Články

přeposlat článek tisknout
NIK BÄRTSCH'S MOBILE, DAVID DORŮŽKA TRIO

NIK BÄRTSCH'S MOBILE, DAVID DORŮŽKA TRIO

  • kdy: 8.10.2016
  • kde: Praha, Palác Akropolis

Vynikající koncert, který překonal veškerá očekávání.

Sha - Nik Bärtsch's MobileŠvýcarský skladatel, klavírista (a dříve prý i bubeník) NIK BÄRTSCH se do Prahy vrátil, jak sám v úvodu večera vzpomněl, po dlouhých 13 letech (narazil jsem i na info, že to bylo v roce 2004, ale to je fuk). Tehdy zde vystoupil se svojí přece jen aktivnější a známější „zen“-jazz-funkovou kapelou Ronin. Letos ale vydal, po 12 letech od posledního Aer, nové album Continuum (název byl inspirován Ligetiho stejnojmennou skladbou pro cembalo) pod hlavičkou své druhé kapely MOBILE, jejíž styl sám nazývá „ritual groove music“, a která je na rozdíl od Ronin projektem hraným pouze na akustické nástroje. V zásadě jde ale více méně o kombinaci jazzu, minimalistické klasické/vážné („“) hudby 20. století s vlivem japonské tradiční hudby.

Nové album jsem před koncertem poměrně dost poslouchal, a i když se mi opravdu líbí, nebyl jsem z něho nějak vyloženě unešený a takže ani očekávání od živé prezentace u mě nebyla nějak extra vysoká. Koncert byl, jak se dalo čekat, na sezení, což bylo fajn, i když… ale o tom až dále. Ještě během předkapely bylo v sále sotva 10-15 lidí, ale po pauze už se prostor zaplnil o poznání důstojněji. Takové to „sedící skoro-plno“ (v každé řadě tak 1-2 židle volná, takže hodně hrubým odhadem 80-90 lidí?), příchod Bärtsche a jeho kumpánů na podium tak vítá celkem mohutný potlesk. Nik se s obecenstvem pozdraví, představí spoluhráče a nezapomene zdůraznit, že zahrají zcela akustický set. Až potom, co zasedne ke klavíru a začne hrát, mi dochází, jak ultimátně bylo myšleno ono „zcela“. Kolem jednotlivých nástrojů nejsou vůbec žádné mikrofony a PA bylo celý koncert vypnuté. Prostor Akropole je sice poměrně veliký (i když v zahraničí takto hráli i ve větších sálech), ale jeho akustika je vcelku dobrá, zvuk všech nástrojů se prostorem krásně nesl a i mnou zvolená třetí řada uprostřed se zdála být dobrou volbou. Nutno pochválit i uvědomělé publikum, i při těch nejtišších momentech takového Modulu 12 bylo naprosté ticho, nikdo ani nešpitl, nic nebzučelo, člověk by slyšel i špendlík spadnout. Těžko říct, jak velkou roli v tom hraje tzv. psychoakustika, ale celkem brzy si (opět) uvědomuji, jak moc příjemné je slyšet čistý, neamplifikovaný zvuk jednotlivých nástrojů.

Bärtschovci vsadili zpočátku na ty svižnější a celkově „našláplejší“ skladby, stejně jako na desce se začíná s hitovkou (a klipovkou) Modul 29_14, následuje Modul 4 s poměrně důraznou rytmikou a skvěle „poprdlávajícím“ (sorry, výstižnější výraz mě nenapadá) kontrabasklarinetem. Tenhle nástroj jsem, stejně jako basklarinet, s kterým ho jeho majitel Sha v průběhu vystoupení střídal, viděl a slyšel naživo poprvé (a vlastně jsem ještě nedávno na rozdíl od basklarinetu ani nevěděl, že existuje) a byl to pro mě skutečně zážitek. Ale zvláště ty dlouhé, táhlé tóny basklarinetu – to byla teprve učiněná slast. Kromě hry na něj, Sha navíc někdy stíhá udávat základní rytmus na hi-hat stojící před ním, nebo na ní bubnuje „chlupatou“ paličkou, pokud nehraje, nebo hraje nějaký jednodušší part, na který mu stačí jen jedna ruka. Ad ta rytmika. U nahrávky mě občas napadlo, jestli jsou tam ti dva bubeníci (+ hi-hat navíc) skutečně nutní. Po shlédnutí živého vystoupení musím říct, že povětšinou rozhodně ano. Rytmy každého z nich vlastně většinou nejsou kdovíjak složité (?), pořád se bavíme více méně o minimalismu, každý z nich ale hraje něco trochu jiného a jejich kombinace s klavírem a kontra/basklarinetem často tvoří poměrně sofistikovaný polyrytmický propletenec. A pak momenty, jako když kupříkladu Nicolas Stocker vycinkává jednou rukou na (xylofon/)vibrafon (?) v určitém rytmu melodii a druhou rukou a nohou hraje rytmus úplně jiný, to už člověk trošku přestává chápat. Každý z bubeníků má úplně jinou sestavu - základ je více méně klasický (ale např. přechody absentují), ale navíc je tu velké množství různých činelů, činélků, malých gongů, „cinkátek“ a dalších (třeba i dřevěných) perkusoidů. Některé z nich za celou dobu použijí i třeba jen jednou, dvakrát, ale je prostě znát ta promyšlená, filigránská práce s každým cinknutím a zvukem/ky obecně.

Nik Bärtsch's Mobile

Naživo, zvláště (ale nejen) díky o něco výraznějším a hlasitějším bicím a perkusím ještě mnohem více vyniklo, jak moc je ta hudba vlastně chytlavá, opravdu groovy, hypnotická až vskutku rituální. Po většinu setu se chtě-nechtě musím kývat a podupávat, v těch nejdůraznějších a nejsvižnějších chvílích už mi sezení začíná připadat celkem nepatřičné. Vtipné je, když se člověk podívá po lidech okolo, každý z nich se kýve trochu jinak, no prostě „meshu-efekt“ pracuje. Některé pasáže byly, myslím, i oproti albu o trochu prodlouženy, čímž se zesílil i onen rituální, transovní účinek a vlastně mi párkrát přišlo, že přesný počet repetic není pevně dán – hudebníci často přešli do další části až po Bärschově pokynu („heknutí“; znělo to jako „Huf/How!“, ale možná to bylo spíš „Move!“). Oproti albu jsem si všimnul i lehounkých změn a variací.

Bärtschova hudba není ale jen o rytmice, je plná rozmanitých barev, nálad a emocí – pochmurnějších a neurotičtějších, ale jsou tu i místa poměrně optimistická a uvolněná. Jejich nositelem jsou sice nejčastěji tóny a melodie klavíru a basklarinetu, ale někdy i samotné bicí/perkuse – Stockerovo „škrábání“ smyčcem po okraji činelu, dunivé údery na veliký basový buben Kaspara Rasta, či hlazení různých bubnů jazzovými štětci, melodie hrané na (xylo/)vibrafon (?) atd.

Zpět k setlistu. Po Modulu 4 zaznívá Modul 5, kde to na klaviatuře rozjíždí především pan kapelník. Jeho velmi rychlé klavírní vlnky a vlny se zajímavou vnitřní strukturou mi připomněly i hru Chrise Abrahamse z v loňském ruce zde vystoupivších The Necks. Po třech svižnějších kouscích přichází zklidnění v podobě nejminimalističtějšího a nejvíce ambientního Modulu 12. Z nahrávky to byl i na mě asi až příliš velký minimalismus, naživo ale díky výraznějším zvukům, možností sledovat hudebníky při práci a také perfektní práci světel působila o mnoho lépe (snad jen ke konci mi přišlo na mysl, že je to až zbytečně dlouhé). Jo, ta světla byla prostě perfektní. Švýcaři si totiž přivezli vlastní osvětlovačku, a přestože osvětlení bylo vlastně po většinu setu příhodně decentní, vždy skvěle danou náladu hudby podtrhlo a doplňovalo. V jedné dramatičtější, temnější pasáži, se z do té doby zen-buddhistického mnicha Bärtsche díky tmavě rudým světlům stal hotový Mefistofeles (či Nosferatu). V Modulu 8_11 zase na sekundu přesně změna světel reflektovala onu překvapivou změnu nálady atd. Zbytkem setlistu si už nejsem úplně jistý, mám dojem, že až na jednu starší věc (která byla hodně našláplá), se hrálo jen z novinky (byť vlastně Moduly 4, 5, 12 a 8_11 jsou nejspíše jakési předělávky ze starších desek) a myslím, že nedošlo jen na jednu, maximálně dvě z těch pomalejších skladeb, ve kterých jsou na nahrávce hodně výrazné smyčce. Mimochodem jejich absence (myslím, že s nimi vystoupili jen v Budapešti) mi ani v nejmenším nevadila. Možná tím i nepůsobila Bärtschova hudba nijak smutně, jak se to u některých skladeb na desce může zdát (není myšleno jako výtka, jen konstatování).

Potlesk vlastně zazněl jen po první, dál už na sebe všechny skladby plynule navazovaly (a publikum záměr pochopilo a respektovalo), o to bouřlivější byly závěrečné „standing ovation“ – přišlo mi, že tak vřelé přijetí hudebníky až trochu zaskočilo. S opětovným návratem na scénu a přídavkem se tedy otálelo sotva pár vteřin. Vynikající koncert, který překonal veškerá očekávání.

David Dorůžka Trio

Vyběr předkapely - David Dorůžka Trio, nebyl úplně krokem vedle, v zásadě se jednalo také o spíše minimalističtější jazz, ale po většinu času mi tam chyběla jakákoliv osobitost a (výraznější) nápady, nebo je to prostě jen odrůda až příliš obyčejného jazzu, která mě prostě neoslovuje. Z dojmu nudné plytkosti set vytrhla snad jen (tuším) třetí skladba, která zaváněla harmoniemi a rytmy předního východu (či snad Španělska?) a pak poslední kus (název byl cosi jako Jede vláček motoráček?), který, když už nic dalšího, měl alespoň švih a energii.

Jiné názory


Přispěj do diskuze

Načíst jiný

v únoru v rámci spectaculare.eu/event/nik-bartsch-sha/
tentokrát teda jen jako duo a o 170 dražší než koncert Mobile před rokem...

na těch koncertech na sezení to nijak moc zvláštně nevypadá, bývají někdy i židle po stranách a někdy balkon, ale stejně tam takhle víc než, nevím 150-170 (??) nenacpeš...

ad (ne)zájem, na fb eventu před akcí bylo 45, ale reálně bylo určitě víc, možná i ten dvojnásobek, ale nepočítal jsem to...

za mě jako návštěvníka si pro tenhle (typ) koncert(u) lepší prostor ani představit neumím, možná Archa, teoreticky Vila Štvanice (tam už v rámci Music Infinity taky něco bylo)... ale taky by mě zajímalo jak to MI/resp. J. Sedloň dělá(jí), asi granty + jestli dělá něco jako stálýho/ejšího promotéra pro Akropoli, takže to asi má za speciální cenu... (?)

fotky z místa činu tu: https://www.facebook.com/226938090717751/photos/pb.226938090717751.-2207520000.1

a dobré rozhovor s Bärtschem tu: www.jazzviews.net/int-nik-baumlrtsch---slowly-moving-foward-to-the-r

nebyl......
proto závist a dobrej report...jen těch 90 lidí na akropoli muselo vypadat zvláštně teda, nebyl znát (ne)zájem a případně je šoupnout jinam...?

22. října jsou ještě v Drážďanech, kdyby to někoho (ze severu třeba)...

ze známých tam byl jen (pravděpodobně) největší brněnský fanoušek :) Supersilent, Fire! apod., který má Sonar taky moc rád a ten z toho byl ještě nadšenější než já a pak jistý Čecho-(skoro)Rumun :), tomu se líbili i Dorůžkovci prý...

prvně jmenovaný si myslí/tvrdí, že setlist takhle: Moduly 29_14, 4, 5, 12, 17, 8_11 + přídavek 42 (což je skladba Ronin z Holon, kterou znám a 17 taky Ronin - tu jsem jedinou neznal)

no jo, škoda.. snad se tentokrát vrátí dřív:)

jinak předpokládám, že nikdo z lidí adorujících Sonar či další švýcarské minimal jazzy tam taky nebyl..

aktuálně

diskuze