně nejlepší byly poslední dvě – úvodní skladba z Animale(s) a otvírák z Morte(s) Nee(s). A hlavně během Ces belles de rêve aux verres embués ukázali, kde je jejich síla a potvrdili, že album Morte(s) Nee(s) zůstává nepřekonáno. Jelikož to bude příští rok deset let od jeho vydání, docela bych si dal vzpomínkové tour, kde by jej přehráli celé, byť to je celkem naivní přání.

Der Weg einer FreiheitFanouškům debutu Der Weg einer Freiheit se ale podobné přání splnilo. Je to totiž deset let od vydání jejich eponymního alba, na které se Němci rozhodli během letošního výročního turné zavzpomínat. Stejně jak to platí u zbytku jejich diskografie, jedná se o desku, která je plná melodických riffů a po celou dobu si drží našlapané tempo. A i když jsou na nahrávce bicí naprogramované, současný bubeník Tobias zvládl set odsypat naprosto s přehledem a kapelu táhl kupředu celou hodinu a čtvrt. Na albu rovněž řval bývalý zpěvák, ale fakt, že jeho roli převzal kytarista Nikita, se na živém provedení také neprojevil moc negativně. Úplně však neklapl zvuk. Hlavně mi hrozně vadil umělý zvuk bicích s vytaženým virblem, který by možná seděl nějakému gore grindu, ale v atmosférickém blacku DWEF působil rušivým dojmem. Navíc to osvětlovač místy přehnal s intenzitou blikání, kdy se na pódium nedalo vůbec dívat. Dále musím vytknout Der Weg einer Freiheitstereotypnost jednotlivých skladeb a hudby jako takové. Sice se sem tam objeví vybrnkávka, při které si vzpomenete třeba na Agalloch, a skočná "tupa tupa" pasáž, která táhlé sypanice oživí, ale s postupem času mě koncert Němců bavil čím dál méně. Na rozdíl od Celeste, jejichž set měl jistou dynamiku a ke konci čím dál větší tlak, kdybych během Der Weg einer Freiheit odešel a následně se vrátil, asi moc nepoznám rozdíl.

I přes rozpačitou první půlku to tedy v pondělí vyhráli Francouzi. Možná škoda, že si kapely neprohodily pořadí nebo aspoň neměly rovnocennou délku setů. 75 minut pro Der Weg einer Freiheit mi přišlo až příliš a Celeste bych naopak vydržel poslouchat déle než tři čtvrtě hodiny. Sice si pamatuji silnější koncerty Celeste, ale minimálně reparát z loňského BA zde složili úspěšně. Pokud v budoucnu zařadí do svého setu více intenzivních skladeb, bude to jistě opět perfektní.

Jiné názory


Přispěj do diskuze

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze