Články

přeposlat článek tisknout
Fresh Air: STIAN WESTERHUS, L'OCELLE MARE, MS MUTT

Fresh Air: STIAN WESTERHUS, L'OCELLE MARE, MS MUTT

  • kdy: 16.3.2017
  • kde: Bratislava, A4

There’s a method to their madness - norská scéna je úžasný fenomén.

Menší a centralizovanější scéna může mít své výhody. Zatímco v Praze je x subjektů s různými zájmy a preferencemi, v Bratislavě jako by se veškeré dění v alternativní hudbě soustřeďovalo do prostoru A4. Celkovým počtem tzv. zajímavých koncertů se tak slovenská metropole svému českému protějšku rovnat sice nemůže, ale díky mocným grantům se Slovákům daří celkem standardně vozit věci, které u nás třeba ani nikdy nehrály. Meet Factory nebo Akropolis mají sice teoreticky podobné možnosti, jejich dramaturgie je ale méně odvážná. Podobnější je situace v případě Divadla 29 nebo Itch My Ha Ha Ha, které však přece jen nemají takové prostředky. Zkrátka a dobře, kdo chtěl vidět kytarového fantoma Stiana Westerhuse, musel na východ, kam navíc zavítal i svérázný projekt L’Ocelle Mare.

MS MuttVečer otevírá rakouský projekt MS Mutt setem založeným na kytarových smyčkách. Tahle zavedená metoda často sklouzává do přílišné předvídatelnosti, Johanna Forster se však klišé vyhýbá celkem zdatně. Místo melodických ploch pracuje hlavně s jednoduchým vybrnkáváním, které se do celků spojují spíše neochotně. Určitá neumělost ovšem v dlouhých smyčkách začíná fungovat a vtahovat posluchače do svého světa, o což v tomhle typu hudby nakonec jde. Forster většinu času pracuje spíše se subtilním zvukem doplňovaným šumy a šramoty dalších objektů, ve druhé polovině setu však přechází i k hutnějším kytarovým atakům. V konkurenci mimořádně výrazných následujících projektů MS Mutt nutně trochu zapadla, zároveň však šlo o pozoruhodný třetí pohled na téma repetice/smyček a jejich překračování, které se táhlo celým večerem.

L’Ocelle MareL’Ocelle Mare je počin vpravdě raritní. Thomas Bonvalet má pod pódiem postavenou kukaň s banjem, zvonky, reproduktory, mikrofony a řadou dalších zvukotvorných objektů, které slouží především jako DIY bicí. Set zahajuje spuštěním rotační struny, která vyluzuje z banja stabilní drone, do nějž tvoří na obdobu basového bubnu rychtu a přidává další rytmy. Zajímavost se zdaleka neomezuje jen na původ a barvu zvuků. Jeho sestava umožňuje starat se zároveň o rytmiku a melodie, a tak může znít zároveň techno a rozvolněné banjo či šumy a polyrytmy. Přestože výjezdy na banjo často působí (až příliš) náhodně, pasáže, kde dominuje rytmika, jsou precizní a komplexní. Francouz rovněž výborně pracuje s dynamikou a prostorovostí – v sále je slyšet prosté tlesknutí, ale zároveň je možné poslat zvuk do PA a využít jeho intenzitu i vzniklé deformace. A konečně se mezi experimentální techniky daří dostat i de facto psychedelické polohy banja málem jako z belgických labelů Funeral Folk a KRAAK. Vystoupení mělo být kratší a sevřenější, ale výjimečnost celku je potřeba ocenit.

Stian WesterhusKytaroví hrdinové se zpravidla předhánění v počtu not; u Stiana Westerhuse jsou měřítkem krabičky. Norský kytarista efekty, pedály a komby zabírá většinu pódia v A4. Tohle vybavení se samozřejmě podepisuje na barvě zvuku i stylu hraní. Paralelně tu probíhá osvobození a represe. Většina vrstev hry (Westerhus je na poměrně komplexní hudbu sám, takže smyčkuje o život) konvence prostě ignoruje, zároveň ovšem Nor osekává jejich potenciální vzletnost a plynulost, tedy jim nedovoluje přejít do nekonfliktních poloh. Ale pak abstraktní masy a podivné rytmy přecházejí do rockových písniček a podřizují se chytlavým melodiím a zpěvovým linkám – Nor na aktuální deskách zpívá zvláštním, ale i naživo překvapivě solidním falzetem. Časem se vrací experimenty a Westerhus opět tančí po pedálech. Hraje se převážně (výhradně?) z loňského alba Amputation, takže si fanoušek může třeba skladbu How Long klidně zazpívat s hudebníkem, pokud udrží krok se změnami v živém provedení. A také pokud se nevyděsí následující pasáže hrané pouze na pedály a znějící jako pozdní King Crimson prohnaní rotorem helikoptéry, případně, ano, Supersilent. Následující punk rock se může klidně přehoupnout do nádherného ambientu. Tyhle veletoče působí zcela suverénně, ale zároveň jdou proti intuici a očekávání. Westerhus pracuje s vlastními zákonitostmi, v jejichž rámci může do hudby klidně kódovat emoce – jeho grimasy, poskakování a emotivní vokál mohou působit zvláštně nebo směšně, ale nikdy nepřirozeně –, ale které zůstávají posluchači (přes vědomí jejich existence) cizí. A to je něco nesmírně cenného a osvěžujícího. Westerhus svým způsobem dokazuje, že je možné, ačkoli nesmírně náročné, tvořit skutečně současnou hudbu. Jeho koncert spojuje historii populární a experimentální hudby posledních padesáti let a aktuální technologie (např. nastavení kytary částečně ovládá přes tablet) do celku, který využívá všechny dostupné možnosti a přetváří je do něčeho vlastního. Popravdě vůbec nechápu, jak dokáže udržet v hlavě všechny ty stopy, smyčky, efekty, rytmy a ještě jejich původní podobu na koncertech modifikovat. A tyto změny dopadají skvěle, což dokazuje závěrečná Infectious Decay.

Jak opakujeme prakticky po každém koncertu, norská scéna je úžasný fenomén. Stian Westerhus se pro mě tímto vystoupením definitivně zařadil do první ligy vedle Jana Banga či Arve Henriksena. Díky za tenhle závan svěžího vzduchu.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze