Jak já nemám rád tenhle výraz, ale prostě teď musím, tohle byl minimálně koncert roku a nedokážu si představit, co by ho mohlo překonat. Kdo vešel, neodcházel stejný.
Pršelo. Ten den hodně pršelo, vzpomínáte? Ideální počasí na doom metal. Škoda, že nebyl říjen nebo listopad. Ve výsledku to ale bylo úplně jedno. Do klánovického Black Psa (umíte si představit lepší místo na podobný koncert? Já ne, možná jedině nějaká jeskyně – nejlépe na Marsu) dorážím, počítaje s tradičním půlhodinovým zpožděním na začátek setu ET MORIEMUR. Návštěvníků zatím poskrovnu, pravděpodobně i kvůli brzkému začátku. Ne-li od první, tak určitě od druhé skladby mě lehce překvapuje dobrý a hlavně nepřehulený zvuk (minimálně na první „předkapelu“ – nemám moc rád to označení, ale co už…), což byl jeden z největších kladů celého večera. Et Moriemur slyším podruhé, hrají více méně klasický doom/(death) metal mydyingbrideovského střihu, což rozhodně není můj panák rumu, myslím ale, že ten, kdo podobným kapelám holduje, mohl být jedině spokojen. Pánové evidentně ví, co hrají a jak to mají hrát, zbytek je asi jen otázkou času. Celé to v mých uších trochu strhávají klávesová, samplovaná intra/intermezza, která mi svou občasnou naivitou vyvolávají přinejmenším úsměv na tváři a vůbec sem tam řekněme triviálnější či prostě nevýraznější nápady. Potenciál tu však rozhodně cítit je a kapela dává vzpomenout na časy, kdy se v našich končinách - především na severní Moravě - doom metalu dařilo v míře nemalé. Pro fanoušky (sub)žánru se je určitě vyplatí sledovat.
Po občerstvovací pauze přicházejí na řadu němečtí OPHIS, kteří se českému publiku, i mě, představili již o pár let dříve na témže místě spolu se Skepticism. Ophis prezentují o něco hrubší porci death/doomu než Et Moriemur, která je mi obecně celkově více po chuti. Došlo i na valivější tempa, zkázo metal v jejich podání se mi zamlouvá, byť se rozhodně nejedná o nic, co bychom předtím neslyšeli, třeba i v lepším provedení, kvalitní řemeslná práce, ale i takových je rozhodně třeba. Jo a poslední skladba se jmenovala Funeral :)
Přiznám se, že část setu velrybářů AHAB prachsprostě prokecávám venku a přicházím až na Old Thunder (dobře přiznání č. 2, přišel jsem až na ni tak trochu schválně). Co mě téměř hned po příchodu do již zaplněnějšího sálu (asi tak 70 hlav?) napadá, je, že ač mám rád, když je basa dobře slyšet, v tomto případě byla možná až příliš vytažená nad obě kytary, zvlášť ta sólová mohla být víc. Nedám se tím ale příliš rušit a nechávám se unášet na vlnách jejich hudby. Vyzdvihnul bych určitě vokál zpěváka a to jak čisté zpěvy - z nějakého důvodu mi naživo ani nevadil jistý patos v nich obsažený, a hlavně byly skutečně čisté! Stejně chválím jeho growling, chrčelo a bublalo mu to luxusně, atmosféru širých oceánů se nejen díky intrům s racky a šumění moře dařilo navodit skvěle. Zazněla ještě Antarctica a nakonec The Hunt a při té už byste Willyho zachraňovali jen stěží (Greenpeace na ně!). Tlesk, tlesk, palec nahoru. Mimochodem - bubeník měl triko Voivod a kytarista Nasum, víte, co tím chci říct? A ne to, že se umí pěkně obléknout. Potěšilo.
setlist:
No a pak to přišlo. TO. To na co jsem přišel. ESOTERIC. A dostal jsem to, co jsem chtěl a asi ještě mnohem víc. Těžko se to popisuje - to se musí slyšet a zažít. Jo, pořád to analyzuji a moc to nejde. Byl to prostě psychický i fyzický zážitek. Tři kytary, šestistrunná basa, klávesy a bicí. A asi největší „vozový park“ efektů a krabiček, jaký jsem kdy viděl. Blázen aby se v tom vyznal. Oni se v tom vyznají. Jsou to blázni. Zavřete je někam! A mě k nim!
Britové začínají s první skladbou z nového alba Abandonment, a jestli jsem měl v recenzi nějaké výtky ke zvuku a podobně, tak co se týče živé prezentace se tyto výtky stávají naprosto bezpředmětnými. Zvuk naživo byl naprosto geniální, stěna, hloubka, tlak, psycho, zároveň každý tón a úder na svém přesně určeném místě. Nechápu, jak tuhle tripózní šílenost mohou hrát celé turné asi ještě víc, než u kapel mnohem techničtějšího zaměření. Takže Abandonment – ten nesmírně emotivní a gradující závěr a pak…! Nečekal jsem jí, ale přišla – oni fakt hrají Circle! Pokus o zpomalený circle pit nevychází, ale dost srandy, tohle je jedna z nejlepších skladeb asi nejen v metalové muzice vůbec, pokud jsem na doommetalovém koncertě někdy viděl cosi jako náznak „moshpitu“, tak to bylo právě v druhé půlce této skladby. Málo koho (vůbec někoho?) v sále to nestrhlo a pařilo se jak o život a bylo úplně jedno, že má ta skladba víc jak 20 minut. Koncert narušil jedině krátký výpadek proudu (škoda, zrovna se rozjížděl „punk“ s Disconsolate), ale pánové se tím nenechávají rozhodit a po přestávce nás ničí dál. Přesně ví, kdy nás mají nechat bloudit psychedelickými labyrinty a kdy zmasírovat lavinou kytarových kil. Zbytek setlistu tvořily A Worthless Dream a Aberration, a pak už jsem byl fakt mimo a je mi to úplně jedno. Možná o to tu tak i trochu šlo ne? Atmosféře hodně napomohla i hra a barva světel, pokud měl člověk vůbec čas si něco takového uvědomovat. Často se v poslední době střetávám se skloňováním jména Pink Floyd, většinou je to podle mě dost přestřelené, nebo i mimo. Pokud však existuje něco jako „doom/death metaloví Pink Floyd“, jsou to rozhodně Esoteric. Nebo to bylo ještě dál…? Nebo jinde?
Nevím, kde jste byli ten večer vy, ale já někde v kosmu, jiná juxtapozice, trip bez drog, vystřelilo mě to až někam na Yuggoth (a to je pěkná dálka vám povím), chvílemi šílenství, chvílemi možná náznaky nirvány (?), něco bylo „špatně“, otevíralo se hotové hexa-abysmální pandaemonium, ale to na tom bylo právě to nejlepší, těžko říct, bylo to prostě strašně moc!
Při vší úctě k Ulcerate, La Ligne Maginot, Fuck The Facts, Celeste i jiným skvělým koncertům, tohle byl pro mě minimálně koncert roku (jak já nemám rád tenhle výraz, ale prostě… teď jsem musel) a nedokážu si představit, co by ho mohlo překonat. Díky.
setlist:
Vložit komentář