Jako již tradičně jsme se vypravili na koncert v metalových kuloárech vytrvale stoupající partičky INSOMNIUM z finského města Joensuu, tentokrát ovšem k příležitosti vydání nového alba, které jsme v naší recenzi relativně vychválili. Jelikož nás však jejich předchozí návštěva vlivem zpraseného a totálně přehuleného zvuku příliš nepřesvědčila, doufal jsem, že se relativně silný studiový materiál tentokrát podobně kvalitně podaří předvést i naživo a fakt, že kdysi „rychtový“ Matrix pro letošní vlahý sobotní večer vystřídalo Rock Café, mohl kapele jedině prospět.
 
Do Insomnium ovšem daleko, coby první předkapela večera vystoupila rovněž finská partička STAM1NA, která to i dle slov frontmana Anntiho Hyyrynena na scéně kroutí již nějakých 18 let. Přišlo mi tedy divné, že jsem o nich až do tohoto večera ani náznakem neslyšel. Z davu se při jejich příchodu ovšem ozýval nadšený ryk, tak jsem doufal, že tento večer třeba objevím i novou kvalitní kapelu, jenže po pohledu na žánr, do něhož jsou zaškatulkováni (progressive-thrash-heavy metal), mi trochu sklaplo. Stam1na je totiž takovou tou klasickou finskou zábavovkou, která neví, jakým směrem se vydat (a to už 18 let).

Představte si Waltari, kteří si náhodou poslechli libovolné math metalové album a zalíbilo se jim. Heavy metal, kombinovaný s thrashem a math metalem, tedy vlastně cirkus. Na tohle nemám, říkal jsem si po druhé skladbě a celý cca 40 minutový set doslova přetrpěl. Jen dodám, že technicky i energicky se jednalo o dobře odvedené vystoupení, kapela navíc ten večer byla po drobné rozepři, a přesto na ní nebylo vůbec nic znát.

Celé to na mne i přes veškerou snahu ovšem působilo tak, jakoby si tatíci na tomto turné vyjeli do světa a vše je jim jedno, chtějí si hlavně užít hraní, žádný stres. To je trochu v rozporu s letošním vydáním jejich desky SLK, kterou si ale určitě neposlechnu. Z tracků jsem zachytil Masiina, SLK, což je hymna jak z Hannoveru 80. let a klipovku Valtiaan uudet vaateet z minulé nahrávky Nocebo. Nejvíce mne potěšila nálepka na Anntiho kytaře „I love Prague“, no naštěstí na něj vejce ten den nepřistálo, by měl na Prágl asi pěkné vzpomínky.

(Ještě jeden malý negativní postřeh, jenž posléze přerostl v nefalšovanou šílenost - někam od baru stále davem létal jeden poblázněný Fin, který měl ten večer nejspíše plnit úlohu drum technika. Co ovšem předváděl tentokrát, kdy snad 35x korzoval téměř plným Rock Café tam a zpět, to jsem tedy ještě neviděl. Ve Finsku je v posledních letech asi ještě více tmy než obvykle, tak se definitivně temní i rozum tamějším obyvatelům. Pokud toto čtete a chystáte se být uznávaným i neuznávaným drum technikem - prosím - třikrát a dost, děkuji. V opačném případě rychle přestavějte celý drumset a vypadněte.)
 
To druhá kapela už byla poněkud jiného ražení a já si troufám tvrdit, že ze slušně zaplněného Rock Café na ni ten den přišla minimálně nadpoloviční většina. Taliáni FLESHGOD APOCALYPSE nás v roce 2009 kolektivně položili naprosto geniálním albem Oracles a byť od té doby směřují spíše cestou k mainstreamovějšímu publiku a do své tvorby stále více zakomponovávají prvky symfonického metalu (ach jo), v Rock Café ukázali, že naživo dokáží předvést ještě relativně slušnou smršť. Sluší se dodat, že i do Prahy s sebou přivezli soprán pěvkyně Veronicy Bordacchini, která slouží jakožto éterické křoví a dává celému vystoupení pánů v pro ně klasických upírských fracích (či kostýmech operních zombíků?) jakýsi dramatický nádech. Osobně mi to přijde jako trochu finanční nonsens, když vokální stopy zvládne stejně dobře pouštět i MacBook Pro, ale kapela si na sebe (i ji) očividně vydělá, čili pro fanoušky novější tvorby se jedná o příjemný bonus, jelikož její vokály pochopitelně mají možnost slyšet i z aktuálního kotouče Labyrinth.

Po povinném intru se sálem rozezněla The Hypocrisy, otevírák z Agony - a bylo jasno. Zvuk, kterým ten večer FA oplývali, byl jednoduše perfektní. Bicí triggery zvučené geniálně, kytary řezaly, jak má být, navíc falešné cleany si tentokrát pánové v podstatě nechali od cesty. Co se setlistu týče, samozřejmě se hrálo převážně z Agony a Labyrinth, z nového alba zazněly postupně Minotaur, Pathfinder, Prologue s Epilogue, na Agony jsme se podívali s Violation, The Egoism a The Forsaking. Jako kůl v plotě z (mimochodem nejlépe hodnoceného) debutu Oracles tak zůstala jedině Requiem in SI Minore, která mohla klidně být doplněna dalšími tracky, jelikož naživo opět dávala jako blázen, Oracles je prostě jen jedno.

Ovšem jinak opravdu nebylo co vytknout, Italů bylo plné pódium, publikum dostávalo porci muziky, na kterou, soudě dle triček v sálu, mnozí přišli jako na hlavní hvězdu večera, a ač jsem se k FA v posledních pár letech stavěl spíše odmítavě - naživo se stále jedná o solidní formaci, která přesně ví, kam míří, technicky jsou pánové rovněž slušně na výši a všechna sóla byla zahrána s bravurou. Navíc set, jenž staví na nových nahrávkách (které očividně v současnosti členům sedí více) je dokonale vyvážený, aby fanoušek dostal přesně to, co chce. A povedlo se. Takže za mne velký respekt k předvedenému výkonu.
 
Po nějaké hodince setu přišel čas loučení, jelikož se na pódium již pomalu připravovali INSOMNIUM, kteří si mohli napravit reputaci z předešlé zastávky léta páně 2011. Navíc jsem poprvé měl možnost naživo otestovat, jak se ve formaci daří kytaristovi Markusovi Vanhalovi (za kterého na tour k One for Sorrow zaskakoval bezchybný Tuomas Jäppinen), jehož jsem v recenzi studiovky tolik chválil za jeho skladatelský vklad.

Víte co, řeknu to bez obalu, jak mi Zeman narost - Markus mě tento večer opravdu nasral.

Ačkoliv je pravda, že mám tvorbu formace nastudovánu trochu více než, řekněme, spíše občasný posluchač Insomnium, Markus byl totálně mimo a já osobně to tipuji na slušnou opici. Ze všech sól, která v průběhu hodinu a půl dlouhého setu zkoušel, zvládl snad jedno, riffáž kazil, kde mohl, rytmika občas kolísala, navíc si nějak zapomněl zkontrolovat ladění kytary, takže tři čtvrtě setu hrál na rozladěný nástroj. Docela jsem litoval Villeho, který odehrál svůj profesionálně kvalitativní standard a když konečně přišel se sólem čas na něj (tuším v Last Statement, ale jistý si už nejsem), vše se odehrálo v naprostém pořádku. Vanhalovy exhibice mi koneckonců zkazily celý zážitek z vystoupení, jenž byl ovšem dále zkažen ještě OPĚT totálně přehuleným a vykoulovaným zvukem, takže jsem i já jen s obtížemi rozeznával, co se zrovna hraje - a pokud si kapela opět přivezla svého „dvorního“ zvukaře jako minule, měla by jej už konečně kopnout do pozadí.

Nechce se mi ani vypisovat jednotlivé skladby ze setlistu, jenž je dostupný zde a měl by snad sedět, jelikož toto vystoupení pro mne bylo suverénně tím nejhorším od roku 2006. K čemu je zařazení tutovek jako Daughter of the Moon (ze Since the Day It All Came Down), když ji pan Vanhala neumí zahrát a místo toho si v bridgi jamuje? Jak vůbec může zkazit i nenáročné intro The Gale, které dám i já, jenž na kytaru cvičí jednou za čtvrt roku? Vůbec celé jeho vystoupení na mne místy působilo jako jeden velký jam a jen přemýšlím, jestli ten políček, který mu laškovně přistál od frontmana a basáka Niila v polovině setu byl skutečně jen pódiovou show. Byť se obávám, že asi ano. Rozhodně bych ovšem chtěl slyšet, co se hrnulo pánům z odposlechu a jestli s tím byli spokojeni.

Jako třešnička na dortu pak působil druhý povinný přídavek po klasickém odchodu ze scény, kdy fanoušci křičeli názvy všech možných skladeb k nasazení, ale Insomnium stejně zahrají Down with the Sun, jelikož to tak mají rutinně nacvičené. Nevím, ale přijde mi, že tak velkým jménem ještě nejsou, aby si mohli dovolit tyhle hvězdné manýry, byť po 17 letech na scéně by již kdekdo řekl, že ano.

Chtěl bych se v tento okamžik omluvit za snad až poněkud přespříliš emotivně zabarvený report, ale od kapely, kterou jsem považoval za svou nejoblíbenější po nějakou dobrou pětiletku (2004-2009), bych očekával skutečně něco více a nové možné fanoušky (kteří se ovšem očividně bavili) by mohla podobná živá vystoupení spíše odradit. Já jsem ovšem tedy definitivně utvrzen v tom příště už Insomnium s Vanhalou vynechat a raději počkat na další obměnu sestavy, v koutku duše trošku snad i doufám v nereálný návrat Ville Vänniho. Slabé to bylo pánové, opravdu slabé.
 
Přesto však samozřejmě opět děkujeme Obscure Productions za jejich podporu a vyřízení všech potřebných náležitostí v rekordně krátkém čase, moc si toho vážíme a doufáme, že příští akce bude opět tak kvalitní, jakou podle všech indicií byl Prague Death Fest v tentýž týden. Většina lidí v sále se ovšem bavila, návštěva byla více než slušná (inu, sobota) a já tedy myslím, že Obscure se akce vydařila a snad nikdo (kromě mě) nedocházel vysloveně zklamán. Za fajn vystoupení Fleshgod Apocalypse to koneckonců stálo.