Line-up rokycanského Fluffu patří v mých očích každoročně mezi to nejatraktivnější, co může (nejen) tuzemská festivalová scéna nabídnout alternativně zaměřeným posluchačům, uznávajícím zejména přímočařejší odnože extrémní hudby. Pro zapřisáhlé hardcoráře nemůže být většího hudebního svátku, v rámci oživení programu se však nezapomíná ani na lidi holdující post- žánrům, screamu či sludgi.

Letošní program Fluffu i přes výpadek některých avizovaných kapel (zamrzeli zejména Circle Takes The Square a Daitro) stále sliboval zajímavá jména, takže nebyl důvod nepřerušit své čtyřleté fesťákové odříkání a s krosnou na zádech vyrazit směr Rokycany. S podivem teprve poprvé.
 
Den první - pátek 20.7.2012 

            Do areálu dorážíme někdy po dvanácté, autokemp už je slušně zaplněný, zatímco ten pro samostatné stany na hlavní nápor okupantů teprve čeká. Po stavbě našeho provizorního obydlí se začínají nad do té doby zasluněným areálem stahovat mračna a počasí nám, aniž bychom to zatím tušili, jasně dává najevo, jak bude rokycanské podnebí vypadat po další tři dny – chvíli pařící sluníčko, následované šedým nebem a studeným větrem, od něhož už je jen krůček k nepříjemnému dešti. A pak zase pařák. I tak se ale nejednalo o nic, co by mělo významnější dopad na atmosféru celého festu a dá se říci, že po většinu času bylo počasí přijatelné.

             Ale zpátky k pátku. Na hlavním pódiu celý festival otvírají Němci WOJCZECH. Jejich směska grindu a punku mě však nechává chladným, a tak čas raději věnuji seznamování se s areálem. Pro neznalé určitě není od věci zmínit striktní vegan/vegetariánské zaměření festivalu - s masem tu samozřejmě nepočítejte, jídlo se však dá ve většině případů sehnat za velice sympatické ceny, což lze jedině ocenit. Kromě jídla se však animal-friendly a DIY zaměření proplétá skrz celým festem, jde cítit úplně odevšad, od velkého stanu s tematickými projekcemi až po jednotlivé malé prodejce různého merche. Někomu možná tohle nemusí být úplně po chuti, mně se nicméně zdejší atmosféra zamlouvá.

            První zajímavou kapelou Fluffu pro mě jsou až REIGN SUPREME. Americký spolek v čele s charismatickým vokalistou Jay Pepitem tlačí do publika hardcore klasického střihu, okořeněný občasnými breakdowny, a pod pódiem se rozjíždí první pořádný mosh.

            Na vedlejší, menší kryté stagi si poprvé mou pozornost zasluhují až švédi GRIEVED, parta mladých hezounků, kteří by klidně mohli aspirovat na boyband roku a užívat si nehynoucí dívčí přízně, jen kdyby hráli něco jiného. Holky by totiž jejich temný hardcore asi moc nepotěšil. Parádní set, jen škoda podělaného zvuku, kdy zbytečně vytažené bicí zastínily zbytek kapely.

            END OF A YEAR představují toho dne jednu z mála „odpočinkových“ skupin – vesměs pohodová kytarovka s teatrálním vokálem vytváří za dopadajících dešťových kapek na hlavním pódiu solidní atmosféru.

            To Frantíci NINE ELEVEN se opět vracejí ke klasickému Fluff standardu a prezentují se energickým vystoupením, jež ve srovnání se studiovými nahrávkami překvapuje svou syrovostí a tvrdostí. Jak řekl později jejich bicman: „It´s more crusty“. Čekal jsem něco krapet jiného, ale i tak hoši nezklamali.

            Ostřílené matadory z Francie střídá mladá pittsburská krev – CODE ORANGE KIDS. Všem zúčastněným je něco okolo dvacíti a své mladické mindráky se zjevně rozhodli řešit hudbou. Těžko totiž hledat ten den nasranější vystoupení. Jede se maximálně ve středním tempu, řev kytaristky střídají duševní výlevy bicmana a nikomu nevadí, že technika je to poslední, na co se tady hraje. Proč by taky mělo, když to takhle funguje na výbornou! COR před sebou ještě mohou mít slušnou kariéru.

            LOMA PRIETA mě překvapivě nebavili. Sám jsem se tomu divil, protože jejich tvorba jinak není vůbec špatná a jako od jedné z mála screamo kapel na festu bych očekával, že mi přesně padnou do noty. Upřímné nasazení, technicky na výši, jenomže něco tomu v mých očích prostě chybí. Zkrátka to nekope tak, jak bych od takové kapely očekával.

            To NO OMEGA mě zaujali podstatně víc. Švédská čtyřčlenná sebranka hraje hudbu, která zní jako temnější a mírně komplikovanější verze Dead Swans. Jejich set nepostrádá valivost a agresivitu, smíšenou s potřebným „emo feelingem“ a vystoupení jako celku není prakticky co vytknout.

            Headlineři pátečního dne, DEFEATER, mě nikdy nebrali ani z desky, proto jsem jejich set vypustil.

 O své se pomalu hlásí únava, a i když jsem byl ten den už připraven s koncerty skončit, hoši z FORMER THIEVES mě ještě na chvíli přinutili zůstat na menší stagi. Přestože show samotná nijak nevyčnívala z nastoleného standardu, pořád se jednalo o solidní a nenudící set.

            Připraven jít se konečně vyspat, se dozvídám něco, co jsem rozhodně nečekal – na nejmenší, open stagi, která byla bokem od zbylých dvou, prý budou hrát ESAZLESA. Přicházíme tedy k malému stanu, který nemá ani vyvýšené pódium, a pomalu se prodírám už slušně hustým davem dopředu. A fakt že jo. Esa jsem už předtím viděl třikrát a vždy jsem z jejich setu odcházel s pocitem naprosté spokojenosti. Ovšem to, co se semlelo na Fluffu, předčilo nejen všechny jejich předchozí koncerty, ale také všechny vystoupení ten den - dvě stovky lidí natlačených na maličké scéně až ke kapele, pěkně tělo na tělo, emoce tryskají všude okolo, dav řve spolu s Boušem texty, do toho si občas někdo zaplave na rukou. Bylo to spontánní a bylo to dokonalé. Rozhodně jeden z topů letošního ročníku. Doufejme jen, že se kluci brzy vzpamatují z ohlášené pauzy a viděný koncert nebyl jejich poslední. Určitě totiž nejsem sám, kdo by nerad přišel o nejlepší českou kapelu…

 
Den druhý - sobota 21.7.2012

            Je 7:30 a do plachty našeho stanu se naplno opírají sluneční paprsky, čímž z něj pomalu dělají konkurenci pro kvalitní finské sauny. Je čas vypadnout do města a připravit se na nadcházející den. Jestliže jsem po pátku měl strach o přílišnou repetitivnost kapel a z toho plynoucího předčasného hudebního přejedení, pak se mé obavy ještě téhož dne měly rozplynout. Sobota totiž nabízela z mého pohledu nepoměrně atraktivnější interprety. Ale pěkně popořadě.

            Na hlavním pódiu se prohání zarostlý pán s modrým tílkem a fosforově žlutými rukavičkami. BOKANOVSKY. Když dělají screamo Frantíci, nemůže to dopadnout špatně, o čemž se stačilo přesvědčit i zde. Intimní melodie střídají nervózní kytarové plochy a k tomu vokál, jak se na francouzské emíčko sluší a patří. Solidní atmo, solidní set.

            A u Bokanovsky ještě na chvíli zůstaňme. Sestavu CHILD MEADOW totiž tvoří jejich basák (který zde ale zasedá za bicími) a kytarista. Věčně usměvaví hoši se staré francouzské školy drží i v jejich mini projektu, a tak si na své přišli zejména milovníci Amandy Woodward a podobných kapel. Alespoň částečná náhrada za odpadnuvší Daitro.

            Z toho, co však za pár desítek minut předvádí na hlavní stagi kanadská smečka TITAN, jdu do kolen. Pro mě do té doby neznámá kapela, kterou bych dle jména zařadil někde po bok crustových odrhovaček, celý Fluff drtí svým těžkotonážním sludgem s neuvěřitelnou silou. Cítím se být zadupáván do země, mučen a vláčen. Přesně taková věc mi tu zatím chyběla! Jednoznačný objev festivalu.

            PLANKS, další zajímavá kapela zpoza našich západních hranic, pokračují v nastolené bahenní seanci a přestože na předchozí Titan jim schází potřebná valivost a brutalita, svým jedovatým vyzněním se jim v menším stanu daří budovat slušně zahuštěnou atmosféru.

            V sobotu se skutečně nedalo stěžovat si na nedostatek francouzských emíček. AUSSITOT MORT svým pomalejším zatěžkaným screamem však s přehledem ukázali, kdo je tady králem. Hrálo se jak z nové desky Nagykanizsa, tak i ze starší Montuenga a kladná odezva publika je znát nejen na příjemném kotli před pódiem (všimněte si slovního spojení „příjemný kotel“, to rozhodně není na Fluffu pravidlem). Celkově více než spokojenost a jedno z top vystoupení na festu.

             Na následující dvě hodinky doslova odpadám kvůli italskému svinstvu jménem GRAPPA. Z údajně výborných LIGHT BEARER tak stíhám jen úplný konec setu, z něhož nic kloudného už vyvodit nedokážu. Alespoň už můžu rovnou počkat na mou osobní kapelu numero uno celého eventu – ALPINIST.

            Čekání se posléze ukázalo jako dobrý tah, protože na ALPINIST bylo narváno, a to tak, že extrémně. Jak jsem se později doslechl, spousta lidí se do malého stanu ani nedostala, což určitě pořadatele přivede k myšlence, zda na příští ročníky nedávat takto „velké“ kapely rovnou na hlavní stage. A co říct k samotnému setu? Objektivitu ode mě nečekejte, na to byla druhá řada až moc šílená. Vím jenom, že jsem zažil svůj netvrdší kotel v životě – lidi nade mnou, lidi pode mnou, lidi vedle mě, frekvence stagediverů řekl bych tak tři během deseti sekund, moshuje se hlava nehlava, prostě hotový boj o přežití. Na konci vycházím ze stanu totálně vyplivnutý, propocený… a spokojený. To, co jsem od Alpinist očekával, splnili na výbornou. Příště to třeba bude klidnější.

            S blížící se půlnocí se přesouvám do maličké open stage, kde rozjíždějí svůj set našinci ██████. A mé první setkání s Kostičkami dopadá více než dobře – jejich melancholický post-black/rock je jako stvořený pro studený sobotní večer a nezbývá, než si tuhle bandu připsat do pomyslného seznamu tuzemských kapel, které mají co nabídnout.

            Nezáživné americké duo XADDAX potom na stejném místě střídají PLANETY ze Slezska, mající zde zjevně slušnou fanouškovskou základnu. Osobně mě však žádná z kapel stáje Mamamrdamaso nikdy nedokázala nějak vážněji uhranout a Planety nejsou výjimkou. Takhle: jejich písničkový rock (či co to vlastně je) není špatný, za normálních okolností v klubu bych si jej i dokázal užít, ale kombinace ten den viděných kapel a o slovo hlásící se únavy mě nutí koncert předčasně opustit, směr spacák. Pro dnešek stačilo.
 
Den třetí - neděle 22.7.2012

Třetí a poslední den festu se nesl ve znamení znatelného vyčerpání z předchozích dnů. Spánek v tomhle ohledu příliš nepomáhal a spánku zase nepomáhaly každodenní afterparty, trvající do brzkých ranních hodin. Mimochodem, tyhle diskotéky, zajímavá věc. Prostě tent stage narvaný hardcoristy pařícími na 90kové disco hity, přičemž u většiny přítomných bychom s klidem naměřili hladinku výrazně vyskočenou nad normál. Trochu to možná kontrastuje se straight edge ideologií, ke které má Fluff jako festival velice blízko, ale to jen taková otázka k zamyšlení.

První kapelou, kterou jsem měl v neděli v hledáčku, byli THE TIDAL SLEEP, kteří nabídli na hlavní stagi slušně šlapající porci emotivního hardcoru.

Po nich se přesouvám na menší scénu, kde se slovy: „Čau, my jsme Tupak Amaru z Orlové“ začínají svůj set SIN OF LILITH. Domácí kapela prezentuje klasickou screamo/hardcore školu, jíž toho sice k postupu do první ligy ještě hodně chybí, ale i tak se díky upřímnému vyznění jedná o příjemně strávený čas.

Následující RITUAL ve mně příliš pocitů nezanechali, melodický hardcore Angličanů LANDSCAPES na tom už byl o něco lépe, ale i tak jsem se ten den nemohl zbavit dojmu, že se většina vystupujících dá označit fádním „neurazí-nenadchne“.

To ovšem brzy měli změnit SEN DENI z Běloruska. Jejich kytarová aparatura, sestávající z kombíček Vox a Fender, sice vypadala oproti běžně viděným Orange hlavám jako snaha revoltující mládeže konečně si zahrát na akci, ale emíčko se vlastně dá brnkat i na akustiku, když na to přijde. A že emíčko umí Sen deni znamenité – totální feeling 90kových kapel, vybrnkávačky, intimčo, gradace a opravdové zapálení pro věc. Zkrátka skvělé!

            Slováci MOBIUS se rozhodli, že si na svůj doom/sludge vystačí pouze ve dvou. Jedinou věcí, kterou mě ale potěšili, byl skutečně hutný zvuk jejich kytary. Jinak se na můj vkus jednalo až o příliš repetitivní a nezáživné riffy a po pár minutách vystoupení opouštím.

            To PIANOS BECOME THE TEETH, relativně velké jméno americké post-hc scény, byli jiná káva. Afektovaný vokál frontmana Kyla Durfeye jen podpořil naléhavé vyznění celé baltimorské pětice a jejich vystoupení se v neděli přidalo k těm nejvydařenějším.

            SLOTH jsem již viděl minulý rok na rožnovském Vrahu a tehdy mě jejich vystoupení totálně rozsekalo. A tak se stalo i na Fluffu. Agresivní grindcore v čele se sympatickou vokalistkou rozdmýchal v tent stagi úctyhodný kotel, který vyloženě podtrhoval zběsilost jejich tvorby. Opět jeden z nej setů toho dne.

            Na hlavním pódiu mezitím zahájili svůj set švýcarští UNVEIL, jež jsem viděl už na pre-fluff akci v Café Na půl cesty. Stejně jako tam, i na Fluffu mě svým klasickým hardcorem dokázali docela zabavit, a to i přesto, že jejich hudba jinak ničím extra zajímavá není. To asi ten poctivý hc feeling, nebo co.

            Poslední vystupující na hlavní stagi, VERSE, zde měli víc než dost příznivců a ačkoliv osobně jsem nikdy těmhle melodickým, v pohodě hácečkám nepropadl, set samotný byl z mého pohledu povedený. Publikum kapele dokonale zobe z ruky nejen při samotné hudební produkci, ale taky při obsáhlých rozmluvách frontmana. Ty se mimo jiného točily i okolo „očišťování“ členů Defeater z kauzy finanční podpory amerických vojáků navrátivších se z války (více info třeba na www.flufffest.net/fluffdefeater). Od Verse určitě pěkné kamarádské gesto, nicméně v kontextu s chybějícím vyjádřením Defeater, kteří tu možnost měli dva dny nazpět, se člověk nemůže ubránit dojmu, že tu někdo dělá špinavou práci za někoho jiného.

Na vedlejší stagi ještě hraje americká moshovačka TRAPPED UNDER ICE, jejich nyhc jde ale totálně mimo můj záběr, je tedy namístě začít se s letošním Fluffem pomalu loučit. Z premiérové účasti samozřejmě nemůžu hodnotit, co se zlepšilo/zhoršilo oproti létům minulým, z pohledu organizační stránky však není pořadatelům téměř co vytknout. V průběhu dne malé fronty na jídlo a pití, přijatelné ceny, toiky vyvážené dvakrát denně, každodenní očista areálu od poházených odpadků a celkově uvolněná atmosféra – to všechno budiž příkladem pro pořadatele podobných akcí. Jako jediné mínus (se kterým jsem už ale byl dopředu seznámen) bych viděl úplnou absenci sprch. S tendencí festivalu přilákávat každý rok více a více lidí by možná nebylo špatné o nich popřemýšlet, byť by měly být placené. Věřím, že by se našlo dost lidí, kteří by alespoň jednu sprchu v průběhu festu uvítali a byli ochotni za ni pár desetikorun utratit.

            Však uvidíme, s jakými změnami a obsazením nás pořadatelé překvapí další ročník, osobně však o svou účast obavu nemám. Fluff totiž jasně ukázal, že za to stojí. Jak line-upem, tak organizací. Takže se snad uvidíme příště. Hardcoru zdar!