JOZEF VAN WISSEM

report

Wissem tvoří velice specifickou krásu, která se vzpomínkami roste.

Těžké černé závěsy, funkční dřevěná židle a čistý kruh světla. Jako asketa k dialogu s Bohem vstupuje hudebník v prakticky kněžském oděvu. Naprostá jednoduchost a čistota pomáhají posluchači zcela se ponořit do rozjímání loutny, které je na těchto vlastnostech založené. Krystalické melodie sotva odkazují na liturgickou hudbu, ovšem zvuk strun jasně vyvstávající z okolního ticha vytváří velice silnou sakrální náladu. V této schopnosti navodit posluchači stav očišťujícího rozjímání spočívá Wissemova – jediná – síla.

Prostředky jsou triviální, hra přesto nepůsobí zcela suverénně, ovšem nevím, jestli jde o momentální indispozici hráče, vlastnosti historického nástroje nebo jiný problém. Prosté repetice vybrnkávané na vyšších strunách člení Wissem do frází samostatnými hlubšími údery, často používá vibrato. Skladby vlastně není lehké odlišit, Wissem klidně mohl hrát krátké úseky ze dvaceti různých, pět o běžné písničkové délce nebo jednu dlouhou. Loutnistův dar spočívá pouze ve schopnosti najít si vlastní výraz v okrajové, nesmírně úzké oblasti hudby a dokonale jej zpracovat, neumí jej dále rozvíjet. Ruku na srdce, není to potřeba.

Jozef Van Wissem

Wissem samotný si zřejmě své nedostatky začíná uvědomovat. Základní část setu tedy následují jeho aktuální písničkářské pokusy, kdy loutnu doprovází zpěvem. Ale Wissem není zpěvák a spíše tedy zemitým hlasem deklamuje jednoduché mantry. Výsledky jsou nesmírně bizarní. Repetici „the sun turns to darkness / the moon turns to blood“ doplňuje stadionové „yeah“, ale zastřené a vlastně nesmělé. „Do you ever feel like you want to…“ nakonec vyústí v zašeptané „leave“. V jiné situaci by člověka při „love destroys all evil and frees us“ polévalo horko, ale Wissem působí tak velice niterně a tak upřímně žijící pouze pro svůj svět, že i toto má jakousi podivnou sílu.

Hudebník odchází, nechává se vytleskat a hraje poslední song ve stoje se zvednutou loutnou, takže pěkně vynikne jeho pankáčský pyramidový náramek. Póza rockstar, jen to není Jimmy Page, ale podivný chlápek ve středním věku, není na stadionu před groupies, ale v tichém divadle před padesátkou alternativců, nehraje cock rock, ale písně s názvy ze středověkých křesťanských mystiků. Wissemova osobní aura podivné křehkosti mu jaksi umožňuje ledacos nepřirozeného.

Fotka © totalySICK

Vložit komentář

AddSatan - 04.11.16 11:16:47
byli jsme na něm v Bratislavě (odtud je i ta "kvalitní" fotka :) - možná bysme měli i lepší, ale potom, co v jednu chvíli přerušil skladbu a nějakou slečnu velmi důrazně a dramaticky požádal aby ho nefotila, jsme se už znovu nepokoušeli - jako částečně to chápu – možná bylo slyšet vepředu cvakání ?, ale...) jinak z velký části pěkný popis a souhlas - až na "není to potřeba" - k rozvíjení výrazu... na mě/nás to působilo tak, že prvních 15-20 minut to byla fakt krásně čistá nádhera (ta loutna má fakt úžasný zvuk sama o sobě), super byly ty skladby kde používal slideovací váleček, ale pak už pořád moc stejný (a ty motivy prostě často nejsou až tak úžasný, aby to vydrželo bavit tolik repetic) až vyloženě nuda, no a tím "zpěvem" to úplně "zabil" - zčásti úsměvný, zčásti (hlavně ten poslední kousek) až blbý a trapný... dojmy teda rozporuplný, ale těch prvních 15-20 minut bylo super... ale jeli jsme tam hlavně kvůli Deaf Center – ti mi přišli většinu setu až moc potichu a dost krátký (oproti Wissemovi) – hráli jen asi 25-30 minut (?), nicméně třeba začátek kde Skodvin hrál smyčcem na kytaru tak, že fakt zněla jako violoncello (když člověk zavřel oči, byla ta iluze dokonalá) a pak závěr kdy to celkem mocně droneově vygradovalo (i když mohlo to být i tak víc nahlas a delší) - to bylo parádní, prostředek setu ale často zachraňoval jen Totland na piano, Skodvin hrál hlavně na efektech – což by mohlo být fakt zajímavý, nicméně to skoro nebylo slyšet – nejvýraznější zvuk byl jak přepíná knoflíky na efektech (mj. podobný dojem jsem měl loni v některých místech setu B/B/S), takže i u nich výsledné dojmy rozporuplné, ale asi 2x 5-10 minut úsek byl fakt skvělý, to zase jo… mj. tam prodávali čerstvou 2LP reedici Pale Ravine s dříve nevydanými skladbami a dokonce levněji, než to normálně prodává u Miasmah/Sonic Pieces, jen tak tak jsem ukořistil jeden z posledních kusů, co tam měli… snad dojde i na Owl Splinters. před nima hrál ještě nějaký András Scéfalvay taky na jakýsi strunný nástroj, připomínající oud (který byl oproti zpěvu dost potichu) a znělo to trochu jak když v C93 zpívá Antony Hegarty, úsměvný/hrozný, šli jsme brzy radši na pivo… lidí asi 100-120 (stálo to jen 7/9 e), A4 fajn prostor, ale zvuk mohl být lepší/hlasitější - na tak velký sál…

Zkus tohle