Kvůli alkoholu, revizorovi a jednomu dobrému skutku jsme dorazili na koncert pozdě, nicméně šlo o štěstí, akce místo v avizovaných 19:00 začínala ve 20:00. Vcelku nepříjemným, nicméně tradičním překvapením byla rovněž účast další (celkem již čtvrté) kapely.

První dva vystupující jsem viděl vsedě z rohu. I Divine se označují (sami, nikdo jiný by to asi neudělal) za experimentální black metal. Podle mě šlo o vcelku obyčejný střednětempý black metal s pozounem/trombónem (nejsem si jist, jaký je mezi nimi rozdíl a anglické trombone může znamenat obojí), jehož využití rozhodně žádným experimentem nebylo (nepublikovatelná vsuvka: začínám své sledování deviací kapel; trombonista víc headbanguje než hraje a při headbangingu decentně masturbuje ten gigantický zlatý falus). Nicméně, vsedě se Hunové poslouchali vcelku příjemně a lidem před pódiem se asi taky zamlouvali. Jeden kamarád to komentoval jako slabší odvar Sear Bliss (členy I Divine jsou čtyři bývalí členové Sear Bliss), druhý, vášnivý poslouchač klasiky a jazzu, se plavil na (typicky symphoblackové) jednoduchosti trombónu. Zábavné (oba významy se spojily a zahnaly nudu).

Guru Of Darkness přibyli jako poslední, tudíž jsem naprosto nevěděl, co mám čekat. Podle kostýmů jsem nicméně správně odhadl sympho-black. Jeden z kytaristů, postavy přibližně Nicka Barkera, oblékal hábit velice podobný kostýmu Smrtě z divadelních adaptací Pratchetta… vlastně i warpaint měli podobný (kromě toho: dědeček Hříbeček… jo). (Další nepublikovatelná vsuvka: Zpěvák byl evidentně homosexuální exhibicionista… rozepnutý kabát, nic pod ním, efektní odložení kabátu a, bože, ty přiléhavé kožené kalhoty a otáčení se zády k publiku… damn it.) Warpaint měli všichni a došlo to tak daleko, že jsem si nebyl jistý, jestli nejde o recesi – zpěvák nepředváděl zlé výrazy, ale rovnou škleby, olizoval stojan na mikrofon (ještě jedna nepublikovatelná vsuvka: ano, cocklicker). Na první půlce setu byla překvapivě nejzajímavější potlačená symfonická složka, zcela bez typické pompéznosti; snad to šlo jednoduchostí až do ambientu. Ve druhé části se zrychlilo, místy to připomínalo 1349, místy (nějak) Satyricon prvních dvou alb. Opakuji hodnocení I Divine.

Na Noctiferii jsem si šel stoupnout dopředu, zčásti kvůli industriálně vypadající soupravě čtyř bubnů stojících vedle normálních bicích (které nakonec působily nevyužitě), zčásti proto, abych měl jisté místo vepředu na Mayhem. Zněli sympaticky, pod tagy black-death-industrial metal bych se podepsal, přestože industriálna nebylo mnoho; díky občasnému sypání brambor po dřevěných schodech to připomínalo deathcore, ale líbilo se mi to, takže si myslím, že to deathcore nebyl. Velkým plusem bylo lepší nasvícení, první dvě kapely vypadaly díky blikání žluté a červené poněkud pouťově; vcelku sympatický dredatý frontman, jednoduché rytmy, slušná technika, nejlepší zvuk večera (mocná basa). Jenže hráli tak dlouho, až mě to přestalo bavit. Ohlas byl dobrý, ovšem když se zpěvák zeptal, kdo zná jejich druhé album, nastalo trapné ticho. Celkově předkapely tedy nepřekvapily, ale vcelku nenudily na rozdíl od strašlivých Entombed a jejich supportu loni na Winter Assaultu.

Mayhem. Pardon, ale jebat kult. Ten setlist…!

Čekal jsem bordel, nerozeznatelné melodie, neustálé změny v bicích, hellhammerovskou apokalypsu jako na BA 08 a Ordo! Formálně vcelku v pořádku: Attila mixující kostým kněze antixkřesťanské (x – libovolná planeta, kde mají lidé čtyři ruce) církve a Jokera, kytaristé a Necrobutcher v pozadí, mlha, vůně

kadidla; začíná se jakýmsi symfonickým intrem („To zní jak něco od Strausse.“), přestože předchozím kapelám atmosféra chyběla, Mayhem bez problémů navozují temnou hrůzu; jen v rámci té temnoty Hellhammer nemusel být v koutě, kde na něj nebylo pořádně vidět (takže jsem si Mayhem nejvíc užil při jeho zvukové zkoušce). Šum taky na true úrovni. Jenže – já nechtěl slyšet šest věcí ze strašně kultovních a přeceněných DMDS, naživo je totiž slyšet šum, Attilu a poměrně monotónní bicí… Navíc si to všichni „trve pvre“ fandové strašně užívají, jede kotel (zlatí Satyricon headbangers), na což nejsem alkoholicky připraven… Ještě že to na Illuminate Eliminate utichá, tohle pomalé beztvaré zvěrstvo prostě pogující lidé očividně nedávají… Hellhammer tluče tradičně skvěle, žádné brambory, koberce! (Poznámka, která by se dala jakožto irelevantní zařadit k nepublikovatelným: podle způsobu, kterým Necrobutcher odkládal pití, bych si dovolil hádat, že byl řádně podnapilý.) Je nutné vyzdvihnout Freezing Moon jakožto skladbu, ve které byla slyšet melodie déle než do začátku bicích. Asi čtyři songy před koncem jsem se dokázal do setu docela vcítit a užil si rock’n’roll Deathcrush, Carnage a dvě věci z DMDS. Tradiční Pure Fucking konec.
Zbyly rozpaky, vědět, že bude jen jedna věc z Ordo Ad Chao, nejdu… A Time to Die jsem poznal až podle „Have I been understood?“ a z Wolf’s Lair Abyss bych radši něco jiného než Ancient Skin… Ani nevím, jestli příště jít, srdce mě bolí, když slyším nevyužitý Hellhammerův bubenický potenciál (bylo by krásné vidět ho s Arcturus, ovšem z ohlášeného návratu mám spíš obavy). S pokusem o nadhled: je fajn, že si koncert příznivci starších Mayhem nehorázně užili - během skladeb vládl kotel, mimo ně řev „mejhéém“ a vytleskávání kapely, zejména Hellhammera (který také poděkoval).