Články

přeposlat článek tisknout
NARROWS, NULLUS SUM

NARROWS, NULLUS SUM

  • kdy: 27.4.2010
  • kde: Praha, 007

Zakončení trojdenního koncertního maratonu s sebou přece jen neslo dost únavy a tak už jsem na Narrows ani nezvládl bejt natěšenej, navíc po pondělní ZU euforii následný ráno přineslo těžkej pád. Bez přílišnýho očekávání teda dorážím kolem osmý, půl devátý na Sedmičku a stíhám poslední dvě skladby Nullus Sum. Začíná bejt jasno, že i přes únavu si dneska zábavu užít zvládnu. Nullus Sum mě totiž, trošku k mýmu vlastnímu překvapení, se svým moderním upískaným metalcorkem á la stará Norma Jean nebo The Chariot baví, píská to, šlape, vazbí a zpěvák má správně agresivní projev, vojenskej sestřih a pohyby i šusťákovou bundičku trénovanýho dukláka, prostě přesně jako kdyby Lemmy chrochtal v nějakým prasopalu. Dvě písničky super, ale tak nějak ke konci tý druhý si říkám, že je možná dobře, že jsem nestihl celej set, páč se rytmy a pískačky sekaj podle hopně podobnýho mustru, chtělo by to trošičku víc rozmanitosti a hravosti.

Po Nullus Sum následuje krátkej odpočinek s lahváčem v ruce, na pár minut zanadávat a poplivat podlahu, až se zhasnou světla. Tichej nástup potmě, kterej protne první burácející kytarová stěna, energie cáká na všechny strany a rozjíždí se poctivej hardcore. Civilně, bez žádnejch přehrávanejch póz a násilně tlačenejch emocí. Je vidět, že lidi z Narrows už v týhle scéně jedou dlouho a tak taky s nadhledem a jistotou podávaj celý spektrum nálad; od pomalejších, posmutnělejch, depresivních partů přes zamotanější moderní pískačky až po klasický nasraný burácení. Dávkování taky promyšlený, když už začínáš bejt utahanej z agresivního námrdu, tak se zvolní, akustická brnkačka, smutnej táhlej riff a naopak, když už se v tý pomalý depresi a smutku topíš, znenadání přijde šleha mezi oči.
Pravda je, že z desky mě doteď Narrows nijak do kolen neposlali, přece jen od lidí z These Arms Are Snakes a Botch jsem čekal něco trošičku jinýho, ale teprve teď na koncertu mi došlo, o co jim přesně jde. Narrows nejsou o žádný hudební progresi, o motání rytmů nebo divadelních excesech, nedejbože o macho pózách. New Distances je hlavně upřímně udělanej hardcore, kterej nasává širokou paletu nálad a poctivě je předává dál. Takovýhle desky samozřejmě naživo dost povyrostou, ačkoli u New Distances přece jen jeden problém máš; ta deska má totiž půlhodinku a nic jinýho zatim nemaj. Vzhledem k tomu, že zpěvák není žádnej řečník (i když pobavil komentářem ohledně výškovejch problémů, kdy si po opakovanejch problémech s nízkým stropem na Sedmičku moc dobře rozpomněl), tak koncert za půlhodinku dospěje ke konci, a to jsi pořád ještě docela hladovej. A tak po závěrečnym našlapanym riffu, do kterýho se spokojeně pohupuje celá středně našlapaná Sedmička, máš pocit jistýho neukojení. Víc písniček ale není.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze