Punk rock… co to vlastně je? Pankáči se zkrátka rozhodli, že na ně holky tolik neletí, tak navlíkli lepší hadry, účesy s trochou gelu a kšiltovky, muziku trochu zjemnili, přidali trochu melodie…a ejhle! Byl na světě novej styl. A právě u týhle obrody byli v roce 1988 i Pennywise. Proto je samozřejmě setsakramentsky jasný, že všichni pekáči, skejťáci a gelíčci (+ minimálně jeden metalista :-)) dorazili 21.ledna do Paláce Akropolis, aby se přišli podívat na „zakladatele“ tohohle stylu.

Pódium pro kluky rozehřáli Němci Sheisse Minelli, kteří patří k tomu méně učesanýmu punk rocku. Vlastně to ani moc punk rock není, spíš maj cápci blíž k thrash punku, a to nejen hudebně, ale i co do spotřeby chlastu. Jejich pěvec vychlemtal během zhruba půlhodinovýho setu snad 3 piva a náramně si to užíval. Kluci hráli, myslím, naprosto perfektně, škoda jen špatnýho zvuku, ale co? Je to snad kurva punk a ten mít dobrej zvuk nemusí, ne? Hrál se průřez všech tří alb, hlavně z poslední The Fight Against Reality, která ještě ani nestačila vychladnout z lisoven. Rozehřátí publika se Hovňákům poměrně povedlo, snad jim příště líp vyjde zvuk a užijem si jejich agresi naplno.

Akorát čas na jednoho zrzečka a připravit se na Pennywise. Jejich vystoupení každej očekával dvojnásobně, protože v kapele došlo k takovýmu malýmu zemětřesení - jejich krákorista Jim Lindberg se po dvaceti letech rozhodl, že už s Pennywise bejt nechce a založil si vlastní kapelu Black Pacific. Fleka po něm přebral, nejdřív jen jako záskok a od začátku roku 2010 jako plná náhrada, Zoli Téglás, mimo jiné také zpěvák výborné hardcore-punkové bandy Ignite. Podle ukázek na Youtube mi do kapely výborně seděl a byl jsem zvědavej, jak mu to půjde, páč Jim měl při živých vystoupeních občas rezervy.

Klauni naběhli na pódium s úvodní rychlovkou Fight Till You Die z jejich mamutího alba Full Circle. Musím říct, že lepší otvírák si vybrat nemohli. Perfektní navnadění publika. Škoda, že zbytek setlistu už mnoho mejch oblíbenejch fláků nepřinesl. Většina věcí totiž byla z alb About a Time, Straight Ahead, titulního Pennywise a už zmíněnýho Full Circle, což jsou pro mě alba sice dobrý, ale je to klasickej punk rock osekanej od všeho zajímavýho; Pennywise jsem začal poslouchat kvůli jejich posledním čtyřem albům, kde se jejich hudba mísí i s jinými vlivy, mají spoustu nápadů a víc než punk je tady opravdu ten rock. No jo, co naplat, to je, jako bych se musel furt rozčilovat, že Metallica hraje furt Nothing Else Matters. Pennywise jsou prostě pankáči tělem i duší, tak se hlásí holt k ranější tvorbě. Z posledních alb zazněly pouze dvě skladby – Something to Live For a Fuck Authority, což je velká škoda. Na druhou stranu měly ze všech songů asi nejmenší šťávu, jako by je kapela zařadila snad jenom z povinnosti. Jinak byl výstup kapely naprosto profi. Zvuk mohl bejt taky o chloupek lepší, ale fanouškům to evidentně nevadilo, protože byli z Pennywise totálně hotoví. A Zoliho výkon byl naprosto famózní. Mezi ním a kytaristou Flatcherem Draggem to neustále jiskřilo, furt se špičkovali. Zbytek nástrojů naprosto v poho a plně dostačující tomuhle stylu. Překvapivě to bylo míň učesaný, než jsem si myslel. Basa z toho pěkně lezla, kytara byla taková hodně rozevlátá, ani moc nikoho nezajímalo, co si tam Fletcher hraje, hlavně když to jede. Jinak byl setlist tvořenej přesně z toho, co chtěli fanoušci Pennywise slyšet (asi teda nejsem klasickej fanoušek :)). Zazněly Society, Peaceful Day, My Own Country, Greed, Can‘t Believe It, Straight Ahead a všechny klasický hity kapely. Dočkali jsme se i coveru od Ben E. Kinga, kterej kapela hodila do punkrockovýho hávu. Během něho rozdávali kelímky nějakýho nápoje, jehož obsah mi zůstal utajenej. A pak přišlo to, na co jsem se teda vůbec netěšil, ale proběhnout to holt musí, a sice Bro Hymn; naprosto dementní tříakordovej song, kde banda cápků pořvává offspringovský „johoho“ furt dokola. Chápu, že to někoho bere, ale mě teda rozhodně ne. Nakonec nedošlo ani na klasický naběhnutí všech lidí na pódium, jak jsem viděl na Youtube.

Penywise předvedli dobrej koncert, kde si každej jejich fanoušek přisel na svý. Já si ale nemůžu pomoct, něco mi na tom prostě chybělo, a to nemluvím o složení setlistu. Myslím, že kapela formátu Pennywise ze sebe mohla vyždímat ještě o něco víc, takže třeba příště?

Setlist:
1. Fight Till You Die
2. Every Single Day
3. My Own Country
4. Can't Believe It
5. What If I
6. Peaceful Day
7. Same Old Story
8. Living for Today
9. Greed
10. Society
11. Homesick
12. Fuck Autority
13. Straight Ahead
14. Nowhere Fast
15. Searching
16. Something to Live For
17. Alien
18. Stand By Me (Ben E. King cover)
--
19. Pennywise
20. Bro Hymn

Fotky © Vojta Florian / musicserver.cz