English version follows...

sobota 24.7.2010

První, co je ze soboty potřeba zmínit, je příšerný ráno. Do stanu se dostávám cca ve čtyři, abych v šest zjistil, že jsme si postavili stan vedle snad nejhorších buranů z celýho festivalu, který bez ustaní řvou ty samý hlášky bez obměny až do desíti do rána, občas někomu zatřesou stanem a cejtěj se jako králové veškerý festivalový zábavy. Rozumná řeč není možná, drogy a alkohol už sehrály svoje, takže přetrpím řvaní v trhaným spánku do devíti a vyrážíme do města na snídani. Celej den byl ale tímhle vynuceným vstáváním dost poznamenanej, páč v kocovině a bez vyspání si ho člověk přece jen užívá na půl plynu a očka se po dvanáctý večerní nebezpečně klížej.
Jak se tak procházíme městem a pomalu se blíží poledne, teplota se nepříjemně zvedá. Stále častější otírání čela, hledání nejbližších stínů a studenejch piveček, ale bazén se otevírá až ve dvě, takže ještě hurá na oběd, při kterém se spojuje kocovinová slabost s obrovským horkem v opravdovej gurmánskej požitek. Po jídle zpocenej jak pes dorážím do kempu; ručník, plavky, raybany, směr voda.
A teď odstavec k popsáni buržoazního ukojení. Kapela přímo u bazénu, ležíš naloženej ve vodě, v jedný ruce šampaňský, v druhý špička s cigárkem, palmovejma listama tě ovívaj čtyři brazilský modelky, zatímco pátá ti pomalu pokládá kuličky hroznovýho vína na jazyk. Jasně, takhle to úplně přesně nebylo, to cigáro bylo bez špičky, ale to provinilý potěšení, když člověk sleduje kapelu bez hnutí naloženej ve vodě, to je k nezaplacení. Chápu, že z pohledu muzikantů už to ale taková idylka bejt nemusí. Nicméně kapely, co hrály u bazénu, stejně byly jen různý zábavový spolky kamarádů organizátorů festivalu. Snad jen s výjimkou Throes se dá bazénová scéna shrnout dvěma slovama: plážová muzika. A Throes se dá víceméně shrnout v jedný větě: příjemný post-hardcorový duo, který má dobrej tah na branku a nebojí se sem tam zakoketovat s příbuznejma žánrama.
Skok, osmá hodina večerní. To už se, skrz několik sklenic piva a láhve vína, koukáme na mladou německou indie naději Appaloosa. Představená mi byla jako intenzivní mix indie s elektronikou a co jsem slyšel, se mi dost líbilo, takže si s sebou, mimo kelímek piva, nesu i nějaky očekávání. Ale kdeže. Album, co jsem slyšel, muselo bejt už řádně staršího data a odehrály se od něj slušný stylový kotrmelce, tatam je energická kytara, pumpující tempo a intenzita. Co se před náma odehrává, je tisíctá variace na současný alternativní indie diskotékový rytmy, ačkoli tahle je alespoň decentní, s příjemnejma samplama a milou, ukolébávající atmosférou. Jo a hezkou zpěvačkou.
Po Appaloose následuje chvilkovej výdech, střídání nástrojů (na druhou stage se

ani nepřesouvám) a pomalu se ke svýmu vystoupení štelujou Paus. Tahle kapela zaslouží trošku bližší představení. Jediná z portugalskejch kapel, která vystupuje v hlavním hracím čase na hlavní stagi a přitom je ani ne rok stará a má na kontě jen jedno EP É uma Agua. Jedná se o projekt z lisabonský líhně okolo If Lucy Fell, Riding Pânico a dalších, ale ubírá se přece jenom po jinejch kolejích. Základem je intenzivní rytmická sekce (dvoje bicí) podpořená hutnou basou nebo neméně hutnejma klávesovejma samplama. Nad tím se valí lehce infantilní klávesový vyhrávky, vokální hrátky, smyčky... V Portugalsku se okolo nich strhnul poctivej hype a je to znát, prostor pod pódiem se na ně výrazně zaplňuje.
A už od začátku běhá mráz po zádech, naživo se jde ještě daleko dál než na EP. Důvodů je hned několik. Hutnej zvuk se stává ještě hutnějším (ačkoli, stejně jako u Electric Wizzard, jsem měl pocit, že hudba na hlavním pódiu by mohla být víc nahlas) a je to asi poprvý v životě, co vidím dobře využitý dvě bicí soupravy, kdy se bubeníci navzájem parádně doplňujou a je radost na ně koukat, žádný falešný divadýlko na parádu. Naživo vyniká dynamická barevnost bicích figur, pudový a živelný, trocha exotiky, vtáhne a nepustí ani na krok. Navíc, bubeníků na scéně při gradacích přibejvá, Mudo e Surdo končí s osmi paličkama na pódiu v totální sonický bouři, to samý následuje při poslední skladbě. Pokropení živou vodou a jednoznačně nejlepší set festivalu.
Nabitej večerní program pokračuje, na pódiu už se chystá The Fall, post-punková legenda z nevím kterejch let, kterou jsem nikdy předtím neslyšel. Prvni písnička, chytlavost, údernost, tah na branku, melodie a skutečně speciální frontman. Malej a postarší, obličej vyřezanej jak z filmu (a asi by nehrál kladný charaktery), neurotik se spoustou různejch tiků, kterej ale má neoddiskutovatelný charisma a eleganci za mikrofonem. Pomalým vláčným krokem si to štráduje po pódiu, spíš exklamuje než zpívá, jako by pro něj ani publikum neexistovalo, napůl šanson a napůl punk. Třičtvrtěhodinka údernejch písniček pobaví, pak už se to začíná točit trošičku dokola a nudit, navíc na mě padá nával únavy, až si musím jít sednout. Vynucený vstávání se ozývá, takže poslední čtvrthodinku spíš než cokoli jinýho jen tak klátím nohama ve vzduchu. Jeden menší technickej neduh: celý vystoupení provázely problémy s mikrofonama, až už z toho nakonec i kapela byla trošinku špatná.
Poslední set před spaním byl ve znamení poklidný elektroniky, Golden Panda předvedl velice příjemnej ambientnější set, při kterém se dalo krásně posedět u zdi a jen tak se nechat pomalu unášet směrem spánek. Sice na můj vkus v některejch pasážích pořád trošku moc rovný, ale plný zajímavejch přechodů a vypiplanejch samplů, bez nějakýho zbytečně násilnýho hecování a rozpalování publika, pěkně civilně a s grácií. Účel splněn stoprocentně, přesun směrem ke stanu probíhá už v úsporném režimu a kolem druhý třetí spokojeně uléhávám. Stan jsme po včerejší zkušenosti radši přestěhovali, a to tak, že přímo před policejní hlídku do tichounkýho schovanýho zátiší. Celá noc probíhá pod dohledem zákona a hlavně, bez žádnejch hlučnejch exhibicí.

www.milhoesdefesta.com
www.flickr.com/photos/39723755@N07
www.flickr.com/photos/esko234

---- --- -- - -- --- ----

saturday 24.7.2010

First thing that is necessary to mention on Saturday is the horrible morning. I got into the tent at about four just to realize that we put our tent just besides the worst rednecks on the camping site, who keep on shouting the same stupid bullshit until ten a.m. when finally the drug and alcohol fuel runs out. To kick it up a notch, they sometimes shake other people’s tents as well, or fall onto them, just to show what party kings they truly are. Just a glance is enough to know that no reasonable talk is gonna work here, so I suffer through interrupted sleep till nine and then head off to the city for breakfast. The whole day was marked a bit by this forced waking up, as in the hangover and without much sleep it is hard to enjoy things fully.
As we walk through the city, the temperature climbs up to unpleasant heights. More frequent wiping of your forehead, seeking the closest shades and cold beers but the pool opens only at two, so we still hang out for the lunch. The hangover and immense heat turn it into a real gourmet experience, sweating like a dog I am. Finally we reach two pm, to the camp, towel swimsuit raybans, direction swimming pool.
This paragraph i will spend describing the bourgeoisie pleasures. The band just by the pool, you lie floating in the water, champagne in one hand, Havana cigar in the other, four hot chicks cooling you down by palm leaves while the fifth one puts fresh strawberries on your tongue. Sure, it wasn’t exactly like this, but the guilty joy when you watch a band lying in the water without moving a single finger, that gives you some pleasure to remember. I understand that from the point of view of the musicians it doesn’t have to be so idyllic. However, the bands by the pool were usually some fun projects of friends of the promoters of the festival that can be, with the exception of Throes, summarized in two words: beach music. And Throes can be more or less summarized in one sentence: lively, pulsing post-hardcore that sometimes wanders off into some post-rocky landscapes.
Jump, eight in the evening. At this point, we are already, through a few glasses of beer and a bottle of wine, watching the young German indie hope Appaloosa. From what people told me it should have been kind of intensive mix between indie and electronics and I pretty much enjoyed some songs that I heard from them, so, apart from the beer, I bring also some expectations for this one. Error. Album that I heard must have been recorded already quite some time ago and since then considerable genre somersaults occurred, lively guitarwork, tempo and rhythms are gone, replaced by a fairly generic variation on current alternative indie discotheque wave. At least this one is decent, with pleasant beats and caressing, dreamy atmosphere. And a hot chick.
After Appaloosa comes a small break, changing of instruments (I don’t even try

to move to the Vice stage) and Paus are slowly preparing themselves for the upcoming show. This band deserves a closer introduction. The only Portuguese band that performs on the main stage, in the prime time, even though it is only a year old and has recorded only one EP, É Uma Agua, so far. It is another project from the Lisbon nest around If Lucy Fell but it takes a bit different approach. The core is intensive rhythmical section (two siamese drum sets) supported by dense bass guitar or equally dense keybord samples. Above lies slightly infantile mixture of high pitched keyboard motives, loops and vocals combined into various patterns (think of Battles). Portugal has seen a considerable hype happening around these guys, so the space under the stage gets markedly tighter.
From the beginnig I get chills up my spine, live the songs grow even further than on the EP. There are a couple of reasons for this. Dense sound gets even denser (even though i get the same felling as with Electric Wizzard, the music should have been way louder on the stage) and it is possibly for the first time in my life that i see two drumsets well used, drummers truly interacting between one another and using up the possibilites, not just sitting there for the sake of the show. The dynamic colourfulness of the drum patterns gets even livelier, pulsing, beating, dragging you inside and making you move. During the gradations even more drumsets are used, making the climax really worth it, Mudo e Surdo ends with eight drumsticks on the stage in a sonic whirlwind, the same follows in the next track. Best performance of the festival by a long shot.
Busy programme of the night continues, The Fall are already preparing themselves on the stage, post-punk legend from i don´t know where, when, how, never really heard about it before. First song, catchy, straightforward, light paced with lots of melodies and a truly special frontman. Small, oldish, face carved out of a movie, neurotic with a wide spectrum of weird tics, moves, jerks and lots of charisma behind the microphone. Slow sluggish walks across the stage, half dictating half singing the lyrics, acting like the audience wasn´t there, half punk half chanson. 45 minutes of simple but powerful songs lightens me up but then it is already going in circles and bores me slightly. Also a strong fatigue wave comes over me, have to go to sit down and swing my legs in the air for a while. One small technical problem: throughout the whole performance there were some problems with the microphones and even the band got irritated a bit about it in the end.
Last performance before sleeping was Golden Panda, a very pleasant ambientish set that invited you for sitting by the wall, relaxing, and being slowly carried on sleep waves. Still a bit too straight in some parts but full of interesting shifts and carefully nourished beats, without any unnecessary forced provoking of the audience, civil and graceful. The purpose achieved fully, screen saver mode on while moving to the tent and by two three in the morning i fall asleep. Fortunately we moved the tent after yesterday´s experience, now we reside just in front of a camp guard in a quiet, not quite comfy shelter, so the whole night goes under the watchful eyes of law and without any excessive noise.

www.milhoesdefesta.com
www.flickr.com/photos/39723755@N07
www.flickr.com/photos/esko234