Články

přeposlat článek tisknout
MAGMA

MAGMA

  • kdy: 12. 10. 2015
  • kde: Praha, Palác Akropolis

Průběhem koncertu jsem si uvědomil, že se účastním jakéhosi rituálu. Opakované zaříkávání, neznámá řeč, opakování motivů, pocit naprostého vytržení. Výborný koncert, který splnil očekávání.

MagmaV rámci prologu si dovolím malé dopravní okénko. Z Ústí až na Žižkov jsme jeli autem – chtěl jsem otestovat cestování po Praze po otevření Blanky. A skutečně, nepamatuji, že bych stověžatou proplachtil tak rychle. V šest odjezd, v 19:15 na místě. Jenže až před Akropolí si ověřuji, že rčení „Ústí není Praha“ od počátku věků platí a stále bude. Najít místo, které není vyhrazeno rezidentům, je zhola nemožné. Jedna z místních dam nám radí využít nedaleké podzemní garáže, leč tamní hlídač nám hned po příjezdu oznamuje: „Pánové, máme plno.“ Po půlhodině (!) kroužení žižkovskými uličkami nakonec zaparkuji na téměř shodném místě jako na začátku parkovací anabáze (tedy v modré zóně) a v mysli si říkám: „Jen se opovažte mně to auto odtáhnout!“

Do Akropole vcházíme v momentě, kdy velká ručička dotírá na devítku. V pravý čas, sál je plný, Magma nastupuje, dav šílí. A já se hrozím, protože zjišťuji, že oktetu chybí jeden člen. Kytarista James Mac Gaw, v novodobé historii Magmy personální jistota, tu není. Jak už kapela avizovala na webu a Stella Vander coby skromná moderátorka pondělního večera to řekla v samotném závěru koncertu, Mac Gawa od šestistrunky odtrhla rakovina a soubor tak jede koncerty bez něj. Na letošním turné kapela hraje v podstatě stále to samé, není proto překvapením, že se začíná Köhntarkösz. Na rozjezd to rozhodně není velký odpich a ejchuchů, nicméně plíživě nejistá schizo atmosféra pomalu, ale jistě všechny diváky infikuje. Dvojblok pianista Jérémie Ternoy – vibrafonista Benoit Alziary drtí ušní bubínky ve vysokých frekvencích jako plašič komárů. Proti nim stojí basák Philippe Bussonnet, možná jediný přitvrzující element, který skupině dodává rockové koule (nejlepší element kapely). První část Köhntarkösz je tak trochu netypická, vokálních partů je v ní málo, prim hrají klávesy a úvodní, neustále rozvíjené hlavní téma. Celé to připomíná sedmdesátkovou avant-psychedelii á la Soft Machine podobně jako na jejich desce Third. Druhá půle je pro Magmu typičtější, splašené tempo, jazzrockový rytmus, frenetická sóla. V závěru se ovšem vše vrací do prvotní vlekoucí se ponurosti.

Magma

MagmaDruhá věc nás přenese až do současnosti. Slag Tanz, letos vydané EP, představuje Magmu v jiném světle. I když skupina stále jede svůj styl, dokáže se v něm vyvíjet. I na Slag Tanz hraje prim úvodní téma, v průběhu dvaceti minut ale mění barvy – tu dramaticky frázované polyrytmy, onde odlehčenější fusion podpořené zpěvem Vanderové. Souhra vokálního tria, basy, kláves a vzadu jako srdce tepajících bicích Christiana Vandera vytváří propletenec a celé to zní, jako kdyby se 1980 (také Francouzi, mimochodem) zbláznili do Phila Glasse. Originalita a síla Magmy tkví v tom, že veškeré vlivy (vážná hudba, jazz, progrock) dokáže spojit tak, že žádný z nich nevyčuhuje. Skladby jsou pevně svázané partiturou, důraz na improvizaci se moc neklade. Je to možná škoda, protože právě v pasážích bez vokální dominance se kvartet jakoby uvolní a výsledný tvar se zhutní a dostane neuvěřitelný drive. Ve Slag Tanz dostane prostor na malé sólo i hlavní principál Vander. Jakkoliv si ho vážím, je třeba říct, že si ho cením více jako skladatele než jako bubeníka.

Magma

Magma

Je jasné, co zazní poté. Mëkanïk Dëstruktïw Kömmandöh, opus mnohými označovaný za nepřekonatelný. Na něm je Magma o poznání veselejší a pro mě je to asi jediná deska, kde je vliv Carla Orffa mnohými od jakéhosi kritika neustále omílaný skutečně slyšet. S přibývajícími minutami to v sále začíná vřít. MDK je totiž záležitost, při níž se posluchač snadno dostane do úplného tranzu. Rukopis Magmy sice tkví především ve střídání uvolněných a hutnějších sekvencí, zhruba od Da Zeuhl Ẁortz Mëkanïk ale skladba začíná růst a nabírat grády. Tam už se člověk veze. Živě si začínám uvědomovat, že se účastním jakéhosi rituálu. Opakované zaříkávání, neznámá řeč, opakování motivů, to vše vyvolává pocit naprostého vytržení. Kapela desku ukončuje předčasně a na samotný šamansky pohřební závěr – stejně jako u předešlé Slag Tanz – už nedojde.

Vzhledem k tomu, že ještě ani není půl desáté, je očividné, že odchod souboru je jen naoko. I přídavek je jasný. ZombiesÜdü Wüdü je zahraný oproti originálu o dost rychleji, úplný kvapík. Oproti předchozím monstrózním kusům zní Zombies až nepatřičně odlehčeně a svěže, takový soundtrack k jízdě vlakem na LSD hororově vyprahlou krajinou. Po ní už ale přichází definitivní konec. Výborný koncert, který splnil očekávání.

MagmaMagmaMagma

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Za mě jen ve zkratce, s výše psaným souhlasím. Magma jednoznačně naplnila očekávání, ta vyšší částka za vlez se všem v zaplněné Akropoli na zážitku určitě vrátila. Köhntarkösz v úvodu pro mě znamená vrchol koncertu. Trpím k tomuto albu slabostí, proti MDK se v něm podstatně víc odráží sedmdesátková progová linka s nakažlivou gradací, během které divák jasně pochopil, proč byl nutný tak pozvolný rozjezd. Je to jen stěží popsatelné – Magma skutečně nevolí stylové kompromisy, kombinaci zpěvů, basy a bicích střídá maximálně přesně a vhodně, celek je tak naléhavý, jak jen může být. Hlavní tíha tady asi leží na zpěvech a Philippovi. Jeho projev musí být zákonitě srovnán s původním specifickým projevem Topa a musím uznat – i živě se povedlo zachovat potřebnou sílu (to jsou ony popisované koule) a přitom v jeho podání zní tato složka Magmy maximálně moderně, jakoby snad ani neměla čtyři křížky na krku.

Magma - Christian VanderSlag Tanz působí dramaticky jinak, má markantní vývoj, mění se na celé své délce. Hudebně hodně vysoko, pro mě trochu ztrácí na lesku právě tím, že onen rituální tanec kolem hlavního tématu ustupuje během alba v podstatě do ztracena. Vandera beru laicky jako výborného hudebníka, nicméně musím přitakat, že nepůsobí natolik charismaticky a nepřebírá otěže tak, jak by člověk po jazzovém bubeníkovi očekával. Je to trošku mimo téma, ale… Vzpomenuli jsme po koncertě Aranis na Colours of Ostrava, kde se v jejich sestavě zjevil Dave Kerman (tehdy ještě s Chevalierem z UZ a Present a ano, oni se tam nezjevili, nahráli v 2010 RoqueForte), který dovedl poslat sám o sobě koncert do absolutního nebe. Vander takto v Magmě nevystupuje, působí dojmem spíše naprosto soustředěným, až strojovým, dojmem. Ale v podstatě tak působí celá Magma, je to promyšlená a lehce sobecká mašinérie, precizní stroj na lomoz.

Nyní snad už konečně v té zkratce. MDK je skutečně Magma standard, není moc o čem uvažovat. Představuje zhudebnění všeho podstatného, co Magma kdy představovala na poli progrese, živý přednes naprosto věrný. Věrný a přitom moderní. Nebo možná ne moderní, ale nedozírně nadčasový určitě.

Absence kytary mi ani nepřišla, nutno říct, že roli pilníku sluchového ústrojí neuvěřitelně zdatně zastal vibrafon, člověk by neřekl, jaké zlo těch pár plíšků a trubiček dovede napáchat. Nemocnému kytaristovi posílá publikum zdravici a kapela příznačnou Zombies. Náhoda? Nemyslím si!

Kvapíkový styl zavíračky pondělního večera byl ve velkém stylu, ale nemůžu se zbavit vtíravého pocitu, že pokud MDK nebo Schlag Tanz živě zní dobře i v krapet urychlené verzi, tak tomuto legendárnímu fláku to příliš neprospělo. A samozřejmě si tím nemůžu odpustit nesvatou myšlenku, zda by pro taneční závěr nebyla vhodnější De Futura.

aktuálně

diskuze