Zatím nejtučnější pražské sousto pro všemožného metalu chtivé postavy v letošním roce začalo v čase odpoledních čajů, jak už to u podobně nabitých schůzí bývá. U vchodu do Abatonu to odsýpalo zpočátku znatelně líp než před prosincovým náletem Deicide a spol., nicméně po čase údajně pěkně přituhlo, což ale člověka dlícího tou dobou už v útrobách nijak nerozhodí...

Na béčku situovaném v první přízemní místnosti (tj. tam, co byla při X-Mass festu projekce) se do toho před půl šestou obuli Poppy Seed Grinder. Hezky pěkně bez basy, jen s kytarovým tandemem a baterkou za zády, začli sypat ta svoje semínka maková rozdrcená, US deathově vonící... Dobré, zvuk ušel, kluky jejich music určitě baví, ale kam jenom vystrnadit ten pocit ohranosti a šablonovitosti? Takto naživo a navíc jako rozjezd festu ještě ano, doma z CD už asi ne. Dvě skladby stačily a následoval přesun o podlaží a půl výš, na hlavák (bizz: jojojo, pěkně to Poppynám sekalo. Za zády s Gábinem /ex-Appaling Spawn/ to mělo grády a kapele to teď maže jako nikdy!). Tam se připravovali Spawn Of Possession a s jejich prvními tóny se hlediště zaplnilo doslova během pár vteřin. Škoda zvukové nevyrovnanosti, v níž často zanikala i páteř a často jeden z mála záchytných bodů setu – sóla Jonase Brysslinga. Kluci jsou samozřejmě hóódně nadření a talentovaní, ale ještě víc než z jejich debutu na mě naživo dýchnul dojem, že tady jde v první řadě o atletiku a třeba to, čím disponují například takoví Necrophagist, tedy schopnost vtisknout každé skladbě osobitý výraz za současného zachování maximální techničnosti, je zde trochu v pozadí (bizz: co víc? Prostě opět bomba! Atletika rulezz!!! ;-)). Inner Fear to dole rozbalili (tuším podruhé?) v obnovené sestavě a co naplat, místy to bylo znát. Byť Marthus zřejmě hledal a našel dobře, stoprocentně stmelené to ještě není. Tanyya zpočátku trochu postrádala hlasovou jistotu, ale tady byla zřejmě na vině počáteční mlýnice v odposleších než její indispozice, protože postupem setu se všechno srovnalo, zmizela (bizz: mno… mám se vyjadřovat? Ale jo! Inner Fear jsou pro mě momentálně jednou z nej kapel scény - a ne kvůli současné sestavě! Symfonická našláplá muzika, která díky zvukaři částečně ztratila na kráse – to je tak, když někdo „ví, jak to má dělat!“ V každém případě kapela po kompletní obměně a 14tidenní funkčnosti s jednou zkouškou předvedla něco, co by zde jiná kapela po uvedeném nedokázala. Smekám a souhlasím s piTrsem, že počáteční nejistota po první skladbě zmizela). Fleshless jsou Fleshless čili standard s koncertně chytlavým heavygrindem (huh?) nutkajícím k podupávání a potřepávání (eventuelně oklepávání?). Co takhle ještě zapracovat na pestrosti projevu vokálního? (bizz: piTrs rules! Je to úplně přesně tak. Tentokrát to ale Fleshless šlapalo, to se musí uznat!). Hore to paralelně drtili Exhumed a z letmého zastavení se pozdávalo následující: zvuk malinko jasnější, tudíž dojem chytlavější než u Zplozenců, samozřejmě s jistým ohledem na odlišnost produkce. Olomóčtí Godless Truth zahráli tak, jak je u nich zvykem už hodně dlouho, tedy precizně, po amerikánsky a z plna hrdla, spíše pro fajnšmekry a přesto jasně a čitelně. Zvuk na béčku se už delší dobu (tak nějak od Fleshless) moc drasticky nehýbal a držel laťku rozumně vysoko (bizz: GT byli posledními, které jsem ten večer shlédl, protože jsme odjížděli do holandského Amstelveenu na HeadWay festival a musím říci “Bravo!“ GT jsou nyní snad sehranější než kdy jindy a muzika má grády a koule!). Vomitory jsou u nás známou koncertní jistotou a podpořeni stále se lepšícím zvukovým zázemím i tentokrát nahoře podtrhli příslušnost k již ostříleným death pardálům, kteří to drhli vždycky trochu jinak než hlavní skandinávská lajna. Carpathian Forest mě osobně dost nečekaně překvapili v tom, jakou má jejich ultradřevní black’n’roll atmošku naživo. Málokdo umí vyždímat ze tří čtyř kil a prv-ní-dru-hé-tře-tí-čtvr-té takovou vizi ponuré plesnivosti a sychravosti, jaká při jejich setu panovala. Vybavil si také někdo z přítomných staré Bathory nebo třeba Marduk v období La Grande Danse Macabre? Depresy předvedli svůj obvyklý výkon, snad jen ta atmosféra tady naopak tentokrát trochu chyběla a po čase zas i mírně zhoršený zvuk vyvolal dojem, že z desek je to o chloupeček přesvědčivější. Kataklysm příjemně překvapili. Po ne úplně do kolen srážejícím setu na loňském Brutalu a rozporuplně přijaté novince se opět předvedli v plné parádě. Stále ještě novic Martin Maurais to fakt všechno ubuší a ukope naživo a hlavně jemu může zbytek kapely vděčit za to, že Kataklysm jedou jak parní válec. To že už delší dobu je skupina ve srovnání s minulostí míň o sypání a víc o valení se nezdá na závadu, naživo se dokonce zdá, že to jejímu výrazu přidalo. Poslední kapelou viděnou dole byli Lost Soul, kteří měli svým technicky uchopeným pejskokočičkovským konglomerátem thrash/death/blacku (vše spíš older school) hodně co říct, pochrochtávali i někteří přihlížející z jiných kapel. Aktuální koncertní čtyřka Hypocrisy ve složení Tägtgren/Hedlund/Horgh/Holma předvedla asi všechno, co od ní bylo očekáváno, odhlédneme-li od setlistu, protože výběr z tolika celkem vyrovnaných desek prostě nemůže uspokojit všechny (a vůbec, Roswell tam byl, tak jakýpak copak -:)). Působili ale trošičku jako by nebyli tak úplně in, chvílemi to vypadalo, že je hraní až tak nebere a těší se, až bude po šichtě. No a co o Kanibalech? Pořád je to jistota, i když už malinko stavějící na dobrém jménu, ale v jejich případě je stavět rozhodně na čem. O výběru popěvků platí totéž co u Hypocrisy, o hustotě lidí vepředu asi ne tak úplně – nemůžu sice posuzovat úplně věrohodně, ježto na Pokrytce jsem dlel hezky vzadu na stolečku, ale zdálo se, že Lidojedi měli vpředu větší tláču a víc kotelníků, takže jenom tak stát a v klidu sledovat už klasicky sehranou pětici (hlavně ty prstíky O’Briena a Webstera!) dost dobře nešlo.

Podtrženo sečteno, vyložené zklamání žádné, semtam nějaká ta rezervička, překvapení hlavně v Kataklysm. Takže další zářez za kvalitní a zmáknutou Shindy akcí (bizz: škoda jen toho místa, protože plno lidí zrovna ne v dobré naládě Abaton opouštěla vzhledem k tomu, že nahoru se už dost dobře ani nedalo dostat – přece jen dát sedum kil za kapely, na které se ani nedostanu… není se čemu divit. Snad jen vzkázat pořadatelům, aby příště více porozmýšleli nad prostorem, ale známe jak to u nás chodí a kde se dá hrát, takže…).