Články

přeposlat článek tisknout
Patior Ergo Sum VI. - Esoteric, Ahab, Ophis, Et Moriemur

ESOTERIC, AHAB, OPHIS, ET MORIEMUR

  • kdy: 4.6.2012
  • kde: Praha, Black Pes

Jak já nemám rád tenhle výraz, ale prostě teď musím, tohle byl minimálně koncert roku a nedokážu si představit, co by ho mohlo překonat. Kdo vešel, neodcházel stejný.

Et MoriemurPršelo. Ten den hodně pršelo, vzpomínáte? Ideální počasí na doom metal. Škoda, že nebyl říjen nebo listopad. Ve výsledku to ale bylo úplně jedno. Do klánovického Black Psa (umíte si představit lepší místo na podobný koncert? Já ne, možná jedině nějaká jeskyně – nejlépe na Marsu) dorážím, počítaje s tradičním půlhodinovým zpožděním na začátek setu ET MORIEMUR. Návštěvníků zatím poskrovnu, pravděpodobně i kvůli brzkému začátku. Ne-li od první, tak určitě od druhé skladby mě lehce překvapuje dobrý a hlavně nepřehulený zvuk (minimálně na první „předkapelu“ – nemám moc rád to označení, ale co už…), což byl jeden z největších kladů celého večera. Et Moriemur slyším podruhé, hrají více méně klasický doom/(death) metal mydyingbrideovského střihu, což rozhodně není můj panák rumu, myslím ale, že ten, kdo podobným kapelám holduje, mohl být jedině spokojen. Pánové evidentně ví, co hrají a jak to mají hrát, zbytek je asi jen otázkou času. Celé to v mých uších trochu strhávají klávesová, samplovaná intra/intermezza, která mi svou občasnou naivitou vyvolávají přinejmenším úsměv na tváři a vůbec sem tam řekněme triviálnější či prostě nevýraznější nápady. Potenciál tu však rozhodně cítit je a kapela dává vzpomenout na časy, kdy se v našich končinách - především na severní Moravě - doom metalu dařilo v míře nemalé. Pro fanoušky (sub)žánru se je určitě vyplatí sledovat.
 
OphisPo občerstvovací pauze přicházejí na řadu němečtí OPHIS, kteří se českému publiku, i mě, představili již o pár let dříve na témže místě spolu se Skepticism. Ophis prezentují o něco hrubší porci death/doomu než Et Moriemur, která je mi obecně celkově více po chuti. Došlo i na valivější tempa, zkázo metal v jejich podání se mi zamlouvá, byť se rozhodně nejedná o nic, co bychom předtím neslyšeli, třeba i v lepším provedení, kvalitní řemeslná práce, ale i takových je rozhodně třeba. Jo a poslední skladba se jmenovala Funeral :)
 
Přiznám se, že část setu velrybářů AHAB prachsprostě prokecávám venku a přicházím až na Old Thunder (dobře přiznání č. 2, přišel jsem až na ni tak trochu schválně). Co mě téměř hned po příchodu do již zaplněnějšího sálu (asi tak 70 hlav?) napadá, je, že ač mám rád, když je basa dobře slyšet, v tomto případě byla možná až příliš vytažená nad obě kytary, zvlášť ta sólová mohla být víc. Nedám se tím ale příliš rušit a nechávám se unášet na vlnách jejich hudby. Vyzdvihnul bych určitě vokál zpěváka a to jak čisté zpěvy - z nějakého důvodu mi naživo ani nevadil jistý patos v nich obsažený, a hlavně byly skutečně čisté! Stejně chválím jeho growling, chrčelo a bublalo mu to luxusně, atmosféru širých oceánů se nejen díky intrům s racky a šumění moře dařilo navodit skvěle. Zazněla ještě Antarctica a nakonec The Hunt a při té už byste Willyho zachraňovali jen stěží (Greenpeace na ně!). Tlesk, tlesk, palec nahoru. Mimochodem - bubeník měl triko Voivod a kytarista Nasum, víte, co tím chci říct? A ne to, že se umí pěkně obléknout. Potěšilo.

setlist:

  1. The Divinity of Oceans
  2. Further South
  3. Old Thunder
  4. Antarctica the Polymorphess
  5. The Hunt

No a pak to přišlo. TO. To na co jsem přišel. ESOTERIC. A dostal jsem to, co jsem chtěl a asi ještě mnohem víc. Těžko se to popisuje - to se musí slyšet a zažít. Jo, pořád to analyzuji a moc to nejde. Byl to prostě psychický i fyzický zážitek. Tři kytary, šestistrunná basa, klávesy a bicí. A asi největší „vozový park“ efektů a krabiček, jaký jsem kdy viděl. Blázen aby se v tom vyznal. Oni se v tom vyznají. Jsou to blázni. Zavřete je někam! A mě k nim!

EsotericBritové začínají s první skladbou z nového alba Abandonment, a jestli jsem měl v recenzi nějaké výtky ke zvuku a podobně, tak co se týče živé prezentace se tyto výtky stávají naprosto bezpředmětnými. Zvuk naživo byl naprosto geniální, stěna, hloubka, tlak, psycho, zároveň každý tón a úder na svém přesně určeném místě. Nechápu, jak tuhle tripózní šílenost mohou hrát celé turné asi ještě víc, než u kapel mnohem techničtějšího zaměření. Takže Abandonment – ten nesmírně emotivní a gradující závěr a pak…! Nečekal jsem jí, ale přišla – oni fakt hrají Circle! Pokus o zpomalený circle pit nevychází, ale dost srandy, tohle je jedna z nejlepších skladeb asi nejen v metalové muzice vůbec, pokud jsem na doommetalovém koncertě někdy viděl cosi jako náznak „moshpitu“, tak to bylo právě v druhé půlce této skladby. Málo koho (vůbec někoho?) v sále to nestrhlo a pařilo se jak o život a bylo úplně jedno, že má ta skladba víc jak 20 minut. Koncert narušil jedině krátký výpadek proudu (škoda, zrovna se rozjížděl „punk“ s Disconsolate), ale pánové se tím nenechávají rozhodit a po přestávce nás ničí dál. Přesně ví, kdy nás mají nechat bloudit psychedelickými labyrinty a kdy zmasírovat lavinou kytarových kil. Zbytek setlistu tvořily A Worthless Dream a Aberration, a pak už jsem byl fakt mimo a je mi to úplně jedno. Možná o to tu tak i trochu šlo ne? Atmosféře hodně napomohla i hra a barva světel, pokud měl člověk vůbec čas si něco takového uvědomovat. Často se v poslední době střetávám se skloňováním jména Pink Floyd, většinou je to podle mě dost přestřelené, nebo i mimo. Pokud však existuje něco jako „doom/death metaloví Pink Floyd“, jsou to rozhodně Esoteric. Nebo to bylo ještě dál…? Nebo jinde?

Nevím, kde jste byli ten večer vy, ale já někde v kosmu, jiná juxtapozice, trip bez drog, vystřelilo mě to až někam na Yuggoth (a to je pěkná dálka vám povím), chvílemi šílenství, chvílemi možná náznaky nirvány (?), něco bylo „špatně“, otevíralo se hotové hexa-abysmální pandaemonium, ale to na tom bylo právě to nejlepší, těžko říct, bylo to prostě strašně moc!

Při vší úctě k Ulcerate, La Ligne Maginot, Fuck The Facts, Celeste i jiným skvělým koncertům, tohle byl pro mě minimálně koncert roku (jak já nemám rád tenhle výraz, ale prostě… teď jsem musel) a nedokážu si představit, co by ho mohlo překonat. Díky.

setlist:

  1. Abandonment
  2. Circle
  3. Disconsolate
  4. A Worthless Dream
  5. Aberration

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Et MoriemurByl to věru doommetalový večer – všichni si na něco stěžovali. Práce, špatné pivo, málo peněz, drahé vinyly, uplakané počasí, kocovina ze včerejška, nedostatečný spánek a hellcommander Bizzaro se dokonce cestou do Klánovic na kole ztratil kdesi v ostružinách! Inu smutní lidé přijeli na smutnou muziku – až jsem si jakožto člověk dobře naladěný a optimistický mezi těmi protáhlými ksichty připadal poněkud nemístně. (A vystrnadit mě chtěl jednak zpěvák Ophis, který v pauze mezi skladbami prohlásil, že nejkrásnější věci v životě jsou zároveň nejbolestivější – a kdo nesouhlasí, je asi na špatném koncertě; a posléze mužík bez pochopení pro styl, jemuž mé upnuté kalhoty a úsměv na rtech přišly málo doom. Veselo jako v rodinné hrobce – ale odradit jsem se nenechal!)

Ještě jednou k tomu smutku: pondělní akce podle mého dokázala, že asociace funeral doom metalu k životnímu pesimismu a neveselému vyznění je přinejmenším z části předsudek. Hru na polykání slz s námi vlastně hrála jen kapela první – Et Moriemur, která však produkuje spíše takový „doom metal bez přívlastku“ a s pohřebním uměním nemá nic společného. Ophis jsou pomalá hoblovačka, sympatická záliba Ahab v mořích a oceánech je široce známa, stejně jako nepopiratelný fakt, že Esoteric pocházejí z Pluta a tam se vůbec žádné emoce nenosí, jen tma a chlad.

Et Moriemur byli fajn – na rozdíl od kolegy AddSatana nejsem vůči sladkému pojetí doom metalu nijak předpojatý a nevadila mi ani ta samplovaná cemballa a barvotiskově romantické úvody a mezihry skladeb: to k danému pojetí žánru patří stejně jako kila na kytary a pomalý rytmus. Zpěvák mě potěšil hlasovými variacemi se zjevným úmyslem tlouci na hlavičku emotivního hřebíčku; oceňuji i snahu působit na pódiu jako zkormoucený bolestín – s tou výhradou, že mnoho póz více připomínalo narcisistní hrátky s vlásky (má je věru pěkné, panáček, na rozdíl od mnoha účinkujících i hostů, jejichž porost je stejně řídký, jako byla nehojná účast na tomto koncertě).

Ophis mě nebavili před lety, když předskakovali Skepticism a Pantheist, a nebavili mě ani letos. Opírali se do toho usilovně a měli pěkný zvuk, ale chyběly mi výraznější momenty či nápady – vůbec mě nepřekvapuje, že mladý muž stojící vedle mě při poslechu téměř usínal ve stoje. Zpěvák Ophis jako jediný z vystupujících frontmanů trochu žvatlal a jak už to tak chodí, snaha o hluboké vzkazy vyšla vniveč – viz výše; korunu tomu dala nová skladba Slaves to Capitalism, to jsem se musel smát. Co už, Germáni byli vždycky zavilí nepřátelé svobody a právě oni dali světu Marxe. Děkujeme.

AhabPosedlost vodstvy se u Ahab nezapře: vyvěsili si vlajky s kotvami (někdo by jim měl navrhnout, ať si kotvy nechají také vytetovat či rovnou vystupují v námořnických uniformách a místo pivka si přihýbají z plechovek špenátu, jak stylové by to bylo!), mezi skladbami pouštěli šumění moře a kvílení racků – a zvuk kytar a zpěvákův murmur byly hluboké jako Mariánský příkop. Zas se maličko různím od kolegy: pathos v podobě čistých zpěvů dle mého dělá Ahab Ahabem a já byl velmi zvědavý, zda muž za mikrofonem (mimochodem s vizáží méně rozprostraněného Brutusáčka – obrýlený zlatovlasý anděl) zvládne přepínat mezi hloubkami a výškami, nebo zda se bude šidit na playlistu. Zvládl, nešidilo se! Zazněly obě mé nejoblíbenější skladby, v nichž se klenutá vokální linka nejvíce povedla (The Divinity of Oceans a Antarctica the Polymorphessnovinky). Celkem pět kousků (kromě uvedených ještě Further South, Old Thunder a The Hunt) naplno ukázalo potenciál této relativně mladé a na poměry žánru populární kapely. Když už nic, říkal jsem si při závěrečném potlesku, tohle stálo za to vidět.

EsotericJak popsat něco, pro co neplatí žádná běžná kritéria? Esoteric spíš než hudbu hrají zvuk, protože o ten u nich podle mě jde především – výsledek připomíná ten nejšťavnatější několikapatrový hamburger: vrstva, další, ještě jedna a zas a znovu, pokaždé když máte pocit, že zvukové spektrum už je nacpané k prasknutí a žádný další motiv už se nemůže vejít, spletete se – aspoň já mám takový dojem například z velkolepého finále úvodní skladby Abandonment, kterou považuji za nejlepší moment celého koncertu a rozhodně pro mě definovala vítěze doomového klání. Početný ansábl zde má smysl, klávesy mají smysl, tři kytary mají smysl: všechny prvky se přitom podílejí na celku. Nejinak je tomu u zpěvu, který naživo zněl úplně stejně jako z desky – tedy jako pominutý jekot, který mnohdy splývá s nástroji, takže je obtížné rozeznat lidský hlas (lidský? Dávám si facku) od kytary, ale na tom stejně nesejde. Texty vůbec nehrají roli, stejně jsou v projevu kapely naprosto nerozpoznatelné, tady jde o dojem, který je vskutku nadpozemský/mimozemský. Když Jan psal svoje Zjevení, poslouchal u toho Esoteric. „Těm jezdcům byla dána moc, aby čtvrtinu země zhubili mečem, hladem, morem a dravými šelmami“ (Zj 6:8). Do Klánovické roubenky sice zdaleka nedorazila „čtvrtina země“ (čti čtvrtina metaláctva z okolí), ale kdo vešel, neodcházel stejný.

aktuálně

diskuze