Články

přeposlat článek tisknout
EPICA, XANDRIA, VOICES OF DESTINY

EPICA, XANDRIA, VOICES OF DESTINY

  • kdy: 19.5.2012
  • kde: Praha, KC Vltavská

Mám ten pocit, že být holka v tom správném věku, byl bych z této akce maximálně odvařený. Takhle to byla vzpomínka na staré dobré časy konce 90. let. Jinak kvalitní zvuk a profi nasazení kapel. Akce se povedla.

Nu, jak tenhle (jako vždy obsáhlý) report začít? Především asi tak, že ani jedna z kapel, na kterou jsem se v sobotu 19. května vypravil, již v současnosti nějak nefiguruje v mých posluchačských zálibách, ale řekl jsem si, že když holandská krasavice Simone a její parta přijede do Čech, proč se nezajít podívat, jak nám za ta léta zestárla, že ano?

Start akce oficiálně ve 20:00 v kulturáku na Vltavské, jenž je nechvalně proslulý kvalitou točeného zlatavého moku a v posledních měsících také podivným gumovým povrchem, kterýžto po vy(b)lití piva tak nádherně lepí. Ale k věci.
 
Do KC přicházíme někdy kolem tři čtvrtě na osm, tedy ještě dobrých 15 minut před ofiko startem akce, a zjišťujeme, že na pódiu už se cosi odehrává. Však také německá sympho female fronted skvadra VOICES OF DESTINY začala již v půl. V pohodě, na druhou stranu, formace mne zaujala hned několika věcmi. Za prvé, brunetka Maike Holzmann poměrně solidně zpívá naživo, za druhé, klávesák, jenž, stejně jako na desce, v průběhu vystoupení obstarával doprovodné growly, ulítává na Transformerech, což je vzhledem k jeho věku podobná úchylka, jakou trpí další klávesák Tuomas. Ti klávesáci jsou prostě po čertech divní ptáci, přiznejme si to.

Bylo vcelku jasné, že Voices přijeli podpořit svou novou nahrávku, vyšlou u Massacre Records (je fajn, že tenhle label ještě žije), a sice Power Dive, kterou jsem si předem tak zběžně projel a je to celkem solidní symfo female fronted metal; hlavně pro příznivkyně metalu jemného pohlaví, ovšem i takový milovník symfonického balastu (Brut) si v něm najde něco pro sebe. Tedy symfonický balast. Co se skladeb týče, postřehl jsem My Separation, The Untouchable, All Eyes on Me, Dedication a také Emotional Winter, všechno fláky z aktuální řadovky. Můžu vám říci, že zběžný pohled do prozatím nepříliš početného davu (v tu dobu se naši na ledě trápili se Slováky) dal tušit, že zvláště slečnám, kterých ten den byla v KC dobrá skoro polovina (a já jsem za to samozřejmě rád, pak se je na co koukat) se vystoupení mrtě líbí, však také Voices Of Destiny rozdávali energie po hrstech. Zpěvačka společně s klávesákem komunikovali s publikem, vystoupení si očividně užívali, což ovšem ten den platilo pro všechny zúčastněné bandy. Protentokrát také lze pochválit výborná světla a po většinu času i dobrý zvuk, který svou kvalitou eskaloval někdy v následujícím vystoupení…

Setlist:
1. Power Dive
2. My Separation
3. Dedication
4. The Untouchable
5. All Eyes on Me
 
…jež si pro přítomné přichystala taktéž německá formace XANDRIA. Ta v období alb Kill the Sun a hlavně Ravenheart patřila k často skloňovaným pojmům evropského gothic metalu a její jméno znal nejeden fanda žánru. Postupem času však jakoby trochu upadla do zapomnění a v posledních letech plodí spíše průměrná alba, jen aby se neřeklo. Co ztrácí na albech, to však Xandria dohání živými vystoupeními. Přiznám se, já jsem z celé show nejvíce sledoval Gerita Lamma, jenž u bicích dělal neskutečné grimasy, chvílemi se nudil a pokukoval po okolí, chvílemi protáčel paličky v rukách, jakoby ostentativně dával najevo, že Xandria dobrý, ale teď už by si rád zahrál nějaký technical death metal.

Na druhou stranu můj doprovod dával opakovaně najevo, že „úpe super a nejlepčí“ je hlavně kytarista v šátku á la Pirát Jack Sparrow, jenž se ukázal být také největším showmanem z celé skvadry. Mně nezbývá, než pochválit v roce 2010 k bandě příchozí pěnici Manuelu Kraller, která skutečně ví, jak vyhecovat publikum, ráda si s ním zazpívá, zašpásuje, jednoduše odvádí stoprocentní profesionální práci. Xandria je další z kapel, které tento rok vydaly novou nahrávku, nesoucí název Neverworld’s End, takže opět, jasňačka, setlistu udával tón právě tento štych. Otevíralo se Valentine, což byla taková pěkná rozehřívačka a pak už dunivý riff střídal další dunivý riff, poskakovalo se, křepčilo se a samozřejmě pělo chorusy.

Dále z novinky přifrčely Blood on My Hands, Euphoria, Forevermore, The Lost Elysion, na starší placky jsme se podívali s Ravenheart a India, jednoduše dvěma titulními songy ze starších alb. Co bych určitě vypíchl, kromě bezchybného muzikantského výkonu, byl zvuk, jenž právě při vystoupení Xandria byl takřka luxusní a posléze se stočil k pořádné degresi. Mám ten pocit, že být holka v tom správném věku, byl bych z této akce maximálně odvařený. Takhle to byla vzpomínka na staré dobré časy konce 90. let, kdy jsme alba Xandria také několikrát protočil. Do téhle chvíle jsem mohl být tak maximálně spokojen za všechny fandy žánru, jelikož akce se vyvíjela na výbornou.

Setlist:
1. Valentine
2. Blood on My Hands
3. Euphoria
4. Cursed
5. Forevermore
6. The Lost Elysion
7. Ravenheart
 
A pak už nastalo ticho a čekání na headlinera večera, totiž nizozemské milovníky bombastických orchestrací, rozsáhlých sborů, bezbřehé fantazie a vůbec – na stage se chystala EPICA. Přestavba scény trvala jen pár minut a tak některým v davu připadalo, že by Epica mohla začít již co chvíli. Plán byl přitom takový, že Simone a spol. si to na scénu přihasí ve 21:30 a hrát se bude až do 23:30, tedy de facto dvě hodiny. Pravda, Epica přišla přesně načas, tedy +- v půl a skončila o nějakých 9 minutek dříve.

Solidní porce symfonického „gothic“ (s rezervou) metálku, říkáte si asi.

Na pódiu jsme přivítali staré známé – growlera a zakladatele (Sahara Dust) Marka Jansena, jenž během večera svým growlem několikrát docela příjemně překvapil, jelikož jeho projev se neustále zlepšuje. Za klávesy na otočném pultíku se postavil Coen, jenž je celosvětově znám hlavně svým coverem Wonderwall (pozn. - fór) a zbytek obstarávali exáci z God Dethroned. Takže si asi dovedete představit, jaké bylo bubenické sólo, se kterým se tlučoun vytasil. Dobré.

Kapela letos, aby se to nepletlo, vydala novou nahrávku Requiem for the Indifferent (u Nuclear Blast, neasi), takže bylo jasné, že intro Karma bude právě z ní. A bylo. A jak už to tak bývá, druhý song nebyl nic jiného než otevírák poslední řadovky a sice Monopoly on Truth. A v sále nastalo peklo. Zběsilý headbang, paroháče ve vzduchu, Mark se sem tam připlíží k mikrofonu a ďábelským vokálem přidal k dobrému pár solidně odvedených growlů, zatímco Simone svým jemňounkým sopránem vyzpívává prozatím celkem čistě všechny své party. Co mne v okamžení zamrzí, je barva jejích vlasů (špína blond), ta zrzavá byla prostě víc sexy. Ale tak co už.

Co bylo ještě horší, než vlasová proměna objektu sexuálních fantazií, byl výše zmiňovaný zvuk, jenž se slil do solidní koule a jeho hlasitost trhala kloaky. Řekněme, že nejvíce byly slyšet řezavé kytary s orchestracemi, zatímco hlas Simone se často ztrácel trochu v podkladu. Mnoho slečen posléze nadávalo, že vystoupení bylo o dost tvrdší, než jak je to na deskách, což mně osobně vůbec neva.

Naopak slušně byly zvučeny kopáky a že se v Epice hodně vykopává, je známá věc. I tak celkově proti poměrně parádně odvedené Xandrii určitě skok dolů. Další věcí, která mnoha lidem ten večer kazila vystoupení, bylo nadužívání mašin na tvorbu dýmu. Já si pak myslím, že přesně takhle to kapela chce a vyžaduje, čili bych to jako chybu KC či kohokoliv jiného vyjma kapely samotné neviděl. Koneckonců, v průběhu vystoupení se kolem kdosi (předpokládám člen live crew skupiny) ochomýtal a kdyby byl problém, určitě by byl řešen.

No nic, na debut se díváme se Sensorium, zpět na novinku s Deter the Tyrant, poté Mark přijde a oznámí, že teď máme na pořadu trošku delší skladbu, ze které se vyklube bezmála desetiminutový opus Serenade of Self-Destruction. Simone v mezičase, kdy si kluci instrumentálně pohrávají s kytarami, masíruje namožený krk a často v její tváři zahlédnu bolestivou grimasu. Příliš mnoho headbangingu, fraulein Simons. Odpočinek od něj si dopřeje při oplodňováku Delirium, jenž kumpáni rozehrávají na akustikách, aby posléze doběhli do zákulisí pro elektriky a rozjeli AOR sólo jak řemen. Nu zase jsem se rozkecal. Proč onen nucený baladický odpočinek pro Simonin krk? Naprosto brutální headbang peklo se totiž rozpoutá, když formace přihodí k dobrému The Obsessive Devotion z alba The Divine Conspiracy, což je naživo vážně solidní masakr. Kštice znovu a stále létají vzduchem, Simone v mezičasech odpočívá, ale i v těhle částech vystoupení byl její vokál poměrně jistý, samozřejmě sem tam něco malinko ujelo, ale tady nejsme ve studiu, vážení. Mark opět skvělé growly, ty jsem si, přiznávám, dost vychutnával. Nu a co dál? Nejdříve to lepší z nové nahrávky, totiž střednětempá Storm the Sorrow, pak diskotéka v průběhu The Phantom Agony se vším, co k tomu patří, včetně diskoskvětel a rozverných tanečků kytaristů, prostě cesta směr Within Temptation je volná, pardi.

Ne, ale vážně, pak opuštění scény, vytleskávání kapely fans žadonících o její návrat, ujištění Coena, že se dočkáme Cry for the Moon (ve které již poprvé uslyšíme, že Simone to již nedává, což se není čemu divit, poté, čím prošla, koneckonců, je to sopranistka), pokud nepřestaneme dělat bordel, než-li stačí dojít ke svým klávesám, challenge accepted, splněno, takže kromě prodloužené edice Cry for the Moon a Unleashed se dostává na samotný závěr tzv. „encore“ (přídavku-nepřídavku) a můj důvod, proč jsem s Epicou kdy ztrácel čas, a sice Consign to Oblivion, naprosto geniální monolit goth/symfo muziky, jenž jsem naživo bohužel pobíral asi jen do poloviny, pak jsem se mírně ztratil, to jen abych se v samotném závěru triumfálně našel, uznale zatleskal a pomalu zrak obracel směrem k východu.

Simone slíbila, že se zase brzy v Práglu uvidíme (což může znamenat cokoliv od dvou do sedmi let), naposledy si křupla s krkem a vyřítila se směr Berlín. Jo a prý máme moc hezké historické město a jsme celí cool – znáte to. Němci v Berlíně to mají ale taky.

Epica - PrahaNa závěr pro „velké“ formace povinná šaškovačka s českou vlajkou (na druhý den s vlajkou německou), pac a pusu, balíme. A mé dojmy? Ty jsem právě popsal. Kvalitní zvuk po většinu večera (až na headlinera, pech), profesionální nasazení všech zúčastněných kapel, u některých kousků již znatelná drobná únava (Simone, Mark ve druhé polovině setu). Buď jak buď, akce se dle mého názoru povedla na velmi dobrou.

Setlist:
1. Karma (intro)
2. Monopoly on Truth
3. Sensorium
4. Internal Warfare
5. Serenade of Self-Destruction
6. Sancta Terra
7. Delirium
8. Blank Infinity
9. The Obsessive Devotion
10. Storm the Sorrow
11. The Phantom Agony
--
12. Cry for the Moon
13. Unleashed
14. Consign to Oblivion

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze