Vzhledem k tomu, že mezi tímto ročníkem a mou poslední návštěvou v útulné kotlince jihomoravské obce Vizovice a areálu likérky Rudolfa Jelínka uplynula již více jak půldekáda, byl jsem skutečně zvědav, co se od naší poslední návštěvy, uskutečnivší se někdy v roce 2009, změnilo. Předem pak avizuji, že některé z kapel, které na festivalu hrály prim, jsem naposled aktivně poslouchal někdy před 10 lety, takže můj pohled bude skutečně nezaujatý, z pozice někoho, kdo se za ty roky posunul v muzice, když už ne dále, tak minimálně jinam.

Po čtvrtečním příjezdu a rychlém postavení stanu v nedalekém kempu jsme zjistili, že se toho, co se samotné obce týče, v podstatě zase tolik nezměnilo a jali se po povědomých travnatých vršcích sejít do areálu, v němž se celá taškařice jménem Masters of Rock již třináctým rokem pravidelně odehrává. Mezi headlinery pro tento rok pak patřila jména, která se ostatně na festivalu v obměnách objevují každý druhý rok – tedy finští Nightwish, holandští Within Temptation, nedávno relativně strmě vyšlá hvězda Powerwolf od sousedů z Německa a například speedmetalová stálice Hammerfall. Pro mě potenciálně zajímaví pak byli třebas i Black Label Society, ale jelikož jsem je měl možnost vidět naživo již několikrát a často s rozpačitým výsledkem, v mnoho jsem nedoufal.

Nám již důvěrně známý areál likérky se posléze na čtyři dny opět přetransformoval v hudební Mekku, v níž nejen že opět vyrostla hlavní Ronnie James Dio Stage, ale když si člověk chtěl na chvilku odpočinout od velkých koncertů, stačilo sejít schody po levé straně z pohledu od pódia, kde se nacházela Alfedus Music Stage, určená především pro menší kapely často okresního formátu. Sem jsem se, přiznám se, zašel podívat jen z nouze při snaze o vyhledání stinného prostoru, jelikož jsem o tamější produkci neměl sebemenší zájem, za což se kapelám zpětně omlouvám.

Onen zájem se z očividných důvodů upíral především k hlavní stage, na které se děly podstatně zajímavější věci.

Třebas hned druhý koncert v pořadí, a to tuzemské kapely FREE FALL, jsme již měli možnost pod taktovkou Pragokoncertu vidět coby předkapelu Within Temptation v rámci pražského koncertu. Jejich elektronikou podpořený rock/metal mne i publikum, kterého bylo ve dvě hodiny odpoledne více, než jsem čekal, docela bavil a ačkoliv jsem vlivem (očekávaného) zpoždění na D1 dorazil jen na několik závěrečných skladeb, po předchozích FLERET to muselo být nebe a dudy.

Co jsem ovšem, coby doprovod dvou osob ženského pohlaví, jednoduše vynechat nesměl, byli němečtí gothicmetaloví mágové XANDRIA, kterým loni vyšla skutečně vynikající deska Sacrificium, sklízející nadšená hodnocení po celém světě. I já jsem se neubránil a jen doufal, že vystoupení bude podobně kvalitní, jako albová verze. A bylo.

S příchodem nové zpěvačky Dianne van Giersbergen roku 2013 nastala pro Xandrii nová éra, a ačkoliv ani starší desky s Manuelou Kraller nebyly špatné, Dianne se mírně přizpůsobil celý feel, takže Xandria teď zní mnohem nabušeněji a jede jako skvěle promazaný stroj. To koneckonců bylo vidět na celé sestavě – parádně naladěný Gerit Lamm za rychle odsýpajícími bicími, vystoupení očividně si užívající tatíček kapely Marco Heubaum a především Dianne, jejíž komunikace s publikem byla ukázková a jen dokázala, že jsou kapely, které to „ještě nemají jisté“ a mají se co otáčet, aby si pro sebe ulovily další fans z řad vyznavačů gothic metalu. Kromě vynikajícího otevíráku Nightfall zazněly například i zpěvná Blood on my Hands z předchozí desky Neverworld's End ve výtečném, čistém podání nové pěnice. Já osobně jsem byl právě v průběhu Xandrie překvapen velice profesionálním a čistým vystoupením, až jsem pokoutně hledal auto-tunové krabičky. Jestli budou do budoucna technicky precizní i další pěnice, třeba nám tento přetransformovaný popmetalový žánr ani nemusí vymřít. Na novinku se posléze vrátili s další Dreamkeeper s úžasnými výškami, bohatými klávesami a uvolňující náladou bicích i kytar. Skalní určitě potěšil i klasický návrat ke kořenům – přepracovaná verze tutovky Ravenheart z EP Fire&Ashes, které by mělo dorazit někdy koncem měsíce července. Pak už jen výtečně přehraná Stardust, opětovný návrat na předchozí desku s Valentine a šmitec.

Celkově naprosto vynikající vystoupení a příklon k popovějšímu, zpěvnějšímu vyznění ve stylu Within Temptation, ale zároveň notné přitvrzení kytarové sekce vypadají jako dokonalý recept a podoba Xandrie, která by jí mohla do budoucna velice slušet – ovšem nejsem si zcela jist, jestli si Marco a spol. dovedou udržet vysokou nastavenou laťku, předvedenou plackou Sacrificium. Spokojenost naprostá a dramaturgii příště prosím alespoň o 60 minut, jelikož těch 50 bylo až zbytečně skromných.

Další v pořadí, dánské (kdysi) melodic deathmetalisty MERCENARY jsem rovněž poslouchal naposled někdy v roce 2008 (desku Architect of Lies) a jediný rozdíl v jejich tvorbě vidím především v přidání čistých vokálů, čímž se pochopitelně chtějí především zavděčit většinovému publiku, jelikož čistý melodic death metal před lety potkala těžká krize, která nerušeně pokračuje dodnes. Kapela hrála očekávaně z poslední desky Through Our Darkest Days, kterou osobně považuji za v žánru mírně nadprůměrnou. Kromě vynikajícího otevíráku A New Dawn se rozezněly například i Welcome the Sickness či Generation Hate, a myslím, že především stoupenci tvrdších metalových odnoží (v rámci standardů Masters samozřejmě) museli být se živočišně předvedeným materiálem spokojeni.

Naše trio však někdy po třetí skladbě vyrazilo do areálu, podívat se, jakým způsobem se proměnil jeho vnitřek, plný stánků s občerstvením a metalovým marketem s všemožnými řetízky, prstýnky, klobouky, tričky s bubáky a dalším metalovým příslušenstvím. Areál, jenž začíná být festivalu malý, letos navštívilo kolem 25 tisíc lidí a bylo znát, že místy již skutečně přestává dostačovat. Což o to, šíleností typu Toi Toi (na něž snad žádný normální člověk nemůže vlézt) je dostatek a i korýtko pro omytí hřbetu zůstalo zachováno, „kamenné“/pojízdné záchody pak opět zůstaly za hradbou 5 korunového poplatku (což je dle mého názoru v podstatě v pořádku) a i uličky začínaly zvláště ve večerních hodinách praskat ve švech. K nějakému zevrubnějšímu zhodnocení areálu bych se ovšem chtěl vrátit na závěr reportu, tak pojďme zpět k muzice.

O čtvrteční podvečerní program se totiž postarala oblíbená holandská pěnice Anneke van Giersbergen s jejím novým projektem/kapelou THE GENTLE STORM, na kterém se podílí společně s Arjenem Lucassenem, kumpánem z dalšího projektu tohoto hyperaktivního hudebního génia Ayreon. Anneke zde předvedla výborné vystoupení, kdy běhala po pódiu jako střelená laň, laškovala s publikem, roztleskávala a mimoděk si jako vždy rozmazala svůj krásný make-up. Kde na to ve 42 letech bere energii, skutečně netuším.

Kromě původní tvorby Endless Sea, klipovky Heart of Amsterdam jsme se posléze dočkali i přehraných skladeb z jejích dalších projektů a kapel – jmenovitě povinného songu The Gathering, zastoupeného Eléanor, Ayreon zastupovaly Waking Dreams a Isis and Osiris, přičemž Anneke vypomáhal i druhý hlas Marcely Bovio z (mimochodem kvalitní) kapely Stream of Passion. Hodně mne pak osobně potěšilo i (v rámci klasického setu) zařazení coveru songu Fallout z dílny génia Devina Townsenda. Když už ne přímo božská Kingdom, alespoň Fallout připomněl genialitu tohoto kanadského šílence a vůbec bych se nezlobil ani za další kousky. Zajímavý set, spousta energie ze strany Anneke a především i zajímavý line-up živé doprovodné kapely. Rád mrknu ještě někdy naživo.

Následující KAMELOT i U.D.O. byste po mně ovšem chtěli marně, bylo potřeba pořešit nějakou tu hygienu před vystoupením holandské stálice, kvůli které jsme se na MOR 2015 vlastně vůbec vydali.

Ano, opět se jednalo o WITHIN TEMPTATION, jejichž všechna česká vystoupení jsem očividně odsouzen vidět až do konce života (což ovšem zase není až takové utrpení, jako kdyby to byli třebas SABATON :)). Co k „Withinům“? Po letech už to začíná být docela rutina, takže – klasický Hydra set – klasické rozestavení stage (Ruud tam kde vždy, Martijn rovněž, Mike též. Sharon den Adel, opět o nějaký ten rok starší, ovšem stále krásná a stále stejně vokálně nadaná.

Songy z nového alba, které jsou z důvodu zvýšení rozmanitosti výrazu formace přetvořeny v duety, byly, podobně jako v rámci samostatných koncertů, opět duety interaktivními, takže například Tarja Turunen či Howard Jones (ex-Killswitch Engage) se ve Vizovicích ocitli jen prostřednictvím obrazových projekcí za kapelou. Po úvodní Paradise (What About Us?) byla předvedena skupinou Roxette inspirovaná Faster z předposledního zářezu The Unforgiving, tedy přišly klasické Sharoniny tanečky, účelné sólo, jednoduše milá klasika. Naživo výtečně vyzněly i Our Solemn Hour, letitá repertoární klasika Stand My Ground z The Silent Force, ale například i The Cross s nostalgicky gothickými riffy a zrovna patřičný cover (ačkoliv kapela jej hraje celoročně) Lany Del ReySummertime Sadness, jenž byl součástí mezi fans proslulých Q-Music Sessions, v jehož rámci WT každý týden předělali jednu popovou skladbu. A jelikož Summertime Sadness se stala u fanoušků nejoblíbenější (a Sharon na ní, jak i ve Vizovicích přiznala, ráda tancuje) dočkali jsme se jí a opět v profesionálním podání.

U Within Temptation, jakožto u jedné z opravdu masových kapel, už člověk očekává jakýsi standard a ten WT znovu naplnili do puntíku. Přesto, ač bych moc rád, nemohu opět najít zásadnější výtku. Zvuk byl kvalitní (vůbec ročník 2015 byl proti 2009 skutečně jiná káva, ačkoliv zvukaři jako vždy trpěli syndromem „po první skladbě volume všeho doprava“, čímž si často zmršili nazvučení bicích – nejvíc samozřejmě perkusí), kapela odehrála to, co odehrát měla, a všichni fanoušci museli odejít spokojení. Navíc festivalová stage WT poskytla i další drobnou vzpruhu jinak rutinní show ve formě rampy umístěné nad pódiem, kam si Sharon občas vyšlápla podívat se, jak vypadá vizovické publikum shora. Dobré devadesátiminutové vystoupení, během něhož jsme se několikrát vrátili o do dávné minulosti s klasickými živými skladbami Mother Earth a Ice Queen.

Z davu se jako vždy ozývaly diskuze ohledně „popíku“, ale bavíme se o kapele, která se k popíku přiklonila již skutečně hodně, hodně dávno, takže zde asi nemá smysl se podobnými diskuzemi vůbec zaobírat. Každý kdo má uši, slyší, a buď se s tím srovná, či nikoliv.

Poslední formaci večera švédské heavy/powermetalové šíbry BLOODBOUND jsem pak vydržel poslouchat nějaké dvě skladby a vzpomněl si na svá raná metalová léta, kdy jsem si omylem vypůjčil desku Sacred Steel. Nohy na ramena a pryč načerpat energii na další den.