Po čtvrtečním maratonu se následující den vstávalo přetěžko. Do areálu by mě dopoledne nedostalo ani stádo volů, a tak branami Bojiště procházím až na mezinárodní kvarteto mániček Hyperdontia. Band slaví na obskurní OSDM scéně úspěch, tahle incantationovská 
odnož je momentálně v kurzu a Hyperdontia se veze na vlně. Na poměry Obscenu se moc nesype, převažují střední valivá tempa, temná atmosféra a riffáž, na níž by si každá smrtka vymlátila zuby. Doma to na mě takový dopad neudělalo, pod tíhou dojmů z OEF se k tomu ovšem vrátím.
Into Sickness dávám ze zvědavosti a není to špatné. Mexikánci sice mají v záhlaví psáno death/grind, ale není to úplně přesné – hoši se nebojí středních valivých temp i thrashcorové agrese. Když k tomu připočteme španělský naštvaný řev, jde o pestrou směsku. To se moc nedá říct o Amících Animals Killing People, kteří hrnou totální přesypaný bordel, z něhož si na Bojišti kvůli zvuku neodnesu nic
(doma mi to přišlo OK). Nevadí, jedeme dál. Další párty kapelou jsou Serrabulho, na kterou dokonce někteří pošuci běželi, aby stihli začátek. A pozor, Portugalci měli plno! Hudebně jde o tupací goregrind různorodé kvality (někdy totální shit, jindy lepší), ale pořád lepší než Gutalax. Ale ta show! Těžko ji měl někdo tak plážově odlehčenou jako oni. Do kotle se na lidi valila koupelová pěna ze zeleného chrliče, na pódiu tancovaly(i) roztleskávačky-ladyboyové v tílku 666 Devil, prostě úchylárna. Frontman Serrabulho působil jako přirozený tahoun davu (prasečí fistule a nebo jakési vokální hékání mu šlo taky, ale poslouchat se to nedalo), nahecoval ho i k obřímu circle pitu, kdy si lidi oběhli celý amfiteátr do kopečka kolem laviček a pak zase dolů před stage. Tenhle primát ročníku si díky tomu zajistili.
S příchodem Indů Gutslit dorazila na Bojiště konečně i muzika. A taky pořádné překvapení pátku. Gutslit hrnou groovy brutal death á la staří Dying Fetus (kdo má jejich kopírky rád, nechť si dá třeba Fetal Decay) a v Trutnově to šlapalo náramně. Hrálo se dost songů z nedávno vydané třetí desky Carnal; kvartet sice jede v rovných tempech, ale naštěstí se umně vyhýbá tupým slamovačkám a naživo to funguje a fanoušci se chytají jako mouchy na med. Vizuálně zaujal zejména zakládající basák Gurdip Singh Narang, který drtil tlusté struny se slunečními brýlemi a jakýmsi turbanem na hlavě. Image drsných hochů nabourával sympatický mladíček s mikrofonem slyšící na jméno Aditya Barve.
Mexičtí masoví vrazi Disgorge? Největší překvapení pátečních jatek. Pořadatelé o tohle jméno prý usilovali už déle, povedlo se to však až nyní. A slovo „povedlo“ tady opravdu sedí. Samotný začátek byl trochu průser, kdy zvukař nějak zapomněl, že se hraje, a z bicí soupravy tak byla slyšet jen šlapka. Během první věci se to ovšem ustálilo a kvartet měl až do konce super sound. Trochu jsem se obával, aby to nebyl stoprocentní kanál, jenže kapela s přesností patologického skalpelu vyvážila zatuchlý odér starých Carcass (ten byl patrný spíš v rychlejších tempech) a dobře zprodukovanou metaličnost aktuální doby (pomalé heavy riffy tlačily fest). Musím se přiznat, že debut Chronic Corpora Infest s naprosto odpudivým obalem vykuchané mrtvoly mám dokonce na originálním CD (kdysi dávno jsem to vyhandloval), takže Disgorge budu muset pořádně oprášit. I když skupina vydala poslední řadovku v roce 2006, soubor zněl překvapivě sehraně, víc profi, okšiltovaný frontman Edgar García soustředěně sázel jeden záhrobní verš za druhým. Konec samotný byl hudební vrchol vystoupení – čtveřice zahrála song Rancid Bowel Sarcoma z první fošny, kdy se z ústředního doomového riffu vyklubala sypací jatka, posléze se k pomalému tempu vrátila a končilo se mamutím riffem jak od Immolation. Skvělé.
Deathmetalový triumvirát zakončili němečtí Cytotoxin, kteří oproti ostatním spolkům sázejí na „new school“ – tady konkrétně na kombinaci deathcorových breakdownů a originovského hyperblastu. Cytotoxin z našich luhů a hájů dobře známe, jejich koncerty jsou zničující, a i když dodržují metalová dogmata, mají choreografii a nápad. Kulturistický lídr Grimo si fanoušky omotal kolem malíku; když do hlediště ukázal dopravní značku s kruhovým objezdem, rozjel se circle pit. Někdy jen seděl za bubeníkem nahoře na odposlechu a kochal se děním (pak ho taky securiťák odtamtud vypoklonkoval), jindy si nandal plynovou masku a řval s ní. Kapela nic nešidila (ani arpeggia hraná v kosmickém tempu, stejně tak novic na bicí sesli Maximilian Panzer) a set se řítil kupředu jako lavina. Vraždilo to krutopřísně, hlavně pecky z Nuklearth. Uprostřed posledního songu Grimo všechny v kotli vyzval, aby si sedli (on mezi ně), což ale netrvalo dlouho a z čajového dýchánku se nakonec vyklubal opět šílený mosh pit. Frontman všem děkoval, zároveň set kapely ukončil varovným sdělením: „Never forget Chernobyl.“
Navrátilce Ingrowing v původní sestavě Vlakin, Pouzar a Zbyňa, který o den dřív bouchal v Pure, dávám jen v krátkosti, neb mám po předchozích neutuchajících náklepech dost. Klukům to hrálo fajn, však už mají odkoncertované ne týdny, ale spíš měsíce grindcoru. Mávám jim a volím ústup. Vracím se až na druhou polovinu Internal Bleeding. Toho, kdo si během jejich setu kýval do rytmu, asi musí řádně bolet za krkem ještě teď. Předchůdci slamu jeli totiž drtivou většinu setu v pomalejším houpavém tempu HC/groovy death metalu, bohužel to po chvíli začalo být monotónní. Z původní sestavy zbyl už jen kytarák Chris Pervelis (bicmen Bill Tooley tragicky zahynul při výkonu hasičského povolání) a je škoda, že tvorbu tolik tlačí do džn-džn šablony. Slušné nápady přitom stále má – poslední singl Overthrow Creation, který zazněl i v Trutnově, toho budiž důkazem. Kluci, tažení macho řevem Steva Worleyho, ovšem sklízí (jak jinak) aplaus.
Páteční prime time si vysloužili italští matadoři Bulldozer, aby opět naplnili oldschoolovou mantru letošního OEF. Nevím, jestli si hráli na hvězdy, ale jako jedna kapela z mála měli hned na začátku sekeru. Těžko říct, co způsobilo zdržení, nicméně když kvintet spustil, bylo to mdlé a unavené podobně jako středeční Exciter. Nálepku black/speed/thrash musíte brát v kontextu doby, představte si, s čím přišli onehdy Venom - prostě tupačkový proto-thrash s lehce okultním pozadím. Borci měli snad jako jediný band na pódiu i plachtu, ale byla asi zbytečná. AC Wild se svým draculovským kabátem působil odměřeně a koncert podal stylem „hlavně to odehrát“. Maník sedící za mnou na lavičce to shrnul: „To je zvuk jako na zábavě!“ Přesně, všichni se tomu zasmáli a já šel pro pivo.
Z Pyrexia jsem měl ambivalentní pocity. Skupina v 90. letech měla našlápnuto (debut Sermon of Mockery, z nějž zazněla titulní věc, konkuroval i Suffo), ale do první ligy spíš jen nakukovala a pořád jí do ní něco chybělo. Novější desky (Feast of Iniquity, Unholy Requiem, Gravitas Maximus) už nejsou zdaleka tak dobré a podobný pocit jsem měl i na Bojišti. Podobně jako Internal Bleeding se i tady slamuje a hácéčkuje, ale grupa nezapomíná i na rychlejší tempa, takže nepůsobí tak jednostranně. Přesto jsem to čekal lepší, svou roli ale sehrála i rostoucí únava…
Japonci Fuck on the Beach jeli powerviolence vesměs v tupačkách, bylo to chytlavé, nic nového pod sluncem, vizuálně zaujal především holohlavý kytarista (vzadu s culíčkem) ve frenetických grimasách. To hlavní ale přišlo s Antigama. Poláci nahrnuli do lidí svou agresivní porci alternativnějšího grindcoru a byla to jízda! Ansámbl se zprvu koncentroval na současnou tvorbu, kdy se citovalo hlavně novější období Napalm Death (však taky frontman Łukasz Myszkowski Barneyho připomínal), pak ale spustil experimentálnější a mathcorem řízlé kusy, které zas odkazovaly na staré dobré The Dillinger Escape Plan nebo Brutal Truth. Zvuk měli skvělý – chválím hlavně basáka, díky jehož hře Antigamu mezi podobnými spolky bezpečně poznáte. Prostě prvotřídní nářez, po kterém už nemělo smysl na nic koukat. Skvělé zakončení pátečního festivalového dne.
Vložit komentář