Myšlenka společného vánočního turné dvou největších stálic tuzemského popu se prý zrodila v New Yorku po koncertě v Carnegie Hall. Myšlenka společné návštěvy olomoucké zastávky tohoto tour ve složení - Louďa (Payo, ABSURD CONFLICT) + Wendy, Parambucha (YBCA, ASGARD), Igor Hubík (ROOT), Shindy (SHINDY..:)))) – měla poněkud přízemnější místo vzniku, můj pracovní stůl v Praze. Od organizátora koncertu jsem totiž skrze poštovní styk dostal pět volňásků, jež slibovaly všelicos. Lákavé bylo upřesnění „zasedacího pořádku“ (sektor:plocha, řada:host, sedadlo:volná), zrádným se jevila propiskou dopsaná větička „bez ochranného znaku“ opatřená pro podporu důvěryhodnosti razítkem nějaké diskotéky na Blanensku. No uvidíme. Parambucha mne častoval kontrolními telefonáty, jestli všechno klapne, neboť on už to „zažil“ a chtěl opět na vlastní oči vidět, „jak se to dělá“. U zbytku osádky se mísila zvědavost s uspokojením nad tím, že auto bere Shindy a lístky Louďa.
Sraz byl na obvyklém místě (Redblack) a s neméně obvyklým zdržením (50 minut). Mírně nervóznímu Igorovi s Parambou budiž útěchou překvapený údiv na tváři Radka Hajdy (SSOGE) po spatření vstupenek. Ono věřte metalistům, že jedou na koncert popových fosílií, že?
Cesta do Olmiku probíhala jako obvykle, Shindy nadával na pomalé chodce („Pičo, to hraješ doma videohry, kolik si myslíš, že máš životů?“), na zastydlé řidiče („Ten buran snad musí být z Horníkova, to snad není možný!“), tankoval plnou nádrž plynu a zastavoval na pečlivě vybraných benzínkách. Zbytek osádky debatoval nad závažnými tématy jako byl např. nový sexy sestřih Košuty z Leviathan Records či debilní (dle Big Bosse) Parambuchův balkón, kde nejsou žádné rostlinky. Do Olomouce jsme přijeli tak 40 minut před začátkem a už z dálky nás vítal pěkný dav před sportovní halou a do posledního místečka zasekané parkoviště. Výjimkou nebyla auta s rakouskými poznávajícím značkami či několik zájezdových autobusů. To víte, mezi vesničany přijeli národní umělci!!!
Již ve frontě do haly Shindymu narostlo sebevědomí a dalo zapomenout tlačenicím na CANNIBAL CORPSE či DEICIDE. Na diletanty z Olomouce málokdo má, pouštět cca 3 000 lidí jedněmi dveřmi bylo silné kafe. Jak se blížil začátek, sílila nervozita davu. I když nutno uznat, že v davu převládaly poněkud starší generace, které se zmohly jen na pár nekoordinovaných výkřiků a zapískání. Marné byly snahy Parambuchy rozpumpovat dav provokativními hláškami typu „Karel je gay!“. 10 minut před začátkem byly otevřeny druhé dveře a začala pravá moravská tlačenka, v které si každý hlídal hodinky a peněženky, nestaraje se o to, jestli někdo kontroluje lístek. Ale toho nebylo třeba, na místě snad nebyl nikdo, kdo by neměl lupen cca za 600,- Kč koupený.
V hale jsme se pomalu srotili a jali se hledat prostor pro V.I.P. Z telefonátu, který jsem měl s pořadatelem tohoto koncertu, jsem vyrozuměl jen to, že ....“někdo nám ukradl židle“. To nevěštilo nic dobrého, ale první shlédnutí prostorného sálu (něco na způsob sálu ve Vítkovicích) dávalo tušit, že někde si prostě sedneme. Zamířili jsme do první řady, kde sice nebylo místo, ale byl tam jeden sexík z agentury Goja, který se nezalekl ani dotírajícího Igora v mikině MARDUK. Žel ani tato slečna nám nedokázala poradit a radši se věnovala členkám fan clubu Karla Gotta, které okupovaly (do slova a do písmene, neboť jejich průměrná váha byla někde kolem 112 kg) první řadu. „Holky tleskáme, ať je vás pořádně slyšet, když jsem vám sehnala takový fleky, “ povzbuzoval Goja-sexích koncertuchtivé dámy. My jsem se raději vypravili na galérku, kde jsme chytli strategická místa. Po levé straně jsme měli plný sál (všechna místa na sezení, jak jinak), před námi rozměrné pódium a pod námi prostor, kudy přicházeli Kája a Helenka na pódium. Pódium zdobil docela obyčejný světelný park (někdo podotknul, že DEICIDE na tom byli lépe) a vše to připomínalo hybrid pódií známých z pořadů předlistopadové doby - Studio Mladých (ČSSR) a Ein Kessel Buntes (NDR). Na pódiu byly rozesety odposlechy, nechyběly bicí, klávesy, perkuse. Co však chybělo, byly stojany na kytary a basu. Bez toho by někteří metalový imidžisti nevystrčili nos z domu a hle, doprovodná kapela Káji a Helenky – BOOM BAND – na podobné serepetičky kašle, he,he. No možná je to tím, že doprovází umělce jiného kalibru. Třeba Karel Gott – u německého Polydoru má doživotní smlouvu, kterou mají na evropském kontinentu sepsánu jenom Peter Alexander a Udo Jürgens. Kdyby vám ani toto nestačilo, tak nechme mluvit čísla. Polydor mu vydal v letech 1967 – 2000 120 desek a 75 singlů, pro Suprafon natočil v letech 1962 – 1993 63 alb a 182 singlů. Má cenu k tomu připočítávat nahrávky nahrané pod agenturou Goja? Mohu si o Karlovi a jeho hudbě myslet cokoliv, jistý respekt však k němu chtě nechtě cítím A myslím, že podobně na tom byl i zbytek osádky. Nejeli jsme na koncert jen tak „z prdele“, ale shlédnout i jiný druh koncertu, než jsou ty metalové. Jo a pokud jde o Helenku, tak zde asi není třeba komentáře. Nejde tak ani o 58 nahraných alb, ale o to, jak dokáže jít „s dobou“ a že její písničky (hrozné to slovo....:))) poslouchají všechny generace. Možná platí slova, která napsal o Heleně zesnulý textař Zdeněk Borovec: „Helena se narodila na šťastné planetě. Ale bohužel asi v nesprávné zemi. Přijít na svět o pár stovek kilometrů na Západ, patrně by se stala hvězdou Ameriky“. Asi ano, ostré lokty na to má.
S cca pětadvacetiminutovým zpožděním (opět pozitivní zjištění, metalové koncerty nejsou výjimkou) začíná koncert mluveným vstupem, který vítá publikum a představuje sponzory. Přítmí, decentní světla a na pódium přicházejí Helenka a Kája oděni do černého. Helenka s červeným „korzetem“ a hodně vysokými podpatky, na kterých se docela klátí a není divu, že jí do i ze schůdků musejí pomáhat pánové ze škatulky „uctivá poklona“. Kája prohodí pár vtipných hlášek, Helenka vzpomene tradici vánočních koncertů a Kája připraví posluchače na set písní z poslední doby. Začínají, jak jinak, duetem Tak jdem, tak jdou a až do přestávky se na pódiu pravidelně střídají. Tu po jedné skladbě, tu po třech. Do přestávky zazní 14 skladeb, včetně hitovek Pokaždé či Jako James Bond. Jak Shindy správně podotknul, hlavní rozdíl oproti metalovým koncertům je ten, že se dá uprostřed songů pohodově klábosit se sousedem, aniž by člověk musel někoho překřikovat. Přeci jen doprovodná kapela příliš „elektriky“ nepobrala a prim hrají pěstěné hlasy pop-stars. Když už jsem zmínil doprovodnou kapelu BOOM BAND, tak bylo až s podivem, jak uvolněně a v pohodě tito týpci na pódiu působili. Dokonce došlo i na vtípek, kdy překvapenou Helenku při písni Sundej kravatu doprovodil na pódiu trombonista s pivním pupíkem, který zakrývala jen kravata, o které pěla Helenka. I když je pravdou, že za takové love a s tak „těžkým“ materiálem na přehrání bych se také culil jak sluníčko a nenuceně se houpal v rytmu popu.
Z naší pozice jsme převážně ostřili zraky na zadečky tří sboristek, na jejichž výběr zajisté dohlížel Mistr. Jedna ze sboristek – Dasha – dokonce dostala příležitost oblažit natěšené publikum svým singl výstupem. O jejím výkonu vám toho moc neřeknu, snad jen, že je jí 21 a má přítele.
20 minut přestávka. Àpropo, přestávka. Myslím, že podobně povinné přestávky by se měly zavést i na metalových koncertech. Až do přestávky totiž všichni poctivě dřepěli na svých místech, tudíž jste měli jedinečnou možnost vychutnat si bezfrontové záchody, občerstvit se či nakoupit něco z merchandise. A zde by se opět kdejaký pořadatel UG akce divil. 2 párky s hořčicí a rohlík za 15,- Kč, moravské víno z demižónů, široká paleta nealko nápojů za ceny podobné na krámě, snad jen to pivo chybělo. „Distraři“ prodávali CD Helenky a Káji za bratru 300,- Kč, což je oproti cenám v obchodě více než v pohodě. Kdo chtěl, mohl koupit plakáty, programy atd., prostě full servis za pár korun.
Chytří (tj. my) jsme si nakoupili před vypuknutím povinné přestávky a učinili jsem dobře. Jednak se na záchod vypravily davy emociálně rozměklých ženštin, které si hodlaly na WC ulevit, jednak po přestávce zvedla kotvy i „distra“ .
Po přestávce nás přivítali Kája a Helenka v bílém a hnedle vypálili do odlehčeného publika duet Song hrál nám ten ďábel na saxofon. Převlékla se i doprovodná kapela a sboristky – takže opět dobrý nápad směrem k metalovým koncertům. Dnes se převléká snad jen YBCA....:)))).
Druhá půlka koncertu byla hozena víc do vánoční atmosféry, takže zazněly písně jako Jsou svátky, Vánoce jako hrom či Syn Páně je s námi. Po každém songu se pod pódiem objevil někdo, kdo se snažil Helence či Kájovi předat květinku, plyšáka či promo-CD. Ano, CD. Jeden mantinel, buď od přírody či od alkoholu vyšinutý, jež se svou síťovkou okupoval místo hned vedle nás, se rozběhl pod pódium a Mistrovi předal své CD! Tak se to dělá! Učte se, undergrounďáci, he,he...
Náhle Kája s Helou ohlásili poslední duet – Jen ty a já – a pod pódium se nahrnuli lidi, kteří se do té doby zmohli pouze na potlesk po písničce. Kdyby měli program jako my, tak by věděli, že budou následovat přídavky. Pardon, v této branži se používá jiná terminologie, budou následovat repertoárové rezervy!!!
Mistr a jeho přerostlá Markétka sešli po schůdcích, kde jim nějaký čaroděj Dobroděj nabídl sklenici piva. Helenka smočila rty a Karel hodil exáka...hmmmm, bodrý to muž. Před pódiem už byl kotel popíkářů, takže do nich Kája s Helenkou našili zkrácené verze léty ověřených šlágrů – Kávu si osladím, Zůstanu svůj, Pátá, Beatles, Lady Carneval či pelíškovský Trezor. Sál se konečně dostal do správné teploty, žel vánoční koncert po 2,5 hodinách končil. Nezbytné poděkování publiku, uklonění se a tradá, zítra přeci hrajeme v Brně.
Pokud bych měl nějak globálně zhodnotit oba protagonisty, tak Karel to vzal jako rutinu, to z Helenky sálala radost, nadšení a rozjařilost, skoro jako kdyby byla na perníku, pardon....prostě radost pohledět. A slušelo jí to, alespoň viděno z galérky.
Vymotání z haly proběhlo poměrně hladce, stejně tak jako nalezení příbytku jistého zpěváka z GODLESS TRUTH, kterému rozvážková služba Shindy productions vezla CD VILE. Klasická zastávka na benzince a před 00:00 doma v Brně. Příjemný návrat z koncertu, jen co je pravda. Takže pěkné vánoce, děti...