Islandský black metal #3 – KALEIKR, ÓREIÐA a GUÐVEIKI

Islandský black metal #3 – KALEIKR, ÓREIÐA a GUÐVEIKI

Poslední ohlédnutí za islandskými black metaly.

Poslední z retrospektivních článků, které se ohlíží za nejzajímavějšími black metaly z Islandské krajiny zoufalství. Tentokrát méně známé a taky méně kritikou přijaté věci, které mi ale pořád připadají dost svérázné, aby stály za článek.

 
KALEIKR – Heart of LeadKALEIKR – Heart of Lead (Debemur Morti, 2019)

Není všechno zlato, co se třpytí, ale zase není všechno hovno, co smrdí. Někdo má dojem, že stačí na desku napsat, že je to black metal z Islandu a je vystaráno, nemusíš nic umět. A někdo jiný si myslí, že Kaleikr je přesně tenhle případ. Nesouhlasím. Ostatně Debemur Morti jen zřídka vydají úplnou pitomost. Přesto je Kaleikr hodnocen převážně nízko, zkusme zjistit proč.

Letmej pohled na obal by svědčil o spřízněnosti s psychedelií (Wormlust?) nebo nějakým jazzy fussion. Kdeže. Kaleikr jsou přejmenovaný Draugsól, který vydávali Signal Rex a žádnou velkou díru do světa neudělali, přestože přinejmenším velká deska Volaða land určitě nebyla úplně špatná. Hrajou black metal s trochu rockovým a možná se dá říct technickým/prog feelingem, nakolik se to třeba dá říct o pozdních Enslaved.

Připadá mi, že pro milovníky vysloveně technického metalu je Kaleikr málo promakanej. Má svoje nabušený momenty, ale žádný pidli pidli orgie se nekonají. A naopak pro vyznavače náladotvorby a atmosféry je materiál moc kalkul. Navíc si myslím, že je velice nešťastně zvolené pořadí písní, když nechci mluvit přímo o dramaturgii. Na B straně se nachází ty rozhodně silnější písničky s lepšími riffy a výraznějšími vrcholy. Gradace přichází moc pozdě a první trek je kontraintuitivně tím nejslabším, co album nabízí, těch sedm minut absolutně neutáhne a z celýho nakročení k epickýmu songu je, řečeno s klasikem, slušný mrdání, ale bez stříkání. A vůbec, v mnoha ohledech je Kaleikr polovičatý. Growling je drsný, ale pořád melodický. Riffy zajímavé, ale hlavu neodjebeš. Klepačky rychlé, ale blastování to není, drahý pane.

Nechtěl bych, aby recenze vyzněla negativně, ostatně by to nekorespondovalo s poměrně vysokým hodnocením. Jen se mi zdá, že téměř po všech stránkách (kromě výjimečného obalu) má Kaleikr na víc, než kolik předvedl. Anebo je to přesně naopak a z průměru ho vyšvihl dobrý a zajímavý zvuk (nevím proč, ale pořád mi připomíná zvuk posledních Blut aus Nord) a povytažení těch několika klíčových pozitiv, o kterých byla řeč. Skloubit progresivně-technickou a atmosférickou polohu do jednoho fungujícího celku není prostě nic jednoduchého a k Opeth, kterým tohle tak výborně funguje, mají teda Kaleikr ještě hodně daleko.

Hodnocení 70/100

 
ÓREIÐA – ÓreiðaÓREIÐA – Óreiða (Signal Rex, 2019)

Meditativní, ale hlavně epický jsou adjektiva, která u black metalu nemám zrovna v lásce. Přesto si dovolím zcela výjimečně doporučit jednu epičtější meditativní desku (nejen proto, že pochází) z Islandu.

Anonymní, jak dnes velí trend, projekt Oreida (Entropie) dali bez velkýho sraní na desku čtyři dlouhé epické skladby, které monotónně obrací jeden riff a do něj zapouští kytarovou linku a jeden folk nástroj, většinou píšťalku. Ten popis zní dost hrozně, že? A ono to na první poslech taky docela hrozné je.

Jenže s dalšími poslechy se melancholická hudba víc a víc otevírá a přirovnávání k raným Blut aus Nord není zdaleka tak mimo mísu, jak se mohlo z letmého poslechu některých dětinštějších pasáží zdát. Sem tam roztroušené disharmonie jsou použité jako vzácné koření, ne že by na nich stály skladby nebo dokonce celý zvuk kapely. A co dalšího dodávat? Úzkoprofilový materiál pro milovníky hudební krajinomalby – tentokrát nikoli „ve hvozdech,“ ale v pustině islandského kamenitého pobřeží. Kontemplovat můžete nad písničkami: Dny, Sny, Mrtví, Duchové. Stylově.

Hodnocení 70/100

 
GUÐVEIKI – VængförGUÐVEIKI – Vængför (Fallen Empires, 2018)

Albem Vaengfor za sebou zavřel dveře islandský label Fallen Empires (aby na jeho místě povstal Mystíkaos). Tenhle poslední vrh ze slunovratu 2018 prezentoval krom Gudveiki ještě  lahůdečky Acathexis a Death Fortress, takže nějaká ta slzička… no ale k muzice.

Gudveiki, to jsou Jack Blackburn (mmj. se mihl ve Vital Remains) a jeho brách Steve, Alex Poole (Skáphe), Þórður Björnsson a notorický H.V.Lnyngdal (Wormlust, Martrod atd.) na vokálech. Od takové sestavy se dá čekat psychedelický, zběsilý, nervózní, chaotický mrdanec, otázkou je, na jaké úrovni?

Gudveiki, právě tak jako Wormlust, patří k těm posluchačsky náročnějším kapelám. Přehlednou strukturu songů nepoužívají a zdánlivě bezhlavě kladou na sebe spousty zvuků, především navazbených a navrstvených kytar za kulometnou palbou bicích. To vše se prudce mění a šepotavá pasáž v prvním songu „Potratová hvězda“ je ojedinělým místem k vydechnutí. První poslech je trošku jako spadnout do běsnícího vodního víru, sem tam lapnout po dechu, a hned zas větve a bahno do tlamy. Teprve při opakovaných posleších se dokážeš v mnohavrstevném materiálu trochu orientovat a začneš si všímat umně zkomponovaných riffů, které ústí do až fascinujících momentů (Hin Endalausa ke konci je prostě nádherná, Gullveigar Sverdins v druhé půli…).

Krvavý med, Nekonečný, Zlaté žíly meče, Před bouří jedovatých slz… názvy písniček. A k tomu se podívejte na obal, z tohohle alba mám stejně autenticky nepříjemný pocit jako z prvních dvou alb Portal. Noční můra v black/death žánru tak často vytoužená, je na téhle desce opravdu přítomná. Dokonce bych řekl, že možná i na úkor většího posluchačského zážitku. Rozeznat od sebe navzájem jednotlivé skladby je na několik prvních poslechů skoro nemožný. Jednolitý masiv, který tak vznikne, je však jedním z vrcholů islandské scény přelomu desátých let.

Hodnocení 85/100


Přispěj do diskuze

aktuálně

diskuze