Středeční trojblok v podání otevírajících Between Buried And Me, šílenství a chaos rozpoutajících The Dillinger Escape Plan a robotikou veškeré zbylé síly vycucajících Meshuggah sliboval mnohé. Nejenže to byl nezaplatitelný dárek všem hudební matematikou oplývajícím, ale také jakási pseudoMarast akcička, na které vlastně chyběli jen ti, které mimo Matičku měst odvolaly neodkladné pracovní záležitosti.

Role předskokanů již od začátku byla jasná. Debutově si to u nás odkroutili mnohými opěvovaní Between Buried And Me. Já stojím tak někde na pomezí, protože oproti Colors mám o něco raději předchůdce. Ten byl o něco výraznější, více nekompromisní a ne tolik „artově“ a globalisticky pojatý. Muzika mě ale baví, má spád a obsahuje plno nápadů a instrumentálních výkonů. A takto to vlastně bylo i živě.
Od začátku celé muzice tak trochu vévodil velmi šikovný a fantasticky hrající bubeník (mladej Šón? ;), který hodně nápaditou hrou dle mě předčil celou kapelu. Ale samozřejmě jsem bubeník, a tak to vnímám trochu jinak, a proto musím říci, že oba kytaristé, tak jak na desce, hýřili mnoha sóly (hlavně ten vlevo) a melodickými vyhrávkami a plnili funkci těch, kteří celou kapelu vedou a na kterých kapela vlastně stojí. Rytmicky ale basák, jenž si také vystřihl jedno sólíčko, bicí fajně kontroloval a sem tam přidal nějakou tu finesku či vyjížďku do standardně jinak nepoužívaných pražců. Zpěvák polohující hlas do několika alternací obsluhuje také klávesy, které až na nějaké ty plochy a klidnější pasáže nevnímám v hudbě BBAM jako nějak důležité, protože jejich přítomnost až na uvedené pasáže či úvod některých skladeb není dominující. BBAM neznalým bych hudbu asi přiblížil jako melodický, progresivní a místy i nasypaný metalcore s občasnou hřejivější (heavy) vyhrávkou. Jinak ale vystoupení velmi pěkné, jisté, bez nijakých vad na kráse až na jednu menší zvukovou, která znamenala, že kytary oproti zbytku byly až příliš dole.
The Dillinger Escape Plan? Nechám mluvit více kolegu, jen dodám, že kotel vypadal jako MJC-pit, Roxy místo Rock Café pro tDEP-atlety nabídla více prostoru pro jejich eskapády a také to, že oproti minulému výstupu tDEP nabídli ještě Mullet Burden. Dále již Vaněna…

Nedávný koncert The Dillinger Escape Plan v Rokken Cafe patřil k dosavadním lahůdkám koncertní sezóny. Ani čtyři periody neodpluly, než jsme si mohli zážitek znovu vychutnat. Tentokrát měli TDEP daleko více prostoru, takže se mohli rozletět a rozběsnit do větší šíře a před větším publikem (792 platících diváků je opravdu krásné číslo). Takže svršky dolů, raz dva… a do toho!
Posedlost. Posedlost je slovo, které se mi jako první dere na mysl, když vzpomínám na středeční vystoupení TDEP. Ale není to jen posedlost, je to posedlost parodováním posedlosti. Je to zároveň šílenství i šílený posměch tomuhle šílenství…
Jako návštěva psychiatrického oddělení, kde si talentovaní pacienti dělají diskotéku a pranic nemyslí na následky. Taková atmosféra se hned po úvodním intru When Acting as a Particle a navazující Nong Eye Gong rozhostila v Roxy. Horko? Nevadí. Akutní nedostatek kyslíku? Nezajímá. Hned druhý Milk Lizard a publikum je ve varu. Tahle nová tvář kapely, kterou představila na Ire Works se mi nesmírně líbí, a podle ohlasu se, zdá že i mnozí staromilci vzali energický rokec v neurotickém podání na milost. Ne, nebudu komentovat každý jednotlivý trek, zazněly všechny oblíbené hity: Black Bubblegum (zdalipak už jste viděli nový klip? Z.D.E!), 43% Burnt, Fix Your Face, Setting Fire to Sleeping Giants, Party Smasher, Lurch.
Sebedestruktivní vlny živých torpéd létajících pod pódiem představovaly často jen matný obraz toho, jak řádili nahoře na podiu sami TDEP. Nejen lifter Greg s mikrofonem, který se ukázal jako parádní frontman, ale zejména Ben řádil jako černá ruka, jeho výškařské schopnosti by mu mohl závidět i Svatík Tonů. Nervní a roztěkaná pódiová show byla lemována akrobatickými prvky s kytarou, skoky a stagedivingem, divoký neurotický moshpit statečně nesl pekelné vedro.
Abych ale vnesl i několik kritických slov do téhle jinak emotivně laděné oslavy chaotické hudby. Zvuk nebyl tentokrát panu Dillingerovi příliš nakloněn. Možná to bylo částečně tím, že byl připraven spíše pro Meshuggah, ale na počátku setu nebyly jednotlivé nástroje příliš čitelné. Vše se v průběhu setu zlepšovalo, ale oproti vystoupení v Rokkenu byl zvuk přeci trochu slabší.
A ještě jedna drobnost, kterou bych nerad vynechal. Zažil jsem v publiku, v prvních řadách, zase jednou atmosféru, kterou pamatuji z konce devadesátých let na hardcorové scéně u kapel jako Catharsis. Na první pohled šílenství, ale pod drobnohledem ohleduplnost, pomoc při hledání brýlí, žádné lokty, pěsti, macho pózy… Je to možná drobnost, ale potěší.
Nebudu se cpát někam, kde nemám co dělat, tedy mezi Orthodox Meshuggah Worshippers (dále jen OMW). Z poslední desky Obzen nejsem nadšený, ačkoli ji vnímám jako krále obrody thrash metalu. Celkově mi Meshuggah imponují především svými instrumentálními schopnostmi, ale jejich skladby často nechápu. Byl jsem moc zvědavý, jak svůj neuvěřitelně intenzivní médl předvedou živě. Od OMW jsem vždy slyšel jen ty nejlepší ohlasy…
A ve chvíli prvních tónů bylo jasno proč. I oproti pořádně našlapaným Dillinger Escape Plan se najednou zatlačilo patičkou na plyn ještě o poznání víc. První tóny duněním povzbuzují peristaltiku, a tenhle tlak ani na moment nepoleví až do konce setu. Tomu já říkám mohutný zvuk. Ohlas u publika je ohromný a jednoznačně překonává ohlas DEP, ačkoli se OMW omezují na statické hrození a aplaus.
A právě zde bych asi měl předat slovo někomu jinému, protože já nebyl jeden z aplaudujících. Nevím proč, ale monstrózně vybuzený zvuk, palba kulometů a divoké záseky mi asi po pěti písních matní a já jdu hledat po celém sále místo, kde mi zvuk sedne lépe. Nenacházím. Hodina přísného monotónního nátěru je na mě zkrátka moc.

A Bizzaro přebírá slovo a pokusí se to nějak doplnit. tDEP i Meshu jsme poměrně nedávno u nás viděli, prvně jmenované rozhodně, a tak člověk, když již obě kapely v minulosti viděl, může už trošičku porovnávat. Ať někde v cizině, především Vídeň vládne (tDEP x Meshu), nebo někde u nás.
Meshuggah mají novou desku, a tak jejich set po letech omílání sliboval maličkou obrodu. Jenže obroda se až na tři novinky v podobě zkrácené Bleed [néééé :-(], při níž se kroky sprintera nořím skrz těch pár posledních řad přede mnou úplně na hranu pitu, Electric Red (to už i já jsem vcucnut vně) a Pravus.
Ale aby to dle prvních slov nevypadalo právě na to, že OMW jsou vskutku ortodoxní a bez schopnosti své modly zdravě posuzovat, musím bez okolků říci, že Meshu na mne tentokrát opravdu nepůsobili plně ve formě. Z těch pěti show, které jsem prozatím absolvoval, měli tentokrát sice nejlepší set jakého jsem se dočkal (Perpetual Black Second, The Mouth Licking What You’ve Bled, Stengah, Bleed, Suffer in Truth, Electric Red, něco z Chaosphere, Pravus, Rational Gaze, Future Breed Machine), ale bohužel i tak musím říci jaksi unavená show. Meshu sice samozřejmě vládli a válcovali, jinak tahle kapela ni nehraje, kteří je viděli vůbec poprvé pak také bezhlavě plenili merch-stánek :-), a hráli jako jeden bezchybný stroj, ale nemůžu si pomoci, byly málo vytažené kopáky (v Bleed to pak bylo vůbec nejmarkantnější - zvuk osmistrunek také evokuje, že kytary nehrají a jedná se o basshow) a jindy na detail bezchybný klikyHaake občas zrychloval, a tak si kladu otázku, neměli Meshu večer před Prahou nějakou jóó párty? Před minulým koncertem jsme měli s MJC čest jim dělat průvodce, tak vím, o jaké bardy se jedná, ale stejně nevím a k odpovědi mi to asi nepomůže…
Vůbec nejhustší koncík, kterého se letos pravděpodobně dočkáme, tedy zůstal díky výkonu Švédů maličko za očekáváním (ano, v tomto případě jsem asi hodně hodně kritický), ale i tak šlo o show, na které nebýt, rval bych si vlasy! BBAM zvládli roli předskokana na výbornou a byli dvěma hlavním stár konkurenčně schopni, tDEP přes počáteční zvukové nesourodnosti absolutně zadominovali a Meshu prostě jen splnili svůj jakýsi statut velkoplošných bombardérů, jimž akorát během náletu chyběl nějaký ten oktan v palivu.