Islandský black metal #1 - SVARTIDAUÐI, SINMARA, MISÞYRMING

Článek

Pojďte se podívat na krvavej zoubek třem black metalům z Islandu.

Pojďte se se mnou podívat na krvavej zoubek třem black metalům. Co je jim společný? Všechny jsou z Islandu, všechny vydaly opravdu hodně zajímavý debuty na Terratur Possessions a letos nebo koncem minulýho roku vydaly druhý album. O druhým albu se často mluví jako o maturitě kapely. Jak to teda dopadlo?

SVARTIDAUÐI – Revelation of the Red Sword (Ván Records 2018)SVARTIDAUÐI – Revelation of the Red Sword (Ván Records 2018)

Pomineme Sólstafir a Fortid, který jsou přecejen žánrově jinde, a rovnou si řekneme, že dlouhohrající debut Svartidaudi, kult jménem Flesh Cathedral, byl manifest islandskýho black metalu. Jestli někdo chce nesouhlasit, jistě tu jsou smečky jako Finngálkn, Kveldúlfur nebo Myrk, ale najděte mi někoho, kdo je uctívá…

Flesh Cathedral je pořádnej kopec ke zdolání. Vemte si, že první melodie písničky se ozve asi po 6 minutách. Za genialitou alba stojí kromě samotných hudebníků, nebo dokonce možná v první řadě Stephen Lockhart, zvukový mág ze studia Emissary a jeho úžasně zahalený a kompaktní zvuk. Pokud vám sedí, spolkne vás a vyflusne sežmoulaný, atmosféra hustá, že se v ní můžeš udusit. Pravda, pokud chcete ekvilibristiku a slyšet precizně hrající Malmsteeny, tak to prosím jinam, to se tady neservíruje. Žádnej div, že když jsem se Kubánce ptal, jak se mu líbí Revelations of the Red Sword, dočkal jsem se lakonickýho „Lepší než FC to stejně nebude.“ Je?

Je a není. Na první poslech je hned zřejmý, že se šlo posluchači daleko víc naproti a zvuk je o dost čitelnější, míň zastřený a dá se říct i míň atmosférický. K poslouchání je toho naopak víc, rozhodně víc melodií, riffů, a jestli někomu přišlo FC občas vycpaný některýma hučivýma pasážema, tak přesně toho na novince ubylo. Spousta výborných momentů, nosných melodií i různých kudrlinek a vyhrávek přibylo. Najmě musím vypíchnout opravdu perfektní dynamickou hru na bicí, který „novej“ zvuk Svartidaudi mocně pomohl. Je nutný zmínit i parádní grafický zpracování desky. Dávid Glomba se předvedl v nejlepším.

Tak určitě – není náhoda, že se tohle album stalo „albem roku“ 2018 tam, kde mělo.

Hodnocení 90/100

SINMARA – Hvísl StjarnanaSINMARA – Hvísl Stjarnana (Ván Records 2019)

Druhá deska z Islandu, která je nástupcem legendy – Hvísl Stjarnana je daleko nenápadnější. Do debutu – Afotické dělohy – nebylo snadný se dostat. Šlo stejně jako u Svartidaudi o geniální zahuhlanou záležitost doslova narvanou atmosférou. Brutálně hrne a neuhýbá, pro posluchače to fakt není žádná malina.

Dá se říct, že by „Šepot hvězd“ byl podbízivější, oddychovější nebo přístupnější? Ne. Určitě tolik netlačí na pilu, zvuk je hodně zastřený a zdaleka ne tak agresivní jako na Aphotic Womb. Muziku bych popsal jako tišší black metal, monotónní, kde hlavně bicí jsou až překvapivě ploché. Vposlouchat se do téhle desky trvá dost dlouho. Narovinu: po prvních třech posleších jsem to odložil jako nudnou šeď. Chyba! Vrátil jsem se s odstupem ještě jednou a teprve potom se mi hudba začala poddávat a desku jsem si zamiloval. A, jak se hezky říká, it keeps on giving. Zasněnej nebo melancholickej zvuk se povede v black metalu vzácně, často totiž sklouzne ke kýčovitému klišé, což se tady nestalo. Jestli vám sedí tišší věc, která je ale pořád metal, je nová Sinmara nutnost.

Hodnocení 80/100

MISÞYRMING – AlgleymiMISÞYRMING – Algleymi (Norma Evangelium Diaboli, 2019)

První deska Misthyrming zaznamenala velkej úspěch a pokud se nepletu, je u Terratur Possesions v prodeji zrovna čtvrtý dolis. Söngvar elds og óreiðu (písně ohně a chaosu) jsou jedna z nejzlobivějších desek a po mým soudu dává posluchači dost solidně na zadek. Disharmonie, chladnej a zlej zvuk, patřičně nenávistnej vokál a k tomu i technická bravura. Přitom je to paradoxně deska, která mě vůbec nebaví. Snažil jsem se ji naposlouchat snad 10x, nepodařilo se. Neslyším na ní zajímavé momenty, v některých případech dokonce ani nechápu strukturu songů, přestože vím, že nejde o binec (a když jo, tak spíš v dobrým - ne že by se bordel vymknul z ruky).

Velký překvapení mě proto čekalo, když jsem už u prvního poslechu Algleymi, a popravdě hned u prvního treku, zběsile u NoEvDia objednával vinyl. Je totiž od Songvar dost daleko. Tady se hraje až na výjimky melodicky. Plno parádně napsaných a zahraných riffů, bestialitu vystřídal vytříbenej songwriting, kdy se o některých písničkách klidně dá mluvit jako o regulérních hitech (první Orgia!). Logicky se teda musí objevit u mnoha milovníků debutu námitky, že je tohle album moc hodný a líbivý. Oproti Songvar je určitě líbivější, podle mýho úsudku je taky mnohem muzikantky vyzrálejší a představuje Misthyrming z úplně jiné stránky. A mohli jsme se nedávno ve Vopici přesvědčit, že novinka skvěle funguje naživo. 85/100

Dá se říct, že všechny tři kapely se mezi prvním a druhým albem trochu učísly, na novinkách předvedly víc muziky, ale míň agrese, která je dost možná dostala do povědomí milovníků extrémního metalu. Tahle generace kapel, který už nevyrůstaly na De Mysteriis Dom Sathanas, ale spíš si na Deathspell Omega (jak je to s těma protektorama hudebních vizí, ha?) osahaly kraje škály přísnosti chaotickýho/brutálního metalu, a na novinkách se prezentují tvorbou propracovanější, ale taky uchu běžnýho smrtelníka bližší. Pro mě jsou všechny tři desky výjimečný a rád je doporučuju všem, nejen vyznavačům nejpřísnějšího blacku.

Hodnocení 85/100

Vložit komentář

Dantez - 20.12.22 08:34:23
Je to dobré.
Franta N. - 19.12.22 19:23:53
Mně se právě líbí, že oproti Algleymi je to syrovější, asi tvrdší, není tam toho epična tolik, byť nějaké tam pořád je. "Pagan" ani "vidláctví" tam neslyším, spíš takovou monumentální "živlovou" rozmáchlost, což se u kapely zrovna z Islandu dá chápat, že k něčemu takovému tíhne (viz jejich přírodu). Ta minimalistická elektronika ve stylu Burzum - Filosofem tam občas zazní jako retro prvek, nijak mi to nevadí, na rozdíl od těch monumentálních synťáků v předposlední skladbě, které mi přijdou takové... prostě intro ke Hře o Trůny. Je celkově cítit, že lídr kapely má metalový srdíčko (viz i to jeho vyznání se ze sympatií k Manowar), nebude to asi žádný metafyzický intelektuál, spíš prostě sednout na motorku a prohánět se širými islandskými pláněmi od vulkánu k vulkánu (obrazně, nevím, jestli jezdí na motorce). Trochu podobný duch, jako Quorthon z Bathory blahé paměti. Kdysi jsem se bavil s jeho ex (ve vší počestnosti), a tak trochu jsem pochopil, odkud na Islandu vítr fouká (étos "metal, pivko, kožená bunda, pyčo!" tam asi bude dost silný, a to ta dáma ještě byla/je vzdělaná osoba, která tam podle všeho působí/působila jako ten intelektuální prvek). Ne každému tenhle přístup sedne, mně to taky není úplně blízký, ale dokud to zní aspoň takhle, je to fajn.
mIZZY - 19.12.22 13:47:59
První song je hodně jeba, zbytek docela meh. Ta Burzumácká čtyřka je pěkná, ale podobně úsměvná jako Falsified and Hated na posledních Mayhem. A jako je jasný, že třeba i ty melodičtější věci jako dvojka budou naživo fungovat podobně skvěle jako ty nejepičtější věci z Algleymi, ale taky vím, že při domácím poslechu se budu vracet akorát k debutu a splitu se Sinmara. Daudi jinak samozřejmě škoda, ale doufám, že se Magnús kromě hraní v Mišpyrming bude věnovaj aji nějakému novému projektu. Tu poslední desku stejně skládal skoro celou on.
AddSatan - 19.12.22 10:49:21
Tak po 3 posleších je mi jasný, že se budu vracet jen k první a poslední, v 2.-5. je moc melo/pagan/viking patos/pompa vidlí (nějak jsem si u toho vzpomněl i na Nokturnal Mortum :)) apod.), až moc hodný, kompozičně nezajímavý, natahovaný, ty ambient/noise intermezza taky nic moc. Zvuk je je oproti debutu taky až moc uhlazenej. Bicí líp zahraný i energičtější (kopáky kopou i mlaskaj, takže neutrál, virbl/přechody dobrý).
Franta N. - 18.12.22 19:51:33
Ta poslední skladba je nejlepší. Vyhodil bych pár bombastických aranží (hlavně předposlední skladba) a nahradil je něčím ne tak prvoplánovým. V těch pasážích, kde to tlačí na dřeň, je to nejlepší. Celkově se islandská BM scéna hodně posunula k "hrdinskému" a "epickému" pojetí black metalu, mj. už poslední Svartidaudi z roku 2018. Předposlední Misthyrming byl v tomto ohledu přepálený, tady mi to přijde OK.
AddSatan - 18.12.22 16:47:37
Myšpulírning první a poslední song celkem dobrý, byť až moc opakování, což platí pro celou desku. Zbytek místy fajn, místy až moc vlezle líbivej, ... pochodovej patos á la viking Bathory apod., resp. jak D. G. v rozhovoru na Bardu zmiňuje ten "true metal" a Manowar, tak to místy celkem sedí - v black verzi :). Na Normě je teď zjevně tenhle patetickej / hérojskej feeling v módě, viz. loňský Funeral Mist, letošní DsO. Zla jen minimálně, pokud vůbec nějaký (?). Místy mi to mj. připomíná i debut Borknagar - hlavně v poslední. Ale určitě lepší než Algleymi, to jsem nikdy nezvládnul ani doposlouchat jak moc otravně vlezlá popina to je. Magnús dobrej, byť oproti Svartidaudi (rozpadu škoda, jsem ani nevěděl) se tu musí trochu nudit. Zvuk celkem ok. Debut byl lepší, byť i z něj mě nějak víc vzal jen úvodní song a částečně asi 3-4 další.
Franta N. - 17.12.22 22:50:48
Mistpyrming mají novou desku. Za mě po pár posleších nejlepší z těch tří, co zatím vydali. Mj. u nich teď bubnuje Magnus ze Svartidaudi, kteří se bohužel nedávno rozpadli, a bubnuje hodně dobře. Přijde mi to jako takový průsečík obou jejich předchozích desek. Je to určitě agresivnější než dvojka, vrací se syrovost a tlak z debutu, zároveň pokračuje trend propracovaných kompozic a mocného zvuku (jejich lídr je vysokoškolsky vystudovaný zvukař a je to slyšet). Zkrátka asi poprvé mi u nich sedl poměr silných melodií a zla. Jako bonus to má parádní artwork, jak už to bývá u Norma Evangelium Daboli.
Franta N. - 01.07.22 11:50:23
Tahle druhá deska Svartidaudi je oproti Flesh Cathedral mnohem lepší hráčsky, což je logický: Kapela po úspěchu FC hodně koncertovala, jako muzikanti se měli možnost výrazně zlepšit, vyhrát se, získat větší jistotu. A je to cítit. Zároveň Flesh Cathedral v sobě mělo syrovou zlověstnost, která kdysi udělala black metal black metalem. Revelations je o něčem jiném, zjevně se nechtěli opakovat, a tak zvolili dost jiný přístup. Katedrála odkazuje k totálnímu rozkladu a zmaru, na Zjeveních slyším třeba až obdiv k temnější stránce přírody. Nedokázal bych říct, která deska je lepší, mj. pro jejich poměrně velkou rozdílnost (i když některé postupy jsou formálně podobné).
mIZZY - 01.07.22 09:37:14
J, ta deska Daudi je s odstupem času fajn, ale furt asi Flesh Cathedral nepřekonala. Sem tam se k ní vracím a baví mě. Dost škoda, že jsem je od jejího vydání viděl jen jednou (kde zrovna měli nic moc zvuk), takže jsem zatím neměl moc možnost porovnat, jak to ve srovnání s debutem maká naživo. The Perpetual Nothing s Flesh Cathedral totiž vždycky nejvíc. Z těhle desek jsem ale překvapivě nejvíckrát slyšel tu od Sinmary, která u mě fakt po počátečním zklamání mega vyrostla a na Islandu potvrdili, že to fakt skvěle maká aji naživo. Ty nový Mišpyrming jsem si ale od jejich posledního pražskýho koncertu nepustil ani jednou.
Franta N. - 30.06.22 17:09:52
S odstupem musím opravit svůj názor na ty Svartidaudi. Ve své době mě to zklamalo tím, že to už nebyla taková nihilistická temnota jako Flesh Cathedral, ale ono je to prostě jiné. Temně živočišné, až mystické (hlavně ty "rituální" rytmy bicích), není to o negaci a zlu, spíš fakt alternativní hodnoty (?). Komplexní, skvěle zahrané. Netroufnu si rozhodnout mezi tím a Flesh Cathedral.
Franta N. - 02.12.19 20:21:38
Pro mě všechny tři desky mírný zklamání. Hlavně Svartidaudi. Jejich debut zabíjel, a tohle dělá jen takový bu bu bu.
Roland - 02.12.19 20:10:23
Ja súhlasím s hodnotím aj so zoradením kapiel, ale ešte pre Svarti by som si trúfol dať ALMYRKVI
vanena - 02.12.19 14:59:22
Měls tam vecpat i Tabernaculum od Rebirth of Nefast, bo tady po nich neštěkl ani pes.
čteš mi myšlenky, bude ještě jedna várka Tabernaculum, Oreida (možná, nebo/asi) Kaleikr, a hlavně Wormlust
Dalihrob - 02.12.19 14:55:52
Měls tam vecpat i Tabernaculum od Rebirth of Nefast, bo tady po nich neštěkl ani pes.
vanena - 02.12.19 13:27:27
jo, taky tenhle pohled chápu, jen bych se zeptal, nakolikrát si třeba ty starý misthy dostával do hlavy? a sinmara je za mě jedna z nejlepších desek roku (i když jako "objektivně" bych ji až tak vysoko nehodnotil), tu točim furt. říct, jestli je lepší než afotic womb... asi není, ale poslouchám ji stejně rád.
mIZZY - 02.12.19 11:22:16
Za mě teda Svartidaudi > Sinmara > Mišpyrming s tím, že svůj debut nepřekonala ani jedna ze zmíněných kapel. Všechny docela změnily svou tvář, ne každé se to úplně podařilo. Daudi vítězí asi i proto, že je jejich hudba prostě nejpropracovanější. Kratší skladby mi na nové desce nevadí, naopak. Škoda ztráty té temnější atmosféry, ale jako celek mě to album baví vlastně dost. 9/10 Sinmara byla ze začátku mega zklamání, protože oproti Aphotic Womb mi přišlo, že to nemá vůbec žádne koule, chybí tam výrazné riffy atd. Když jsem to ale začal poslouchat jinak, hlavně jako atmosférickej black, tak to album hodně vyrostlo. 8/10 Mišpyrming naopak ten chaotickej námrd na debutu žeru, tohle je total popík. Neříkám vyloženě špatný, některé songy jsou OK a docela šlapou, ale to je tak nějak vše. Naživo ty nové songy taky nemakaly tolik jako debut. 7/10

Zkus tohle