Hořice jsou teď stonerové - aspoň na určitých místech, v čase kolem oběda a pro informovaný zrak - místní hudební reprezentace však má se stonerem společného pramálo. THE HOPS PARTY, projekt kytaristy poměrně známých Morokweng a bubeníka, víceméně navazuje na tvrdší kytarový mainstream z 90., konkrétně možná Offspring, je v tom rokenrolová veselost a překvapivě to není úplně příšerné. Pan kytarista s případným jménem Hugo Trkal totiž oplývá velice osvěžující nadrzlostí a schopností svou stranu chmele nacpat i lidem, kteří jsou hudebně úplně jinde. V celém projektu jde samozřejmě především o pivo, jehož nepřítomnost si vynucuje mimo jiné procítěné až tklivé refrény, které znějí velice povědomě, ale původní obsah se tvářil poněkud vážněji. Výborně zvládnutá parodie či pocta, anebo obojí.

Když na pódiu spolu s LATVIRI objevíme Tomáše z Tomáše Paluchy, začíná ve vzduchu viset podezření, že tento člověk provádí anšlus festivalu (hraje už potřetí!), po němž se všechny přítomné kapely přejmenují na Tomáše Kašpary (dříve Sítě), Tomáše Zemany, Tomáše Dvořáky, Tomáše Černé… Nyní navíc dokazuje svou adaptabilitu a místo kytary hraje s dvojicí kytara-bicí na basu. Za jeho přítomnosti se set drží ve striktnějších, ne příliš emotivních rovinách dosahujícím až k mathrocku, později odchází a zbylá dvojice přejde k méně konkrétnímu psychrockovému jamu, příjemnému, ale nikterak oslňujícímu.

Z chillování nás vytrhává kytarový zásek od velkého pódia, za jehož hutnost by se nemuseli stydět Ion Dissonance. Překvapení je více. Jednak někam zmizeli Lambda, jednak PERMON BALET SUPERSTAR není kabaretní avant-prog, jak jsem si, neznámo proč, myslel, ale matematický nářez hraný klasickým power triem. Je tu spojitost s hrubým mathcore a post-hardcorem, ale také zřejmá inspirace brněnskou alternativou, konkrétně Dunajem. Permoni se nebojí nestabilních struktur, ale všechno pořád dává smysl, pořád dokážou držet atmosféru naléhavosti bez patosu. Kytarista hraje parádně, většinou mimo klasické riffování, ale všemu vládne basa, která místy jemně vypráví, ale častěji nakládá přísné diktáty. Zařazovat nebo srovnávat PBS v podstatě nemá smysl, přes povědomost jednotlivostí má celek vlastní výraz - snad jen připomenutí madebythefire může být na místě.  Už jen příjemným bonusem jsou vtípky mezi skladbami, čertovská vizáž kytaristova a občasný zásah silnou frází v textu (viz video). Čistě hudebně nejlepší vystoupení festivalu.

 
TURBINE STOLLPRONA trpí neschopností poskládat z poměrně slibně znějících motivů celek. Trojice kytaristů vytváří množství post-rockových či doomových melodií, ale ty nesplývají v jednu hudbu, navíc jim prostě nepomáhá bubeník, který jakoby hrál dvakrát rychleji, než by bylo vhodné. Přitom nápad spojit těžší riffy s gradacemi a vybrnkáváním může přinést dost fajn výsledky. Přinejhorším by to znělo jako revival Hawkwind. Aspoň dám tip na jednu zábavnou možnost, jak s podobnými ingrediencemi naložit.

KALLE hrají na malém pódiu v jednom z těch momentů, kdy se všechny okolnosti spojí, aby vzniklo něco dokonalého. Na zemi sedí pár desítek lidí a bez hnutí zírají na civilně vyhlížející dvojici se dvěma mikrofony, jednou kytarou a několika efekty. Písničky Kalle nejsou bez chyb, ale tady naprosto pohlcují a vytěsňují veškeré vjemy mimo hlasu a kytary, která spíš než sklo připomíná zubatou, zrezlou, ale pořád (nebo tím spíš) účinnou kosu. Deska je lo-fi, ale to, co se s kytarovým zvukem děje naživo, ten řezavý, ale ne sadistický hluk, je čirá krása, která ve spojení s křehkým zpěvem vhání slzy do očí (experimentálně potvrzeno). Ve výsledku se Kalle vzdalují „obyčejné slowcore písničce“ směrem k minimalističtějšímu, čistšímu, nepovědomému výrazu. Ohromující.
http://kallesound.bandcamp.com/album/live-from-the-room-3

Poměrně tuctový post-metal Dysis vyměníme za cestu do města pro zásoby na večer a vracíme se až na jazzíček jménem KOCHLEA. Po nevýrazném dojmu z nahrávek je set příjemný i zajímavý. Trojici saxofon, basa, bicí táhne především basák, který naprosto většinu času smyčkuje basovou linku a přes ni hraje melodickou. Tahle „náhražka“ kytary funguje tak dobře, že z našeho místa nad pódiem skoro celou první půlku setu vyhlížíme, kdeže je ukrytý kytarista. Klobouk dolů. Saxofon hraje dost krotce, možná právě díky basové smyčce se trio nepouští do žádných divokých improvizací, ale naopak hraje dost soudržně. Jistá podobnost s Jaga Jazzist nepřekvapuje a dá se omluvit. Rozhodně palec nahoru.

Krátce k organizačním záležitostem. Ceny jídla a pití jsou na festu víceméně normálně hospodské, což na nekomerční akci vlastně až tak nepřekvapí. Hodně mě ale potěšila možnost koupit si dvoulitrovku vody za deset korun a později dokonce nabídka vody jen do kelímku zadarmo. Mimochodem, kde včera hráli Coil, dnes hrají letošní Swans, čili i obsluha dostává svou dávku psychedelie.

Chillujeme nad malou stage, bude hrát UKAMAU aka Georgij Bagdasarov, který jako jediný avizovaný hlukař nemůže uniknout mé pozornosti. Místo hluku ale přichází bassaxofonová rychta úplně na opačné straně spektra oproti saxofonu Kochley; asi není možné vyhnout se přirovnání k podobně drtivým saxofonovým věcem Colina Stetsona, který je ovšem o něco organizovanější a hraje čistě akusticky. Bagdasarov má v hlasitějších, hlubších pasážích jasnou až primitivní základní strukturu a rytmus, ale celkový výraz krásně rozbíjí jistotu rockových struktur najetých z posledních dvou dní. Repetice v těchto linkách se posluchači nepodbízí, naopak je násilná, hnusná, odmítá banální, jednoduchý poslech. Tyto drtivé pasáže střídají abstraktní momenty, v nichž saxofonista pracuje s dalšími zvuky získanými z nástroje. Zajímavost výsledku silně ovlivňují vlastnosti nástroje. Na jednu stranu má bassaxofon fascinující, velice průrazný zvuk, na druhou jsou jeho melodické možnosti dost omezené, takže set nepůsobí přes veškerou působivost při přísnějších měřítkách až tak originálně.
https://myspace.com/georgebagdasarov/music/songs

Zkouška sirén předvádí standardní noise rock onoho předvídatelného typu, který mě nebaví, takže prchám a vracím se až na ZATOKREV, kteří naopak příjemně překvapují. Místo bizzárem avizovaného poněkud nejistého experimentování valí Švýcaři solidně našláplý sludge a až na závěr setu lehce přeladí s atmosférickým, česky zpívaným songem Zato krev. Ten funguje jako dost zábavné zpestření, jelikož lehce pouťový slogan „Já nevim (sic!), co se děje-děje!“ přichází zcela nečekaně a zpěvákův přednes poněkud připomíná Františka Štorma (pro jakoukoli seriózní kapelu malá pohroma).  „My nevíme, co se děje-děje“ - ale budeme tvrdit, že to bylo poměrně silné vystoupení.

Na NOD NOD spousta lidí přísahá, mě už podruhé naživo nebavili. Možná to je očekáváním, možná až přílišnou podobností s téměř jediným post-metalem, který mě pořád baví, Battle of Mice, možná si pořádně poslechnu jejich desku a přehodnotím to, ale faktem je, že po deseti minutách už jsem neviděl důvod, proč poslouchat dál.

Bubeník z Kochley přijel ještě s vlastním projektem Matsya, ale synťákové new age rágy mě vyhání velice rychle do meziprostoru.

Uli Rois aka BIRD PEOPLE dorazil už s předstihem a intenzivně nasával atmosféru festivalu. Jeho set do ní zapadl a pomohl ji vytvářet víc než adekvátně. Oproti deskám i oproti pražskému koncertu Rois rezignuje na synťáky a všechny zvuky tvoří akusticky, nejdřív na sitár, pak na lasturu, hrdelně zpívá a jako úlitbu místu připojil dokonce mikrofon na větev, se kterou následně bouchá do pódia; všechny zvuky manipuluje a přidává do proudu drone, jehož základem je sitár. Nezbývá než označit Roisovu performance, která snad ani nijak zvlášť negraduje, ani se nějak pamětihodně nevyvíjí, ani nevynalézá nové zvuky a postupy, za rituál, který teď, v jednu v noci, nějakým způsobem ovlivňuje pár desítek lidí kdesi v lese pod skalou, kteří ho tiše a fascinovaně pozorují. Mnoha kapelám mimořádný prostor prospěl, Bird People z něj však, i díky umístění na závěr festivalu, vytěžil nejvíce.
http://bird-people.bandcamp.com/
 
Bird People byli de facto jediným opravdu psychedelickým projektem festivalu jménem Psy-High. Když se ohlédnu za těmi nejlepšími koncerty - Enten og Eller, Permon Balet Superstar, Kalle, Bagdasarov, Bird People - dá se mimo posledně jmenované za psychedelickou hudbu označit jen Georgij Bagdasarov, a to pouze s jistou dávkou tolerance. Tím se dostávám k závěrečné otázce - spíš než problému - kam dál? Organizotorům Psy-High se letos povedlo sestavit program, v němž jsem většinu času mohl poslouchat něco, co mě bavilo, a vyloženě špatných kapel bylo minimum. Ta sestava byla převážně tuzemská, což je super. Ale často šlo o kapely nějak napojené na hardcore, které psychedelické nebyly vůbec nijak, a z ostatních byly jen stonerové aspoň nomimálně spojeny se stavy změněného vědomí - ale jako je hulení nejměkčí „droga“, neměl by být stoner jen odpichem pro mnohem divočejší projekty? Je tak otázkou, jestli se organizátoři vydají cestou menší, programově sevřenější akce, kde půjde opravdu o tvorbu kultury (která ale nutně je exkluzivní), anebo se ještě více otevřou a budou se snažit jednoduše udělat co nejlepší a nejzajímavější hudební festival.

Hodně lidí bude psát a mluvit o úžasné atmosféře akce. Ale ta byla dána samotným místem. Neměl jsem pocit budování nějaké komunity, spojování a komunikace, spíš to byl výborný chillout. Představoval jsem si družnější atmosféru, ta ale v takovémto počtu lidí přestává být možná. Ve finále je tak důležitější důkaz, že je možné udělat kvalitní nadžánrový (ale ano) festival tažený téměř výhradně českou hudbou.

Díky.

Fotky převzaty od pořadatelů Psy-High.