Noise FEST Czech Republic 2018

Noise FEST Czech Republic 2018

  • kdy: 13.-14.4.2018
  • kde: Brno, ArtBar Druhý Pád

Co na mezinárodní den boje proti hluku? Samozřejmě útok noisem!

Noise Fest! Czech Edition. Nečekal jsem, že se bude jednat o tak příjemnou akci. A to i přes to, že se to celé událo v prostoru Art Baru, který mi působí přinejmenším nepříjemnosti. Dost za to může i fakt, že tohle byl první ročník, se kterým jsem měl tu čest. Z nějakého důvodu hlukové freak show lákají na svá představení samé příjemné lidi. Kromě toho si je sám s gustem užívám. A zde jsem měl dokonce tu možnost být protagonistou jedné z takových show. Geniální kombinace. Třešničkou na dortu bylo datum události, které krásným způsobem podtrhlo mezinárodní den boje proti hluku. V plánu bylo zaútočit na něj jeho vlastními zbraněmi. Pokusím se tedy tradiční formou popsat vystoupení těch hlukových interpretů, kteří mi nezmizeli v alkoholické mlze.

Tomáš VtípilLíně jsem přelezl rušnou Brněnskou ulici a zmizel v díře jménem Art Bar. Tam už se připravoval Paregorik. Návštěvníků pomálu. Ze zákulisních informací to znamenalo obrovský finanční provar, ale já byl spokojen, anžto mám komorní akce rád. Pak to začalo. Takový akustický tlak jsem nečekal. To je taky to jediné, co si pamatuju. Solidní harsh noise a instantní tinnitus. Pěkné. Tím započalo klasické kolečko hluk-pivo-cigára-hluk-repetice. Říkal jsem si, že jestli to tak půjde dál, druhý den nepřežiju. Vyhlídky byly nadějné, avšak mírnou úlevu mělo přinést vystoupení Tomáše Vtípila, a to se i stalo.

Zdá se mi, že tenhle člověk přistupuje k hluku téměř filosofickým způsobem. A škodolibým. Celé to působí… dalo by se říct umělecky, a to rozhodně ne ve špatném slova smyslu. Byla to překrásný set přeplněný různorodými náladami a pestrým přístupem k hudební kompozici. Takhle bych ho tu ale mohl vychvalovat donekonečna, tak se přesunu k další kapele MNE.

Ti nepřijeli. Místo toho nás čekal zábavný harsh noise set pod taktovkou Dréna, který si jejich hrací čas uzmul pro sebe. Během několika minut mu ze stolečku popadaly všechny krabičky a byl tak nucen zaimprovizovat na chaoticky překomponovaný set-up. Nutno podotknout, že přes nezáviděníhodnou skrčenou pozici naložil slušnou porci hluku, a co je ještě podstatnější, celé to zahustilo příjemnou atmosféru festivalu.

The MondZ The Mond jsem si zapamatoval jen to, že ke spokojenosti by mi stačilo, kdyby celý set zůstali u monotónní hlukové plochy se signifikantním zvukem trubky. Ale abych nepůsobil jako kverulant, ještě bych mimo to rád pochválil bubenický styl jejich rytmické složky. Šlo o dost laxní, labilní, křečovitý, precizní, nemotorný, rozverný atd. atd. přístup k jazzu (?). Delikatesa.

Company FuckCompany Fuck, to byl ovšem vrchol prvního dne. Teda alespoň za mě. Něco tak striktního a zároveň zábavného nemohl čekat nikdo, kdo s tímhle chlápkem doposud neměl tu čest. Tady se jednalo o bezkonkurenční, bizarní a humornou hlukovou performance s jemným nádechem absolutní nefalšované lásky a nenávisti k současné popkultuře. Že si protiřečím? No… s tím se nedá nic dělat. Asi to ani nedokážu popsat slovy. Ten člověk měl v dlani v růžovém kondomu přetaženém přes ruku nintendo ovladač, kterým na dálku ovládal hudební produkci ze svého laptopu. Nicméně jakým způsobem, to jsem se nedozvěděl. Jeden z wtf momentů byl, když se vprostřed svého vystoupení „zasekl“ v křečovité pozici a za úplného ticha stál nehybně jako socha. Jakýsi posluchač ho v bujaré náladě jemně dloubnul do zad, v ten moment začala hrát tajemná, plíživá, epická melodie a celé se to rozjelo nanovo. Následovalo mimo jiné i zrůdné mrdání a hlukový orgasmus na centrálním basovém reproduktoru a… a… už dost. Dokonalost.

Lionel DixitJak už jsem prvně varoval, ne vše si pamatuju. Z tanečního setu Lionel Dixit, kde nejvíc pařil týpek, co si u toho zároveň zacpával uši, si víc nepamatuju, snad jen to, že jsem se taky slušně kymácel do rytmu a při Lhostejnosti jsem si stejně jako většina diváků sednul na zem a spustil dronovou meditaci. Přesuňme se tedy skrze kocovinu a ranní pivo ke dni číslo dvě. 
 
 
Morče jsem minul. Zběsilé kvíkání jsem sice slyšel zpovzdálí, ale koncert mi zrecenzoval později až Drén, který se o něm vyjádřil v tom smyslu, že šlo o nejroztomilejší a nejnevinnější přístup k noisu, kterého byl kdy svědkem. Dobrá tedy, ale já potřeboval rozpustit alko-bolehlav, s čímž mi pomohl až Obstík se svým harshnoise projektem USNU?. To bylo zběsilé a musím podotknout, že s písničkami o lásce se tenhle týpek nesere. Těžko říct, možná je dokonce nenávidí. Vlastním, nevím, zda je to správné slovo, ale je jediné, co mě napadá, autistickým způsobem. Ačkoliv byl jeho hluk patřičně násilný, celé to působilo nadmíru mile. Jako jeden z organizátorů dokonce složil speciální skladbu pro tento festival, kterou započal den druhý.

V0NTDalší chuťovku pro mě znamenali V0NT, kde se násilí a frustrace projevovaly naplno, bez jakýchkoli zbytečných bočních projevů. Kombinace rytmického industriálního feelingu s elektrem a hlukem. Celé to mašírovalo do záhuby. Zpěvák nervně lezl před pódiem tam a zpátky a člověk nevěděl, jestli na něj náhodou ten nasranej týpek nezaútočí. Pod maskou nešlo poznat, jestli to, co zažívá, je agrese, zoufalství, či co. Vlastně je škoda, že se při tom nikomu nic nestalo, ale naprosto hudebníky chápu, že museli cítit, že na tak fajn akci to není na místě.

Tyhle dva projekty mě ten den zaujaly asi nejvíc, navíc jsem se psychicky připravoval na naše vlastní vystoupení, takže např. Purgist jsem nestihnul. Škoda. Zabloudil(a) mě totiž spíše nasrali, než co jiného. Holt nejsem příznivcem pateticky poetického stařeckého udergroundu, kde koncert trvá kratší dobu než zvuková zkouška. Ta byla pro mě zároveň nejsilnějším momentem tohohle vystoupení. Před pódiem byla zatažená černá opona a nešlo poznat, zda se jedná o sociálně hudební experiment á la John Cage, nebo jestli se zvučí. Bohužel se zvučilo. No nic.

FCKN BSTRDSFCKN BSTRDS si z Holandska přivezli spoustu odpadu a další si nabrali tady v Brně. Ten byl následně přemístěn do koncertní místnosti, jakoby nedopatřením s částí našeho vlastního gearu. Kolegu z kapely velice nasralo, že mu bastardi roztřískali barel (na jejich koncertě měl životnost asi 10 minut). Tak s těmahle parchantama si zahostoval Dren a Strýček Grasha. To bylo fajn, protože jinak by asi chyběla hluková složka. Lorna se tam potácela v odpadcích a zběžně je destruovala, nebo chcete-li rekomponovala. Její kolega sám vypadal jako hromada odpadků a zřejmě něco hrál na efekty v kartonové krabici. Přežití druhé sady určené k hudební produkci zařídila pevná plastová basa od Rohozce. Mezi odpadky jsem objevil svoji igelitku s volebními lístky Miloše Zemana (zapatlanými od krve), tak jsem ji otevřel a obsah naházel na kapelu. Nahatý Strýček Grasha se v nich následně válel, ale přes masku (jediné oblečení, co měl) asi nerozpoznal, že se stal aktérem politické performance. Myslím, že kdyby nebylo tohle vystoupení tak potichu, tak by mělo potenciál stát se vrcholem festivalu. Smutné.

Blues for the RedsunPokud jde o Blues for the Redsun, byl jsem pár týdnů zpět na jejich koncertu tady v Brně. Hráli dnes tu stejnou kompozici, které jsem již byl svědkem, tak jsem se naplno věnoval přípravám na naše vlastní vystoupení. Jejich set pro mě zafungoval pouze jako odpočet.

Zda bylo vystoupení Evropské Unie důstojným zakončením festivalu, musí zhodnotit diváci sami, z mojí pozice by bylo poněkud nepřesné tvrdit cokoli. Můžu říct jen několik věcí, kterými jsem si jist. Jako refrén zněla blbě zahraná česká hymna, kterou na trubku hrála úřednice oslepená květinami. Já experimentoval se hrou na kytaru ten stejný motiv. Tři struny jsou na to víc než dost. Krk mé nové kytary vydrží i silnější údery. Hrníček ENGLAND, do kterého jsem v roli bizarní sekretářky udělal českému vyslanci do Bruselu kávu, nepřežil. Stejně tak zástava Evropské Unie. Celé to podtrhávala vůně kadidla, které čadilo z našeho proevropského relikviáře. Ten má příjemný kovový zvuk. Třískalo se do něj (nejen) krky z mých bývalých kytar. U toho divnej týpek v masce s rohem na čele hrál pilou na pilu. Jo a Pavel říkal, že v těch šatičkách šlo jasně poznat, že mám nejhezčí nohy z celé místnosti.

Ale abych to zakončil. Brněnský Noise Fest může směle konkurovat například starším Hradbám Samoty. Nebo spíš… spolupracovat. Oba tyhle festivaly nemají takovou návštěvnost, jakou by si zasloužily. Takže vřele doporučuju. Dramaturgie i organizace tu funguje na profesionální úrovni, návštěvníci i hudebníci (možná kromě mě) jsou milí lidé, a i když si třeba myslíte, že tenhle žánr není pro vás, zaručeně vás taková akce překvapí svou pestrostí a třeba nečekaně i výbuchy smíchu při Company Fuck.

Fotky © Anna Tesařová/meow

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze