Články

přeposlat článek tisknout
DORDEDUH, VULTURE INDUSTRIES, BLUTMOND

DORDEDUH, VULTURE INDUSTRIES, BLUTMOND

  • kdy: 21. 5. 2014
  • kde: Praha, Modrá Vopice

Multikulti večírek kapel jdoucích napříč Evropou zalovil v metalové avantgardě v duchu 90. let. Sestava výborných muzikantů s kupou nápadů měla vlastně jedinou chybu – přílišnou stopáž. I té nejexkluzivnější čokolády se totiž dá přejíst, nicméně v téhle bonboniéře určitě každý, kdo ten večer dorazil, našel svoji pochutinu.

Modrá Vopice předposlední květnovou středu přivítala velmi pestrou norsko-švýcarsko-rumunskou sestavu kapel, které zde startovaly svou evropskou štaci. Trio účinkujících tak či onak patří k širšímu okruhu metalové avantgardy, dohromady na turné je to celkem šikovně poskládané tříchodové menu.

BlutmondŠvýcaři BLUTMOND sice existují nějakých dvanáct let, mají tři desky, ale dosud o nich nebylo nějak výrazněji slyšet. Na druhou stranu fakt, že se jich ujali lovci talentů z CODE666, i to, že se konečně vypravili na cesty po Evropě, může napomoci jejich většímu prosazení, potenciál tu je. Tak jako je jejich rodná země kulturním a jazykovým mixem, kde se střetávají různé germánské a románské živly a kde si každý kanton žije svým vlastním životem, tak působí ve výsledku i jejich muzika. Bonboniéra z různých kousků, které k sobě pasují tu více, tu méně, ale finální produkt je celkem chutný. Chvíli upomenou na blackovou avantgardu raných SOLEFALD, onde je něco ze SIGH či Ihsahnových vlivů (v jednodušším a přímočařejším stylu), případně pro změnu trochu lyričtější polohy, ne nepodobné třeba italským sousedům FORGOTTEN TOMB s jejich mixem blacku, gotiky a doomu. Občas to celé má rockovější groove, sem tam lehčí dotek elektroniky nebo jazzíkového názvuku, jako celek to pak stojí pevně zakořeněné v devadesátkovém pojetí metalu i tehdejšího lehkého experimentování. Nenásilně a smysluplně u nich funguje saxík, prostřednictvím kterého si Marc Altorfer předává vyhrávky s kytarami. Dobře do instrumentálního základu sedí lehce hysterické vokály Jonase Merba a Jerryho Cerrettiho...

Od BLUTMOND asi dohromady nikdo nic nečekal, takže mohli jen mile překvapit a to se nakonec i stalo, alespoň pro těch pár lidí, kteří si přišli jejich úvodní vystoupení poslechnout a nezůstali sedět s pivkem venku na předzahrádce (jasně, bylo hezky). Jinak mám ovšem pocit, že přesilovku v hledišti hráli kolegové z ostatních kapel, přinejmenším zpočátku. Set měl délku tak akorát, kapela díky pestrosti své hudby nenudila, působilo to přirozeně a sympaticky.

Vulture IndustriesTo VULTURE INDUSTRIES, ač vlastně působí na scéně podobně dlouho, jsou přeci jen větší a zavedenější pojem. Už svým debutem The Dystopia Journals si celkem dokázali získat pozornost a zaujmout, od té doby na sobě intenzivně pracují a každá deska je krok kupředu, jak ukazuje loňská výtečná třetí řadovka The Tower. Vlivů ARCTURUS, zejména z období La Masquerade Infernale, je tam pořád až běda, ale jsou vtipně zakotveny do poněkud hrubozrnnějšího základu, který je navíc občas lehce zašpiněný až bluesovým splínem a jindy třeba zase odlehčený skoro swingující rytmikou nebo pouťovými melodiemi.

VI na sobě od doby, co jsem je viděl před lety v Plzni, zamakali i z hlediska živého hraní, takže od začátku mají kompaktní zvuk jako víno, kytary šlapou jak hodinky a kapela to opravdu valí i válí. Zpěvák Bjørnar Nilsen je pak nejen jejím poznávacím znamením, ale snad jedním z nejextrovertnějších tvorů za mikrofonem, co si vůbec lze představit. Po celou dobu vystoupení dělá neskutečné grimasy, poulí oči, zuřivě gestikuluje, vymýšlí stále nové vylomeniny a poněkud mění koncert ve svou one man show. K teatrálnímu konceptu muziky VULTURE INDUSTRIES se to samozřejmě do značné míry hodí, ale klíč je právě v té míře – všeho moc prostě škodí. Samozřejmě vyloudí pobavený úsměv, když seskočí z pódia, chvíli zpívá zblízka do tváře pár vybraným jedincům, až mu padají bulvy z důlků, aby následně vyzval celé hlediště k utvoření „vláčku“, který husím pochodem vyvede ven z klubu, za stálého doprovodu kapely, a zase přivede nazpět. Stejně tak určitě k pantomimickému ztvárnění příběhů v textech VI patří kejkle s oběšeneckým provazem či silným reflektorem, ale po čase to začíná připomínat urputnou snahu třídního komika, aby za každou cenu pobavil své spolužáky, i když ti už mají dost. Přitom VULTURE INDUSTRIES sami o sobě hrají a zpívají natolik dobře a zajímavě, že všechny ty (v)opičky nakonec spíš vyrušují a zbytečně odvádějí pozornost.

Druhá věc je pak naprosté neodhadnutí délky setu – můžete hrát sebelíp, být skvěle sehraní, mít pestrou a zajímavou tvorbu, ale po 80 či 90 minutách to prostě nejspíš stejně začne trochu ubíjet, nudit a točit se v kruhu. K tomu představa, že přijde ještě jeden headliner a bude chtít opět svou více než hodinku slávy. Zkrátka všeho moc škodí a dobrého pomálu. I té nejexkluzivnější čokolády se dá přejíst, až je člověku nevolno. Kdyby VULTURE INDUSTRIES dokázali zkoncentrovat své ego a ambice do 50 minut, byl by to koncert, na jaký Praha hned tak nezapomene a který by nás prostě smetl, takto byl celkový dojem zbytečně rozmělněn a diváci se opět začali pomalu přesouvat i se svými škopky ven na vzduch.

DordeduhJestliže VI názorně předvedli, jak vypadá afektovaná až přepjatá extroverze, DORDEDUH jsou v tomto směru pravým opakem. Energie u nich proudí úplně jinými směry a kanály, jsou hodně nepřístupní, profesorští a koncentrovaní na svůj výkon, jak to známe už z dob, kdy jádro sestavy vystupovalo s NEGURA BUNGET. A opět samozřejmě ta zajímavá směsice prvků, ovlivněná jak multikulturním charakterem Temešváru, ze kterého pocházejí, tak i blízkostí svérázné krajiny jižních Karpat. Od začátku ponoření hluboko do svého nitra, minimální oční kontakt s publikem, jako introdukce hodně do etna zaranžovaná hypnotická Dojana s cimbálem, perkusemi a troubami, postupné nabírání zvukových přítoků jako mohutnící veletok. Ne zvukem či stylem, ale spíš vnitřním napětím, dynamikou a gradací skladeb mi DORDEDUH přišli místy až post-metaloví. Jinak jako by ještě více posílili a dotáhli prvky, které za časů NEGURY spíše začínali rozvíjet a prolínat do blackového základu. Je tam víc všeho – ambientu, doomu, folkloru, soundtrackové imaginace, ale i abstraktních ploch. Chvílemi jako by člověk poslouchal hudební podkres k nějakému pomalému průletu nad liduprázdnými Transylvánskými Alpami, ve kterých se toulá duše těchto muzikantů.

Vrcholem pro mne osobně byla Cumpat s výborně vymyšlenými harmoniemi jednotlivých nástrojů. V každém případě celé vystoupení bylo dle očekávání muzikantsky velice na úrovni, důstojné, precizně odehrané a sugestivní. Elegantními vyhrávkami se blýsknul hostující baskytarista Mihai Moldoveanu a samozřejmě zazářil bubeník Sergio Ponti (mimochodem, celé to odehrál z not), kterého už znalci mohli docenit v EPHEL DUATH či ILLOGICIST; do DORDEDUH vnesl jak určitý prvek techniky, tak i nepředvídatelnosti a řízené divokosti. Škoda tak nakonec jen absence živých kláves, které spolu s mohutným arzenálem samplů jely z playbacku. DORDEDUH na mne v celkovém pocitu působili hodně jako kapela pro muzikanty nebo pro „starší a pokročilé“. Oproti dvěma předcházejícím z nich nejde ona přímočará prvoplánovější energie, naopak mohou chvílemi působit jako černá díra, která ji vysává a zpětně vypouští v jakémsi meziprostoru, odkud si každý musí vzít sám, pokud má chuť a náladu.

Končí se hluboko po půlnoci a je jisté, že dnes si z této nevšední sestavy ne často vídaných kapel (všechny tři vystupovaly v Praze poprvé) snad každý odnesl domů to své.

Jiné názory


Přispěj do diskuze

Už není co dodat :). Blutmond a VI mě už na deskách strašně iritovali, takže jsem se snažil přijít natolik pozdě, abych se nemusel nudit. Stejně jsem se dostal zřejmě ještě na začátek vystoupení VI, a nakonec mě to i docela pobavilo, žel nikoli kvůli hudbě, ale to jejich skotačení bylo celkem vtipný a jsou to sympaťáci.

Dordeduh navodili naprosto kouzelnou atmosféru a, jak už bylo řečeno, instrumentálně a vokálně jejich vystoupení bylo působivé.

Já jelikož šel také hlavně na Dordeduh, tak jsme s kolegou zavítali před akcí ještě do Pivní Rozmanitosti s tím, že když se trochu zdržíme, tak to nebude vadit.
Nakonec jsme do Vopice dorazili před osmou a tradičně ještě ani nebylo nazvučeno, začalo se tak v 8. První kapela mi upřímně přišla jako pitomost, nic jsem od nich nečekal, ale po dvou sonzích jsem šel raději ven degustovat zbytky z Rozmanitosti. Venku navíc šli stejně díky dost přepálenému zvuku dobře slyšet. Jak mám zmíněné Solefald/Ihsahn/Sigh avantgardy rád, tak mě Blutmond spíše štvali a fakt jsem nebyl v náladě tam zůstat na celý set a doufat, že z toho vyleze něco, co mě začne bavit. Navíc mi přišlo, že se na pódiu chovají jako ožralí, nebo byli ožralí. Prostě celkem tupý metal s nevhodně použitím saxofonem. Nejzajímavější na nich byl bubeník se super kérkou na hrudi.
Vulture Industries jsem viděl na Phantoms 2012 a tam se mi líbili. Sice jo, je to jednodušší vykrádačka Arcturus, ale jak jsem byl slušně nalitej, tak mě i s tím divadlem dost bavili. Tentokrát jen po pár pivech, dalo by se říct skoro střízlivej, jsem sice nečekal, že mě to nějak hudebně sejme, ale aspoň jsem se těšil na divadlo. Ze začátku (asi 3 songy) jsem se celkem bavil, ale pak to začalo taky otravovat. Jak píše D'aven, v případě VI zbytečně dlouhej set s hodně opičárnama, které byly až na sílu tlačené. Všeho moc škodí. První třetinu jsem vydržel stát, druhou jsem odseděl s pivem u stolu, koukal na pódium a čekal jen na to, až zpěvák vytáhne světlo (které mi na Phantoms přišlo hrozně cool) a na poslední třetinu jsem šel ven taky. Zvukově to taky nebylo ideální, chtělo by to vyladit zpěvy, na kterých ta hudba dost stojí. Nevidět naživo origo Arcturus další mnohem lepší kapely, možná by mě to bavilo, ale tahle rozjuchanější verze, navíc natáhlá na 70 minut, ne. Potřetí bych už na ně nešel.
No a Dordeduh paráda. Vlastně k tomu nemám co dodat, protože vše už napsal AddSatan. Zvuk perfektní, set perfektní (zahráli tuším celé album) a oproti VI bych si to dovedl představit ještě delší. Škoda, že na ně nezůstalo už tolik lidí (pravda, bylo už celkem pozdě), ale jakoby většina přišla na VI a pak odešla. My tam byli teda naopak kvůli Dordeduh. Beru, že Dordeduh nejsou zrovna kapelou pro "Korpiklaani-folk-metalisty" a pro někoho toho hrají možná "moc", ale mě naopak právě díky tomu bavili celou dobu, nebylo to prvoplánové a hlavně nijak nezačali nudit. Samply pro mě tak akorát, absence živých nástrojů nevadila a ty živé byly odehrané perfektně. Viděl jsem je tentokrát potřetí a souhlas s tím, že nejlepší, co jsem zatím viděl. Oproti VI ně ně půjdu znovu mile rád.

   bizzaro: i kdyz D’aven ma slovo avantgarda urcite dost rad :), nemyslim, ze by ot na D. nejak zvlast vztahoval. pro celkovy obecny shrnuti se s tim da souhlasit   

jo, to spíš dělá asi ta první věta úvodníku, to jsou ty "obecný shrnutí" no :), ale ok

jinak Sunset už je prý zmasterovaný a venku bude prý "soon"
tady fajn rozhovor s Pontim kdyžtak: www.citadinul.ro/2014/05/interviu-cu-sergio-ponti-dordeduh/ (v druhý půlce je anglický překlad)

Sergia Pontiho bych si s D. urcite dal, neb jak jsem ho videl hrat s D-bratrickem Sunset in the 12th House, to jsem u jeho bicich v Rumunsku malem onemnel. a taky koukam do Archivu a je uz veden jako ofiko clen kapely
a i kdyz D’aven ma slovo avantgarda urcite dost rad :), nemyslim, ze by ot na D. nejak zvlast vztahoval. pro celkovy obecny shrnuti se s tim da souhlasit

viděl jsem jenom D. a ze 4 koncertů kde jsem byl, byl tenhle určitě nejlepší a to výrazně (VI jsem viděl loni s divadlem a nebavilo)
Vopici jsem zvukově celkem věřil (když tam i celkem dobře zněli Unexpect, tak proč ne tohle...) a nezklamala, maličko to na začátku odnesl Zuh, kdy se to ještě srovnávalo (bicí víc než kytary), ale pak už super!

já teda "vrcholil" soustavně :), nejen při Cumpăt, a úplně nejsilnější byla pro mě asi až Jind de Tronuri (nejlepší) nakonec - to byla fakt nádhera a euforie po celou dobu...

D. mi teda nepřijdou až nějak "hodně nepřístupní, profesorští..." (max. jako kontrast k předkapelám, to pak dejme tomu...), koncentrovaní to jo, to je třeba, ale mě to teda přišlo i dostatečně uvolněný (i komunikace mezi skladbama), jen se k téhle hudbě holt nehodí nějaký opičárny á la VI, ten post-metal v jistým (neklišé) smyslu v některých pasážích občas jo... ale to s tou černou dírou jakože cože? :), jinak první dvě kapely určitě jsou slabším odvarem avantgardního metalu 90. let... naopak D. mi přijdou jako hudba originální, svébytná a současná...

dost jsem si užíval souhru Ponti + Moldoveanu (jsem asi neslyšel BM s takhle dobrou basou, sranda jak mu pak hned šel Ponti potřást pravicí :) ), ten přínos těch prvků co uvádíš u Pontiho - nabouchal sice EP, ale na velký desce hrál Ovidiu Mihăiță, takže je to trošku diskutabilní jak moc to tam vnesl právě on... ale hrál vyborně, technika, feeling, hravost, mě přišlo, že si tam snad i něco přidával co na desce není :), trošku jsem se bál jak dá sypačky - ale i tam překvapil - super... celkově vyniklo jak je to rytmicky barevný a "groovy"

absence živých kláves mi vůbec nevadila, naopak jsem rád, že byly docela potichu jen jako podkres ze samplů, to už spíš bych uvítal víc toacă/prkna (živě zaznělo jen v Dojană) a fléten, ale i tak v pohodě... i když v kombinaci s promem co lákalo na rozšířenou sestavu dost úsměvný

protože jsem šťoura tak jsem si u Hupogramma všimnul asi 3-4 přehmatů/chyb (ale vlastně vždycky ve chvíli kdy na něj začal osvětlovač/zvukař? dementně blikat světlama...), čistý vokály dobrý, i když chvílema to měl "jen tak tak" - strop, výborný byl ale jeho řev - to jen tak někdo v hlase nemá (vůbec nevím s čím srovnat), absolutní autentická divokost, transylvánský divý lesní muž hadr :)

mně těch jejich 80 minut uteklo jako nic, snesl bych i víc, pro mě fakt naprosto výborný (o těch předešlých koncertech tohle říct nemůžu), zatím letošní nejlepší koncert a už se na ně těším za měsíc znovu :)

aktuálně

diskuze