Články

přeposlat článek tisknout
FLOTSAM AND JETSAM, MARTYR, THE NO-MADS

FLOTSAM AND JETSAM, MARTYR, THE NO-MADS

  • kdy: 25.8.2009
  • kde: PRAHA, EXIT CHMELNICE
report_776_px1

Kromě většinou bezproblémového jednání vedoucího k oboustranné spokojenosti se mi už párkrát stalo i to, že možnost získat akreditaci na danou akci byla ze strany pořadatele zamítnuta anebo požadavky byly natolik z jiné planety, že to prostě nestálo za to, jako třeba v případě koncertu Katatonie před třemi lety v Jablonci. Dotaz ohledně akreditace na Flotsam And Jetsam, podpořený samozřejmě předcházející PR, příslibem zveřejnění profilu kapely před koncertem a reportu po koncertě, zůstal bez odezvy úplně. Takže v tomto směru premiéra a zase nová zkušenost. Další zajímavostí související s promotion a organizací koncertu bylo, že vstupenky (za do poslední chvíle neznámou cenu “do třech stovek”) bylo možno zakoupit pouze na místě v den konání. Nedivím se tedy, že příznivec Flotsam třeba z Plzně, který by je jinak i rád viděl, nevsadil na jedinou možnou, trochu nejistou kartu, a nakonec prostě zůstal doma. Nedivím se tím pádem ani výslednému počtu nějakých 40 platících, vesměs místních tváří, se dvěma nadšenci z Velkého Meziříčí jakožto jednou z výjimek. Uvidíme, jakou návštěvnost bude mít za tři týdny na stejném místě konaný koncert Evergrey, když v prostorách klubu jsem si nevšiml jediné upoutávky, stejně jako na další budoucí, mnohdy i atraktivní akce. Všudemožně po zákoutích zhusta křičící čerstvě vylepené plakáty patřily, neklamal-li mne zrak, všechny jiné pořádající agentuře a zvaly často na úplně jiná místa konání. Vypadá to, že na Chmelnici to asi prostě mají v lecčem jinak.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

: V pomyslném deníčku splněných povinností vidět kapelu živě si od 25/08 můžu udělat další příjemnou poznámku. Na pražskou Chmelnici dorazila další legenda světové scény – Flotsam And Jetsam. Hudebně vydařené zastaveníčko nemohla pokazit ani nízká návštěvnost, ani dusno v klubu, který, ač disponuje větráním, šetří kde se dá. Další paradox večera bylo točené pivo, které došlo zhruba v půlce setu Flotsam, a to se prosím návštěva rozhodně nevyšplhala ani ke stovce (včetně kapel a crew). Nicméně i Braník v plechu přijde k duhu, když je žíža.

piTRs: Poláci The No-Mads s energickou a relativně charismatickou zpěvačkou spustili krátce před devátou. Pravěký tupa-tupa thrash metal té nejryzejší podoby nepostrádal tah, rytmická udýchanost ale rušila celkový dojem víc, než může prospět tomu, aby se nevytratila jistá živočišnost a lidský faktor. Závěrečné a zdánlivě nekonečné medley z Lemmyho Overkill a sodomácké Ausgebombt asi v podstatě vystihuje i vlastní tvorbu a filozofii kapely. Nezaujatý pozorovatel by patrně The No-Mads doporučil zavřít sebe a své skladby do zkušebny a na nějaký čas zamknout zevnitř, kapela ale asi řeší máloco jiného než pravověrnost, kterou jí rozhodně upřít nelze. Prostě tři hoši a jedna dívka blížící se střednímu věku si hrají hudbu, ve kterou věří, kterou žijí (nebo to aspoň tak vypadá) a na které za oponou, ukovanou svého času z železa trochu lehčího než u nás, kdysi vyrůstali.
: Příchod na 20:00 byl pro tentokrát akorát, Poláci The No-Mads zrovna zvučili bicí a zhruba o 15 minut později se na pódium vyšplhal i zbytek – baskytarista, kytarista a zpěvačka. Shlédnutí se v německém thrash metalu bylo evidentní – dejde si dohromady něco ze starých Sodom (více), Destruction (méně), Tankard (pivně) a přihoďte Holy Moses. Bohužel zpěvačka evidentně vládne lépe němčinou než angličtinou - nebyl jsem si jistý, ale po kouknutí na myspace jsem se ujistil, že ano - a jelikož se jednalo opravdu o „alte schule“ thrash

additional_review_8118_284_px2

, máte výsledek, který si doma nepustíte a na koncertě je 30 minut tak akorát. Při závěrečné, snad 4x prodlužované Thrash Alkoholization už jsem byl lehce nervózní, zda-li vůbec ví, kdy přestat.

piTRs: Reaktivovaní nýdrlandští Martyr (jak nevšední jméno kapely na metalové scéně) sundali nohu z plynu, dřevní evropský thrash metal vyměnili za nádech toho zámořského, z něhož ponechali základní rifovací schéma, přidali pár valníků poctivého U.S. power metalu a navrch nasypali špetičku NWOBHM. Výsledkem byl šťavnatý a dobře se poslouchající produkt, odkazující místy třeba na lepší časy Metal Church a jim podobných. Délka setu byla na pětník akorát, aby zůstal hodně příjemným zážitkem s kapelou, která je v řadě podobných rozhodně konkurenceschopná. A jestli je někdo ztělesněním ryzí radosti z vynálezu bezdrátového mikrofonu, je to právě frontman Martyr, mimochodem jinak též výborně zpívající. Času mezi prořídlým publikem strávil určitě aspoň rovnocenný díl co na pódiu a při vystoupení si stačil poplácat, popřípadě se obejmout, se všemi přítomnými. Člověk už jen čekal, kdy si během zpěvu odskočí. Jeho druhou specialitou bylo polévání sebe i spoluhráčů vodou, za což mu byl asi ve finále nejvděčnější jeden z kytaristů, který se po mokrém pódiu svalil na záda, a zvukař, nastoupivší po jejich setu na pódium s kýblem a mopem.
: Kousek od našeho stolu se mezitím „upravovala“ dvojice z Martyr – kytarista a zpěvák. Se jménem Martyr před koncertem vůbec bylo pěkné pozdvižení. Modří asi vědí, že mířím do země javorového listu a k záměně přispěl i samotný klub Chmelnice, který měl delší čas na stránkách odkaz právě na kanadskou technickou mlátičku. Nicméně ani moje teze, že se bude jednat o deathmetalové Martyr nebyl správný. Tulipání pětka se prezentovala sympatičtěji než The No-Mads, hlavně zpěvák si koncert hodně užíval a bylo to určitě i mokem, který požil – na kolegy i sebe lil vodu, chodil mezi lidmi (čtěte mezi asi 10-ti, kteří stáli, jinak zbytek seděl), plácal si s nimi, občas něco usrkl. Přestože ve výškách se mu nevedlo příliš čistě (určitě i tím korzováním), bylo vidět, že si koncert chce užít spíš jako jednu velkou party. Ono taky co jiného vám zbývá, když klub zeje prázdnotou a navíc je v něm hic jak prase. Stylově by se tito Martyr dali přičlenit někam mezi power/heavy spolky, v pomalejších heavy pasážích jsem trochu zavzpomínal na Němce Chroming Rose.

piTRs: Flotsam And Jetsam hrající před plachtou s motivem alba When the Storm Comes Down vsadili spíše na oldschoolovější setlist, na vcelku pochopitelný úkor trochu zapadnuvších desek High a Unnatural Selection, a na již méně očekávatelný úkor silného matroše z My God a Dreams of Death (z té zaznělo jenom intro). Hodinový exkurz s jedním přídavkem byl tedy zaměřen na materiál z alb do roku 1995, čili období Drift, s těžištěm kolem prvních dvou desek. Na poměry Chmelnice se (až na menší výkyvy a nějakou tu vazbičku) podařil dobře udělat zvuk kytarám, které zněly hodně masivně, hlasitě a přesto čitelně, na druhou stranu se v nich

additional_review_8118_284_px4

na pár chvilek ztratily bicí se zpěvem. Basa byla v nářezových pasážích spíš tušena rytmickým tepáním, ale dobře slyšitelná v partech jí ušitých. Charismatický Eric (být ženská, budu se nejspíš snažit vydupat si aspoň podpis) to naživo dává v podstatě stejně precizně jako na deskách, což platí i pro zmáknuté dvojhlasy, se kterými vypomáhá kytarista Mark Simpson. Celkově kapela působila hodně nakopnutě a o nějaké únavě materiálu nemohla být ani řeč, věci z let ’86, ’88 zněly nad očekávání současně a svěže. A tak po koncertě nemohla nezavládnout velká spokojenost.
Asi je dobře, že na rozdíl od svých kolegů, jimž byla štěstěna více nakloněna, Flotsam vlastně vždycky zůstali v undergroundu, ačkoliv talentovaní byli minimálně srovnatelně. Jsem rád, že je stále ta alternativa v podobě kvalitní a i po 26 letech existence ve všestranné kondici hrající kapely, koncertující v klubu pro hrst zasvěcených, oproti mastodontům dávno umořeným výstupem do nejvyšších pater šoubyznysu a na stadiónech i novějších studiových nahrávkách bojujícím s klamnou vidinou své věčné výjimečnosti.
: On vůbec tenhle koncert byl hodně hodně hodně o vzpomínání – většina vystupujících už nebyla nejmladšího vzhledu a Flotsam navíc vzpomínali i hudebně. Na rozdíl od předkapel, které se snažily tlačit i nové věci, Arizonští vsadili na staré desky, ale vůbec to nevadilo. Samozřejmě hrají již dlouho a zcela jinou ligu než The No-Mads či Martyr, ale o to více vyniklo, jakou sílu mají věci, které složili před více než dvěma dekádami. O to více mrzí, že se jim, podobně jako kolegům Sacred Reich, nedostalo větší pozornosti.
Během intra jsem se ještě občerstoval před Chmelnicí, ale na první takty správně thrashově pumpující The Master Sleeps už jsem s pivkem na parketu a podupávám si a blaženě usmívám na okolostojící. Prakticky všichni, co v klubu byli, se nahrnuli před pódium a bylo příjemné vidět, že Flotsam táhnou jak starou gardu (Petr Hanzlík, Bohouš Němec), tak i omladinu (nějací, snad ještě náctiletí hošci hrozili přímo před Erikem). (Neměl bych zapomenout ani na WWWejšku, který si mezi přitomnými dával slalom a ruce používal jako větrník). Hammerhead, další starej prašivej vál, u kterého probíhalo příjemné

additional_review_8118_284_px3

mrazení v zádech a konečně se pořádně ozval i Erikův ječák. Vokál nebyl zpočátku dobře slyšet, postupně se to zlepšovalo, takže jsem jej zpočátku vnímal jaksi podprahově, ale postupně si vše sedlo a i když třeba Suffocation měli výrazně lepší zvuk, nechtěl bych, aby to vypadalo, že to zvukař zazdil. Možná kdyby to nehnal tolik doprava, mohlo být lépe. Me z Driftu byla jedna z mála po-Cuatro období. Pro někoho možná škoda, osobně jsem byl naopak rád, že jsem se mohl takto přenést do období, kdy světu vládl thrash. „Pretty old shit“ No Place For Disgrace, a jak panečku krásně cinkala basa Jasona Warda. Ten chlapík má v rukou svěráky a divím se, že to struny vydržely bez úhony. (A je dost podobný Billy Gouldovi z FNM). Secret Square z Cuatro přinesla trochu uklidnění, což bylo jedině dobře, páč vzduch už byl i tak dost hutný, což okomentoval i Erik (Flotsam & Hotsome). Byť bylo návštěvníků málo, nadšení z přijetí kapela dávala najevo energií a určitě si chlapci nemysleli, že tak málo lidí, kteří navíc nejevili příliš velký zájem o předchozí kapely, dokáže vyvolat tak bouřlivou atmosféru. A to byla teprve polovina koncertu. Následovalo podruhé Cuatro s Never Reveal, s přelévajícími se kytarovými sóly a vypjatým vokálem, Hard on You, kde zase dostávaly uši na prdel hřmotnou basou a metallicovská Swatting at Flies a opět z hluboké historie vytažený thrashmetalový pilíř N.E.Terror. Že Erik není vůbec slabý zpěvák (doufám, že nikdo ani nepochybuje) předvedl v Escape from Within, kde naplno předvedl, jak dokáže hlas ohýbat podle kytar. Závěr setu pak obstarala I Live You Die, ale přídavek samozřejmě musel být, resp. ohlas byl takový, že by bylo divné, kdyby se Flotsam už neobjevili. Doomsday for the Deceiver je jasným hitem i po letech a i když je tam opět hodně cítit Metallica, je to i skladba, která ukazuje, jak Flotsam dokázali již před 15-ti lety o skladbách přemýšlet a nebáli se provázat táhlé pasáže s thrashovým peklíčkem.

aktuálně

diskuze