Úterý není právě moc vhodný termín pro velkou návštěvnost jakéhokoli koncertu, tudíž do prostor Exitu Chmelnice vcházím poněkud napjatý, jak to vlastně celé dopadne. Nepřicházím právě v dobré náladě, ale ta se postupně během koncertu vylepšuje. Inu, hudba léčí duši. Tentokrát to však byla léčba šokem nebo lépe řečeno pěstí do ksichtu. Rychlý a rychlejší až nakonec nejrychlejší death metal byl společným jmenovatelem večera. K Exitu se už pregnantně vyjádřil kolega DMC a mně nezbýbá, než si zacitovat. „(…) A zatímco do Klánovic se jezdívalo s naprostou jistotou, dnes vyrážím na koncerty s netrpělivým očekáváním, jestli vystoupení mé oblíbené kapely opět nepotopí zvuk.“ Tak toto je naprosto přesné. Exit má sice větší prostor než Black Pes, normalizační zástavba á la „pravý úhel“ straší zvenku i zevnitř a ani diagonální postavení pódia se mi nezamlouvá. Celkový dojem bych zastřešil slovem tržnice.
První hrají Skeletonwitch. Rarachové mě ani trochu nezajímali, nezajímají a ani zajímat v budoucnu nebudou. Jedna skladba totiž pro obrázek jejich tvorby stačí, ostatní jsou totiž stejné. Oldschool thrash/black jako blázen. Netroufám si kapelu kritizovat, tento žánr jde mimo mě, navíc když už budu mít chuť na staré časy, nevím, proč se zabývat mladšími kapelami, když i dvacet let staré záseky klasiků skupině formátu Skeletonwitch řádně natrhnou prdel (Bonded by Blood za všechny).
Jelikož si se šéfem povídáme s Erikem Rutanem v šatně, Deadborn nám vlastně unikají. Krátce k Rutanovi: báječný ukecaný člověk, který se k nám od první sekundy chová jako ke kámošovi ze sousedního dvorku. Vzniklo zhruba dvacet minut materiálu, jehož obsah čtenáři mohou na MJC očekávat v několika příštích týdnech. Eric mluvil hodně obšírně, probrali jsme samosebou poslední placku, aktivitu Shauna Kelleyho i Jada Simonetta (oba dva se budou podílet na další desce, takže se máme na co těšit), v neposlední řadě textovou složku a deathovou scénu tak nějak všeobecně. Erik je pohodář s hlavou na správném místě. Po rozloučení rychle běžíme na Deadborn, ti nám zahrají poslední skladbu a z ní něco usuzovat…
Cephalic Carnage jako již zavedená kapela s pěti deskami je prostě jistota. I když kapela celkově působí trochu malátnějším dojmem a prezentace není tak makabrózně šílená jako například na Fuck The Commerce, kde byli headlinery, ale špičková instrumentace a v první řadě originalita je činí stále svérázným zjevem v celosvětovém kontextu. Začínají jak jinak než s Hybrid, ale ouha! Zvuk jako krabice od bot, do níž zabalili malý dětský bagr. Postupně se to zlepšuje, ale rytmičák si po celé vystoupení jaksi musím domýšlet a trochu mi je líto lidí, kteří tvorbu CC tak dobře neznají. Těžko se v tom zorientují. Volume úplně doprava, takže vzniká koule, postupně nástroje zvukově nabírají na konkrétnosti, ale pro změnu zase nejde mikrofón, ach jo. Nechme toho. Nový basák krásně zapadl – i když působí asi nejvíc normálním dojmem – a Cefalici valí jednu skladbu za druhou bez dlouhých prodlev. Jasně, hraje se z novinky (nejvýraznější pecky Endless Circle of Violence, Divination and Violation, blackově originovská Touched by an Angel), z Anomalies zazní první Scientific Remote Viewing, z jedničky píseň s intrem s dámskými podpatky atd. Opravdu reprezentativní výběr. I když Cephaliky vidím asi popáté, opět mě v průběhu koncertu strhávají. Fascinuje mě profesorská hra bicmena Johna s inženýrskou vizáží, který při přesné hře nehne ani brvou. Kapela končí s Lucid Interval. Po koncertu odchytáváme kytaristu, který nám říká, že celou Halls of Amenti hráli asi před měsícem v Holandsku a že příští rok bude druhý díl.
K Hate Eternal ani nemá moc smysl dodávat, že podobný koncert s takovou intenzitou moc kapel nedokáže předvést. Od prvních tónů úvodní Bringer of Storms hrozný sypací tlak, který ustal až u přídavku King of All Kings. Zvukově se vše opakuje jako u CC. Nejdříve přehulená koule, která nabývá konkrétních obrysů s přibývajícími minutami. Mánička Erik mezi třemi skinheady je nejaktivnějším členem, Shaune plně koncetrován na hru, mladíček-robotik u mě válcuje samotného Roddyho. A konečně ve čtyřech krásně vyznějí všechna sóla. V publiku dominuje nepřehlédnutelný obr z WWW (má na svědomí gramce) s metalcorovou image, přičemž mne tato stylová nekompatibilita nemůže nechat chladným. Jasná věc, hraje se všechno podstatné: Bringer of Storms, Hell Envenom, Whom Gods May Destroy, Fury Within, Le Tombeu De La Fureur Et Des Flammes, Behold Judas, I, Monarch, The Obscure Terror, Catacombs atd.
Celkový dojem? I přes zvukové nedostatky palec hore!