O tom, že vídeňská zastávka evropského turné švédského fenoménu zvaného Meshuggah měla splnit mnohá očekávání a zodpovědět kladené otázky, jak ze stran kritiky, tak fanoušků, nebylo pochyb. Loňský rok tito šílenci doslova proletěli Evropou, když se ukázali jen na několika letních festivalech. Abych mluvil za sebe, bylo to tentokrát „mé poprvé“, o to větší byla má očekávání a radost z toho, že mě letos neminou. Stejnou možnost ovšem nemělo mnoho dalších Čechů, kteří podlehli vždy přítomným obavám z časného vyprodání lístků, navíc údajné nemožnosti rezervace vstupenek (důkazem nepravdivosti tohoto tvrzení jsem koneckonců já sám, že by protekce? Bizzi?) i nemožnost poštovních objednávek lístků mimo Rakousko odradilo mnohé české příznivce metalové avantgardy. Přesto bylo ve vídeňském Planet Music Clubu slyšet češtiny překvapivě mnoho. V českých luzích a hájích se totiž Meshuggah objevili zatím jen jednou, k nevědomosti mnohých, a to na pražském koncertě v ‘98. Ve vídeňském Planet Music Clubu bylo přesto – nebo právě proto - slyšet češtiny překvapivě mnoho.

Planet Music Club mi jednoduše učaroval během prvních vteřin, kdy jsem se octl uvnitř. Vskutku stylově provedený klub, kam je radost chodit na koncerty. A dnes to radost věru byla.

Navzdory mému očekávání nastupuje první kapela téměř včas, a sice v půl osmé, sál je stejně proti mému očekávání plný možná z poloviny, čekal jsem rozhodně víc. Role prvních předskokanů se chopili místní Bastard Peels, již zde vystoupili

namísto avizovaných Freund Hein. I přesto, že jejich muzika nezněla nijak novátorsky, není tak lehké ji hudebně zařadit. Proto jim označení hardcore bude velice těsné. První polovinu přiměřeně dlouhého setu nasadili takřka oldchoolové tempo, aby později více zasekávali a zrytmičtěli. Nejsilnější stránkou kapely byl kytarista, nacházející své vlivy kdesi v chao-metalických sebrankách, jehož prsty rychle tančící po pražci si rozhodně nemohly stěžovat na nedostatek využití. Nicméně dunivě kulatý zvuk tak typický pro větší akce, jakou dnešní koncert bezesporu byl, bránil většímu vyniknutí jeho schopností, kdy kytarové linii příliš nebylo rozumět, a pokud jste nesledovali přímo jeho prsty létající po pražci, zřejmě byste kytaru přešli bez povšimnutí. Zpěvákův vysoko položený výraz se nesl při úvodním songu v duchu emo, posléze však „sklouzl“ téměř až k heavy pojetí, jakkoliv divně spolu výrazy „emo“ a „heavy“ zní, a proto mi osobně neseděl, ač nezněl nezajímavě. Přesto však získává plus pro nevšednost projevu. Celkově hudba Bastard Peels nijak neurazila. Zřejmě se neubráním klišovité frázi, a sice, že „jinak úvodní kapela dobře splnila roli předskokana“, která snad vcelku dobře charakterizuje mnou nabyté dojmy z hudby, jakou bych si doma asi nepustil.

Další v pořadí Scarve už mají v sále poměrně početný počet příznivců, po třech deskách již mají něco za sebou a nejeden návštěvník dnešního koncertu by se na ně přišel podívat i bez jména Meshuggah zvýrazněného o něco výše nad názvem této francouzské kapely na upoutávací tabuli. Po jejich boku Meshuggah letos sjíždí celou Evropu, mně byli doposud zatím neznámou kapelou, již jsem měl možnost slyšet teprve několik hodin před začátkem vystoupení během jízdy do Vídně. A musím říci, že jejich studiová prezentace mě zaujala o něco více, než jejich živé vystoupení. Na podiu se sice strhává extrémně-metalová smršť dirigována oběma zpěváky, kteří se slovu „zpěvák“, tak jak ji vnímá široká veřejnost, občas také zavděčí. Místy (ale opravdu místy!), mi jejich projev připomíná kultovní Strapping Young Lad jak polohou řevu evokující death, tak některými kytarovými party pohybujícími se někde mezi thrashem a grindem. Takovéto přirovnání ovšem nutno brát z rezervou a nelze jej brát jako reprezentativní. Rovněž výkon bubeníka je příhodno vyzdvihnout, jeho rychlost je ale pro podobnou muziku téměř nutností. V sále je znát dobrá nálada, nicméně lidí bych stále čekal o něco více.
Projev Scarve se po dobu vystoupení téměř nepohnul z místa, tudíž po nějaké době nudí. Stereotypnost byla umocňována „kulatým zvukem“, jenž dokonale uzemnil téměř jakékoliv rozdíly mezi jednotlivými kousky. I zbytek mnou nabytých pozitivních dojmů z vystoupení je až příliš shazován klišovitými frázemi typu „are you ready for fucking noise?!“ a stejně pózovitým chováním obou zpěváků. To však v souvislosti s metalem není nikterak zvláštní jev. Nijak sympatické nebylo ani neustálé zpěvákovo poukazování na fakt, že hned poté se na podiu ukáží „oni božští Meshuggah“. Dotazy, jak moc se na hlavní hvězdy večera publikum těší, otravovaly, nebylo nutné to ještě více dokazovat, avšak zvláště v druhé fázi performance vlastně plnily účel, kdy jsem se ještě více těšil, až na podiu bude onen „někdo jiný“. Přesto všechno se Scarve těšili u publika veliké odezvy, a osobně musím říci, že to vlastně nebylo vyloženě špatné.

Během nikterak dlouhé pauzy je ve vzduchu všudypřítomné očekávání z následujícího setu. Sál, jenž bych do velikosti srovnal z pražským Roxy, je téměř naplněn, což bylo jistě očekáváno, nicméně během několika uplynulých hodin to tak nevypadalo, rozhodně však nepraská ve švech. Sto padesát lidí by se ale dle mého odhadu (za jehož přesnost nijak neručím) bez obtíží vešlo, ne-li víc.
Fanoušci nemusí čekat dlouho, začíná se opět včas. Osobně nejsem sám, kdo ještě před koncertem podléhá dilematu, zda se nechat unášet davem a pod podiem splynout s vlnícím se davem, a nebo svou mysl nechat unášet

psychedelickým vlněním souzvuků i protizvuků a propadat se do hlubin i do útrob abstraktna v zajetí pomyslných halucinací a představ narušovaných a zároveň vzápětí podporovaných srážkou paradoxu a náhody. Nakonec ve mně vítězí touha po spontánnosti, a tak je rozhodnuto ještě než na scénu za mohutného dunění osmistranných kytar i řevu hrdel chtivých fanoušků přichází hlavní deformátoři večera. Rozpoutává se peklo, jehož jsem se nakonec stal součástí. Mráz po zádech, pocity blaha.
První dva songy v podobě I’m Licking What You’ve Bled z geniálního Chaosphere a Soulburn z Destroy Erase Improve reprezentují starší část tvorby, jež je dnes zřejmě přijímána s o něco větší vervou než kousky novější, třetí v pořadí krásně pohupující se a jakoby špičkami po ledě kmitající Rational Gaze pak Nothing, jež je poslední deska, ze které během vystoupení mají skandinávští protagonisté čerpat, z čehož jsem nadmíru zklamán. Z tohoto omylu jsem nakonec ale vyjmut během krátké pauzy (která dovoluje mírné oddechnutí po předchozí řítivé Sane) doprovázené robotickým interludiem Mind’s Mirrors pocházejícího právě z novinky. Teď už vím, co bude následovat. První naruby převrácené rytmy z koncertně nejpoužitelnějšího a zároveň snad akordicky nejdeformovanějšího kousku z Catch 33 a snad celé tvorby severských géniů vůbec - In Death – Is Life, při níž se nacházím v extatickém opojení nicotou. Stejné pocity trvají i při pokračování motivu v podobě In Death – Is Death, jenž se zastaví ještě před minimalistickém vybrnkáváním pokračujícím na samotné desce. Díky mé náklonnosti k novější tvorbě je tato část zároveň nejlepší částí koncertu. Vše spolu krásně drží neviditelnými nitkami, člověk nevychází s údivu, jak tohle všechno může držet pohromadě a valit se na vás s takovou efektivitou a důrazem na lidské ohromení.
Skvělou náladu v publiku umocňuje a zároveň všechny na atomy rozsekává další chaosférický kousek New Millenium Cyanide Christ. Zde jsem si celou scenérii v duchu situoval do poněkud jiného prostředí – karavanu řítícího se po dálnici a protagonistům pomyslně odejmul nástroje, zpěvákovi vyměnil mikrofon za propisku. Každý, kdo zná klipy od Meshuggah, ví, o čem mluvím.
Ovšem i veškeré pozitivní pocity, mnou nabyté průběhem vystoupení, jsou lehce nahlodávány. Již zmiňovaný zvuk se může zdát jako pozitivum, osobně jsem ho ale po dobu koncertu vnímal z negativní stránky a vlastně se stalo to, čeho jsem se trochu bál. Rytmické bláznovství a vůbec většina atributů dělajících Meshuggah tak jedinečným uskupením, jakým dnes je, byla do určité míry potlačována právě „perfektním“ zvukem. A tak i když se hlavním protagonistům večera ani zdaleka nestalo to, co předchozím Scarve, mnohé zůstalo utopeno, nebo alespoň lehce přitopeno, což byl i jeden z důvodů, proč jsem se poddával šílenství v bouřícím davu, a ne někde sám v rohu, jak si o to přímo jejich hudba říká.
Instrumentální výkony meshuggerů byly takřka bezchybné, jak jsem očekával, a tak nedošlo k naplnění některých skeptičtějších proroctví. Ovšem, buďme upřímní, kdo by v celém tom chaosu nějakou tu chybičku postřehl, a nebo naopak, možná že by se celé to složitě vykonstruované dílo rozsypalo jako domeček z karet. Tomas Haake úžasně „násobil“ a rozmělňoval nevypočitatelné tempo, osobně mě naprosto oddělal jeho výkon při předposlední Straws Pulled at Random, kdy bylo tempo ještě zpomaleno, aby ještě více vynikla deformace převalující se linie. Podobně vyniká výtečná rytmika např. u Stengah. Kdo nevěří, že hlasivky Jense Kidmana vydrží vše, nevěří už asi ničemu. Dokonale sehrané trio Thordendal-Hagström-Loevgren žilo na podiu jedním životem. Při poslední Future Breed Machine se Thordendal kromě mechanické uzemňující práci kytary blýsknul zajímavou hlasovou mašinkou suplující třetí kytarovou linii – respektive ono industriální opakující se pískání. Ovšem při metalistům notoricky známem sólu ho zklamala a sólo zůstalo o něco „ztenčeno“, což byla jediná instrumentální vada na kráse, jíž jsem si stačil povšimnout. Víc už nebylo čeho.
Zdá se, že vůbec songy z Destroy Erase Emprove a Chaosphere sklidily u místního publika největší úspěch. Právě Future Breed Machine jako obvykle uzavírala celý set, sklidila největší odezvu, jednotliví členové se skromně rozloučili a opustili podium, i přestože mohutné skandování jednolitého davu trvalo další čtvrt hodinu, mající za efekt leda akorát zvýšení sebevědomí kytarových a bubnových techniků rozebírajících aparaturu, protože ke zklamání všech se žádné přídavky nekonaly. Nevím, jak tomu bylo jinde, ale tentokrát zůstává playlist věrný své předem určené podobě, stejně jako v Budapešti. Pokoncertní nadšení bylo všudypřitomné.
I přes obrovský životní zážitek se však dostavilo zklamání. Zklamání z toho, že je vše u konce. Musím říci, že jsem pocítil i notnou dávku nostalgie nad některými nezahranými songy. Protože jsem fanoušek především novější tvorby, chyběly mi především věci z I. V to, že zazní, ovšem věřil málokdo, stejně jako zavládlo všeobecné překvapení, když se během vystoupení rozezněly tóny známé z rozporuplně přijaté Catch 33.
I přes perfektní koncert a výtečnou živou performanci, velký životní zážitek a vlastně i splněný sen pro mě ale Meshuggah z důvodů již řečených zůstávají studiovou kapelou…

Nashle příští rok někde v Rakousku.