Dvěma vystoupeními v ČR přihodí svoje polínka do květnového koncertního táboráku také původně dánský, dnes již zřejmě nadobro poameričtěný fenomén King Diamond, za nímž stojí letos padesátiletý Kim Bendix Petersson. Jedněmi vysmívaný pro svůj těžko zaměnitelný hlasový projev s převládajícími fistulními

polohami, celkový teatrální nádech tvorby a s léty v podstatě neměnnou hudební kostrou vycházející z klasického heavy metalu se vším, co k němu patří. Jinými uznávaný z důvodů stejných, k nimž možno ještě přičíst laťku určitého vysokého standardu jednotlivých alb a muzikantské úrovně jeho spoluhráčů, pod kterou se nikdy nesklonil.
Kapitola King Diamond se začala psát někdy v roce 1985, kdy měl původně kytarista a v té době už jen sólový zpěvák po různých působištích zašlých klasickými začátečnickými syndromy za sebou první důležité kroky v podobě jednoho mini a dvou plnometrážních desek s klasikou temně laděného heavíku Mercyful Fate. Po tomto úvodním nakopnutí to ale uvnitř souboru začalo skřípat, hlavně mezi Kingem a dvorním skladatelem Hankem Shermannem, jehož kytara postupně podléhala volání blyštivějších, řekněme středněproudovějších dálek, a podle toho posléze i hrála. Touto cestou se zpěvákovi šlapat nechtělo a King Diamond tedy byli na světě. Do zakládající sestavy přešli jednak někteří bývalí spoluhráči z Mercyful Fate, z krajiny Tre Konor byli pak povoláni „jakýsi“ Andy La Rocque (kytara) a Mikkey Dee (bicí).
Hned na debutu Fatal Portrait (1986) King coby ideový otec přišel s pravidlem koncepčního příběhu (v tomto případě s ústředním motivem tajemného obrazu), který se na desce dělil o místo s několika navzájem nesouvisejícími skladbami. Co se týče hudby, už zde byly definovány všechny klasické atributy a poznávací znamení skupiny (nebo chcete-li projektu), které měly být nadále rozvíjeny. Železo se kulo hned napřesrok s Abigail (1987), kterou mnoho skalních příznivců dodnes považuje za Kingův Opus Magnum. Silný příběh postavený na problematice převtělování s dalšími nezbytnými atributy (strašidelný

zámek a další) jde ruku v ruce s výtečně zahraným a hodně technickým hevíkem. Na Them (1988) se opět nečekalo déle než dvanáct měsíců a deska (kromě premiéry pro další zásadnější postavu souboru – basáka Hala Patina) přinesla určité zvolnění, ne však tak pro Kinga, kterého v jejím příběhu otravuje babička na kolečkovém křesle tak dlouho, až z ní skončí v Bohnicích. Ve stejném roce spatřila světlo světa také výběrovka The Dark Sides. Během následujícího období oznámil odchod pilíř Mikkey Dee, který se pro Conspiracy (1989) nakonec přece jenom nechal ukecat alespoň jako studiový hráč. Příběh navázal na předchozí řadovku a co se vyrovnanosti a hitového potenciálu týče, jde asi o nejsilnější zápich v diskografii. Kdopak si ještě dnes vzpomene na srandovní klip k Sleepless Nights, kde po chudácích umrlcích lezly larvy potemníků zakoupené někde ve zverimexu a vydávané za „červy“ nedopřávající nebožtíkům posmrtného klidu? Po kratičkém hledání náhrady k bicí soupravě se zde usadil rovněž švéd Snowy Shaw (dnes Notre Dame). Na The Eye (1990) se King povrtal v jedné z mnohých obžalob katolické církve, vraždění desetitisíců nevinných žen na hořících hranicích, a příběh zastřešil motivem magického náhrdelníku ve tvaru oka. Skalní Diamondovci žehrali cosi ohledně vyměklého a příliš komerčního soundu, který skutečně znatelnější změny především díky ubrání na kytarách a citelnému přidání na klávesách doznal, ale vůbec ne k horšímu, a The Eye je tak pátým milníkem kvalitativně naprosto vyrovnaným svým předchůdcům. Následně už King nadále nemínil tolerovat rostoucí zálibu Hala Patina v nejrůznějších syntetických mňamkách a zamával mu na odchod. Po personální stránce se to vůbec celé tak nějak sesypalo a King Diamond se tím na dlouhatánské období odmlčeli. Dali o sobě vědět pouze živákem In Concert 1987 - Abigail (1991). V mezičase se opět sešli Mercyful Fate, kteří s Kingem za mikrofonem poté vydávali desky s většími či menšími pauzami do roku 1999, a velmistr typických diamondovských harmonií Andy La Rocque si léta páně 1993 odskočil vystřihnout sóla na další z prog Deathových monolitů, tentokráte nazvaný Individual Thought Patterns. The Spider's Lullabye (1995) po celé pětiletce přinesla nové lidičky do sestavy King

Diamond, řádnou porci typické chytlavé melodické heavy práce, ale také trošku lacinější příběh na téma arachnofobie (i když polovina desky je stejně jako u Fatal Portrait nekoncepční). Nicméně, coby povstání z hrobníkovy lopaty to bylo na jedničku. A aby někdo nepochyboval, tak jako za starých časů hned po roce vyšlo The Graveyard (1996). King na něm výrazněji akceptoval dobový sound a malinko odkudrlinkoval aranže, takže deska podepřená syrově podanou story na téma zneužívání dětí vyznívá hodně nekompromisně. V nastoleném trendu pokračovalo kultem Voodoo inspirované a stejně nazvané album z roku 1998. Následující The House Of God (2000), kde King svěřil hlavní roli očarované krásce s vlčí podobou, trošku ubralo na intenzitě a provzdušnilo atmosféru a postupy skladeb, čímž pro někoho znamená další výbornou desku mající hodně společného třeba s takovou Them, pro jiné ale nejslabší počin King Diamond vůbec. King přivítal ztraceného Hala Patina, který se mezitím dal dohromady, a už na turné propagujícím THOG přislíbil s další deskou návrat k pokračování příběhu Abigail. Ten vyšel roku 2002 coby Abigail II: The Revenge, představil nového bubeníka Matta Thompsona a jako většina velkolepě zamýšlených navázání na povedené předchůdce vyzněl poněkud rozpačitě. Příběh silný, hudební složka jak vystřižená ze slabikáře King Diamond, ale již ne s tak vyrovnaným potenciálem udržet posluchačovu pozornost po celou délku desky a ve spojení s námětem zkrátka nezabírající úplně tak, jak asi bylo původně míněno. Návrat k plné síle a hudebně někam na úroveň Voodoo znamenalo The Puppet Master (2003), jehož děj se odehrává v Budapešti a točí se kolem loutkového divadla, rozličné čarování samozřejmě nevyjímaje. Dárkem všem věrným je zatím poslední ofiko nahrávka King Diamond, dvojživák Deadly Lullabies Live (2004).
Bez ohledu na sympatie či antipatie svých příznivců nebo odpůrců platil King Diamond vždy za synonymum a pojem v osobitém a precizně udělaném heavy metalu. Někdo tomu říká klišé. Kdo ví své, pravděpodobně si jedno z nastávajících vystoupení u nás – buď 11.5. v pražském Roxy (+ Griffin, Thunderbolt) nebo 12.5. ve zlínské Novestě (+ Griffin, Thunderbolt, Root) nenechá utéct.