Články

přeposlat článek tisknout
ENSLAVED, NE OBLIVISCARIS

ENSLAVED, NE OBLIVISCARIS

  • kdy: 18.10.2016
  • kde: Praha, Nová Chmelnice

Výkon kapely byl profesorský, a ač tu momenty byly i famózní, tohle prostě byl jen řadový koncert bez přidané hodnoty, která se k oslavám jubilea nabízela.

Ne ObliviscarisTen večer nezačal úplně šťastně. Do Chmelnice přicházíme kus po osmé, a to s vědomím, že by v tu chvíli měla hrát první předkapela. Jenže ouha! Už u vstupu se dozvídáme, že koncert byl o hodinu předsunut. Prý to viselo na Facebooku. To znamená, že když vcházíme do zaplněné Chmelnice, Ne Obliviscaris hrají poslední skladbu. Čert aby to spral. Australany bych rozhodně za předkapelovou výplň nepovažoval, sextet do sebe vstřebává vše od melodického progu (čisté vokály houslisty Tima Charlese) až po sypací deathové orgie. Finální mix zní na jednu stranu originálně (hlavně díky emocionálního využití houslí), nicméně i trochu rozháraně, protože kapela jakoby chtěla hrát všechno a nacpat to do jedné písně… Australané tíhnou k epickým kolosům, výjimkou nejsou skladby překračující akademickou čtvrthodinku, my ovšem můžeme ocenit jen kus na konec zařazené vyprávěnky And Plague Flowers the Kaleidoscope. Po ní kapela končí a balí nástroje.

Na Enslaved jsem původně přijel kvůli nereálným očekáváním. I když… Ještě před několika dny jsem si myslel, že se naplní. Norové totiž v Austrálii hráli exkluzivní dvoudílné koncerty, kde se dostalo jak na staré pecky z 90. let, tak na novější progovější vály. (Viz zde.) Nevím, z jakého důvodu se protinožcům dostalo takových privilegií, ale na půdě staré dobré Evropy Enslaved první půlku setu – tedy Tales from Mythological Forests – úplně vynechali. Na nás zbyl o něco obyčejnější zbytek z druhé části nazvané Spinning Wheel Ritual. Slyšet třeba monumentální 793 (Slaget om Lindisfarne) by byl můj splněný sen, leč ten se nekoná…

Kvintet nastupuje a spouští Roots of the Mountain. Hned na úvod tedy skočný kvapík, který se s přibývajícími minutami prolíná s melodickým vokálem klávesáka Herbranda Larsena. Typická novodobější produkce Norů - píseň častokrát přesahující osm minut, kde se hudebně dostane na vše. Pojítkem současné tvorby a doby, kdy duo Bjørnson a Kjellson ještě byli teenagery, zůstává nezaměnitelný havraní skřehot Grutleho a chrastivé kytary. Ty byly na Chmelnici ještě umocněny pořádným včelařským úlem. Naživo také víc leze ven emařina, i proto se současné desky Enslaved musí líbit víc post-metalistům než černokněžníkům.

EnslavedKdo ale Enslaved v poslední době už viděl, jejich prezentace ho nemohla zaskočit. Vpravo do půli těla svlečený kytarový hrdina Arve Isdal (svalstvo na to má, ale Manowar to připomínalo), vlevo mozek kapely Ivar se soustředěným výrazem v obličeji. A uprostřed Grutle, který se tu a tam snaží diváky vyburcovat a pivařsky s nimi skandovat „hej, hej, hej“. Je to sice metalový kánon, srdéčko to ale zabolí. Vikingové v severském dávnověku Kabáty asi neposlouchali… Atmosféra je hned tatam.

Zvuk je výborný, bicí sice málo konkrétní (hlavně Bekkevoldova dvoušlapka se ztrácí), ale jistý druh lesního včelína k žánru prostě patří. Výkon kapely je profesorský, Kjellson je v proslovech k publiku koženě konvenční, navíc nedokáže přestat působit křečovitě a ani nic podstatného sdělit. A jsme u toho. Enslaved jakoby chtěli být hvězdami, ale neví, jak na to. Navíc mám pocit, že jim tato role nesedí. Ano, 25 let je na existenci metalové kapely dlouhá doba, proč tedy neudělat průřez celou historií? Nikdo mi nevymluví, že pražská zastávka jejich turné byla pouze řadovým koncertem, a to bez přidané hodnoty, která se k oslavám jubilea nabízela. Nechápejte to špatně, kvintet při vystoupení šlapal jako namazaný stroj, žádné kiksy se nekonaly, některé momenty byly dokonce naprosto famózní – například nástup The CrossingBelow the Lights, nebo Fenris (Frost), která s dvěma kytarami dostala další rozměr. Při nich jsem měl pocit, že tvorba Enslaved byla v minulosti opravdu výjimečná a že i přes jednoduchost a délku skladeb dokážou na 100 procent udržet mou pozornost. To se Norům daří jen zhruba třetinu koncertu.

EnslavedNaopak na jiných místech mám zcela opačné pocity. Například Building With Fire je hit z povinnosti a možná největší bigbeat v historii ansámblu. A něco lze pochopit jen stěží – třeba když skupina po odehrání základní části setu odchází do zákulisí a místo vyřvaného přídavku spustí Cato několikaminutové sólo na bicí. Proboha proč? Nic proti jeho umu, ale jaký to má na koncertě Enslaved smysl? A navíc, moje podezření, že Enslaved to v Praze chtějí hlavně jen profesorsky odehrát, se potvrzuje v momentě, kdy muzikanti z pódia rychle mizí do zákulisí. Jedno společné foto s fanouškem, ale jinak rychle pryč do bezpečí…

Abych to nějak shrnul. Jsem rád, že jsem Enslaved v klubovém prostředí viděl, nemohu se ovšem zbavit dojmu, že skupina má na víc, než co v Praze předvedla. Vznikla před 25 lety, vydala 13 alb všemožných žánrů, má výjimečné postavení na scéně. Za této konstelace bych si dokázal představit důstojnější shrnutí jejich existence. Chci tak moc?

Setlist:
Roots of the Mountain
Ruun
The Watcher
Building with Fire
Ethica Odini
Fenris
The Crossing
Ground
--
drum solo
One Thousand Years of Rain
Allfǫðr Oðinn

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze