Články

přeposlat článek tisknout
Doom over Leipzig 2017

Doom over Leipzig 2017

  • kdy: 22.4.2017
  • kde: Leipzig, UT Connewitz

Výborný zvuk, světla i místo konání. Monachus, Come to Grief a Sink předvedli až překvapivě silné sety.

Doom over Leipzig, který se letos konal už po sedmé, působí jako takový (podstatně) menší Roadburn. To má samozřejmě svá pro i proti. Nenabízí sice tolik kapel, zvučných jmen (byť s ním vždy i část line-upu sdílí) a exkluzivních setů, ale kromě (samo sebou) výrazně nižší ceny (cca 2x) za lístek především nehrozí až taková přesycenost a nutnost přebíhat mezi jednotlivými kluby (drtivá většina kapel hraje v jednom klubu na stejném podiu), navíc s rizikem, že se člověk dovnitř třeba ani nemusí vejít. Příjemná je rovněž komornější a jaksi „ug/punkovější“ (jen v dobrém) atmosféra a organizace – tím ovšem nemyslím technickou stránku věci. Začátky koncertů jsou na minutu přesné a všechno odsýpá bez zádrhelů. Co se týče zvukových kvalit, tak tam bych řekl, že je DoL prakticky na stejné, nebo jen nepatrně nižší úrovni ve srovnání s Roadburnem. U 4 ze 6 kapel byl zvuk naprosto výborný a bez chybičky a jen u jedné se nějak „nezadařilo“, ale tam šlo o souhru více příčin (o tom dále…). Stejně profi působila i světelná výbava sálu a práce osvětlovačů samotných.

UT ConnewitzVelkým trumfem festivalu je místo konání. UT Connewitz je nejstarší kino v Lipsku (a jedno z nejstarších v Německu – funguje od roku 1912). Sál bych zhruba přirovnal k Akropoli (včetně balkonů) s o trošku nižším podiem. Zadní stěnu scény dotváří jakýsi portál s pilastry a tympanonem v (pseudo-)antickém/klasicistním stylu. Zbytek sálu je dost oprýskaný a zchátralý, což mu ale propůjčuje kouzlo starobylosti a dystopickou atmosféru. Vzhledem k tematické náplni festivalu je to tudíž místo naprosto ideální.

Perfektní bylo i to, že tři hlavní „taháky“, kvůli kterým jsme s Týnou do Lipska chtěli vyrazit (Monachus, Come to Grief a Sink), měly zahrát ve stejný den, navíc v sobotu - jako na objednávku.

MonachusMonachusNevzpomínám si, kdy jsem naposledy zažil (jestli vůbec někdy), že by i první kapela festivalu (nebo i koncertu) měla zvuk naprosto perfektní, a to už od prvního tónu. MONACHUS ho takový měli. Mohutný, drtivý, plný, přesto skvěle čitelný a vyvážený, všechny bubny i činely byly dokonale slyšet, basa patřičně drnčivá a vytažená, i vokály, prostě všechno. Překvapila i právě masivnost zvuku, jakou zvládli tihle MonachusŠvédi (spolu se zvukařem) vytvořit jen v klasické trojčlenné sestavě (kytara, basa, bicí). Až z toho v některých momentech běhal mráz po zádech. Nejde ale jen o zvuk samozřejmě, Monachus jsou skvělí i hudebně.Což je další div. Nejsem zrovna velkým fanouškem atmo-sludge/doom/post-rock/metalu, kromě (především starší tvorby) Neurosis a Minsk mě něco z tohoto (sub)žánru nějak víc „vezme“ jen zcela výjimečně, ale Monachus jsou právě jednou z těch výjimek. Proč? Těžko říct přesně – síla riffů a nápadů vůbec, ten správný poměr hrubosti, zatěžkanosti, melodií a emocí, (přiměřená) naléhavost a živelnost, občasný závan psychedelie a hypnotické, místy šamanské rytmiky. Hodně dělají i výtečné a různorodé vokální linky. Od osobitého zpěvu a „chlapáckého“ řevo-zpěvu po řev, někdy i zkreslený nějakým efektem. Ale hlavně – přesvědčivost. Já jim to prostě tak nějak věřím (oblíbené klišé a „zaklínadlo“, když dojdou argumenty, ale co naplat…). Věřím jim i tu evidentní inspiraci mořem (však i oba bratři Karlssonové = kytarista a basák vypadají jako praví námořníci) a přírodními živly obecně. Přehráli celé poslední album Below od začátku do konce a hledat nějaká slabší, či silnější místa nemá smysl. Velmi vyrovnané vystoupení a možná i z celého večera celkově nejsilnější. A vinyl za 10 euro? To už jsem taky dlouho neviděl.

Come to GriefCome to GriefCOME TO GRIEF jsou vlastně reinkarnací Grief, jedné z nejstarších extrémních sludge/doom kapel (založili jí mj. členové crust/grindových Disrupt v roce 1991). 2001 se rozpadli, mezi lety 2005-2009 odehráli ještě několik koncertů a opět skončili. Před 3 roky se zakládající člen Grief, kytarista Terry Savastano, rozhodl její (především) raný repertoár exhumovat a hrát naživo pod jménem Come to Grief, což je název druhého alba původní kapely. Loni začali vystupovat živě, kromě něj v CtG hraje i bubeník Chuck Conlon, který v Grief v pozdější fázi také nějakou dobu působil. Ouška nám hned na začátku pročistila agresivní kytarová vazba a poprava začala s Earthworm z výše zmíněného alba. Zvuk opět naprosto parádní, mohutný, drtivý a řezavý, vyvážený, vše jak má být. Nový vokalista (a kytarista) Jonathan Hébert působí kvůli své fazóně jako pořádně nasraný Krakonoš (nebo Come to Griefloupežník). Jeho vokál je ještě o něco extrémnější než měli staří Grief. Je vřískavější, zlejší (místy skoro blackový – trochu mi připomínal i Grutleho z Enslaved) a vlastně celkově i díky brutálnějšímu kytarovému zvuku působí ty 23-26 let staré skladby pořád poměrně dost „heavy“, temně a agresivně (byť samozřejmě od té doby v žánru vznikla i spousta extrémnějších kapel – které často právě mj. i z Grief vycházely). Občas se mihne nějaký „sabbaťáčtější“, stoner/sludgeovější riff, vyhrávka, výrazné vibrato, či krátké sóličko, došlo i na lehce svižnější (střední) tempo, ale většinou se brodíme ve velmi solidním marastu, hnusu, nihilismu a misantropii. Drtí se, vazbí se, morduje se. Asi nejpůsobivější byla (trošku překvapivě) skladba Depression z debutního alba Dismal, kterou CtG v živé verzi ještě více zpomalili, takže zavládla až drone/doom zkáza a hniloba. Došlo i na novou věc (nové deska The Worst of Times vyšla před pár dny) s optimistickým názvem No Saviour a ne, žádný progres se rozhodně nekoná. Mezi staré fláky zapadla velmi dobře. Pak byla ještě jedna skladba, jejíž identifikací si nejsem jist a závěr patřil jak jinak než Come to Grief ze stejnojmenného alba. Jo, co jsem chtěl, to jsem dostal, více než spokojenost, CtG jsou živě super, ještě (o dost) lepší než z desky!

SinkSinkSINK jsem už viděl před 8 lety v Praze, tehdy předvedli velmi působivý, ničivý a zároveň hypnotický drone/sludge/doom/black metalový rituál. Že bude letos leccos jinak, se dalo dle posledního studiového vývoje očekávat, ale i tak Sink překvapili. Kytary úplně absentovaly, hlavní slovo měla temná, vrstevnatá, často propracovaným noisem a (post-)industrialem protkaná elektronika a droneově SinkSinktáhlé, mnoha efekty různě deformované synth tóny. Hudba (nejen) díky zručné hře živého bubeníka také skvěle pulzovala. Svůj set rozjeli jednodušší, „tanečnější“ skladbou s výrazným „techno“ kopákem (asi upravená Joy of Life), ale zajímavější věci se začaly dít spíše až později. Působivosti jejich projevu hodně pomáhal i poměrně variabilní vokál lehce vyšinutě působícího frontmana Aarna Kankaanpää, který si ho různě echoval i jinak zkresloval pomocí mnoha efektů. Od zpěvu, rytmizovaných deklamací a zaříkávání až po řev a různé mezistupně mezi těmito polohami. V jedné části jeho vokál a rovněž mocně zechovaný zvuk klarinetu (a jindy saxofonu) lehce zaváněly až melodikou předního východu – spolu s agresivně-hypnotickým podkladem elektroniky a bicích to znělo jak hotová výzva k džihádu. Kromě rovnějších, hypnotických rytmů došlo v jedné skladbě i na (částečně?) improvizačně působící freejazzově rozstřelené bicí a běsnící saxofon, nebo upravenou verzi Crystal Shipz loňské desky, se zvláštní „math/meshu“ rytmikou. Poslední skladbou (možná šlo o modifikovanou verzi Dominance?) Finové ukázali, že black metal lze působivě provozovat i zcela bez kytar. Stačí suverénně sypající bubeník, zkreslený řev, pořádná dávka distorzního bzučení, hučení, notně zdeformovaný zvuk synthů a klarinetu a je vymalováno (černočerně samozřejmě). Sink byli i první a poslední kapelou, jejíž hlasitost jsem musel mírně zkorigovat pomocí špuntů, ale to ani nemyslím jako výtku. Zvuk nakládal náležitě. Vyskytlo se sice i pár lehce slabších momentů a celkově mě nedostali až tolik jako Monachus a CtG, na druhou stranu byl ale jejich set z celého večera rozhodně nejpřekvapivější.

Tak, naši osobní headlineři dohráli a po třech tak silných setech bylo třeba si trochu oddáchnout a v klidu to zapít (mezi všemi sety byla jen cca 20 minutová přestávka na zvučení další kapely). UT Connewitz má i jednu slabinu, tou jsou místa na sezení. Těch je jen pár a byla stále obsazená, takže jsme vyrazili do protilehlého baru s názvem Zwille, který nás překvapil bizarním fantasy-hororovým interiérem. Pivo se tam moc pít nedá (Gambáč – no jako fakt! a nějaké místní pivo rovněž téměř bez chuti), ale panáky (Mexikaner!), čaj a posezení dobré.

Inter ArmaZpětně si říkám, že kdybychom to po Sink zabalili, o moc bychom nepřišli. Ne, že by následující INTER ARMA, ze kterých stíháme cca druhou polovinu setu, byli špatní, ale ve srovnání s předchozími kapelami mě bavili výrazně méně. Bubeník docela umí a místy to i díky němu maká a celkem dobrý je i vokalista. S kytarovými linkami a nápady všeobecně už to tak slavné není (až příliš mnoho opakování některých ne až zas tak dobrých riffů), a ani výtečný zvuk (jak kytar samotných, tak kapely celkově) to pak nezachrání. Zvlášť jedna dlouhá pasáž, kde se opakoval jeden přitlumený akord, byla vyloženě otravná. Možná mohla být první polovina setu lepší, nevím, zkoušel jsem poslouchat loňské album a některé skladby mi přišly i celkem povedené (třeba An Archer in the Emptiness opravdu zní jako kombinace Morbid Angel a Neurosis a kupodivu jim to docela funguje), ale z těch cca 20 minut, které jsem viděl, mám dojmy spíše rozpačité – část jakože fajn, část nuda. Nicméně většině publika se to dle všeho líbilo o dost více, a pokud na předchozí tři kapely bylo v sále takových cca 250 hlav, na Inter Arma se tento počet možná i zdvojnásobil (skoro plno).

Wolves In The Throne RoomNa WOLVES IN THE THRONE ROOM bylo narváno ještě víc. Do sálu jsme vlezli asi 10 minut po začátku a dál než 2-3 metry od dveří se už nešlo dostat. Skoro bych čekal, že hype okolo nich už musel za těch 10 let opadnout a ono asi ne. Taky mě udivilo, že si s sebou zrovna tahle kapela momentálně vozí poměrně „pompézní“ pódiovou výbavu – 5 bannerů (standart/vlajek) na vysokých „stožárech“, každý s jiným zvířátkem (i s veverkou!). Když jsem je viděl naposledy (před 9 lety), hráli ve třech, momentálně jich je pět, řekl bych, že je to zvukově spíš na škodu, zvláště klávesy ten syrový feeling vyloženě kazí. Nikdy jsem nepatřil zrovna k jejich worshipperům (ani haterům), ale Two Hunters mě svého času celkem bavilo a své kouzlo určitě má (mělo?). Další alba mi už přišla převážně nudná. Což se potvrdilo i naživo. Vastness and Sorrow, jejich asi nejlepší skladba (to neznamená moc, ale…), byla fajn. Nic strhujícího, ale ty jednoduché motivy pořád celkem fungují, lesní, deštivá, melancholická atmosféra (zlo v tomhle lese nehledej, není tam) pracuje, nechybí drive, bubeník sype solidně (škoda těch triggerovaných, čvachtavých kopáků), skřehot taky v pohodě. Další 2 skladby jsem nepoznal, ale ať už hráli cokoliv, bylo to plytké, unylé, roztahané a nudné. V průběhu té druhé to vzdáváme. Raději knihu, nebo panáka.

Common Eider King EiderŽádná z předchozích kapel si rozhodně nemohla na nepřízeň publika stěžovat, ale poslední vystupující COMMON EIDER, KING EIDER drtivou většinu návštěvnictva evidentně vůbec nezajímali. Po Vlcích se sál z dobrých 3/4 vyprázdnil a většina z těch, kteří zůstali, se radši vykecávali v zadní části sálu a svým hlasitým žvatláním ambientní hudbu rušili, zpočátku jí i vyloženě přehlušovali. Možná ani dlouhou dobu nepochopili, že se už vlastně hraje. CE, KE byli v první části na poměry sálu až moc potichu, vystoupili jen ve dvoučlenné sestavě a měli velmi minimalistické osvětlení. Snad jen posledních cca 15 minut, kdy zvuk trochu zesílil a jejich hudba nabrala na intenzitě, bylo možné si jejich vystoupení užít. Stejně jako Common Eider King Eiderloni v Lechovickém sklípku jemný, temně ambientní podklad doplňoval vokální drone, táhlý zpěv (místy do mikrofonů jen hlasitě dýchali), občasný blackovější skřek, lehké údery na jakési malé gongy a využívání jejich rezonancí, chvíli došlo i na táhlé tóny houslí. Samozřejmě jsem nečekal, že by jejich vystoupení mohlo být tak skvělé, jako loni, ale i tak, mohla to být příjemná tečka (a asi čtvrt hodiny i vlastně celkem byla), kdyby…

CE, KE byli tedy asi jediné zklamání. Od Vlků a Inter Arma jsem vlastně nic moc nečekal, takže jsem zklamán být ani nemohl. Sety Monachus, Come to Grief a Sink byly i díky výbornému zvuku velmi silné, do jisté míry i překvapily a předčily očekávání.

------------

thomaskirche bachpamátníkpamátníkA co je v Lipsku zajímavého k vidění? Tak v první řadě vpravdě monumentální (91 metrů na výšku) Památník Bitvy národů, připomínající Napoleonovu porážku v roce 1813. Podobnou stavbu bych čekal spíše někde v Asii. V jeho sousedství se rozkládá i velmi rozsáhlý, leso-parkově upravený sudfriedhof kaplehřbitov, jehož ohromná hřbitovní kaple spíše připomíná kombinaci (novo)románského kláštera/kostela a drákulovského hrado-zámku. Bizarnost celé stavby dovršují dva vysoké (pravděpodobně kremační?) komíny. Pivním turistům doporučuji návštěvu pivovaru Bayerische Bahnhof, který vznikl skutečně podařenou rekonstrukcí a přeměnou bývalé nádražní budovy z 19. století. Mají tam až překvapivě dobrý Pils a za ochutnání stojí i zdejší krajová bizarnost Gose (napůl pšeničné, jaksi „ušlechtile“ kyselejší pivo s koriandrem a špetkou soli). Historické centrum Lipska je menší, ale celkem pěkné, dá se tu narazit na spoustu překvapivých architektonických a sochařských detailů. Je tu i moc příjemná kavárna v orientalizujícím art deco/secesním stylu. Za zhlédnutí (spíše zvenčí) stojí i Thomaskirche, ve kterém 27 let působil J.S. Bach a jsou zde uloženy jeho kosti. Zajímavým úkazem je i samotný Connewitz, jižní část města, kde se festival koná. Ta působí celkově opravdu hodně punk/metal/alternative/street art/vegan (nikdy jsem ještě neviděl takovou koncentraci vegan bister v jedné čtvrti) dojmem a je tam příjemně živo.

Fotky © totalySICK

Jiné názory


Přispěj do diskuze

Načíst jiný

Jó tak tohle je tuze krásnej report. Příště by se to mohlo konat v útrobách těch kremačních komínů :-)

prostor vypada mega no, stejnak jako Prophecy fest, ten je v nejaky ty jeskyni, ale hlavne zpravodajstvi zpoza hranic :)

Ten prostor je tedy opravdu parádní. Fotka číslo 13 to vystihuje...

aktuálně

diskuze